4 VSOL 1116/2016-A-14
KSBR 39 INS 13061/2016 4 VSOL 1116/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužnice Petry anonymizovano , anonymizovano , IČ: 68733623, Kupecká 2387/3, Žďár nad Sázavou, PSČ 591 01, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 39 INS 13061/2016-A-9 ze dne 22.7.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 39 INS 13061/2016-A-9 ze dne 22.7.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení složila na označený účet na záloze na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu 31.5.2016 domáhala rozhodnutí o svém úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. Poukázal na to, že v insolvenčním návrhu uvedla, že má 27 věřitelů, u nichž má 35 závazků s celkovou výší závazků 3.231.471 Kč s tím, že z podnikatelské činnosti má závazky u Okresní správy sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou a Oborové zdravotní pojištění zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, že však tyto závazky oddlužení nebrání, neboť jde dle dlužnice o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí. Uvedla, že tyto věřitele oslovila isir.justi ce.cz se žádostí o udělení souhlasu s oddlužením k jejímu novému insolvenčnímu návrhu (když tento podává již počtvrté, jak vyplývá z provedené lustrace v insolvenčním rejstříku). Věřitelé jí sdělili, že rozhodnutí s udělením souhlasu udělí až po prostudování nového insolvenčního návrhu, a rozhodnutí, že zašlou nebo přednesou až na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Dlužnice uvedla, že nezískala nesouhlas se svým novým řízením o oddlužení a z toho, že dovozuje, že věřitelé s oddlužením souhlasí. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 389 insolvenčního zákona poukázal na to, že vzhledem k absenci výslovného souhlasu věřitelů dlužnice, kteří mají vůči ní pohledávky z její podnikatelské činnosti, je nutno uzavřít, že dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, což je důvodem odmítnutí tohoto jejího návrhu dle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. K tomu odkázal na závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015. Úpadek dlužnice tedy bude muset být řešen ve smyslu ustanovení § 396 odst. 1 insolvenčního zákona konkursem. S poukazem na ustanovení § 108 insolvenčního zákona pak soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 7 téhož předpisu a dále i na odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, je nutno požadovat po dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bylo by totiž v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát, přičemž smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě této situaci zabránit. Soud prvního stupně dále podrobně rozvedl, jaký je účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, a uzavřel, že považuje uložení zálohy za nezbytné.

Toto usnesení napadla dlužnice odvoláním. Uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod odmítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení a že není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Soud prvního stupně dle jejího názoru se měl zabývat tím, zda se vůbec jedná o závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Uzavřela, že přestože označila svůj závazek jako dluh z podnikání, nezbavuje to insolvenční soud povinnosti zkoumat, zda se skutečně jedná o dluh z podnikání ve smyslu § 389 insolvenčního zákona. Poukázala na to, že zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení postupují při zařazení osoby do kategorie OSVČ zcela formálně, v zásadě pouze podle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění, aniž by dále zkoumaly, zda skutečně činnost vykonává. K tomu poukázala i na judikaturu Vrchního soudu v Praze. Dále uvedla, že žádný přihlášený věřitel nesouhlas s řešením úpadku oddlužením nesdělil, a že pokud věřitel svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásí, neměl by jeho případný nesouhlas v zásadě bránit možnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením. Dále uvedla, že i kdyby se jednalo o závazky z její podnikatelské činnosti, pak dle ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku zkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Jak již uvedla dlužnice ve svém návrhu, věřitelé, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti, oznámili, že se vyjádří právě až po přezkoumání návrhu na přezkumném jednání. Z toho je nutno dovodit, že nevyslovili nesouhlas s řešením úpadku oddlužením, a že tedy s oddlužením souhlasí. Uzavřela, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, a proto jí neměla být uložena povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ve svém insolvenčním návrhu dlužnice jasně doložila, že se nachází v úpadku, že její příjmy jsou dostačující na to, aby uhradila svým nezajištěným věřitelům alespoň 30 % výše jejich pohledávek, a že tedy insolvenční soud může o jejím insolvenčním návrhu rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Proto navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby jí bylo povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o počet věřitelů dlužnice, počet jejích závazků a celkovou výši jejích závazků (z celkové výše je 1.681.471 Kč závazků nezajištěných), i o to, které své závazky označila jako závazky z podnikatelské činnosti, a tvrzení dlužnice, že k její žádosti tito věřitelé sdělili, že své rozhodnutí s udělením souhlasu udělí až po prostudování nového insolvenčního návrhu a své rozhodnutí zašlou nebo přednesou na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 403 odst. 2 IZ. Dlužnice uvedla, že tedy nezískala nesouhlas s novým řízením o oddlužení, tudíž že věřitelé s oddlužením souhlasí. Ze seznamu závazků dlužnice, vyplývá, že vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou má závazek z titulu dluhu na pojistném ve výši 43.214 Kč, který byl splatný v roce 2014, který nepopírá, a dále vůči Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví má dluh na pojistném ve výši 32.953 Kč, který byl splatný v roce 2013, který rovněž nepopírá. Jako svůj majetek uvedla dlužnice pod bodem 15 insolvenčního návrhu pouze běžné vybavení domácnosti s tím, že nemovitosti, které vlastní (bytovou jednotku postavenou na pozemku zast. plocha-nádvoří, včetně podílu jednotky na společných částech domu), je předmětem zajišťovacích práv. Dále v návrhu dlužnice uvedla, že má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná v průměrné výši 10.098 Kč čistého měsíčně. Tento příjem očekává i v příštích pěti letech.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Pokud jde o odvolací námitku dlužnice, že její dluhy u Okresní správy sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví nemusí být dluhy z podnikání, pak je nutno poukázat na shora uvedená zjištění z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jeho příloh. Není důvodu pochybovat o tom, že tyto dluhy pocházejí z podnikatelské činnosti dlužnice. Charakterem dluhu z podnikatelské činnosti dlužníka a jejich definicí se zabýval i Nejvyšší soud České republiky v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011. V něm uzavřel, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodně-závazkových vztahů. Může jít např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, jako v přezkoumávané věci, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Názor dlužnice, že nevyjádřili věřitelé s oddlužením nesouhlas, proto platí, že s oddlužením souhlasí, správný není. Z pasivity věřitelů souhlas bez dalšího dovozovat nelze, souhlas musí být výslovný.

V přezkoumávané věci tedy není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazky dlužnice z podnikání nebrání řešení jejího úpadku oddlužením. Závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužnice musí být řešen konkursem, je proto správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Odvolací námitky dlužnice týkající se procenta uspokojení nezajištěných věřitelů jsou v této věci nepodstatné s ohledem na to, že dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení.

I závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení je správný. Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění ze seznamu majetku, dlužnice má k dispozici pouze běžné vybavení domácnosti, nemovitý majetek je zatížen zástavním právem, proto bude výtěžek jeho zpeněžení přednostně sloužit k uspokojení zajištěného věřitele. Dlužnice tedy nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení dle citovaného ustanovení § 108 insolvenčního zákona, a to v maximální výši stanovené zákonem. Záloha musí sloužit k úhradě prvotních nákladů konkursu a také k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, když správně poukázal již na minimální výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužnice konkursem, i na potřebu náhrady hotových výdajů dle vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil dle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu