4 VSOL 1139/2016-A-11
KSBR 47 INS 12515/2016 4 VSOL 1139/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Jany anonymizovano , anonymizovano , IČ: 49940651, bytem Vrbátky 1130/7, Svatobořice-Mistřín, PSČ 696 04, a b) Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 47 INS 12515/2016-A-6 ze dne 27.7.2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 47 INS 12515/2016-A-6, ze dne 27.7.2016 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníku (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona), aby zaplatil ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení na označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se podáním doručeným soudu 25.5.2016 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Uvedl, že má závazky v celkové výši 902.790,99 Kč, přičemž ani u jednoho závazku nebylo zřejmé, že by se jednalo o závazek vyplývající z podnikatelské činnosti. Soud zjistil z insolvenčního rejstříku, že tento dlužník (manželé) podal již třikrát insolvenční návrh a v dřívějších návrzích byl uveden závazek vůči Okresní správě sociálního isir.justi ce.cz zabezpečení pocházející z podnikání. Soud prvního stupně proto dlužníka vyzval ke sdělení, zda tento závazek již zanikl, a pokud ano, nechť doloží doklad o jeho zániku. Dlužník na jeho výzvu nereagoval. Podáním ze dne 26.5.2016 sdělila Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín, že za dlužnicí Janou anonymizovano eviduje pohledávku v přibližné výši 39.105 Kč, která pochází z její podnikatelské činnosti, a současně uvedl, že nesouhlasí s povolením oddlužení. Soud prvního stupně uzavřel, že má dlužník prokazatelně závazek z podnikání a věřitel s oddlužením dlužníka nesouhlasí, proto není dlužník aktivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs (§ 389 odst. 1, 2, § 390 odst. 3, § 396 odst. 1 a § 394a odst. 3 IZ). Dále soud prvního stupně dovodil, že uvedené jednání, kdy dlužník záměrně zamlčel závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín, je nutno hodnotit jako jeho nepoctivý záměr ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona. Dále soud prvního stupně zdůvodnil s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, že s ohledem na seznam majetku dlužníka, z něhož vyplývá, že nedisponuje finančními prostředky v hotovosti ani účtech, je nutno požadovat zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. K tomu poukázal na účel této zálohy, která má umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Poukázal rovněž na výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem dle vyhlášky 313/2007 Sb., která činí minimálně 45.000 Kč s tím, že je nutno počítat i s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce a případně i o daň z přidané hodnoty. Poukázal také na to, že pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, pokud je není možné hradit z majetkové podstaty či složené zálohy s tím, že složení zálohy není potřebné pouze za situace, že dlužník disponuje hotovými prostředky, kterými lze počáteční náklady insolvenčního řízení pokrýt. Uzavřel, že považuje tedy uložení zálohy v maximální výši za nezbytné.

Toto usnesení napadli dlužníci odvoláním. Poukázali na to, že z jejich strany se nejednalo o nepoctivý záměr v tom, že neuvedli jako věřitele z podnikání Okresní správu sociálního zabezpečení Hodonín, že tento závazek řeší. Dále uvedli, že souhlas věřitelů, kteří mají pohledávky z podnikatelské činnosti s povolením oddlužení, není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 IZ, takže nelze přičítat dlužníkovi, že tento souhlas nedoložil již v návrhu, ale bude nutno postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku zkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Dále poukazoval na jiné řízení před Krajským soudem v Brně, v rámci něhož dlužník měl závazek u České správy sociálního zabezpečení a nebyl vyzván k zaplacení zálohy 50.000 Kč. Navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a bylo jim povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o obsah insolvenčního návrhu dlužníků, seznam jejich majetku a seznam závazků, i pokud jde o výzvu ke sdělení ohledně existence závazku vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín, a to, že dlužníci na tuto výzvu nereagovali. Správné je i skutkové zjištění soudu prvního stupně z podání Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín z 26.5.2016 ohledně podnikatelského závazku Jany anonymizovano .

Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podali dlužníci již 29.6.2015 u Krajského soudu v Brně. Toto řízení bylo vedeno pod sp.zn. KSBR 16990/2015. V tomto řízení mezi svými závazky uvedli dlužníci i závazek z podnikání vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín vyplývající ze sociálního pojištění ve výši 32.380 Kč splatný k 26.8.2014. Další insolvenční řízení zahájili návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně 14.9.2015 (sp.zn. KSBR 47 INS 23074/2015), jímž se rovněž domáhali povolení oddlužení splátkovým kalendářem, i v tomto návrhu uvedli tento závazek z podnikání stejně tak jako v třetím řízení zahájeném k jejich insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení doručeném Krajskému soudu v Brně 29.10.2015 (sp.zn. KSBR 52 INS 27061/2015). Všechna tato řízení byla pravomocně skončena zastavením na základě zpětvzetí návrhu dlužníky.

Z výpisu z živnostenského rejstříku dlužnice Jany anonymizovano pořízeného z internetu vyplývá, že má živnostenské oprávnění k předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona se vznikem oprávnění 14.4.1994 na dobu neurčitou a provozování této živnosti měla přerušeno na dobu od 3.3.2008 do 31.7.2008 a od 1.9.2015 do 18.10.2015. Dále má živnostenské oprávnění k předmětu podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru se vznikem oprávnění 27.8.2014 na dobu neurčitou a tato živnost byla přerušena na dobu od 1.9.2015 do 18.10.2015.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, jako v přezkoumávané věci, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů.

Vzhledem k tomu, že v řízení o společně podaném návrhu na povolení oddlužení manželů se oba manželé považují za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 IZ), postačuje k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jako celku to, že jeden z manželů není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. To, že tedy v přezkoumávané věci není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazek z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníků oddlužením, je závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužníků musí být řešen konkursem, správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že neuvedení podnikatelského závazku mezi závazky v insolvenčním návrhu je nutno vyhodnotit jako nepoctivý záměr dlužníka s následky dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) IZ. Odvolací námitka dlužníků, že tento závazek řeší, nemůže obstát jako zdůvodnění skutečnosti, že dlužníci v insolvenčním návrhu tento závazek zcela zamlčeli.

Soud prvního stupně správně vyhodnotil potřebu zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když ze seznamu majetku dlužníků skutečně vyplývá, že nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky. Soud prvního stupně rovněž zcela správně vyhodnotil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení i to, že v přezkoumávané věci je nutno požadovat po dlužnících zaplacení zálohy v maximální zákonné výši 50.000 Kč. V tomto směru tedy odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje na správné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 16. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu