4 VSOL 1230/2017-B-36
č. j. KSBR 33 INS 10086/2017 4 VSOL 1230/2017-B-36

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Josefa Berky v insolvenční věci

dlužnice: ELMO-PLAST a. s., IČO 28126548 sídlem č. p. 171, 798 04 Alojzov zastoupená advokátem Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1

o návrhu dlužnice na uložení povinnosti věřitelce: Raiffeisenbank a. s., IČO 49240901 sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4

k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-20

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. d. KSBR 33 INS 10086/2017-B- 20 tak, že návrh, aby soud uložil společnosti Raiffeisenbank a. s. obnovit přístup dlužnice- společnosti ELMO-PLAST a. s.-k účtu č. 4129112001/5500 vedenému pro dlužnici v rozsahu sjednaném Smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 18. 3. 2009, zejména umožnit dlužnici dispozice s peněžními prostředky uloženými na tomto účtu, a to i bez nutnosti bezprostředního kontaktu se zaměstnanci společnosti Raiffeisenbank a. s., s výjimkou dispozice s peněžními prostředky ve výši 56 352 813 Kč zajištěnými na tomto účtu na základě usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje, odbor hospodářské kriminality SKPV, ze dne 9. 8. 2016 č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080, ve spojení s usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 9. 2016 č. j. 4 KZN 1165/2015- 277 (výrok I.), a dále aby soud uložil společnosti Raiffeisenbank a. s. obnovit přístup dlužnice- společnosti ELMO-PLAST a. s.-k účtu č. 5775669001/5500 vedenému pro dlužnici v rozsahu sjednaném Smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 25. 10. 2010, zejména umožnit dlužnici dispozice s peněžními prostředky uloženými na tomto účtu, a to i bez nutnosti bezprostředního kontaktu se zaměstnanci společnosti Raiffeisenbank a. s. (výrok II.), zamítl. 2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že po zvážení prezentovaných tvrzení- návrh byl odůvodněn skutečností, že účty jsou bankou blokovány, přestože je dlužnice osobou s dispozičním oprávněním a finanční prostředky jsou součástí majetkové podstaty dlužnice- dospěl k závěru, že na tvrzený skutkový stav se dohlédací činnost insolvenčního soudu dle § 10 a 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), nevztahuje. Nejedná se při blokaci účtu Raiffeisenbank a. s. o postup

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-KSBR 33 INS 10086/2017

v rozporu s povinnostmi věřitelky v tomto insolvenčním řízení (porušení povinnosti stanovené věřitelce IZ nebo rozhodnutím insolvenčního soudu), který by vyžadoval zásah insolvenčního soudu, nejde ani (nebylo tvrzeno) o realizaci výkonu rozhodnutí či exekuce v rozporu s § 140e IZ. Jedná se naopak o případné porušení závazkového vztahu mezi stranami, jež uzavřely smlouvy o poskytnutí bankovních služeb. Takovéto porušení se má řešit jako běžný soukromoprávní spor v nalézacím řízení u věcně příslušného okresního soudu. Insolvenční soud, který není takovým nalézacím soudem, není oprávněn Raiffeisenbank a. s. povinnosti k plnění v intencích návrhu dlužnice ukládat. 3. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že její návrh se týkal jednání věřitelky dlužnice, která dlužnici znemožňuje přístup k majetku, který je beze sporu součástí majetkové podstaty, přestože je dlužnice osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužnice. Dovozovala, že oprávnění insolvenčního soudu podle § 10 a 11 IZ v rámci výkonu dohlédací činnosti zahrnují rovněž oprávnění ukládat jednotlivým subjektům insolvenčního řízení povinnosti směřující k zajištění účelu insolvenčního řízení. Aby mohlo být dosaženo tohoto účelu insolvenčního řízení, musí mít osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka možnost nakládat s majetkovou podstatou. Pokud tedy věřitelka dlužnice bezdůvodně odpírá dlužnici, která je osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, možnost nakládat s majetkovou podstatou, je insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti oprávněn uložit věřitelce dlužnice přiměřené povinnosti směřující k umožnění dlužnici nakládat s majetkovou podstatou. V daném případě je přitom věřitelkou banka, která pro dlužnici vede účty, přičemž na těchto účtech se nachází peněžní prostředky, jejichž výše je dlužnici neznámá, a tyto peněžní prostředky jsou součástí majetkové podstaty. Dlužnice tak nevidí důvod, pro který by insolvenční soud nemohl v rámci výkonu své dohlédací činnosti uvedený stav řešit a svým rozhodnutím uložit věřitelce povinnost směřující k zajištění přístupu dlužnice k majetkové podstatě. Dlužnice dovozovala, že věřitelka přístup k účtům dlužnice, které pro ni vede, znemožňuje zcela vědomě a záměrně, ačkoliv u věřitelky takové povahy nelze předpokládat, že by nevěděla, jak má ve vztahu k dlužnici a jejímu přístupu k účtům postupovat. Nejedná se o soukromoprávní spor, ale o záměrný postup věřitelky, která blokuje peněžní prostředky na účtech dlužnice. Dlužnice z reakce věřitelky na výzvu dlužnice obsaženou v dopisu společnosti Raiffeisenbank a. s. ze dne 20. 10. 2017 vyvozovala, že se jedná o účelový a záměrný postup vůči dlužnici, kdy společnosti Raiffeisenbank a. s. musí být zřejmé, že provedení smluvní blokace je v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) IZ, když smluvní blokaci nebylo možné provést po zahájení insolvenčního řízení dne 16. 5. 2017. Společnost Raiffeisenbank a. s. však k provedení smluvní blokace přistoupila nejdříve dne 31. 5. 2017. Za nepřijatelné považovala stanovisko věřitelky, která byla připravena smluvní blokaci uvolnit ihned poté, co dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužnice přejde na insolvenčního správce, když věřitelka zcela evidentně a záměrně ignorovala skutečnost, že byla povolena reorganizace dlužnice, dlužnice od okamžiku zahájení insolvenčního řízení nepozbyla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě a pokud bude schválen reorganizační plán a dlužnice bude plnit povinnosti z něj vyplývající, a nedojde k přeměně reorganizace na konkurs, dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužnice na insolvenčního správce ani nepřejde, když k přeměně reorganizace dlužnice na konkurs může dojít pouze za podmínek uvedených v § 363 odst. 1 IZ, a věřitelka tak evidentně předpokládá, že buďto nedojde ke schválení reorganizačního plánu soudem, nebo dlužnice nebude plnit své povinnosti vyplývající z reorganizačního plánu. Závěrem dlužnice

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-KSBR 33 INS 10086/2017 uvedla, že věřitelka do dne podání odvolání nejenže nadále blokuje veškeré peněžní prostředky na účtech vedených pro dlužnici, přestože na těchto účtech jsou prokazatelně peněžní prostředky, jejichž výše přesahuje blokaci peněžních prostředků provedenou policejním orgánem, a smluvní blokaci, ale dokonce do dnešního dne neumožnila dlužnici ani pasivní přístup k jejím účtům, umožňující alespoň náhled na stav těchto účtů. V replice k vyjádření věřitelky dlužnice dovozovala, že nikdy netvrdila, že by okamžikem zahájení insolvenčního řízení zaniklo věřitelce smluvní oprávnění provést smluvní blokaci, pouze s ohledem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) IZ nelze dle ní smluvní blokaci provést. Není přitom rozhodné, zda věřitelka provedením smluvní blokace nabyla plnění či nikoliv. Podstatnou je skutečnost, že věřitelka byla oprávněna v přihlášce pohledávek uplatnit zajištění zástavním právem k pohledávce dlužnice z vkladů na účtu č. 4129112001/5500 a na účtu č. 5775669001/5500, zřízených smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám z vkladů ze dne 3. 11. 2016, a to v rozsahu, v jakém se ke dni rozhodnutí o hrozícím úpadku (tj. ke dni 31. 5. 2017) nacházely na těchto účtech vedených pro dlužnici společností Raiffeisenbank a. s., což ostatně věřitelka také učinila a při přezkumném jednání konaném dne 30. 8. 2017 bylo toto zajištění zjištěno. Provedení smluvní blokace na základě ustanovení čl. XIII. bod 2 písm. i) podmínek pro úvěrové produkty Raiffeisenbank a. s., účinných od 1. 6. 2015, je však v rozporu s ustanovenými § 109 odst. 1 písm. b) IZ, protože jediným smyslem provedení smluvní blokace je zajistit společnosti Raiffeisenbank a. s. výhodnější postavení z hlediska uspokojení jejích pohledávek. Za situace, kdyby nebylo vůči dlužnici vedeno insolvenční řízení, by tento postup věřitelky byl legitimní a v souladu se smluvními ujednáními. To však neplatí za situace, kdy je vůči dlužnici vedeno insolvenční řízení, byl zjištěn její hrozící úpadek a následně byla povolena reorganizace dlužnice. Za takové situace nebyla společnost Raiffeisenbank a. s. oprávněna provést ke dni 31. 5. 2017 smluvní blokaci, neboť takový postup směřuje ke zvýhodnění společnosti Raiffeisenbank a. s. jako věřitelky dlužnice, když postup podle ustanovení čl. XIII bod 2 písm. i) podmínek pro úvěrové produkty Raiffeisenbank a. s. je totožný s postupem upraveným v čl. VII. odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z vkladů ze dne 3. 11. 2016. Smyslem ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) IZ je zajistit, aby kterýkoliv z věřitelů po zahájení insolvenčního řízení již nemohl nabýt výhodnější postavení než má doposud. Dlužnice dovozovala, že smyslem účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení je zakonzervování stavu majetkové podstaty dlužnice tak, aby nedocházelo k jejímu zmenšování a rovněž také zakonzervování vztahů mezi dlužnicí a jejími věřiteli, a to na obě strany, tzn., dlužnice není oprávněna vycházet některým svým věřitelům vstříc na úkor jiných věřitelů a věřitelé nejsou oprávněni činit kroky ke zlepšení svého postavení vůči dlužnici v porovnání s jinými věřiteli. V daném případě nejde o to, že by dlužnice žádala více oprávnění, než která by jí náležela, pokud by zde nebylo insolvenční řízení, ale jde o to, že společnost Raiffeisenbank a. s. se snaží zlepšit své postavení jakožto věřitelky dlužnice, jako by zde insolvenční řízení nebylo. Závěrem se dlužnice vyjadřovala k tvrzení věřitelky o nemožnosti přístupu z důvodu vypršení platnosti osobního elektronického klíče, když informaci o tom dlužnice poprvé obdržela až dne 13. 12. 2017 ve formě e-mailové zprávy, a tedy jen stěží mohla dlužnice namísto žádosti o nový osobní elektronický klíč podat dne 17. 10. 2017 žádost o vydání rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti soudu. Nadto dovozovala, že uplynutí platnosti osobního elektronického klíče nemůže mít vliv na přístup dlužnice k jejím účtům vedeným společností Raiffeisenbank a. s. na pobočce společnosti Raiffeisenbank a. s., přičemž dlužnice jen v měsíci listopadu 2017 třikrát navštívila pobočku společnosti Raiffeisenbank a. s. v Prostějově, avšak ani při jedné z těchto návštěv nebyl dlužnici umožněn přístup k jejím účtům,

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-KSBR 33 INS 10086/2017

byť jen ve formě pasivního náhledu na zůstatky. Svým odvoláním se dlužnice domáhala změny napadeného rozhodnutí v tom směru, aby navržené povinnosti obnovit přístup dlužnice k specifikovaným účtům byly věřitelce uloženy. 4. K odvolání se vyjádřila věřitelka-Raiffeisenbank a. s., která uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně obsaženými v napadeném usnesení, tedy že na předmět žádosti nelze vztahovat dohlédací činnost soudu podle ustanovení § 10 a 11 IZ. Učinila nesporným, že věřitelka v insolvenčním řízení v souladu s čl. XIII. 2 písm. i) podmínek pro úvěrové produkty Raiffeisenbank a. s. přistoupila k opatření nevyplácet dlužnici ani žádné třetí osobě peněžní prostředky z účtů, a to až do výše veškerých nesplacených pohledávek věřitelky vůči dlužnici (dále jen smluvní blokace). Není však pravdivé tvrzení dlužnice, že smluvní blokace je bezdůvodná, když oprávnění věřitelky k provedení smluvní blokace bylo mezi účastníky řádně ujednáno a dlužnicí akceptováno. Snaha dlužnice o prolomení smluvních ujednání s věřitelkou cestou návrhu na uložení povinnosti v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu má za cíl obejít zákonný postup při vymáhání domnělých nároků dlužnice plynoucích z obchodního vztahu s věřitelkou ve formě soukromoprávního sporu, a proto věřitelka považuje návrh dlužnice za účelový. Věřitelka odmítla názor dlužnice, že smluvní blokace představuje porušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) IZ, když věřitelka zjevně nepřistoupila k realizaci svého práva na uspokojení ze zajištění, ačkoliv jí svědčí zástavní právo k pohledávkám z vkladů dlužnice na účtech na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z vkladů ze dne 3. 11. 2016. Věřitelka zdůraznila, že na základě smluvní blokace nenabývá žádné plnění v rozporu s insolvenčním zákonem a uvedla, že nikdy nezpochybnila dispoziční oprávnění dlužnice k nakládání s její majetkovou podstatou. Smyslem sdělení věřitelky v dopise ze dne 20. 10. 2017 bylo prosté konstatování skutečnosti, že věřitelka je na základě smluvního vztahu s dlužnicí oprávněna provést smluvní blokaci, a to až do doby vzniku takové právní skutečnosti, která by věřitelce výkon z tohoto jejího smluvního oprávnění znemožnila, zejména prohlášení konkursu na majetek dlužnice nebo schválení reorganizačního plánu. Věřitelka setrvala na stanovisku, že zjištění hrozícího úpadku dlužnice a povolení reorganizace nemá za následek zánik smluvních oprávnění věřitelky, dlužnice je sice v souladu s insolvenčním zákonem až do prohlášení konkursu osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužnice, ale toto ustanovení insolvenčního zákona nelze vykládat tak, že by přestala platit všechna práva věřitelky a povinnosti dlužnice, ke kterým se dlužnice smluvně zavázala před zahájením insolvenčního řízení, a že by dlužnice mohla po zjištění hrozícího úpadku či povolení reorganizace získat větší oprávnění vůči věřitelce, než jaká měla před zahájením insolvenčního řízení, s výjimkou omezení práv věřitelů vztahující se k účinkům jednotlivých fází insolvenčního řízení výslovně stanovených v insolvenčním zákoně, přičemž dlužnice nikterak neprokázala, že by se taková omezení vztahovala na smluvní blokaci nebo že by věřitelka jinak porušila jakoukoliv povinnost uloženou jí insolvenčním zákonem. Věřitelka uvedla, že nemožnost pasivního přístupu dlužnice k účtům byla způsobena vypršením platnosti osobního elektronického klíče dlužnice, která je oprávněna požádat věřitelku o jeho obnovu. Dlužnice o obnovu osobního elektronického klíče nepožádala, namísto toho podala k soudu žádost. Věřitelka se domáhala, aby napadené usnesení bylo potvrzeno. 5. S účinností od 1. 7. 2017 byl IZ novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-KSBR 33 INS 10086/2017

nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. 7. Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání dlužnice proti usnesení soudu prvního stupně vydanému sice po účinnosti novely IZ nicméně řešícímu otázku jednání věřitelky ke dni 31. 5. 2017, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017. 8. Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 9. Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5, odst. 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d) a c/ IZ), a dospěl k následujícímu závěru. 10. Dle ust. 11 odst. 1 IZ, v platném znění, při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. 11. Dle citovaného ustanovení insolvenční soud má při výkonu dohlédací činnosti rozhodovat o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení. V rámci toho pak činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. V praxi to znamená, že insolvenční soud je oprávněn ukládat v rámci insolvenčního řízení všem jeho účastníkům povinnosti, které se váží k jejich činnosti v rámci tohoto řízení. V případě, že by některý z účastníků takto uloženou povinnost nesplnil, je soud oprávněn ukládat za nesplnění této povinnosti pořádkovou pokutu dle § 81 IZ. Dlužnice dovozovala, že realizací smluvní blokace peněžních prostředků věřitelkou je mařen účel insolvenčního řízení (realizace reorganizace dlužnice) a je v přímém rozporu s ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ. 12. Za rozhodné skutečnosti považuje odvolací soud, že insolvenčního řízení bylo zahájeno návrhem dlužnice ze dne 16. 5. 2017 spojeného s návrhem na povolení reorganizace, ke zjištění hrozícího úpadku dlužnice došlo usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12 a k realizaci smluvní blokace věřitelkou došlo ke stejnému datu. Dne 27. 7. 2017 věřitelka Raiffeisenbank a.s. přihlásila pod č. 22 svou nevykonatelnou a nepodmíněnou pohledávku

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-KSBR 33 INS 10086/2017

za dlužnicí v celkové výši 105 318 809,20 Kč ze smlouvy o úvěru č. SU/01/KTKIN/01/25319248 ze dne 5. 5. 2010 ve znění dodatků č. 1-14, a to jako zajištěnou v celé výši mimo jiné i smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám z vkladů č. OST/WO_CC/112016/28126548/38 ze dne 3. 11. 2016, k pohledávkám dlužnice vůči věřitelce z běžných účtů dlužnice vedených věřitelkou č. 4129112001/5500 a č. 5775669001/5500 s datem vzniku zajištění k 3. 11. 2016 (další pohledávku ze směnky přihlásila věřitelka jako podmíněnou pro případ popření této obligační pohledávky). U přezkumného jednání dne 30. 8. 2017 dlužnice částečně popřela tuto pohledávku věřitelky co do pořadí, když dovozovala částečnou neexistenci zajištění k movitým věcem a zajišťovacího převodu práva k zásobám. Věřitelka nebyla u přezkumného jednání ani následně poučena dle § 197 odst. 2 IZ. Ve zbytku zajištění byla pohledávka věřitelky, tedy i co do zajištění zástavní smlouvou ze dne 3. 11. 2016, zjištěna. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 9. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-13 byla dlužnici povolena reorganizace a tato byla vyzvána k předložení reorganizačního plánu ve lhůtě 120 dní od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. Dle čl. XIII bodu 2 písm. i) úvěrových podmínek věřitelky účinných od 1. 6. 2015 je věřitelka oprávněna v případě, že nastane některá ze závažných skutečností dle čl. XIII bodu 1, a to i bez předchozího sdělení dlužnici, přijmout mimo jiné opatření nevyplácet dlužnici ani žádné třetí osobě peněžní prostředky z běžného účtu nebo jiných bankovních účtů dlužnice vedených u věřitelky, a to až do výše veškerých nesplacených pohledávek věřitelky vůči dlužnici. 13. Dle ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ účinného do 30. 6. 2017, se zahájením insolvenčního řízení se spojuje mimo jiné účinek, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. 14. Podle ust. § 2 písm. g) IZ je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to mimo jiné i zástavním právem či zadržovacím právem. 15. V poměrech projednávaného případu je zřejmé, že ke vzniku tohoto zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 3. 11. 2016 došlo před zahájením insolvenčního řízení, a že k realizaci zástavního práva věřitelkou nedošlo, neboť z reakce věřitelky se tato realizace nepodává. Dále je však třeba zabývat se otázkou, zda uplatněním smluvní blokace dle čl. XIII bodu 2 písm. i) podmínek pro úvěrové produkty Raiffeisenbank a. s., který je dle dlužnice totožný s postupem upraveným v čl. VII. odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z vkladů ze dne 3. 11. 2016, nedošlo ke vzniku práva na uspokojení ze zajištění, a to ve formě realizace či nového nabytí zadržovacího práva. Oprávnění věřitelky k tomuto postupu bylo založeno úvěrovými podmínkami účinnými od 1. 6. 2015. 16. Dle ust. § 1395 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ ), kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat. 17. Dle ust. § 498 OZ, nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá (odstavec 1). Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité (odstavec 2).

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -7-KSBR 33 INS 10086/2017

18. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že předmětem zadržovacího práva v režimu OZ může být i pohledávka dlužnice za věřitelkou na výplatu peněžních prostředků na jejich účtech vedených pro ni věřitelkou (a to na rozdíl od předchozí právní úpravy). V projednávané věci nebylo mezi věřitelkou a dlužnicí sporu, že podmínky pro smluvní aplikaci čl. XIII bodu 2 písm. i) nastaly. Stejně tak není sporu o tom, že věřitelka ke smluvní blokaci přistoupila ke dni 31. 5. 2017, tedy po datu 16. 5. 2017, ke kterému došlo k zahájení insolvenčního řízení. 19. Odvolací soud konstatuje, že ujednání v čl. XIII bodu 2 písm. i) úvěrových podmínek věřitelky, jehož obsahem je nevyplácení pohledávky dlužnice za věřitelkou z titulu dvou smluv o vedení účtu, je smluvní precizací zákonem aprobovaného zadržovacího práva dle § 1395 a násl. OZ. 20. Zadržení (retence) ve smyslu § 1395 OZ je jednostranným neadresovaným projevem vůle věřitele, tj. jeho právním jednáním, v němž byla tato vůle projevena (výslovně, příp. i konkludentně). Věřitelovo chování spočívá v provedení takových opatření, z nichž musí být zjevná jeho vůle věc (zde pohledávky), přestože ji (je) má ve své detenci, zadržet za účelem zajištění své pohledávky. K tomuto úkonu věřitelky tak v poměrech projednávané věci došlo až dne 31. 5. 2017, tedy po zahájení insolvenčního řízení. 21. S ohledem na výše vyložené odvolací soud zaujímá názor, že jednání věřitelky nově zakládající své zadržovací právo po zahájení insolvenčního řízení je jednáním v insolvenčním řízení, které se týká její činnosti v insolvenčním řízení a může mít vliv na dosažení účelu insolvenčního řízení, a nezpochybnitelným důsledkem tohoto závěru je fakt, že toto jednání podléhá dohledu insolvenčního soudu ve smyslu ust. § 11 IZ. 22. Soud prvého stupně veden odlišným právním názorem, totiž že se nejedná o návrh dlužnice v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu, návrh dlužnice na uložení povinnosti věřitelce zamítl, aniž by posoudil jeho důvodnost, a v důsledku této skutečnosti o tomto návrhu tak dosud nebylo věcně rozhodnuto. 23. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 24. V tomto dalším řízení soud prvého stupně důvodnost návrhu návrh dlužnice na uložení povinnosti věřitelce znovu posoudí a v rámci dohledové činnosti soudu dle § 11 IZ o něm i věcně rozhodne.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání.

Olomouc 13. února 2018

Mgr. Diana Vebrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.