4 VSOL 1135/2016-B-41
KSOS 13 INS 3044/2012 4 VSOL 1135/2016-B-41

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Šilheřovice, Farní 302, PSČ 747 15, o splnění oddlužení, o odvolání věřitele MONETA Money Bank, a.s., se sídlem Praha 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, IČ: 25672720 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.8.2016, č.j. KSOS 33 INS 3044/2012-B-28,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.8.2016, č.j. KSOS 33 INS 3044/2012-B-28 se ve výroku III. z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka Petra anonymizovano zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zprostil Mgr. Daniela Tomíčka funkce insolvenčního správce (výrok II.) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých v oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a vyslovil, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu (výrok III.). isir.justi ce.cz

V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že s ohledem na průběh insolvenčního řízení vzal v souladu s ustanovením § 413 insolvenčního zákona na vědomí splnění oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty a současně zprostil insolvenčního správce funkce. O odměně a náhradě hotových výdajů již bylo rozhodnuto v usnesení o schválení konečné zprávy a tyto částky již správce obdržel. I přesto, že dlužník uspokojil pouze zčásti pohledávku zajištěného věřitele a na nezajištěné věřitele při vyplácení nedošlo (protože i část nároků insolvenčního správce bylo nutno uspokojit z rozpočtových prostředků soudu) soud návrhu dlužníka na osvobození vyhověl. Dlužník své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení plnil řádně a nelze mu klást k tíži, že vinou situace na trhu s realitami se nepodařilo zpeněžit majetkovou podstatu za odhadovanou cenu. Protože o způsobu oddlužení zpeněžení majetkové podstaty rozhodli věřitelé na schůzi věřitelů, neboť v době konání schůze věřitelů se tento způsob jevil pro věřitele výhodnější, nesou tak v daném případě riziko nižšího výtěžku.

Proti tomuto usnesení (konkrétně proti jeho výroku III.) podal odvolání věřitel MONETA Money Bank, a.s. Uvedl, že jelikož procento uspokojení věřitelů činilo 0 %, dlužník nesplnil povinnosti stanovené schváleným splátkovým kalendářem. Insolvenční soud se v napadeném usnesení nezabýval splnění druhého předpokladu stanoveného v § 415 insolvenčního zákona, ačkoliv je zřejmé, že majetkovou podstatu dle § 205 a násl. insolvenčního zákona tvoří i jiný majetek než pouze nemovitosti a v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem by byly pohledávky věřitelů uspokojovány nejen z výtěžku prodeje nemovitostí, nýbrž také z dalšího majetku dlužníka, zejména z peněžních prostředků v majetku dlužníka, dlužníkovy mzdy a jiných prostředků. Druhý předpoklad dle § 415 insolvenčního zákona tedy nelze považovat za splněný. Napadené rozhodnutí je v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního zákona, neboť tím je dle jeho § 1 uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.3.2013, č.j. KSOS 22 INS 5888/2010, 3 VSOL 119/2013-B-30, dle kterého neobdrží-li nezajištění věřitelé v oddlužení nic, je užití § 415 insolvenčního zákona nepřípustné z důvodu rozporu se základním účelem insolvenčního zákona, kterým je dle jeho § 1 co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení věřitelů. Proto navrhl, aby odvolací soud výrok III. napadeného usnesení zrušil.

Podle § 7 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 414 IZ Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odstavec 4).

Podle ustanovení § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Podle ustanovení § 416 odst. 2 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a 415 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 a 415, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 IZ jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 206 odst. 1, písm. i) IZ není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci.

Podle ustanovení § 207 odst. 2 IZ příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Podle ustanovení § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývají tyto skutečnosti: -insolvenční soud usnesením ze dne 7.3.2012, č.j. KSOS 13 INS 3044/2012 rozhodl o úpadku dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Daniela Tomíčka a povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, -dne 4.5.2012 předložil insolvenční správce zprávu o činnosti, ve které uvedl, že příjem dlužníka představuje mzda v průměrné výši 19.077 Kč, do řízení přihlásili věřitelé pohledávky v celkové výši 3.405.980,03 Kč, z toho zajištění věřitelé 1.850.636,26 Kč a nezajištění 1.555.343,77 Kč. Při zpeněžení majetkové podstaty za částku 2.986.440 Kč (na kterou byly znalcem oceněny nemovitosti v soupisu majetkové podstaty dlužníka) by po uspokojení přihlášených zajištěných pohledávek, odečtení odměny insolvenčního správce z výtěžku připadajícího na zajištěné věřitele a nákladů na zpeněžení, by z výtěžku majetkové podstaty zbývala částka 940.803,74 Kč. Po odečtení odměny insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty určeného pro nezajištěné věřitele by závazky vůči přihlášeným nezajištěným věřitelům byly uspokojeny ve výši 49,6 %. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by závazky dlužníka vůči nezajištěným věřitelům byly uspokojeny ve výši 35,63 % při měsíčním příjmu dlužníka ve výši 19.077 Kč. Z toho dle správce vyplývalo, že možné jsou oba způsoby oddlužení, přičemž z hlediska míry uspokojení věřitelů se jeví jako vhodnější oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (přičemž vždy existuje riziko, že se nemovitosti nepodaří zpeněžit za cenu stanovenou znaleckým posudkem), -na přezkumném jednání, které se konalo 11.5.2012, byly všechny přihlášené pohledávky zjištěny (šlo o pohledávky v celkové výši 3.424.603,71 Kč, z toho pohledávky zajištěných věřitelů 1.555.343,77 Kč a nezajištěných 1.869.259,94 Kč). Na bezprostředně následující schůzi věřitelů přítomní věřitelé hlasovali pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty. Usnesením č.j. KSOS 13 INS 3044/2012-B-3 ze dne 21.5.2012 insolvenční soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, -dne 28.12.2015 předložil insolvenční správce insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. V ní uvedl, že jediným zpeněžovaným majetkem dlužníka byly nemovitosti zpeněžené za celkovou kupní cenu 1.500.000 Kč. Výtěžek zpeněžení uvedených nemovitostí byl pak v souladu s usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 33 INS 3044/2012-B19 vyplacen zajištěnému věřiteli-České spořitelně, a.s., a to ve výši 1.349.042,52 Kč (po odečtení odměny insolvenčního správce ve výši 33.456,48 Kč včetně DPH). Výtěžek zpeněžení nestačil ani k plnému pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů. Nezajištění věřitelé tak z daného oddlužení prodejem majetku neobdrží žádné plnění. Navíc dosud nebyla zcela uspokojena odměna insolvenčního správce, jejíž část ve výši 20.993,52 Kč bude uhrazena insolvenčnímu správci státem, -usnesením č.j. KSOS 13 INS 3044/2012-B-24 ze dne 17.2.2016, které nabylo právní moci téhož dne, insolvenční soud konečnou zprávu schválil, -podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 10.5.2016 dlužník navrhl, aby insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Uvedl, že oddlužení mohlo být schváleno plněním splátkového kalendáře i zpeněžením majetku. Nemovitosti se však prostřednictvím insolvenčního správce podařilo zpeněžit za nižší cenu, přestože insolvenční správce postupoval podle pokynu zajištěného věřitele. Proto má za to, že nezavinil, že nezajištění věřitelé nedostali z jeho oddlužení žádné plnění, a stejné plnění by obdrželi v případě, že by byl jeho úpadek řešen konkursem. Proto jsou podle něj splněny podmínky pro osvobození dle § 415 IZ, -na jednání dne 11.7.2016 insolvenční správce potvrdil, že 30 % bylo lze dosáhnout i splátkovým kalendářem, věřitelé však zvolili zpeněžení, neboť odhadovaná cena domu byla 2.800.000 Kč.

Podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ je především samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je též předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení, mezi které patří ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30 % uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v nyní projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30% jejich pohledávek pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. Podmínkou pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení je především návrh dlužníka (podmínka první), jehož obsah je předurčen zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznat. Jinými slovy řečeno, jde o zvláštní návrh dlužníka (který není automaticky a bez dalšího zahrnut v návrhu dle ustanovení § 414 odst. 1 IZ), v němž musí dlužník tvrdit objektivní skutečnosti, které nezavinil a v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně musí k tomu označit důkazy (podmínka druhá). Dále musí dlužník v tomto návrh tvrdit a prokázat, že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu, by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného nezajištěnými věřiteli podle splněného oddlužení (podmínka třetí).

Dlužník ve svém návrhu na přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ uvedl, že nezavinil, že nebylo dosaženo potřebného uspokojení věřitelů, neboť nemovitosti sepsané do majetkové podstaty byly správcem zpeněženy za nižší cenu. K otázce uspokojení věřitelů při řešení úpadku konkursem ale pouze obecně uvedl, že ani v konkursu by jejich uspokojení nebylo větší.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník nezavinil, že nezajištění věřitelé nebyli v insolvenčním řízení uspokojeni. Míra uspokojení věřitelů totiž závisela výhradně na tom, jaký výtěžek bude dosažen zpeněžením nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty, což dlužník nemohl nijak ovlivnit. Dlužník totiž při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nemá k majetku sepsanému do podstaty dispoziční oprávnění a zpeněžování majetku je tedy v rukou insolvenčního správce. Byť nelze vyloučit případy, kdy by dlužník mohl i při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zavinit, že plnění věřitelů bylo nedostatečné (například by svůj majetek fyzicky zničil nebo by zatajil část svého majetku), v praxi bude k nedostatečnému uspokojení věřitelů vinou samotného dlužníka (a nikoliv okolnostmi, které dlužník ovlivnit nemůže) častěji docházet při oddlužení plněním splátkového kalendáře (při kterém má dlužník více povinností a správce nad oddlužením převážně jen vykonává dohled).

Odvolací soud dále nepovažuje za důvodnou odvolací námitku, že dlužníku nelze přiznat osvobození, nebyli-li nezajištění věřitelé uspokojeni vůbec. Účelem insolvenčního řízení samozřejmě je zejména poměrné a co nejvyšší uspokojení věřitelů, jak je stanoveno v § 1 písm. a) IZ, není to však účel jediný. V § 1 je vedle zásad uvedených pod písm. a) jako zvláštní účel insolvenčního zákona uvedeno v písm. b) oddlužení dlužníka. Zákonodárce tedy jako samostatný cíl insolvenčního

řízení stanovil oddlužení dlužníka a postavil jej na stejnou úroveň jako cíle stanovené v § 1 písm. a) IZ. Byť v insolvenčním řízení má být usilováno o co nejvyšší uspokojení věřitelů vždy, nelze pominout, že vedle uspokojení věřitelů je cílem procesu oddlužení logicky též oddlužení dlužníka. Tento cíl je naplněn právě rozhodnutím insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení pohledávek, které lze ovšem vydat za splnění daných podmínek, mezi které patří, že nezajištění věřitelé budou uspokojeni v rozsahu alespoň 30 %. Ustanovení § 415 však umožňuje přiznání osvobození dlužníkovi, jehož věřitelé nebudou v požadované míře uspokojeni, a to za splnění dalších podmínek. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují. Insolvenční soud tedy má široký prostor pro úvahu, zda dlužníkovi osvobození dle § 415 IZ přiznat. S ohledem na šíři případů, které mohou v insolvenčním řízení nastat, jakož i vzhledem k tomu, že to insolvenční zákon výslovně nezakazuje, nelze vyloučit, že s ohledem na konkrétní okolnosti bude namístě přiznat osvobození i dlužníkovi, jehož nezajištění věřitelé nebudou v řízení uspokojeni vůbec. Naopak přísné setrvávání na stanovisku, že osvobození dle § 415 IZ lze přiznat pouze v případ, že nezajištění věřitelé byli uspokojeni alespoň v malé míře by mohlo vést k nežádoucím následkům, neboť v případě, že by věřitelé hlasovali pro nevhodný způsob oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty u dlužníka, který nemá žádný zpeněžitelný majetek), by tak mohli znemožnit proces oddlužení a vyloučit tak osvobození dlužníka (způsob oddlužení odhlasovaný věřitelskou schůzí nemůže insolvenční soud změnit a proti rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nemůže dlužník podat odvolání), což by bylo v rozporu se zásadou, že žádný z účastníků insolvenčního řízení (tedy ani dlužník) nesmí být nespravedlivě poškozen nebo zvýhodněn (§ 5 písm. a/ IZ). Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.3.2013, č.j. KSOS 22 INS 5888/2010, 3 VSOL 119/2013-B-30, není v přezkoumávané věci plně použitelné, protože skutkový stav v obou věcech je rozdílný. V tehdy posuzované věci nebyl zpeněžován žádný majetek, takže v rámci oddlužení prakticky nebyly činěny žádné úkony a uspokojeni nebyli žádní věřitelé, ať již zajištění nebo nezajištění. V nyní rozhodované věci však byl zpeněžen majetek, výtěžek vydán zajištěnému věřiteli a byla projednána a schválena konečná zpráva. Osvobození dlužníka tedy bez dalšího posouzení věci vyloučit nelze.

Insolvenční soud však věc neposoudil dostatečně. Vůbec se totiž nezabýval otázkou, zda byla splněna poslední podmínka pro osvobození dlužníka, a to, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužníka řešen konkursem. Dlužník v návrhu na přiznání osvobození uvedl, že věřitelé by ani v konkursu nedostali žádné plnění, tento svůj názor však nijak nezdůvodnil.

Při porovnání výtěžku dosaženého zpeněžením majetku v oddlužení s výtěžkem dosaženým v konkursu totiž je nutné přihlédnout k tomu, že při řešení úpadku oddlužením náleží do majetkové podstaty jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1, písm. b) IZ (srov. § 406 odst. 2, písm. b/ IZ), takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (srov. § 398 odst. 2 IZ), zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov. § 205 odst. 1 IZ), tedy i jeho příjmy (srov. § 206 odst. 1 písm. i/ IZ), a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. § 207 odst. 2 IZ).

Jak insolvenční správce uvedl ve své první zprávě, dlužník měl v době, kdy se rozhodovalo o schválení oddlužení k dispozici měsíční příjem (mzdu) ve výši 19.077 Kč. Soud prvního stupně se tedy měl zabývat otázkou, jak vysoká částka z příjmů dlužníka by v případě řešení jeho úpadku konkursem (s přihlédnutím k předpokládané době trvání konkursu) náležela do majetkové podstaty a zda by tyto příjmy po odpočtu odměny insolvenčního správce určené podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. připadly do majetkové podstaty a zda by tudíž měly i vliv na vyšší míru uspokojení věřitelů. V kladném případě by tato skutečnost byla důvodem pro nepřiznání požadovaného osvobození, a to z důvodu nesplnění třetí podmínky uvedené v § 415 IZ. Obdobně se toto problematikou zabývá také usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.11.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013, 1 VSOL 790/2015-B35, jehož závěry v rámci sjednocovací činnosti shodně přijaly oba vrchní soudy.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Bude na soudu prvního stupně, aby se opakovaně zabýval otázkou, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníka byl řešen konkursem, a to v intencích shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona a vysloveného závazného názoru odvolacího soudu, že je nutno zohlednit též příjem dlužníka, který by při řešení úpadku konkursem náležel do majetkové podstaty.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli, který podal odvolání, se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Olomouc 14. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu