4 Tz 99/2003
Datum rozhodnutí: 20.08.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 99/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. srpna 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného R. R., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon vojenské základní služby u V. s. s. š. v P., neučinil tak ani do 24 hodin poté a i u hlavního líčení odmítl vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské přesvědčení. Za to byl obviněný R. R. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.

Proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, podal obviněný R. R. odvolání. Vyšší vojenský soud v Táboře rozsudkem ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a při nezaměněném výroku o vině uložil obviněnému R. R. nově nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením pro jeho výkon do I. nápravně výchovné skupiny.

Dne 14. 6. 1993 byl Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh obviněného R. R. na soudní rehabilitaci podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přičemž obviněný současně požádal ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona o navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/96, nebyla podle § 61 odst. 1 tr. řádu per analogiam žádost obviněného o navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci povolena.

Proti tomuto usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci podal dne 30. 8. 2000 ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. R. stížnost pro porušení zákona. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, byla stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. řádu zamítnuta s odůvodněním, že v dané trestní věci nejsou dány důvody pro navrácení lhůty podle § 6 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť i přes chybu, ke které došlo při publikování zákona č. 119/1990 Sb., měl obviněný R. R. dostatek času na to, aby podal návrh na soudní rehabilitaci v zákonem stanovené lhůtě, mimo jiné i proto, že zmíněná chyba při publikaci byla ve Sbírce zákonů napravena již dne 10. 10. 1990.

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného R. R. na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278 odst. 1 tr. řádu se povoluje obnova řízení skončeného rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, a současně se podle § 284 odst. 1 tr. řádu tato rozhodnutí zrušují v celém rozsahu, jakož i všechna rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení Okresního soudu v Olomouci o povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 5. 12. 2001.

Proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. K. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným usnesením porušen v ustanoveních § 278 odst. 1 a § 283 písm. d) tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že citovanými ustanoveními trestního řádu se Okresní soud v Olomouci při rozhodování o návrhu obviněného na povolení obnovy v jeho předmětné trestní věci neřídil, resp. důsledně podle nich nepostupoval. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, povolení obnovy řízení založil Okresní soud v Olomouci výlučně a pouze na nových skutečnostech spočívajících v tom, že v době rozhodování obou vojenských soudů existovalo v naší zemi jiné společenské zřízení, režim, který nerespektoval Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, zabezpečující právo každého na odepření vojenské služby mimo jiné i z důvodu náboženského přesvědčení, a teprve se změnou režimu v roce 1989 došlo také ke změně přístupu státu v otázce respektování lidských práv a svobod, včetně práva na odepření vojenské služby, jež je zaručováno Listinou základních práv a svobod, která se změnou politického prostředí vešla v účinnost. Soud zcela opominul a přehlédl, že zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, bylo možné pouze v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který byl přijat právě za účelem nápravy křivd v této oblasti.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr.ř., že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, byl porušen zákon ve vytýkaném směru.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Nejvyšší soud především zjistil, že dne 14. 6. 1993 podal obviněný R. R. u Vojenského obvodového soudu v Olomouci návrh na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., přičemž obviněný současně požádal ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona o navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Vojenský obvodový soudu v Olomouci usnesením ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/96, rozhodl tak, že navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci nepovolil.

Obviněný R. R. podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené proti němu před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T 74/88 a Vyšším vojenským soudem v Táboře pod sp. zn. 2 To 197/88. V návrhu uvedl, že podle rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci v této trestní věci se dopustil trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. tím, že nenastoupil výkon vojenské základní služby a poté odmítl vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské přesvědčení. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, ve věci L. K. ze dne 7. 10. 1998, kde se uvádí, že občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990, a to na základě čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a dále na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 26/01, ve věci S. H. ze dne 4. 7. 2001, kde se uvádí, že odsouzení pro odpírání vojenské služby bylo vadné.

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného R. R. na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení povoluje a současně byla podle § 284 odst. 1 tr. řádu zrušena označená rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 74/88 a Vyššího vojenského soudu v Táboře. Okresní soud v Olomouci v odůvodnění tohoto usnesení konstatuje, že počínaje rokem 1989 a následujících došlo v naší společnosti ke změně náhledu a hodnocení vojenské služby v souvislosti s náboženským přesvědčením osob povolávaných k vojenské službě, což ve světle ustanovení § 4 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. a také zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, představuje novou skutečnost ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř.

Podmínky pro povolení mimořádného opravného prostředku, jímž obnova řízení je, jsou upraveny v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu.

Podle názoru Nejvyššího soudu je způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, vždy třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti přihlížet (v tom je Nejvyšší soud v posuzované věci plně konformní jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, sp. zn. 3 Tz 82/2001, tak s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97). V posuzované trestní věci však o takovýto případ nejde.

Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, přiznával v čl. 32 odst. 1 každému občanu právo vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, na druhé straně striktně vymezil v čl. 37 citovaného ústavního zákona, že vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení, přičemž občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Nadto tento ústavní zákon deklarovanou náboženskou svobodu negoval v čl. 32 odst. 2, pokud toto ustanovení jednoznačně deklarovalo, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Obviněný měl tak možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi občana při obraně státu. Za situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo možno jeho čin, který realizoval ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný. Tento právní názor má oporu v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a podporuje důvodnost návrhu obviněného R. R. na povolení obnovy řízení.

Ústava České republiky stanovila v čl. 10, ve znění účinném do 31. 5. 2002, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. K Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, jakož i dodatkovým protokolům č. 2, 4, 6, 7 vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky je ratifikoval. Úmluvy i Protokoly byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.

Podle ustanovení v čl. 4 odst. 2 Protokolu č.7 k Úmluvě vyplývá, že je možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 se rozumí nejen obnova řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení směřující ke zrušení zprošťujícího nebo odsuzujícího rozsudku. Z článku 53 Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch obviněného mohou být upraveny šířeji než v odst. 2 čl. 4, naproti tomu podmínky přípustnosti nového řízení v neprospěch obviněného nemohou být rozšířeny nad rámec citovaného ustanovení a musí být vykládány restriktivně, neboť jde o výjimku z práva zaručeného Úmluvou a jejími protokoly. Z dikce podstatná vada v předešlém řízení vyplývá, že nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní, ale též o vadu hmotněprávní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem bude zřejmě možno zahrnout vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy širší než ty, které jsou uvedeny v existujícím českém trestním řádu v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že povolení obnovy řízení tak v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4 odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 plně konvenuje.

K námitce ministra spravedlnosti Nejvyšší soud dále poznamenává, že náprava právního stavu, plynoucího z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře, byla možná v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., avšak je si vědom soudní praxe při posuzování takovýchto případů až do roku 1997, kdy Ústavní soud ČR vydal zásadní rozhodnutí, jež rozhodovací praxi obecných soudů v tomto ohledu usměrnilo. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona připouští, že objektivně existuje nezákonný stav, nastolený rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, bylo třeba hledat a najít při využití existujících právních instrumentů cestu, jak tento protiprávní stav zvrátit a dosáhnout jeho změny. Pokud ministr spravedlnosti jako jediný oprávněný subjekt k podání mimořádného opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona, opakovaně odmítl tuto stížnost ve prospěch obviněného podat, jak je patrno z písemných důkazů předložených obviněným Nejvyššímu soudu, pak aniž by Nejvyšší soud toto výsostné zákonné právo ministra jakkoli zpochybňoval, nezbyl obviněnému jiný právní prostředek k nápravě výše popsané situace, než je návrh na obnovu řízení. Vzhledem k úvahám, jež jsou výše rozvedeny, pak zákonné podmínky pro její povolení byly dány.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří P á c a l