4 VSOL 1191/2016-A-12
KSBR 45 INS 17487/2016 4 VSOL 1191/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Ivany anonymizovano , anonymizovano , bytem Spojovací 936, Bystřice nad Pernštejnem, PSČ 593 01 a b) Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 45 INS 17487/2016-A-7 ze dne 28.7.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 45 INS 17487/2016-A-7 ze dne 28.7.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníkům, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně částku 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že návrhem doručeným soudu 27.7.2016 se dlužníci domáhali vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení formou oddlužení. Soud prvního stupně dále s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2 vyhodnotil, že z živnostenského rejstříku Pavla anonymizovano vyplývá, že je veden jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku a že v seznamu závazků, a z listin, které mají dokládat úpadek dlužníků, vyplývá, že z podnikatelské činnosti isir.justi ce.cz

Pavla anonymizovano jsou nezajištěné závazky nejméně vůči 2 věřitelům, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení. Přitom dlužník netvrdí ani nijak nedokládá, že tito věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, proto je nutno uzavřít, že není dlužník ve smyslu § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, je namístě tento návrh na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. K tomu soud prvního stupně ještě doplnil, že pokud věřitelé nevyslovili dlužníku nesouhlas s jeho oddlužením, jak dlužník uvedl ve svém prohlášení z 22.7.2016, nelze toto považovat za jejich souhlas s oddlužením dlužníka. Dále soud prvního stupně vyhodnotil, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, proto mu uložil povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle ustanovení § 108 insolvenčního zákona v maximální výši 50.000 Kč. Poukázal přitom na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, která má umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků nemůže správce svou funkci vykonávat. Poukázal rovněž na výši minimální odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem, která činí 45.000 Kč a dále na nutnost úhrady dalších nákladů insolvenčního správce. Uvedl, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů, a následně pak v případě nedostatků majetku dlužníka postačujícího alespoň na úhradu nutných nákladů a odměny insolvenčního správce, aby byly hrazeny z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení napadli dlužníci odvoláním. Uvedli, že jsou osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona, neboť věřitelé dluhů z podnikání souhlasí s řešením úpadku oddlužením, jak vyplývá z obsahu insolvenčního spisu. Dle jejich názoru se soud prvního stupně dopustil nepřípustné interpretační libovůle, pokud vychází z toho, že k povolení oddlužení dlužníka je třeba písemných souhlasů věřitelů pohledávek, které pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka. Přitom insolvenční zákon ani vyhláška o jednacím řádu pro insolvenční řízení nestanoví, že by písemný souhlas těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením byl náležitostí návrhu na povolení oddlužení nebo jeho příloh, stejně tak tuto povinnost nestanoví ani formuláře s názvem Pokyny k vyplnění návrhu na povolení oddlužení či Předvyplněný vzor návrhu na povolení oddlužení , které jsou dostupné na internetové adrese Ministerstva spravedlnosti. Dále dlužníci odkázali na důvodovou zprávu k § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 s tím, že insolvenční soud může odložit přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení dlužníka až na schůzi věřitelů, kde se má rozhodovat o způsobu řešení oddlužení dlužníka. Poukázali na to, že věřitelé, kteří osobně neuplatní námitky proti oddlužení dlužníka na schůzi věřitelů, jež rozhoduje právě o schválení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Tento úmysl zákonodárce je zcela nepochybný a vyplývá z i důvodové zprávy k novelizovanému ustanovení § 403 insolvenčního zákona. Dále poukázali na to, že dle důvodové zprávy souhlas může být vyjádřen různým způsobem (včetně toho, že věřitel nenamítne ničeho proti navrženému způsobu řešení úpadku dlužníka). Dlužníci dále uvedli, že shledávají postup soudu prvního stupně protiústavním s tím, že se jedná o ničím neodůvodněné vybočení ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, že postupoval soud prvního stupně proti logice a duchu insolvenčního zákona a proti jeho textu, nerespektuje jeho účel ani systematickou souvislost a dopouští se přepjatého formalismu. K těmto závěrům odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. Dále poukázali na rozhodnutí, v nichž v souladu s jejich právním názorem aplikoval § 108 odst. 1, poslední větu IZ Vrchní soud v Praze. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se jim záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, anebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových tvrzení soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o to, že v seznamu nezajištěných závazků uvádí dlužníci závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 216.938 Kč z titulu nezaplaceného zdravotního pojištění a další závazek vůči České správě sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou ve výši 588.097 Kč. Z platebního výměru vystaveného posledním jmenovaným věřitelem dne 14.6.2016 (který přiložili dlužníci k insolvenčnímu návrhu) vyplývá, že tato pohledávka věřitele je z titulu penále z doplatku na pojistném za roky 2003 až 2015 a penále ze záloh na pojistné na důchodové pojištění roku 2015. Povinnost zaplatit uvedené částky je ukládána osobě samostatně výdělečně činné panu Pavlu anonymizovano . Správná jsou také skutková zjištění soudu prvního stupně z živnostenského rejstříku Pavla anonymizovano , který v bodě 12 insolvenčního návrhu jako své příjmy za poslední 3 roky uvedl příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, a k insolvenčnímu návrhu také přiložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 2013 až 2015. Ze seznamu majetku dlužníků v insolvenčním návrhu a jeho příloze vyplývá, že vlastní pouze osobní věci a ošacení v hodnotě 3.000 Kč a běžné drobné vybavení domácnosti v hodnotě 6.000 Kč, a dále v seznamu majetku uvedli penzijní připojištění částkou 36.000 Kč u České spořitelny a.s. Seznam podepsali s prohlášením o správnosti a úplnosti.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Charakterem dluhů z podnikatelské činnosti dlužníka a jejich definicí se zabýval Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011. V něm uzavřel, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodně-závazkových vztahů. Může jít například o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní druhy (nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, jako v přezkoumávané věci, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Proto také není správný odkaz odvolatele na judikaturu Vrchního soudu v Praze k této problematice. Předpoklad dlužníků, že nevyjádří-lii věřitelé s oddlužením nesouhlas, znamená to, že souhlasí, správný není. Z pasivity věřitelů souhlas bez dalšího dovozovat nelze, souhlas musí být výslovný.

Vzhledem k tomu, že v řízení o společně podaném návrhu na povolení oddlužení manželů se oba manželé považují za jednoho dlužníka (§ 394 odst. 3 IZ), postačuje k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jako celku to, že jeden z manželů není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. To, že tedy v přezkoumávané věci není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že uvedené závazky Pavla anonymizovano z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníků oddlužením, je závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužníků musí být řešen konkursem, správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění ze seznamu majetku a z insolvenčního návrhu nemají dlužníci k dispozici pohotové finanční prostředky, ale pouze ošacení a běžné vybavení domácnosti, když za pohotové finanční prostředky dle závěru odvolacího soudu nelze považovat jimi uváděné penzijní připojištění částkou 36.000 Kč u České spořitelny a.s., neboť u něho není zřejmé zda, v jakém časovém horizontu a za jakých podmínek je možno tyto finanční prostředky z účtu penzijního připojištění vybrat. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení dle shora citovaného ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, a to v maximální výši stanovené zákonem. Záloha musí sloužit k úhradě prvotních nákladů konkursu a také k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníků konkursem, když, jak správně poukázal soud prvního stupně, minimální výše odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je 45.000 Kč a mimo to je potřeba i hradit hotové výdaje insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb.

S ohledem na shora uvedené zdůvodnění tedy nemohou obstát ani odvolací námitky dlužníků týkající se přepjatého formalismu soudu prvního stupně či nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí, když, jak je zdůvodněno výše, jeho závěry jsou zcela v souladu se soudy přijímaným výkladem uvedených ustanovení insolvenčního zákona, i s judikaturou zveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou je sjednocována judikatura soudů.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 21. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu