4 VSOL 1207/2016-A-20
KSBR 52 INS 14499/2016 4 VSOL 1207/2016-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , IČ: 88747905, Rozhonova 2325/2, Prostějov, PSČ 796 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 52 INS 14499/2016-A-10 ze dne 28.7.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 52 INS 14499/2016-A-10 ze dne 28.7.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil insolvenční soud dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně částku 50.000 Kč na záloze na náklady insolvenčního řízení.

Na odůvodnění tohoto usnesení insolvenční soud uvedl, že 17.6.2016 doručil dlužník soudu prvního stupně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud prvního stupně zjistil z návrhu dlužníka, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou v § 398 odst. 1 a 2, a sice, že pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen oddlužením, přičemž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tímto souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jestliže jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. isir.justi ce.cz

Poukázal na to, že dlužník v insolvenčním návrhu označil 6 závazků pocházejících z podnikání, a to vůči věřitelům Plzeňský prazdroj, a.s., RWE Energie, s.r.o., ČEZ Prodej, s.r.o., E.On Energie, a.s., Celní úřad pro Moravskoslezský kraj a Linde Gas a.s. K výzvě soudu prvního stupně o sdělení, zda byl dlužníkovi udělen souhlas těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením, dlužník uvedl, že všechny věřitele o souhlas požádal a čeká na jejich vyjádření. Celní úřad pro Moravskoslezský kraj dne 15.7.2016 udělil souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Soud prvního stupně dovodil, že dlužník má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání, netvrdí ani nedokládá, že věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, proto není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a je namístě tento návrh na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle § 396 odst. 1 IZ. Soud prvního stupně dále uvedl, že z obsahu insolvenčního spisu nevyplývá, že by měl dlužník pohotové finanční prostředky, které by bylo možno použít k úhradě nezbytných výdajů insolvenčního správce spojených s jeho činností po zjištění úpadku dlužníka, a vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč (§ 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) a správce má dále právo na náhradu hotových výdajů (dle § 7 téže vyhlášky), uložil dlužníkovi povinnost zaplacení zálohy v maximální výši 50.000 Kč (§ 108 odst. 1, 2 IZ) a k tomu poukázal na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že insolvenční zákon v ustanovení § 38 odst. 2 předpokládá úhradu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce nejprve z prostředků majetkové podstaty, dále pokud tyto nestačí, případně ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, a až není jich, je možné uspokojení z prostředků státu.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, dle něhož zákonodárce ponechává na věřitelích s pohledávkami z podnikatelské činnosti dlužníka, aby hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek dle ustanovení § 403 IZ definitivně rozhodli o tom, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by soud měl vzít v úvahu rovněž znění ustanovení § 397 IZ a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Dále poukázal na to, že výslovný souhlas věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením úpadku dlužníka oddlužením není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení až na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení zaujmout, a kdy může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. S ohledem na tyto závěry Vrchního soudu v Praze je úvaha soudu prvního stupně v napadeném usnesení o tom, že když dlužník nedoložil písemný souhlas věřitelů se způsobem řešení podnikatelských závazků oddlužením, že je osobou, která není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, zcela předčasná. Dále dlužník poukázal na to, že věřitelé správci daně či správci veřejných rozpočtů poskytují zpravidla neutrální vyjádření s tím, že jim nejsou známy skutečnosti rozhodné pro jejich konkrétní vyjádření a odkazují se na odložení rozhodnutí právě až na schůzi věřitelů či ponechávají rozhodnutí o schválení oddlužení na rozhodnutí soudu. Aktivně sice nevysloví souhlas, zároveň výslovně neuvádějí nesouhlas, v podstatě tak dávají souhlas. Dále poukázal odvolatel na ustanovení § 108 odst. 1, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Odvolatel rovněž uvedl, že nedisponuje žádným majetkem, který by bylo možno zpeněžit v konkursu, má pouze majetek nepatrné hodnoty, takže konkurs by stejně musel být zrušen pro nedostatek majetku a bylo by nutno následně podávat nový návrh, kdy pak již nebude nutné souhlasy věřitelů s pohledávkami z podnikání předkládat. Proto považuje prohlášení konkursu za zbytečné prodlužování své úpadkové situace. Poukázal také na svůj špatný zdravotní stav po autonehodě, kdy je plně invalidní a není schopen plného zaměstnání, proto mu pomáhá rodina. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o obsah insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení co do jeho podnikatelských závazků i absence jeho pohotových finančních prostředků, když seznam majetku, který učinil dlužník přílohou insolvenčního návrhu a o němž prohlásil výslovně, že je správný a úplný a podepsal ho, vlastní mimo ošacení a věcí osobní potřeby osobní automobil značky Vectra Caravan, rok výroby 1998, s odhadovanou cenou 5.000 Kč a osobní automobil BMW, rok výroby 2003, s pořizovací cenou 165.000 Kč a odhadovanou cenou 30.000 Kč s tím, že obě vozidla jsou nepojízdná, bez státní technické kontroly. Insolvenční soud vyzval dlužníka usnesením z 22.6.2016, aby sdělil, zda mu byl udělen souhlas věřitelů s pohledávkami z jeho podnikatelské činnosti s řešením úpadku oddlužením, a pokud byl souhlas udělen písemně, aby tento souhlas doložil. Na tuto výzvu sdělil dlužník, že všechny věřitele o souhlas s oddlužením požádal, jakmile obdrží vyjádření, soudu je doloží. K tomu přiložil kopie žádosti o souhlas adresované jednotlivým věřitelům s pohledávkami z jeho podnikatelské činnosti a doklady o doporučeném odeslání těchto žádostí na adresu věřitelů. Dne 15.7.2016 předložil dlužník insolvenčnímu soudu přípis Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 8.7.2016, kterým reagoval tento věřitel na žádost dlužníka o souhlas s řešením úpadku oddlužením. Věřitel se vyjádřil tak, že vzhledem k tomu, že nedoplatky na pokutě a nákladech řízení v celkové výši 192.364 Kč nebudou v insolvenčním řízení uspokojeny žádnou formou řešení úpadku, je vydání souhlasu tohoto věřitele zcela bezpředmětné. Na to vydal soud prvního stupně odvoláním napadené unesení. Dne 28.7.2016 byl doručen insolvenčnímu soudu přípis advokátky věřitele Plzeňský prazdroj, a.s., v němž je sděleno, že tento věřitel nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení. Dne 15.8.2016 byl doručen insolvenčnímu soudu přípis věřitele E.On Energie, a.s., v němž souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, jako v přezkoumávané věci, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Proto také není správný odkaz odvolatele na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Názor dlužníka, že nevyjádří-li věřitelé s oddlužením nesouhlas, platí, že s oddlužením souhlasí, správný není. Z pasivity věřitelů souhlas bez dalšího dovozovat nelze, vyjádření souhlasu věřitelem musí být zcela jasné, určité a výslovné. Po vydání napadeného usnesení sice věřitel E.On Energie, a.s. vyslovil výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením, Plzeňský prazdroj, a.s. však vyjádřil výslovný nesouhlas s řešením úpadku oddlužením, vyjádření věřitele Celní úřad pro Moravskoslezský kraj dle závěru odvolacího soudu s ohledem na jeho obsah nelze rovněž považovat za výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením a zbývající věřitelé s pohledávkami z podnikatelské činnosti dlužníka se nevyjádřili. V přezkoumávané věci tedy není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazky dlužníka z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením. Závěr o tom, že dlužník je tedy osobou neoprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení učiněný soudem prvního stupně je proto správný a i s ohledem na podání učiněná do insolvenčního spisu dlužníka po vydání odvoláním napadeného usnesení není důvodu na něm čehokoli měnit.

Správný je i závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužníkovi povinnost zaplacení zálohy na náklady řízení. Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění ze seznamu majetku, dlužník má k dispozici kromě běžného vybavení domácnosti pouze 2 auta bez technického průkazu, s odhadní cenou obou vozidel 35.000 Kč. U tohoto majetku nelze předjímat, zda a za jakou částku bude případně zpeněžen. Dlužník tedy nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení dle citovaného ustanovení § 108 insolvenčního zákona, a to v maximální výši stanovené zákonem. Soud prvního stupně rovněž správně zdůvodnil i účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a poukázal i na minimální výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem i na potřebu náhrady hotových výdajů dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. V souvislosti se shora uvedenou zákonnou úpravou zálohy na náklady insolvenčního řízení je nutno poukázat na to, že námitka dlužníka o nedostatku finančních prostředků k zaplacení zálohy je zcela nepodstatná, když ve shora citovaném ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zákonodárce výslovně uvedl, že povinnost zaplacení zálohy uloží soud, pokud je to nutné ke krytí nákladů řízení, i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil dle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 22. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu