4 Tz 98/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 98/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení záona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 148/2004, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného M. B.

Odůvodnění:

Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 T 148/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 19. 5. 2004 v O. na B. ulici kolem 15.55 hodin jako řidič osobního vozidla zn. Honda Civic jel rychlostí nejméně 86 km/h, v důsledku čehož v době, kdy spatřil před sebou jedoucího cyklistu J. N., který přejížděl vozovku k levému okraji, již vozidlo neubrzdil a ve střední části vozovky do cyklisty narazil; J. N. utrpěl zranění krvácení do mozku, zlomeninu čelisti a očnice, zlomeninu žeber vpravo, poranění plíce vlevo, oboustranný pneumotorax a masivní krvácení z nosu a dutiny ústní a následný zánět plic, přičemž v příčinné souvislosti se zraněními vzniklými při dopravní nehodě dne 9. 7. 2004 zemřel.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil poškozené Mgr. R. N. náhradu škody ve výši 16 332,60 Kč. Tato poškozená byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly Mgr. G. H. a MUDr. H. K. odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 314d odst. 3 tr. ř. nebylo vypracováno písemné odůvodnění rozsudku, když se obviněný i státní zástupce výslovně vzdali opravných prostředků.

Proti uvedenému rozsudku si podaly odvolání do jednotlivých výroků o náhradě škody poškozené Mgr. R. N., Mgr. G. H. a MUDr. H. K. O těchto následně jednal Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004, odvolání poškozených podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu v neprospěch obviněného M. B. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004. Podle názoru stěžovatele jím byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 265 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 43 odst. 3, § 228 odst. 1 tr. ř. a k ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., když se těmito ustanoveními Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování o odvolání poškozených důsledně neřídil.

V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které nepřesvědčivě dovozuje, že odvolání poškozených zamítl jako nedůvodné proto, že nárok poškozených na náhradu škody nebyl uplatněn včas a řádně. Odvolací soud totiž zcela pominul skutečnost, že o tomto nároku bylo nalézacím soudem rozhodnuto, byť byly poškozené částečně odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud za této situace krajský soud dospěl k závěru, že nárok nebyl uplatněn včas a řádně, měl výrok o náhradě škody z napadeného rozsudku zrušit a v odůvodnění uvést, že je tomu tak právě proto, že nárok nebyl uplatněn řádně a včas.

Dále ministr spravedlnosti odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vycházel pouze ze záznamu o provedeném hlavním líčení, který obsahuje místo a dobu trvání hlavního líčení, přítomné osoby, výrok rozhodnutí s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, a vyjádření oprávněných osob o využití opravných prostředků. Záznam o hlavním líčení tudíž nemůže obsahovat vyjádření poškozených ohledně jejich nároku. Skutečnost, že bude vyhotovován pouze zjednodušený záznam, je pojmově známa až po skončení hlavního líčení, a tudíž nelze poškozeným přičíst k tíži ani to, že si nenechaly uplatnění svých nároků zvláště zaprotokolovat, když spoléhaly na pořizování zvukového záznamu. Skutečnost, že poškozené nárok opravdu uplatnily, vyplývá rovněž z jejich podání založeného na č. l. 114a 122 spisu.

Pokud tedy ve veřejném zasedání vyvstala pochybnost o včasnosti a řádnosti uplatněného nároku, bylo na místě, aby krajský soud provedl v této věci důkaz zvukovým záznamem provedeného hlavního líčení. Z tohoto zvukového záznamu totiž vyplývá, že tento nárok byl poškozenými uplatněn v hlavním líčení po přečtení obžaloby, ale ještě před zahájením dokazování výslechem obviněného. Odvolací soud pak neodhalil a nenapravil pochybení nalézacího soudu, který rozhodl o náhradě škody tak, jak bylo shora uvedeno, a to přesto, že byl skutkový děj řádně prokázán včetně zavinění obviněného. Proto přiznání náhrady škody v uplatněném rozsahu nebránily skutkové ani právní překážky. Nalézací soud tedy zcela nedůvodně odkázal poškozené s jejich nárokem na řízení občanskoprávních, čímž postupoval v rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 a § 228 tr. ř. v kontextu s relevantní judikaturou. Důvody, z jakých soud prvního stupně k tomuto rozhodnutí přikročil, však není možné vzhledem k chybějícímu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přezkoumat.

Ve věci pak nemůže obstát ani námitka intervenující státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, která u veřejného zasedání dovozovala, že prokázání nároku poškozených nebylo jednoznačné. Ze znaleckého posudku bylo totiž zřejmé, byť i poškozený se dopustil porušení zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, že hlavní příčinou dopravní nehody byla z technického hlediska rychlost jízdy vozidla řízeného obviněným M. B.

Nárok poškozených, vyplývající z ustanovení § 444 obč. zák. a uplatněný podáním založeným ve spise, je pak podle stěžovatele nutno pokládat za jednoznačný a nepochybný. Opačný názor by totiž upřednostňoval nežádoucí formalismus nad společenským zájmem na odškodnění osob poškozených trestnou činností.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 205, sp. zn. 6 To 742/2004, a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. B. v ustnoveních § 254 odst. 1, § 256, § 265 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 43 odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. ř. a k ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

V obecné rovině považoval Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, kdy byl nárok na náhradu škody způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn podle ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem má soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm není rozhodováno bez řádného uplatnění u soudu. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě škody podle hmotného práva jiné povahy než trestní, nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku, popř. podle zákoníku práce, ale ve formě trestního řízení podle trestního řádu. Poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, může napadnout odvoláním rozsudek ve výroku o náhradě škody nebo z toho důvodu, že takový výrok učiněn nebyl. Nesprávný nebo chybějící výrok o náhradě škody může být samostatným důvodem pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Soud uloží obviněnému povinnost k náhradě škody, jestliže rozhodl odsuzujícím rozsudkem a pokud byla škoda způsobena skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Tato škoda musí mít charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, přičemž uplatněný nárok musí být založen v příslušných hmotněprávních předpisech. Výše nároku i odpovědnost obviněného za škodu pak musí být v trestním řízení dostatečně prokázána a zároveň se zde nesmí vyskytnout jiná zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. Jsou-li splněny všechny stanovené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, je soud povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatnění nároku na náhradu škody a nesmí zbytečně poškozeného odkazovat na občanskoprávní nebo jiné řízení.

Dále je třeba zmínit, že v adhezním řízení smí soud rozhodovat jen o majetkové škodě. Za majetkovou škodu se pak považuje nejen škoda vzniklá tím, že byl trestným činem zmenšen majetek poškozeného, ale i jiná materiální újma, pokud její náhradu příslušné předpisy o odškodňování přiznávají a jestliže ji lze odčinit nebo zmírnit uvedením do původního stavu peněžitou náhradou nebo protihodnotou za utrpěnou újmu určitého druhu, jako např. bolestné, náhrada ztížení společenského uplatnění podle § 444 obč. zák., léčebné náklady podle § 449 odst. 1 obč. zák., náklady pohřbu podle § 449 odst. 2 obč. zák., náklady na výživu pozůstalých podle § 448 obč. zák., apod. Mezi nároky za škodu způsobenou usmrcením poškozeného pak patří i tzv. jednorázové odškodnění, jež je poskytováno v případě usmrcení osoby pozůstalé manželce či manželovi, dítěti, rodiči, sourozenci, osobě spolužijící ve společné domácnosti na základě ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. účinného od 1. 5. 2004.

Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004, Nejvyšší soud zjistil, že výroky o vině a trestu nebyly již přezkoumávány, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně nabyl ohledně těchto výroků právní moci dne 4. 11. 2004. Pokud jde o výrok o náhradě škody, kterým byla přiznána podle § 228 odst. 1 tr. ř. požadovaná částka ve výši 16 332,60 Kč, jako náhrada škody poškozené Mgr. R. N. a pokud tato poškozená byla ve zbytku svého nároku na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení, měl odvolací soud za to, že na tomto výroku z procesního hlediska nelze ničeho měnit. Stejné stanovisko pak odvolací soud zaujal i k výroku nalézacího soudu učiněného podle § 229 odst. 1 tr. ř., jenž se týkal poškozených Mgr. G. H. a MUDr. H. K. Pokud pak poškozené uplatnily nárok na jednorázové odškodnění ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. účinného od 1. 5. 2004, zaujal odvolací soud názor, že nelze podanému odvolání vyhovět především proto, že z příslušného záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 6. 10. 2004 nevyplývá, že by byly zmíněné nároky uplatněny před zahájením dokazování ve věci. Proto odvolací soud oprávněnost uplatněných nároků neřešil.

Po přezkoumání obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud konstatoval, že poškozená Mgr. R. N. udělila ve věci svého právního zastoupení v adhezním řízení plnou moc advokátovi JUDr. J. N., jenž v řízení vystupoval jako zmocněnec poškozené. Citovaná plná moc je založena na č. l. 4 spisu. Na č. l. 114a spisu je pak založen přípis JUDr. J. N. ze dne 5. 10. 2004, jako zmocněnce poškozených Mgr. R. N., Mgr. G. H. a MUDr. H. K., s přiložením příslušných plných mocí, označených jako připojení se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody poškozených. Tyto nároky byly níže specifikovány co do důvodu a výše tak, že poškozená pozůstalá manželka Mgr. R. N. požadovala platbu podle § 444 obč. zák. a náhradu nákladů pohřbu v celkové výši 21 322,60 Kč, jež doložila příslušnými doklady. Poškozené dcery zemřelého Mgr. G. H. a MUDr. H. K. pak uplatnily pouze nárok na platbu ve smyslu § 444 obč. zák.

Na č. l. 123 spisu se potom nachází záznam o průběhu hlavního líčení ze dne 6. 10. 2004, z něhož je patrno, že zmocněnec poškozených JUDr. J. N. byl u hlavního líčení přítomen. Vedle přítomných osob pak záznam o průběhu hlavního líčení obsahuje seznam provedených důkazů a vyhlášení rozsudku. Obviněný i státní zástupce se bezprostředně po vyhlášení rozsudku vzdali práva na odvolání a nežádali vyhotovení protokolu o hlavním líčení. Tento záznam byl vypracován protokolující úřednicí, jako tzv. stručný záznam o průběhu hlavního líčení, splňující zákonné podmínky ustanovení § 55b odst. 4 tr. ř., jež stanoví, že protokol o hlavním líčení nebo veřejném zasedání není třeba písemně vyhotovovat, jestliže obviněný a státní zástupce prohlásí, že se vzdávají opravného prostředku proti rozhodnutí a na písemném vyhotovení protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání netrvají, anebo žádná z oprávněných osob nepodá opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. Z uvedeného je zřejmé, že pro pořízení stručného písemného záznamu o průběhu hlavního líčení zcela postačí splnění podmínek jedné ze shora uvedených alternativ. V takovém případě pak vyhotoví vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník stručný záznam o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ve kterém uvede místo a dobu trvání hlavního líčení nebo veřejného zasedání, přítomné osoby, výrok rozhodnutí s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, a vyjádření oprávněných osob o využití opravných prostředků.

O tom, že nároky poškozených byly uplatněny v souladu se zákonem řádně a včas, podle Nejvyššího soudu svědčí vedle přítomnosti zmocněnce poškozených (povoláním advokáta) u hlavního líčení i fakt, že poškozené Mgr. R. N. byla jako náhrada škody přiznána část nákladů spojených pohřbem ve smyslu ustanovení § 449 odst. 2 obč. zák., které jmenovaná poškozená uplatnila prostřednictvím svého zmocněnce přípisem ze dne 5. 10. 2004 založeném na č. l. 114a spisu. Týmž přípisem pak byl uplatněn i nárok jmenované vycházející z ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., jakož i nároky ostatních poškozených, a to pozůstalých dcer, shodné s nárokem pozůstalé manželky co do důvodu i výše.

Proti výroku o náhradě škody z rozsudku nalézacího soudu si poškozené podaly odvolání prostřednictvím svého zmocněnce. V pořadí první veřejné zasedání bylo Krajským soudem v Ostravě odročeno, další bylo nařízeno na den 27. 1. 2005. K nařízenému jednání se poškozené osobně nedostavily a jejich zmocněnec písemně přípisem ze dne 21. 1. 2005 soudu sdělil, že se veřejného zasedání nemůže zúčastnit pro kolizi s jiným soudním jednáním a že souhlasí, aby se zasedání konalo v jeho nepřítomnosti. Krajský soud v Ostravě poté rozhodl, jak bylo výše uvedeno.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 1. 2005 konaném v řízení o odvolání ani z ostatního obsahu trestního spisu nevyplývá, že by si odvolací soud přehrál zvukový záznam hlavního líčení, aby se přesvědčil o jeho průběhu, zejména pokud jde o rozsah a specifikaci uplatněných nároků poškozených na náhradu škody. Přehrání zvukového záznamu bylo při existujících pochybnostech plně na místě, zvláště když okresní soud část náhrady škody ve vztahu k poškozené pozůstalé manželce podle § 228 odst. 1 tr. ř. svým rozhodnutím přiznal. Pokud by se Krajský soud v Ostravě přesvědčil o obsahu zvukového záznamu a tím o průběhu hlavního líčení, jak učinil v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud, zjistil by, že samosoudce ve věci zahájil hlavní líčení a konstatoval, kdo je za strany řízení u hlavního líčení přítomen, což je uvedeno v záznamu o průběhu hlavního líčení. Po té samosoudce přistoupil k poučení obviněného o průběhu hlavního líčení a o jeho právech. Následně byl státní zástupce vyzván k přednesení obžaloby. Po skončení projevu státního zástupce přistoupil k samosoudci zmocněnec poškozených JUDr. N. a předložil soudu listiny, jejichž obsahem bylo písemné připojení se poškozených k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, společně s potřebnými doklady o nákladech pohřbu. Samosoudce předložené listiny převzal a konstatoval, že s nárokem na náhradu škody se k trestnímu řízení připojuje poškozená Mgr. R. N., která požaduje náhradu nákladů pohřbu zemřelého a jednorázové odškodnění za škodu usmrcením podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Dále samosoudce uvedl, že nároky podle § 444 odst. 3 obč. zák. uplatnily rovněž i poškozené Mgr. G. H. a MUDr. H. K. Následně se samosoudce dotázal zmocněnce poškozených, zda poškozená Mgr. N. obdržela příspěvek z magistrátu (zjevně myšleno tzv. pohřebné podle zákona o státní sociální podpoře) a zmocněnec soudu sdělil, že se tak již stalo, a to ve výši 5 000,- Kč. Poté bylo zahájeno dokazování výslechem obviněného.

Z výše uvedeného je tedy dostatečně zřejmé, že všechny nároky jmenovaných poškozených byly řádně a včas v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. uplatněny v hlavním líčení před zahájením dokazování. Z návrhu bylo rovněž patrno, z jakého důvodu a v jaké výši se nároky uplatňují. Z tohoto důvodu pak argumentace užitá odvolacím soudem v jeho zamítavém usnesení nemůže obstát.

Odvolacímu soudu nic nebránilo, aby podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody učiněných podle ustanovení § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. a aby následně rozhodl ve věci sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. O nárocích poškozených uplatněných podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. nebylo totiž pochyb a spisový materiál obsahuje pro takové rozhodnutí dostatečný podklad. Bylo ovšem třeba z hlediska rozhodnutí o přiznání výše těchto nároků zvážit aplikaci ustanovení § 441 obč. zák., jež mj. stanoví, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese poškozený škodu poměrně. Z vypracovaného znaleckého posudku totiž kromě jiného vyplývá, že oba účastníci dopravní nehody se vzájemně mohli vidět a jejich vzájemnému výhledu nic nebránilo. Cyklista pak zahájil vybočování v místě označeném na vozovce podélnou souvislou čarou v době, kdy se k němu zezadu přibližovalo vozidlo. Pro účely určení výše nároku na náhradu škody měl proto soud z provedených důkazů posoudit, zda chování cyklisty nebylo porušením ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jež by mohlo být důvodem pro přiměřené snížení jednorázového odškodnění ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. (srov. rozhodnutí č. 29 z roku 1965 Sb. rozh. tr.). Provedení takového posouzení pak nebylo vzhledem k obsahu spisového materiálu úkonem, pro který by bylo potřebné provádět další dokazování, jež by přesáhlo potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo.

Ze shora uvedených skutečností je tedy jednoznačně zřejmé, že odvolací soud pochybil, když pouze s poukazem na obsah záznamu o průběhu hlavního líčení konstatoval, že nároky poškozených nebyly v souladu se zákonem včas a řádně uplatněny, aniž se zabýval vlastním zvukovým záznamem hlavního líčení založeným ve spise, který jako jediný mohl odvolacímu soudu poskytnout věrný obraz o konaném hlavním líčení a jeho obsahu.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 To 742/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného M. B. S ohledem na skutečnost, že zákon byl porušen výhradně ve prospěch obviněného a nikoliv v jeho neprospěch, nepřicházel další postup podle § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. v úvahu a Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel omezit pouze na tzv. akademický výrok, jak ostatně navrhoval i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec