4 Tz 99/2005
Datum rozhodnutí: 26.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 99/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 26. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 35 odst. 2 a § 37a tr. zák., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného F. Z.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004, pokud se týká obviněného F. Z.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Chebu s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004, byl obviněný F. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněným F. J. tím, že dne 22. 12. 2003 v době kolem 16.20 hod. v M. L., soudní okres Ch., na křižovatce ulic H. a Ch. po předchozí domluvě nastoupili neuzamčenými dveřmi do vozidla zn. Škoda Octavia, v němž seděla jeho uživatelka P. Z., přičemž F. J. si sedl na zadní sedadlo a F. Z. na sedadlo spolujezdce, a F. Z. pod pohrůžkou střelné zbraně, se kterou mířil na poškozenou, tuto donutil s vozidlem jet ven z města, když na benzínové čerpací stanici A. v M. L. poškozená zastavila a F. Z. a F. J. se ji pokusili z vozidla vysadit v úmyslu s ním odjet a ponechat si je, F. Z. se s ní přetahoval o klíče od automobilu, následně byli vyrušeni přítomnými osobami, dali se na útěk a F. Z. byl zanedlouho P. J. zadržen a předán policii.

Za to byl obviněnému F. Z. v sazbě § 234 odst. 1 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 350 odst. 1 tr. ř. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obžalovanému uložen i trest propadnutí páčidla ve tvaru upravené trubky vydané při zadržení dne 8. 6. 2003. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu pobytu v okrese T. v trvání tří let, na území města P. v trvání jednoho roku a na území soudního okresu Ch. v trvání tří let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2004 (správně dne 29. 4. 2004), jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. Z. odvolání, které zaměřil do výroku o trestu.

Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, tak, že z podnětu odvolání obviněného F. Z. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004, ve výroku o trestu týkající se obviněného Z., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněnému F. Z. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Opakovaně byly uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci páčidla ve tvaru upravené trubky, a podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu v okrese T. na dobu tří roků, na území města P. na dobu jednoho roku a na území soudního okresu Ch. v trvání tří roků. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 2 T 28/2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. Z. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 35 odst. 2 tr. zák.

Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, si před nařízením veřejného zasedání o odvolání obviněného F. Z. neopatřil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, spokojil se pouze s rozsudkem v této věci, na kterém byla u obviněného F. Z. nesprávně vyznačena právní moc dnem 19. 10. 2004, přestože obviněný podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Plzni si také nepovšiml své vlastní žádosti, která je založena ve spise, adresované Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby mu byl zapůjčen spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 6 T 199/2003, který měl být jako příloha u spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 28/2004. Okresní soud v Ústí nad Labem dne 25. 10. 2004 na této žádosti vyznačil, že ve věci sp. zn. 2 T 28/2004, bylo obviněným F. Z. podáno odvolání, a spis bude předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že tato zpráva došla Krajskému soudu v Ústí nad Labem (správně v Plzni) dne 25. 10. 2004 (správně dne 26. 10. 2004), měl odvolací soud dostatek času k prostudování spisového materiálu a seznámení se s touto zprávou. Uložením souhrnného trestu k výroku o trestu z nepravomocného rozsudku Okresního soudu Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, Krajským soudem v Plzni došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť rozhodnutí o jeho odvolání, které směřovalo výlučně proti výroku o trestu, mohlo mít pro něj příznivý výsledek, když nelze vyloučit, že mu mohl být uložen mírnější trest.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 1 tr. ř. (zřejmě míněno ustanovení § 268 odst. 2 tr. ř.) vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. Z. v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlížel jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

Podle ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení

a)provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

b)provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

Podle ustanovení § 37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení § 35 až 37 tu platí obdobně.

Podle ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenými zákonnými ustanoveními se Krajský soud v Plzni při svém rozhodování důsledně neřídil.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 6 T 24/2004 vyplývá, že dne 4. 3. 2004 byla státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Chebu podána u Okresního soudu v Chebu obžaloba na obviněné F. Z. a F. J., která byla projednána tímto okresním soudem v hlavním líčení dne 16. 8. 2004, přičemž rozsudkem pod sp. zn. 6 T 24/2004 byl obviněný F. Z. uznán vinným ve shodě s podanou obžalobou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Tento rozsudek byl písemně doručen obviněnému F. Z. dne 26. 8. 2004. Od 27. 8. 2004 začala obviněnému běžet osmidenní lhůta k podání odvolání, a obviněný toto odvolání podal dne 29. 8. 2004, což Okresní soud v Chebu vzal na vědomí dne 1. 9. 2004, kdy mu bylo písemné odvolání obviněného doručeno.

V jiné trestní věci obviněného F. Z. vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem byl dne 30. 9. 2004 vydán rozsudek pod sp. zn. 2 T 28/2004, jímž byl tento obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., pro skutek, jehož se dopustil dne 5. 7. 2003. V trestním listu obviněného Z. ze dne 27. 10. 2004 vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Ústí nad Labem omylem vyznačila, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 10. 2004. Proti rozsudku však podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2004, tedy v zákonem stanovené lhůtě, odvolání. O odvolání nebylo dosud rozhodnuto, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, tedy dosud nenabyl právní moci.

K odvolání obviněného F. Z. v trestní věci sp. zn. 6 T 24/2004, vedené u Okresního soudu v Chebu, rozhodoval ve veřejném zasedání dne 9. 11. 2004 Krajský soud v Plzni a rozsudkem pod sp. zn. 7 To 385/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, pokud se týkal obviněného F. Z., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. Současně zrušil ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004 a výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Postupovat podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému souhrnný trest může soud jen za předpokladu, jestliže je zde vícečinný souběh trestných činů a dřívější odsuzující rozsudek týkající se téhož obviněného je již pravomocný (srov. rozhodnutí pod č. 27/1972-III. Sb. rozh. tr.). Okolnosti odůvodňující uložení souhrnného trestu pak musí být předmětem dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto je zpravidla třeba opatřit příslušný trestní spis týkající se dřívějšího odsouzení (srov. rozhodnutí pod č. 12/1994 Sb. roz. tr.), a to mimo jiné i z důvodu, aby bylo patrné, zda rozsudek ohledně tohoto dřívějšího odsouzení nabyl právní moci, kdy se tak stalo, popřípadě zda nebyl zrušen v pozdějším řízení. Při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. je třeba jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešit, zda dřívější odsuzující rozsudek za sbíhající trestný čin nabyl právní moci. O tom, jestli určitý rozsudek nabyl právní moci, popřípadě, kdy se tak stalo, se nevydává žádné rozhodnutí, které by samo nabývalo právní moci a jež by bylo pro posouzení této předběžné otázky závazné. Vyznačení právní moci na písemném vyhotovení dřívějšího rozsudku proto nemůže být jediným hlediskem k posouzení, zda a kdy skutečně tento rozsudek nabyl právní moci, a to též z toho důvodu, že dodatečně mohou vyjít najevo okolnosti, které vyvracejí původní údaje o nabytí plné moci (srov. T 355/2001 Soubor rozhodnutí NS).

Krajský soud v Plzni pochybil, když při ukládání souhrnného trestu podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, neboť tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 11. 2004 u Krajského soudu v Plzni vyplývá, že k důkazu byl podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečten mimo jiné rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, u něhož byla konstatována právní moc dnem 19. 10. 2004. K důkazu přečetl Krajský soud v Plzni i úřední záznam ze dne 9. 11. 2004, jímž ještě telefonicky ověřoval u Okresního soudu v Ústí nad Labem stejný údaj, opět se závěrem, že právní moc rozsudku sp. zn. 2 T 28/2004 nastala dnem 19. 10. 2004.

Součástí spisu je však také odpověď Okresního soudu v Ústí nad Labem k žádosti Krajského soudu v Plzni týkající se předmětného spisu sp. zn. 2 T 28/2004 (č. l. 263), která byla Krajskému soudu v Plzni doručena dne 26. 10. 2004, a z níž vyplývá, že ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 28/2004, podal obviněný F. Z. odvolání. K této skutečnosti však Krajský soud v Plzni nepřihlédl, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 28/2004, považoval za pravomocný.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě si Krajský soud v Plzni neopatřil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 28/2004, neshromáždil všechny podklady potřebné pro rozhodnutí a neučinil tak všechny nutné kroky ke zjištění, zda předcházející rozhodnutí týkající se téhož obviněného, ve vztahu ke kterému krajský soud ukládal souhrnný trest, nabylo právní moci. Krajský soud v Plzni nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí o trestu, důkazy chybně zhodnotil, v důsledku čehož byl napadeným rozsudkem porušen zákon i v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. Z.

Kromě nedostatků vytýkaných ve stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem zjištěno další pochybení, jehož se při rozhodování dopustil již Okresní soud v Chebu, a následně i Krajský soud v Plzni, přičemž Nejvyšší soud k zjištěnému pochybení musel z pohledu ustanovení § 267 odst. 3, alinea druhá tr. ř. přihlížet.

Nejvyšší soud se zabýval také povahou jednání obviněného ze dne 22. 12. 2003, pro které byl uznán vinný rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004, a jednáními obviněného ze dne 23. 9. 2003 a 20. 11. 2003, pro něž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, a jichž se dopustil, aniž mu mezitím bylo pro kterékoliv z nich sděleno obvinění. Pro jednání ze dne 23. 9. 2003, bylo obviněnému sděleno obvinění, tedy doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 8. 1. 2004 a pro jednání ze dne 20. 11. 2003 dne 21. 1. 2004, tedy později, než obviněný spáchal dne 22. 12. 2003 poslední útok v rámci své trestné činnosti posléze projednávané Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 T 24/2004. Tato skutečnost je významná z pohledu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř.

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, byl obviněný F. Z. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že:

1.dne 23. 9. 2003 kolem 7.45 hodin v T., ul. R., mezi domem, nepozorovaně usedl do osobního vozidla zn. Škoda Octavia, na zadní sedadlo a přikázal řidiči vozidla, poškozenému T. H., aby jel, což poškozený odmítl, z vozidla vystoupil, neboť měl ve vozidle svou nezl. dceru N. H., obžalovaný z vozidla rovněž vystoupil, namířil na poškozeného krátkou střelnou zbraň dosud nezjištěného typu a přikázal mu, aby nasedl do vozidla a odjel s ním

2.téhož dne na stejném místě poté, co poškozený přes pohrůžku použití zbraně odmítl do vozidla nasednout, na něj obžalovaný namířil krátkou střelnou zbraň nezjištěného typu a slovy dej sem ty klíče, kriple, já vystřelím , požadoval, aby mu poškozený vydal klíče od vozidla, což poškozený neučinil a dal se na útěk, obžalovaný jej počal pronásledovat, přitom na něj stále mířil zbraní a poté, co se poškozenému podařilo zastavit kolem projíždějící vozidlo Policie ČR, obžalovaný utekl do prostoru Z. z.

3.dne 20. 11. 2003 kolem 18.30 hodin v T., ul. J., na výjezdu z parkoviště u plavecké haly nezajištěnými předními dveřmi usedl na místo spolujezdce do osobního vozidla zn. Renault Clio, které řídila poškozená L. S., namířil na ni střelnou zbraň nezjištěného typu a slovy naval mobil , požadoval vydání mobilního telefonu, z něhož poškozená v tu chvíli telefonovala, poškozená telefon odhodila na palubní desku, poté ji obžalovaný přikázal, aby z auta vypadla , přitom na ni stále mířil zbraní a současně ji vytlačoval, až z vozidla dveřmi, které otevřela, vypadla na silnici, obžalovaný si poté přesedl na místo řidiče a s vozidlem odjel, poškozené nevzniklo žádné zranění, odcizením vozidla, mobilního telefonu a dalších věcí jí vznikla škoda ve výši 144.500,- Kč.

Tento rozsudek nabyl právní moci ohledně obviněného F. Z. dne 29. 4. 2004.

Pro jednání obviněného ze dne 23. 9. 2003, 20. 11. 2003, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, a jednání ze dne 22. 12. 2003, za něž byl stíhán ve věci Okresního soudu v Chebu sp. zn. 6 T 24/2004, bylo charakteristické, že spočívala v užití pohrůžky bezprostředního násilí (ve všech třech případech střelné zbraně) v úmyslu zmocnit se cizí věci, což ve všech případech byl osobní automobil, v jednom případě také mobilní telefon. Jednání tedy bylo provedeno podobným způsobem a shodovalo se i v předmětu útoku, přičemž obviněný byl k tomuto veden jednotným záměrem. Jednání obviněného ve všech třech případech přitom mimo jiné naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že jednání obviněného ze dne 22. 12. 2003 bylo ve vztahu k jeho jednáním ze dne 23. 9. 2003 a 20. 11. 2003 pouze dalším útokem pokračujícího trestného činu loupeže a nikoliv samostatným trestným činem, jak měl zato nejen Okresní soud v Chebu, ale i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Obviněnému tak měl být uložen za tento pokračující trestný čin rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 T 24/2004, společný trest podle zásad uvedených v ustanovení § 37a tr. zák., za současného zrušení výroku o vině obviněného a celého výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004, nikoliv souhrnný trest podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.

V rámci odvolacího řízení, kdy Krajský soud v Plzni rozhodoval z podnětu odvolání obviněného podaného pouze do výroku o trestu, se i tento soud dopustil stejného pochybení jako soud prvního stupně, když při zrušení celého výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004 ve věci sám rozhodl, a obviněnému znovu uložil souhrnný trest za současného zrušení výroku trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 23 T 40/2004. Odvolací soud tak řádně nedostál své přezkumné povinnosti, kdy měl napadené rozhodnutí přezkoumat i z hlediska vad, které sice nebyly v odvolání vytýkány, ale měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 To 385/2004, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 35 odst. 2, § 37a tr. zák. a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného F. Z. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek. Dále zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 24/2004, ohledně obviněného F. Z., v celém rozsahu a to z toho důvodu, že s ohledem na budoucí aplikaci ustanovení § 37a tr. zák. bude nutné nově vyslovit nejenom výrok o trestu, ale bude třeba nově rozhodnout i o výroku o vině, jakož případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně došlo ke zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle 270 odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Okresnímu soudu v Chebu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení pak Okresní soudu v Chebu doplní dokazovaní spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 28/2004, dále spisem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 23 T 40/2004, novým opisem rejstříku trestů obviněného a teprve poté vyhodnotí obsah těchto nově provedených důkazů společně s důkazy, které jsou již v trestním spise fixovány, a nově rozhodne o vině a trestu obviněného v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Ve svých úvahách však bude významně limitován ustanovením § 273 tr. ř., v němž je obsažen zákaz reformationis in peius, tudíž novým rozhodnutím nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, pokud Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v jeho neprospěch.

Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á