4 Tz 98/2012
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 224 odst. 1,2 tr. zákoník, § 201 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoník



4 Tz 98/2012-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 3 To 94/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 2 T 29/2010, uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a jednak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, jehož se dopustil tím, že

dne 24. 11. 2009 v době kolem 16.40 hod. na silnici I. třídy č. 55 v úseku kilometru, v katastru obce V., okres H., po předchozím vědomém požití alkoholu pod jeho vlivem při hladině nejméně 1,42 promile alkoholu v krvi jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky NISSAN X-TRAIL 2,2 TDI, šedé barvy, jehož vlastníkem je společnost OSPEK, spol. s.r.o., jel za tmy rychlostí nejméně 90 km/hod. po rovném úseku komunikace ve směru od obce S. na obec V., přičemž v důsledku ovlivnění alkoholem se plně nevěnoval řízení motorového vozidla, nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla svým schopnostem, v důsledku čehož nereagoval na cyklistu poškozeného K. P., který jel stejným směrem přibližně uprostřed pravého jízdního pruhu na řádně osvětleném jízdním kole FORT Dorado červené barvy, levou polovinou přední části svého vozidla zezadu narazil do jízdního kola a poškozeného, který v důsledku střetu, nárazu na vozidlo a následného pádu na komunikaci utrpěl vážné zranění hlavy a hrudníku spočívajícího ve zhmoždění mozečku, mozku a krční míchy, krvácení pod měkké pleny mozkové a mozečkové, zhmoždění prodloužené míchy a Varlova mostu a pohmoždění plic, kterým na místě podlehl.

Za to mu byl uložen v sazbě § 224 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřicetidvou měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39 odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Obviněnému byl uložen i trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu sedmi roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným M. P. částku 152.827,- Kč; nezl. D. P. částku 120.000,- Kč; nezl. K. P. částku 120.000,-Kč; nezl. I. P. částku 120.000,- Kč; K. P. částku 120.650,- Kč; M. P. částku 125.629,- Kč; V. K., roz. P. částku 88.150,- Kč; Mgr. I. Ž., roz. P. částku 88.150,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená M. P. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu (správně dle § 229 odst. 1 tr. řádu) byla poškozená Zdravotní pojišťovna Metal-Aliance, P., P., odkázána s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku okresního soudu podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný J. Š., v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a do výroku o náhradě škody poškozená M. P. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 3 To 94/2011, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušil celý výrok o náhradě škody učiněný ve vztahu k této poškozené a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného zavázal podle § 228 odst. 1 tr. řádu k povinnosti zaplatit této poškozené částku 344.227,- Kč. Odvolání obviněného a státního zástupce byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Ministr spravedlnosti podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 3 To 94/2011, podle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem a řízením, které jeho vydání předcházelo, porušen zákon v ustanoveních § 256 tr. řádu, § 2 odst. 2, 5, 6 tr. řádu a § 224 odst. 2 tr. zákona v neprospěch tohoto obviněného. Stížnost pro porušení zákona zaměřuje své argumenty do čtyř okruhů.

1) Přes rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno, nebyly objasněny všechny skutkové okolnosti stran míry ovlivnění obviněného alkoholem. Tři vypracované znalecké posudky jsou natolik rozdílné, že předmětné nedostatky nelze překlenout standardními výkladovými postupy, jak to učinil nalézací soud.

Znalec MUDr. Zdeněk Krejzlík, CSc., kterého oslovila obhajoba, učinil ve svém znaleckém posudku závěr, že obviněný v době nehody ovlivněn alkoholem, případně, že alkohol obsažený ve víně, které požil až 15 minut před jízdou, nemohl být do oběhového systému obviněného vstřebán v takovém rozsahu, aby to nepříznivě ovlivnilo jeho řidičské schopnosti. Nalézací soud tento znalecký posudek dostatečně nezohlednil a pominul také tvrzení znalce, která učinil u hlavního líčení. Další znalec doc. RNDr. Peter Ondra, CSc. dospěl ve svém znaleckém posudku k obdobným závěrům jako znalec MUDr. Krejzlík, avšak nalézací soud tohoto znalce nevyslechl v hlavním líčení a jeho znalecké závěry nekonfrontoval s dalšími provedenými důkazy. Soud I. stupně naopak zcela nekriticky převzal závěry znalce MUDr. Milana Votavy, které byly s oběma výše zmiňovanými znaleckými posudky v rozporu. Nadto znalecký posudek trpí nejednoznačností závěrů, přičemž ta nebyla odstraněna ani doplněním znaleckého posudku ani osobním výslechem znalce v hlavním líčení. Stěžovatel má zato, že znalecký posudek MUDr. Votavy byl soudem upřednostněn proto, že byl zadán orgány činnými v trestním řízení.

2) Soud do skutkové věty zahrnul důležitý závěr, že kolo poškozeného bylo řádně osvětlené, avšak toto zjištění nebylo spolehlivě prokázáno. Ke znaleckému zkoumání z odvětví mechanoskopie byl předložen černý plastový držák zadního světla jízdního kola poškozeného a úlomky červené barvy, které s ním dle vyjádření znalce netvoří jeden celek. Dynamo na předním kole bylo odpojeno. Blikací lampa červené barvy napájená běžnými bateriemi, o které hovořila manželka poškozeného, nebyla ke zkoumání předložena a při ohledání místa činu za denního světla dne 25. 11. 2009 nebyla na místě nehody nalezena. Závěr o předepsaném osvětlení kola tak nemá potřebnou oporu ve skutkových zjištěních a jde v podstatě o domněnku.

Podle názoru ministra spravedlnosti měl soud vyžádat revizní znalecký posudek znaleckého ústavu podle § 110 tr. řádu a nikoli tuto vysoce odbornou činnost nahrazovat vlastním přesvědčením o správnosti některého z dosud vypracovaných znaleckých posudků. Soud byl povinen přistupovat ke znaleckým posudkům podle stejných měřítek bez ohledu na to, zda byl tento důkaz předložen obhajobu či orgány činnými v trestním řízení. Nalézací soud sice reprodukoval znalecké posudky předložené obhajobou, avšak v rámci hodnocení důkazů uplatnil selekci ve prospěch důkazních prostředků obžaloby. Současně soud nahradil v hodnotících úvahách nejasné odborné závěry odkazem na pocity a dojmy svědků, kteří pozorovali obviněného jen po krátkou dobu a v okamžiku, kdy nadto byl stresován nastalou událostí.

3) Námitka byla uplatněna také k užité právní kvalifikaci činu, neboť dle stěžovatele soudy obou stupňů přiměřeně nezhodnotily stupeň příčinného významu porušení povinností obou účastníků nehody pro samotnou srážku a míru jejích následků. Takovéto hodnocení by nutně muselo vyznít v závěr, že s ohledem na významné spoluzavinění poškozeného není důvodu právně kvalifikovat jednání obviněného podle přísnějšího ustanovení § 224 odst. 2 tr. zákona. Zvolená právní kvalifikace nevyjadřuje proporcionální míru, kterou se pachatel a poškozený podíleli na vzniku dopravní nehody a jejím relevantním trestněprávním následku.

Ministr spravedlnosti shledává extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu, který akceptoval námitku obhajoby, že poškozený cyklista neočekávaně najel z pravého okraje do středu svého jízdního pruhu, a současně připustil, že obviněný již na to nemohl zareagovat a nehodě zabránit a mezi jeho dalším závěrem, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná. Pokud odvolací soud dovodil, že poškozený změnil směr jízdy, je spekulací, pokud tuto změnu vysvětlil náhlým pocitem ohrožení poškozeného z přijíždějícího vozidla. Podle stěžovatele se poškozený cyklista významnou měrou podílel na vzniku dopravní nehody, svým jednáním ohrozil zdraví své i zdraví ostatních účastníků silničního provozu. Obviněný předpokládal výskyt cyklisty při pravém okraji vozovky, nikoli náhlý manévr směrem do jejího středu. Spoluzavinění poškozeného tak mělo nalézt svůj odraz ve stanovení právní kvalifikace činu jen podle § 224 odst. 1 tr. zákona, neboť jen v důsledku protiprávního jednání obviněného by následek krytý ustanovením § 224 odst. 2 tr. zákona nenastal, popřípadě by nehodový děj byl zcela jiný.

4) Ministr spravedlnosti pokládá uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nezákonný. Soudy obou stupňů nerespektovaly hledisko individualizace ukládaného trestu a nezohlednily vysoký věk obviněného ani skutečnost, že předmětný trestný čin představuje v jeho životě zcela ojedinělý exces. Odůvodnění výroku o trestu tak nepovažuje stěžovatel za přesvědčivé, neboť neobsahuje závěry o tom, proč by nemohlo být nápravy pachatele docíleno trestem méně citelným, nadto neobsahuje vysvětlení v jaké formě zavinění byl čin spáchán a zda a jak soud tuto skutečnost v uloženém trestu zohlednil. Současně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 7 let je sám o sobě natolik důrazný, že byl schopen dostatečně ochránit společnost před případnou opakující se nekázní obviněného za volantem.

Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že v důsledku velkého zájmu hromadných sdělovacích prostředků o tuto kauzu se vytvořila veřejná poptávka po přísném postihu obviněného. České trestní právo však nepřipouští princip exemplárního potrestání a soudy zásadně nesmějí ke generální prevenci společensky závažných jednání využívat skutečnost, že obviněný je manželem veřejně známé osobnosti. Podle názoru stěžovatele neobvyklá přísnost trestu zřejmě souvisí s negativním mediálním vykreslením osobnosti obviněného, ať již takové hodnocení odpovídá skutečnosti či nikoli.

Závěrem tohoto mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného J. Š. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu nechť je napadené rozhodnutí zrušeno, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl postup podle § 270 odst. 1 či § 271 odst. 1 tr. řádu, aniž tento návrh blíže specifikoval.

Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen obviněnému, nejvyššímu státnímu zástupci a poškozeným s tím, že se k jejímu obsahu mohou písemně vyjádřit.

Této možnosti využil pouze obviněný, který prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Juráně Nejvyššímu soudu takovéto vyjádření zaslal. S obsahem ministrem spravedlnosti uplatněných námitek se co do rozsahu a odůvodnění plně ztotožnil. Nad argumentaci uplatněnou stížností pro porušení zákona ještě podrobně rozvedl příslušné pasáže výpovědí těch svědků, kteří byli na místě dopravní nehody buď jako ošetřující lékaři či jako policejní složky a jejich rozborem dospěl k závěru, že není vůbec jasné, zda a které vzorky krve obviněného byly vlastně k rozboru odeslány. Vzorky nebyly řádně označeny a jakákoli jejich pozdější identifikace byla pouhou spekulací, takže v podstatě všechny znalecké posudky, které byly ve věci vyhotoveny, mohly vycházet ze zcela nesprávného základu. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl, přičemž petit jeho vyjádření je shodný s petitem podané stížnosti pro porušení zákona.

Ve vztahu k obsahu tohoto vyjádření Nejvyšší soud České republiky připomíná ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu, které upravuje obligatorní obsahové náležitosti stížnosti pro porušení zákona a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Je třeba připomenout, že jde o výlučné právo ministra spravedlnosti, nadto podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení nemůže ani ministr spravedlnosti v průběhu řízení měnit obsah podané stížnosti. Z toho vyplývá, že ke změně obsahu stížnosti pro porušení zákona již vůbec není oprávněn obviněný ani jeho obhájce.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nímž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

ad 1) Podle ustanovení § 105 odst. 1 tr. řádu je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.

Znalec je osobou se speciálními odbornými znalostmi rozdílnou od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, která je přibírána pro objasnění konkrétních skutečností důležitých pro trestní řízení, jejíž objasnění takovýchto odborných znalostí vyžaduje. Přestože je znalecký důkaz zvláštním samostatným druhem důkazu, nemá v poměru k ostatním druhům důkazů (§ 89 odst. 2 tr. řádu) privilegované postavení. Orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a hodnotí jej jako každý jiný druh důkazů (srov. R 22/1986, R 2/1989-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5, vydání. str. 883, C.H.Beck, Praha 2005). Znamená to, že soud při zjišťování skutkového stavu vychází ze všech provedených důkazů, přičemž znalecký nebo znalecké posudky hodnotí právě v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu jednak samostatně jednak ve vzájemných souvislostech i s ostatními důkazy. Znalecký posudek se tak nemůže vymykat svými závěry z popisu skutkového děje, jenž je postaven najisto ostatními důkazy (jinými slovy nemůže platit ona některými soudy nešťastně tradovaná zásada posudek rovná se rozsudek).

Pokud zákon výslovně uvádí, že znalce k řízení přibírají orgány činné v trestním řízení (§ 105 odst. 1 tr. řádu), ale že současně znalecký posudek může být podle § 110a tr. řádu předložen stranou (obviněným obhájcem, poškozeným, zúčastněnou osobou, ale i státním zástupcem), je mimo pochybnost, že znalecké posudky pořízené tímto zákonným způsobem mají stejnou pozici v rámci vedeného dokazování a žádný z nich není apriorně favorizován. Kriteriem pro rozlišení zda a který znalecký posudek bude soudem akceptován a vzat za základ skutkových tak není otázka kterou stranou v řízení a v jakém stadiu řízení byl soudu jako důkaz předložen, ale úplnost a jednoznačnost znaleckých závěrů, opírajících se nejen o odbornost znalce, ale plně zohledňující i prokázané okolnosti skutkové povahy, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Nezřídka jsou v totožné věci a totožných okolnostech předloženy soudu k posouzení znalecké posudky obsahující zcela rozdílné závěry znalců k posuzované problematice. Pokud jde o případy, které jsou výjimečné, zvlášť obtížné, vyžadující zvláštní vědecké posouzení, pak výše popsanou nastalou situaci je možno procesně řešit v intencích ustanovení § 110 odst. 1 tr. řádu a vyžádat posudek ústavu. V jiných případech je třeba, aby soud provedl důkazy oběma případně i více znaleckými posudky a s těmito posudky se vypořádal tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Soudní judikatura neshledává tento hodnotící postup soudů nesprávným, naopak jej pokládá za způsob hodnocení důkazů provedený lege artis. Skutečnost, že dva podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vyžádání posudku ústavu podle § 110 tr. řádu (srovnej R 11/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nahlížeje těmito zákonem danými a judikaturou upravenými principy na provádění důkazů znaleckými posudky obsahujícími opačná stanoviska v souvislosti s hodnocením konkrétně učiněných závěrů, Nejvyšší soud konstatuje, že se jimi jak nalézací soud tak soud odvolací důsledně řídily a z takto vymezeného rámce nikterak nevybočily. Soud prvního stupně věnoval zjištění stupně ovlivnění obviněného alkoholem před a v době dopravní nehody žádoucí pozornost, velmi podrobně zjišťoval všechny pro posouzení věci rozhodné okolnosti.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil proč za základ svých zjištění o míře ovlivnění obviněného alkoholem vzal závěry znaleckého posudku MUDr. Milana Votavy, přičemž vlastní zjištění, která v tomto směru učinil (str. 21-22 rozsudku) jsou logická, přesvědčivá a nadto nezůstávají v kontextu dalších důkazů osamoceny. Naopak mimo další důkazy a učiněná skutková zjištění vyznívají závěry znaleckých posudků MUDr. Krejzlíka a MUDr. Ondry.

V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za nutné poukázat na zjištění, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, provedené důkazy vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Š., přičemž při dokazování respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný jakékoli zavinění na dopravní nehodě a řidičskou nekázeň popíral. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména svědků, znalců, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, respektive zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký závěr z nich vyvodit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tudíž není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně a učiněné skutkové závěry o míře ovlivnění obviněného alkoholem, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy soud prvního stupně přesvědčivým způsobem vyložil, jak již výše uvedeno, přičemž s těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud. Nelze proto z tohoto hlediska napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V neposlední řadě i hodnocení stěžovatelem zpochybňovaného důkazu, jak jej provedl nalézací soud, je v souladu i s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, stanovenými a) zásadou sporu (principium contradictoris), stanovící, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé; b) zásadou totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný; c) zásadou o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii) podle níž nelze zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témže čase totéž upírá; d) zásadou dostatečného důvodu (principium rationis sufficiendis) upravující požadavek, aby každý soud o jehož platnosti má být někdo přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Nutno konstatovat, že způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně provedený v intencích těchto logických zásad odpovídá též požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek (tohoto výrazu je užito jako logické kategorie), k němuž nalézací soud dospěl v podobě výsledného hodnocení důkazů, racionálně vychází z provedených důkazů jakožto premis.

ad 2) Podstatnou okolností pro skutková zjištění nalézacího soudu bylo potvrzení či naopak vyloučení faktu zda poškozený v kritické době jel na řádně osvětleném kole. Svědek R. H. potvrdil, že kolo poškozeného K. P., na kterém dojížděl do a ze zaměstnání, bylo vybaveno blatníky, dynamem, předním a zadním světlem. Kritického dne 24. 11. 2009 viděl svědek poškozeného po šestnácté hodině odjíždět z práce směrem k bráně závodu a viděl také svítit červené světlo na zadním blatníku (čl. 226, 227 spisu). Stejnou okolnost potvrdil i svědek Z. K. (čl. 254 spisu) a svědek J. S. Ten viděl kritického dne poškozeného odjíždět z brány závodu, již jen zezadu, přičemž z této zadní strany bylo kolo řádně osvětleno. Osvětlení kola potvrzují rovněž svědkové K. P. a M. P. Stejnou skutečnost kladně potvrdily i závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví elektrotechnika, z něhož mimo pochybnost plyne, že v době nárazu auta obviněného do kola bylo kolo zezadu řádně osvětleno a žárovka zadního světla svítila.

Ministr spravedlnosti v této souvislosti namítl, že okolnost týkající se osvětlení kola nebyla řádně objasněna a v této souvislosti poukazoval na závěry znaleckého posudku z odvětví mechanoskopie.

Tento znalecký posudek vypracovaný Odborem Kriminalistické techniky a expertíz Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (čl. 843 844) řešil otázky, zda tři předložené průhledné úlomky plastické hmoty červené barvy nepravidelného tvaru tvořily jeden celek, na což zpracovatel znaleckého posudku odpověděl kladně a současně uvedl, že tyto úlomky mohly být součástí jízdního kola. Dále byl ke zkoumání předložen plastový držák z plastické hmoty černé barvy k posouzení, zda zajištěné plastové úlomky před rozbitím tvořily s předloženým držákem jeden celek. Zpracovatel posudku uvedl, že nikoli. Tento posudek byl v hlavním líčení k důkazu přečten. Teoretická pochybnost vyjádřená tímto posudkem však byla dostatečně vyvrácena výše citovanými výpověďmi hodnověrných svědků a další znaleckou expertízou, objasňující zásadní skutečnost, že kolo bylo řádně osvětleno, poškozený byl ve směru jízdy obviněného světelně označen.

Z protokolu O nehodě v silničním provozu (čl. 7 - 10) v části popsané jako technické údaje vozidel je popsán mimo stavu vozidla obviněného také stav pánského jízdního kola FORT Dorado a rozsah jeho poškození. Policejní orgán kromě jiného popsal poškození zadního světla a zadního odrazového skla. Z dalšího protokolu o ohledání místa činu (čl. 57), které bylo provedeno dne 25. 11. 2009, je zřejmé na kterých konkrétních místech byly nalezeny jednotlivé úlomky červeného skla z jízdního kola (viz fotodokumentace čl. 59 64) a stav jízdního kola bezprostředně po nehodě je dokladován na fotodokumentaci (čl. 31, 41 - 45,90 - 96, 106 - 116). V popisu fotodokumentace pod položkami ad 26 a ad 27 (čl. 112) je detailní pohled na elektrické vedení u předního kola a jeho zapuštění do rámu, pod položkami ad 29 - 31 detailní pohled na elektrické vedení u zadního kola (čl. 113). Důkaz touto fotodokumentací byl v hlavním líčení soudem proveden.

Porovnáním těchto technických údajů s výpověďmi shora citovaných svědků a závěrem odborného kriminalistického vyjádření nalézací soud zcela důvodně nenabyl pochybností o tom, že kolo bylo řádně osvětleno a že toto konstatování je v popisu skutkového děje obsaženém ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeno správně. Nelze proto konstatovat, že by existovala v tomto směru pochybnost, kterou soud řešil v neprospěch obviněného, neboť aplikovat zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) by mohl a musel pouze tehdy, pokud by se takové pochybnosti vyskytly.

ad 3) Námitka o nesprávném použití právní kvalifikace činu obviněného dle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona není důvodná. Soud prvního stupně zevrubně rozebral a odůvodnil závěry, proč v protiprávním zaviněném jednání obviněného shledává naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu a na tyto pregnantní a v důkazech mající oporu závěry Nejvyšší soud pro stručnost zcela odkazuje (srov. str. 25 rozsudku).

Obviněný byl především povinen usednout za volant svého osobního vozidla aniž by byl ovlivněn požitým alkoholem, této povinnosti nedostál, přičemž požitý alkohol výrazně negativně deklinoval jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo a okamžitě a přiměřeně okolnostem reagovat na jakoukoli situaci vzniklou v silničním provozu /srov. § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů; § 18 odst. 1; § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) citovaného zákona/.

Nejvyšší soud rovněž neshledal existenci namítaného tzv. extrémního rozporu v závěrech, které učinil odvolací soud. Tento soud ve svém rozhodnutí (čl. 1333 spisu) jednoznačně uvedl, že obviněný v důsledku ovlivnění alkoholem a způsobem jízdy nereagoval včas na cyklistu P., který jel stejným směrem přibližně uprostřed pravého jízdního pruhu na řádně osvětleném jízdním kole . Odvolací soud se rovněž podrobně zabýval a vypořádal s uplatněnou odvolací námitkou obviněného a vysvětlil, že poškozený nebyl povinen jet při samém pravém okraji vozovky, přičemž vyjmenoval možné situace, kdy cyklista může vyjet dále ke středu vozovky. Dále reagoval na obhajobu obviněného a připustil, že se poškozený mohl reflexivně otočit vlevo a vyjet tak ze středu svého jízdního pruhu. Odvolací soud uvádí v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, že na takové vyjetí by již obviněný nemohl reagovat, avšak současně výslovně uvedl, že nemožnost této reakce byla důsledkem ovlivnění obviněného alkoholem a jeho bezohledného způsobu jízdy. Jde tudíž o dezinterpretaci těchto pasáží závěrů odvolacího soudu pokud byl význam spojení nemohl reagovat posunut do obecné roviny a z toho vyvozováno spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud tak sám ničeho nezměnil na skutkových zjištěních a právních závěrech okresního soudu, které naopak označil za úplné a správné a také z nich sám ve svém rozhodnutí plně vycházel. Není tak odůvodněna námitka stěžovatele, že nehodový děj byl jiný než jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, případně, že následek krytý ustanovením § 224 odst. 2 tr. zákona nenastal.

ad 4) Podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti.

V trestním právu České republiky není trest sám o sobě účelem a nepředstavuje odplatu za trestný čin. Základním účelem a cílem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a před jejich pachateli. Pokud je smyslem existence a případné aplikace norem trestního práva to, aby trestné činy nebyly páchány vůbec či v co nejmenší míře, pak tento cíl sleduje i trest, přičemž jeho další účinky, vyjádřené pod pojmem účel trestu, vyjadřují prostředky k jeho dosažení. Ochrana společnosti před pachateli trestných činů, včetně ochrany práv a svobod jednotlivých občanů, činí z trestu prostředek sebeobrany společnosti před trestnými činy (srov. ÚS 47/1998). V ukládaném trestu se pak promítá moment represe, spočívající v zabránění trestné činnosti, moment individuální prevence, sledující výchovu k řádnému životu a moment generální prevence, jež se projevuje výchovným působením uloženého trestu na ostatní členy společnosti. Hlediska uvedená v ustanovení § 23 tr. zákona tvoří jednotu, tedy vzájemně se doplňují a podmiňují. Obecně pak platí, že závěr soudu o možnosti nápravy pachatele musí být v plném souladu s ochranou, kterou soud uloženým trestem poskytuje zájmům společnosti, státu, fyzických i právnických osob před útoky pachatelů trestných činů. Při aplikaci těchto obecných zásad na konkrétní trestní věc musí být spolu s okolnostmi, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, zohledněny zejména též povaha a rozsah zaviněných následků a vždy musí být uváženy i momenty, které ovlivňují požadavek ochrany společnosti a občanů před pácháním posuzované trestné činnosti. Požadavek, aby trestem uloženým za trestný čin spáchaný v dopravě bylo účinně působeno i na ostatní členy společnosti, je zdůrazněn zvláště v takových případech, kdy byl zaviněn těžký následek řidičem motorového vozidla, který hrubým porušením důležitých předpisů o provozu na pozemních komunikacích projevil závažnou řidičskou nekázeň. Je třeba akcentovat skutečnost, že účel trestu tak, jak je vymezen ustanovením § 23 tr. zákona je koncipován jako struktura dílčích cílů a končeného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Při zobecnění tohoto tématu lze konstatovat, že trest, jenž je pachateli ukládán spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému, tak právě i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti. Obě tyto složky musí být vyvážené, neboť jen tehdy působí individuální prevence též jako prevence generální.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. zákona při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zákona), k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Podle § 3 odst. 4 tr. zákona stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Citované zákonné ustanovení příkladmo uvádí kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tato kritéria (okolnosti) mají zejména význam pro určení druhu a výměry trestu a je vždy třeba hodnotit je ve vztahu k individuálnímu pachateli a individuálním okolnostem případu. Konstantní judikatura požaduje nejen to, aby soud při ukládání trestu některé citované okolnosti nepřeceňoval, ale i to, aby právě tyto okolnosti nebyly bagatelizovány, neboť nedůsledné a neúplné hodnocení okolností určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost má v jednotlivých případech za následek mírný postih pachatelů závažnějších trestných činů (srov. R II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obviněný J. Š. byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, na který zákon stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí od šesti měsíců do pěti let nebo peněžitý trest. Vzhledem k tomu, že jde o přísnější trestní sazbu, než která je stanovena na trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, jímž byl rovněž uznán vinným a který spáchal v jednočinném souběhu s výše citovaným trestným činem, bylo nutné užít ustanovení § 35 odst. 1 tr. zákona a obviněnému uložit úhrnný trest za oba trestné činy v sazbě § 224 odst. 2 tr. zákona.

Z odůvodnění výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při úvahách o stanovení jeho druhu a výměry rozebral a zhodnotil přitěžující a polehčující okolnosti (§ 33 a 34 tr. zákona), které podrobně specifikoval (str. 25), hodnotil míru zavinění obviněného a okolnosti zjištěné k jeho osobě. Nalézacímu soudu v žádném případě nelze vytknout, že se zaměřil na zjištění a posouzení řidičské kázně obviněného, opíraje se přitom o záznamy zjištěné z evidenční karty řidiče. Tři záznamy o přestupcích na úseku dopravy, všechny za překročení povolené rychlosti, nasvědčují oprávněnému závěru, že v případě obviněného jde o řidiče opakovaně nerespektujícího pravidla silničního provozu, na kterého opatření, jež mu v rámci přestupkových řízení byla uložena, neměla v návaznosti na zlepšení jeho řidičské ukázněnosti valný vliv. Důležitou okolností pro posouzení a stanovení stupně řidičské nekázně obviněného má také zjištění, že byl po dopravní nehodě, která je předmětem řízení a při níž mu byl zadržen řidičský průkaz, opět přistižen policejní hlídkou při řízení motorového vozidla. V této souvislosti již lze zcela oprávněně vyslovit závěr o řidičské aroganci obviněného a nepokrytě najevo dávané ignoraci dopravních předpisů. Je tak mimo pochybnost zjištěno, že obviněný nevyvodil z projednávané kauzy závěr, že by své chování řidiče motorového vozidla měl a chtěl přizpůsobit požadavkům zákona.

Okolností, která rovněž deklinuje zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, je postoj obviněného k projednávané věci. Zde Nejvyšší soud vůbec nehodnotí zda se obviněný k trestné činnosti doznal či nikoli, neboť je jeho výsostným a nezadatelným právem zvolit si takový způsob obhajoby, který pokládá za vhodný a k němuž je ustanovením § 33 odst. 1 tr. řádu plně oprávněn. Postoj, který však důvodně akcentovaly jak nalézací tak odvolací soud, je charakterizován vztahem obviněného k následkům trestné činnosti, k pozůstalým poškozeného, s nimiž se obviněný osobně či prostřednictvím svých obhájců vůbec nekontaktoval, nezajímal se o jejich osud, nevyslovil lítost či omluvu nad tragickou událostí, byť kromě manželky vdovy zůstaly po poškozeném tři nezletilé děti.

Zvlášť významným kritériem pro posouzení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je míra zavinění. Vyšší míru zavinění nutno spatřovat u řidiče, který při řízení motorového vozidla projevuje hrubou nekázeň (popsáno výše), hazardérství a bezohlednou sobeckost, přičemž tyto vlastnosti, jak bylo v rozsudku nalézacího soudu podrobně zdůvodněno, byly jednou z příčin posuzované dopravní nehody (srov. Bulletin NS ČSR 3/1978).

Není proto možno při zjištěném následku a specifikovaných kriteriích zjištěných v intencích ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona ve vztahu k § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona konstatovat, že přiměřeným a dostačujícím trestem pro obviněného J. Š. mohl být již jen ve vyšší výměře uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který by byl případně spojený i s trestem odnětí svobody, jehož výkon by však byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu. Z okolností zjištěných o osobě obviněného vyplývá, že pouhá pohrůžka sankcí nevykazuje takovou míru důrazu, aby byl obviněný schopen vyvodit z ní pro sebe příslušná omezení a žádoucí korekce chování. Není neobvyklé a nevymyká se ustálené rozhodovací praxi českých soudů, že i v případě nedbalostní dopravní nehody, jejíž jednou z více příčin byl také řidičem vozidla požitý alkohol, je nutno na pachatele působit důraznějším trestem odnětí svobody se zařazením do jeho přímého výkonu. Trest, který byl obviněnému vyměřen, byl uložen v zákonné sazbě, a nalézací soud plně akceptoval a do jeho výše promítl všechna zákonem vyžadovaná kriteria.

Ministru spravedlnosti nelze přisvědčit v závěru, že soudy vůbec nezohlednily vysoký věk obviněného, neboť ze zákona měl být obligatorně pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, přičemž do mírnějšího typu věznice byl nalézacím soudem zařazen právě s ohledem na svůj věk. Kriterium vyššího věku samo o sobě však v žádném případě nemůže opravňovat k bagatelizaci trestu samotného, jeho druhu a jeho výměry, jak to činí stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009). Takto pojímaná individualizace trestu by vedla k excesivním rozhodnutím a zcela by kolidovala s očekávanou předvídatelností rozhodnutí, kam patří samozřejmě i výrok o trestu. Podle ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jde o ustanovení, které je evidentně adresováno zákonodárci, jak je zřejmé z dikce zákonná omezení , tj. omezení stanovená zákonem. Pro zákonodárce z toho vyplývá povinnost dbát na to, aby omezení, která zákonem stanoví, nebyla diskriminační a aby se při jejich stanovení řídil zásadou rovnosti. To znamená, že pokud mají být základní právo či svoboda omezeny zákonem, pak jeho obsah musí platit rovnou měrou a ve stejném rozsahu pro všechny případy, jež odpovídají stanoveným podmínkám (k tomu např. Karel Klíma a kolektiv: Komentář k Ústavě a Listině, vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2005, str. 627; Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Linde Praha, a.s., 1999, str. 61).

Pokud jde o argument ministra spravedlnosti, že druh a výše trestu odnětí svobody jsou jednak důsledkem velkého zájmu hromadných sdělovacích prostředků o tuto kauzu, jednak důsledkem vytvoření veřejné poptávky po přísném postihu obviněného J. Š., pak Nejvyšší soud konstatuje, že pouhé osobní přesvědčení stěžovatele o správnosti této teze, bez patřičného zdůvodnění a doložení tohoto závěru příslušnými důkazy, není validní námitkou a má tak toliko charakter spekulace. Stěžovatel neuvedl žádný konkrétní důkaz, který by tento závěr jakkoli odůvodňoval. Z obsahu spisu žádný podobný závěr o ovlivnění orgánů přípravného řízení či soudů obou stupňů médii neplyne, z ničeho nelze dovodit ani onu veřejnou poptávku po přísném postihu . Úvaha o mediální objednávce je obsažena pouze v dopisech manželky obviněného, které zaslala soudu, a dovozovala ji z faktu, že byla nebo stále je veřejně známou osobou, což manželovi přitěžuje. Dopis byl soudem k důkazu přečten, avšak vzhledem k ojedinělosti ryze subjektivního pocitu pisatelky soud toto tvrzení podrobněji nerozebíral a ve výsledcích řízení nezohlednil. Na závěr v této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že stěžovatel explicitně vyjádřil pochybnost, zda tak soudy obou stupňů neporušily povinnosti stanovené soudci zákonem č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ustanovení § 80 odst. 2 písm. d) tohoto zákona. Citované ustanovení zakazuje soudci nechat se ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky. Vzhledem ke zjištěním, která Nejvyšší soud ve věci učinil, se soudci soudů obou stupňů této povinnosti nezpronevěřili.

Uvedené výsledky přezkoumání věci v zákonem vymezeném rozsahu vedly Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. února 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á