4 Tz 95/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 314e odst. 1 tr. ř.




4 Tz 95/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. J., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 5 T 100/1995, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 5 T 100/1995 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314e odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného D. J.

Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Chomutově s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 5 T 100/1995 byl obviněný D. J. uznán vinným dvěma trestnými činy nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že

1)dne 14. 9. 1994 na Okresní vojenské správě v Ch. odmítl převzít povolávací rozkaz , kterým byl povolán k výkonu vojenské základní služby u VÚ V. H., kam měl nastoupit dne 4. 10. 1993 (správně 1994) do 10.00 hodin, což neučinil,

2)dne 13. 3. 1995 na Okresní vojenské správě v Ch. odmítl převzít povolávací rozkaz, kterým byl povolán k výkonu základní vojenské služby u VÚ R., kam měl nastoupit dne 4. 4. 1995 do 10.00 hodin, což neučinil.

Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 28. 7. 1995 a právní moci nabyl dne 8. 8. 1995.

Proti citovanému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. J. Podle jeho názoru jím byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., § 35 odst. 1 a § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného.

Z povolávacích rozkazů ze dne 1. 9. 2004 a ze dne 1. 3. 1995 sice vyplývá, kdy a u kterého útvaru měl obviněný vojenskou základní službu nastoupit, ale z výpovědí obviněného, svědků ani listinných důkazů není zřejmé, zda byl obviněný pracovníky Okresní vojenské správy v Ch., jako osobami, jež doručování povolávacího rozkazu prováděly, upozorněn na skutečnost, že odmítnutím jeho převzetí nastávají účinky doručení dnem odmítnutí převzetí. Okresní soud vzal za prokázané, že se obviněný s obsahem povolávacího rozkazu seznámil, ale k příslušnému vojenskému útvaru nenastoupil, přičemž vůbec neřešil jako předběžnou otázku, zda doručení povolávacího rozkazu bylo v souladu se zákonem.

V této souvislosti stěžovatel poukazuje na znění Směrnice pro předurčování branců, výběr, určování a povolávání odvedenců do útvarů a funkcí vydané Ministerstvem obrany ČR pod č. j. 1180-OMS-1993. Dále na příslušné ustanovení branného zákona a správního řádu, v tehdy platném znění. Činí pak závěr, že obviněný sice byl seznámen s obsahem povolávacího rozkazu, avšak z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by byl při jeho doručování upozorněn na skutečnost, že dnem bezdůvodného odmítnutí převzetí povolávacího rozkazu je povolávací rozkaz doručen, resp. nastává účinek, jakoby doručen byl (§ 24 odst. 3 správního řádu).

Závěrem konstatuje, že při doručování povolávacího rozkazu nebylo postupováno v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou a povolávací rozkaz nebylo možno mít za řádně doručený. Proto nelze ani dospět k závěru, že nerespektováním takovéhoto povolávacího rozkazu naplnil obviněný zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť pouze neuposlechnutí řádně doručeného povolávacího rozkazu mohlo zakládat trestní odpovědnost obviněného.

Nad rámec uvedeného stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako dva trestné činy, ale pouze jako jeden trestný čin v souladu se záznamem o sdělení obvinění a návrhem na podání obžaloby. Spis též neobsahuje písemnost, z níž by bylo patrno, že byl obviněný vyrozuměn o tom, že skutek bude posouzen jako dva trestné činy. Samosoudce v trestním příkazu převzal právní kvalifikaci jednání obviněného z obžaloby. Navíc ve výroku o vině pod bodem 1) obžaloby neopravil a převzal písařskou chybu spočívající v datu, kdy měl obviněný nastoupit vojenskou základní službu. Chybně bylo uvedeno datum 4. 10. 1993, přičemž správně mělo být uvedeno datum 4. 10. 1994.

Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti pokládá pravomocný trestní příkaz Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 5 T 100/1995 za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon ve výše uvedených ustanoveních trestního zákona a trestního řádu v neprospěch obviněného D. J. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř., aby napadený trestní příkaz zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu a poté, aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 27. 4. 1995 byl pořízen záznam o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., který obviněný D. J. převzal téhož dne. V něm je obviněn z trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že ve dnech 14. 9. 1994 a 13. 3. 1995 odmítl převzít povolávací rozkaz k výkonu vojenské základní služby z důvodu vyznání víry S. J. a vojenskou službu nenastoupil v řádném termínu. Jednání je popsáno jako jeden skutek a jeden trestný čin.

Téhož dne, tj. 27. 4. 1995 byl obviněný k trestné činnosti i vyslechnut. Stíhaný skutek doznal, přičemž potvrdil, že byl celkem 2x na Okresní vojenské správě v Ch. Poprvé dne 14. 9. 1994 mu byl předložen povolávací rozkaz, který si sám přečetl, a zjistil, že se má dostavit v určitém termínu k danému vojenskému útvaru. Odmítl jej však podepsat a převzít z důvodu vyznání. Dále uvedl, že mjr. K., se kterým jednal, sepsal zápis a poučil ho o následcích, které ho mohou postihnout za to, že nenastoupí na vojnu. Zápis podepsal a odešel. Podruhé, tj. 13. 3. 1995 se rovněž řádně dostavil na vojenskou správu a opět odmítl převzít povolávací rozkaz. Žádný povolávací rozkaz do rukou nedostal, ani mu ho nikdo nevyhlašoval, podepsal další zápis o odmítnutí výkonu vojenské základní služby s vědomím, že věc bude předána policii.

Ze svědecké výpovědi kpt. M. N., který byl přítomen jednání s obviněným dne 13. 3. 1995 vyplynulo, že při jednání s ním vyhledal povolávací rozkaz obviněného a řekl mu, kdy a kam má nastoupit. O odmítnutí převzetí povolávacího rozkazu obviněným informoval mjr. K., který o této skutečnosti sepsal zápis, s nímž byl D. J. seznámen a který podepsal.

Mjr. M. K. jako svědek uvedl, že obviněný se dostavil dne 14. 9. 1994 na Okresní vojenskou správu v Ch. Když odmítl převzít povolávací rozkaz, poučil ho o následcích nepřevzetí, ústně mu ho vyhlásil, přečetl kdy a kam se má dostavit, což obviněný vzal na vědomí. Poté podepsal vyhotovený zápis o nepřevzetí povolávacího rozkazu. Následně byl předvolán na den 13. 3. 1995 a ze stejného důvodu povolávací rozkaz nepřevzal. Opět byl o této skutečnosti sepsán zápis, který obviněný podepsal. Rovněž byl znovu poučen o možných následcích svého jednání. Povolávací rozkaz mu již tentokrát nebyl vyhlášen, jelikož mu byl přečten již minule a přesto ho odmítl převzít.

Výpovědi obviněného a svědků jsou doloženy listinnými důkazy. Z fotokopie listu poznámek vyplývá, že dne 14. 9. 1994 a 13. 3. 1995 obviněný prohlásil, že odmítá nastoupit vojenskou základní službu a převzít povolávací rozkaz. Dále to, že byl poučen o následcích svého jednání. Z tohoto listinného důkazu se i podává, že jmenovaný odmítl, resp. nepodal písemné prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby. List poznámek byl podepsán obviněným a oběma uvedenými svědky.

S výše konstatovanými důkazy opatřenými v přípravném řízení se Okresní soud v Litoměřicích spokojil a vzápětí po podání obžaloby státním zástupcem ve věci rozhodl trestním příkazem, jenž byl posléze napaden ministrem spravedlnosti stížností pro porušení zákona.

V prvé řadě je třeba konstatovat, že okresní soud předmětnou věc neměl rozhodovat trestním příkazem, neboť k tomu neměl vytvořeny procesní podmínky, jež jsou zakotveny v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění. Podle něj samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.

Z obsahu trestního spisu je ale zjevné, že opatřenými důkazy nebyla dostatečně zjištěna problematika doručení povolávacího rozkazu obviněnému a s tím související otázka, zda byl vůbec k výkonu vojenské základní služby orgány vojenské správy řádně povolán, což je nepochybně nepominutelnou podmínkou toho, aby dotyčná osoba mohla být činěna trestně odpovědnou za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách.

Pokud stěžovatel poukazuje na Směrnici Ministerstva obrany ČR č. j. 1180-OMS-1993 pro předurčování branců, výběr, určování a povolávání odvedenců do útvarů a funkcí (dále jen Směrnice), k tomu je třeba uvést následující.

Podle jejího čl. 44 se povolávací rozkazy k nástupu základní (náhradní) služby odvedencům doručují poštou jako doporučená zásilka nebo prostřednictvím příslušného obecního úřadu pověřeného výkonem státní správy, popřípadě pracovníkem vojenské správy, a to vždy proti podpisu.

V čl. 48 této Směrnice se uvádí, že v případě, že odvedenec povolávací rozkaz z různých důvodů nepřevzal, nebo jej odmítl převzít v úmyslu vyhnout se plnění služebních povinností, anebo nenastoupil službu v ozbrojených silách v termínu stanoveném v povolávacím rozkaze, se pozve na okresní vojenskou správu. Zde se poučí o důsledcích tohoto jednání a možných sankcích v přestupkovém nebo trestním řízení. Oznámí se mu den a hodina nástupu a místo útvaru, k němuž má nastoupit vojenskou činnou službu, a předá se mu povolávací rozkaz. Pokud i nadále odvedenec nepřevezme povolávací rozkaz, odmítá splnění služební povinnosti a ve stanoveném náhradním termínu nenastoupí k výkonu vojenské činné služby, zahájí se příslušné řízení, pokud odvedenec nepodal prohlášení podle zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě.

Z výše citovaných důkazů sice vyplývalo, že obviněný byl v souladu se Směrnicí seznámen dne 14. 9. 1994 s obsahem prvého povolávacího rozkazu, ale zda tomu tak bylo i dne 13. 3. 1995 v případě v pořadí druhého povolávacího rozkazu již jednoznačné nebylo. Obviněný J. i svědek mjr. K. shodně ve svých výpovědích uvedli, že dne 13. 3. 1995 k předání či vyhlášení obsahu povolávacího rozkazu obviněnému nedošlo. Naproti tomu svědek kpt. N. prohlásil, že předmětný povolávací rozkaz vyhledal a obviněnému řekl, kdy a kam má nastoupit. Tento zjevný rozpor nebyl v řízení před soudem nikterak odstraněn. Kdyby totiž po výslechu jmenovaných v hlavním líčení přetrvávaly důvodné pochybnosti o tom, zda D. J. byly na Okresní vojenské správě v Ch. oznámeny den a hodina nástupu a místo útvaru, k němuž měl nastoupit, nebylo by možné pokládat předmětný povolávací rozkaz za oznámený a předaný, jak to vyžaduje předmětná Směrnice.

Kdyby tomu tak ale i bylo, přetrvává zde nedostatek spočívající v pochybnosti, zda povolávací rozkaz bylo možno považovat tímto postupem (podle cit. Směrnice) za řádně doručený, resp. zda nastal účinek takového doručení. Zmíněnou Směrnici totiž nelze pokládat za obecně závaznou právní normu, která mohla nahradit tehdy platné zákony, pokud jde o problematiku doručování povolávacích rozkazů, coby důležité písemnosti.

Doručování povolávacích rozkazů bylo v posuzovaném období upraveno v zák. č. 92/1949 Sb. v tehdy platném znění (branný zákon), následovně.

Podle jeho § 52 odst. 2 se povolání brance provádí povolávacím rozkazem, popřípadě veřejnou vyhláškou; při mobilizaci též mobilizační výzvou. Druhy povolávacích rozkazů stanoví ministerstvo obrany. Povolávací rozkazy se doručují poštou nebo prostřednictvím orgánů obcí pověřených výkonem státní správy; při mimořádných opatřeních rovněž prostřednictvím vojáků v záloze určených k osobním úkonům. Nebude-li při povolání k mimořádné službě stanoveno jinak, jsou povolané osoby povinny do čtyř hodin po uvědomění nastoupit cestu do stanoveného města.

S ohledem na to, že samotný branný zákon sám nestanovil bližší než výše uvedené podrobnosti doručování povolávacích rozkazů, bylo při právním posouzení otázky doručení (resp. právních účinků odmítnutí převzetí) nutno vycházet z právní úpravy podle tehdy platného správního řádu, tedy zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení v tehdy platném znění, neboť podle § 76 odst. 2 branného zákona, v tehdy platném znění, pokud tento zákon nebo předpisy vydané podle branného zákona nestanoví odchylky od obecných předpisů o řízení ve věcech správních, platí tyto předpisy.

Podle § 24 odst. 1 správního řádu, v tehdy platném znění, platilo, že důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, se doručují do vlastních rukou.

Podle odst. 2 téhož ustanovení správního řádu, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručování zdržuje, doručovatel jej vhodným způsobem uvědomí, že písemnost přijde znovu doručit ve stanovený den a hodinu. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, doručovatel uloží písemnost na poště nebo u místního národního výboru a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Podle odst. 3 téhož ustanovení správního řádu, odepřel-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, je doručena dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno; na to musí doručovatel adresáta upozornit.

Orgány přípravného řízení ani Okresní soud v Litoměřicích se však otázkou poučení adresáta (obviněného) a fikcí doručení povolávacího rozkazu nezabývaly (ve spise není žádný doklad, který by takové poučení potvrzoval). Obviněný byl přítomnými důstojníky pouze poučen, že pokud výkon vojenské základní služby nenastoupí, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání. To ale ve světle významu výše uvedených ustanovení branného zákona a správního řádu bylo poučení nedostatečné, které samo o sobě fikci řádného doručení povolávacího rozkazu obviněnému nemohlo založit.

Pokud stěžovatel dále namítá, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako dva trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách, ale pouze jako jediný tento trestný čin, lze rovněž s takovouto námitkou souhlasit.

Ústavní soud v řadě svých nálezů zabývajících se touto problematikou konstatoval, že pokud povolanec nenastoupí službu v ozbrojených silách ve stanoveném termínu, přičemž projeví úmysl tuto službu trvale nevykonávat, je jeho další takové jednání v případě nového povolání k výkonu vojenské služby nutné považovat za totožný skutek. /K tomu viz sp. zn. IV. ÚS 81/95 (č. 32/1997 Sb.), sp. zn. Pl. 19/98 (č. 38/1999 Sb.) a další/. Obviněný D. J. se tak v konkrétním případě mohl dopustit pokračujícího jednání (sui generis), které ve svém celku mohlo být posouzeno pouze jako jediný trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, takže nepřicházelo v úvahu uložení úhrnného trestu, neboť zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. zde splněny nebyly.

V této souvislosti nelze vyslovit souhlas s tvrzením obhájce obviněného, že v daném případě byla porušena zásada ne bis in idem, neboť obviněný ve skutečnosti nebyl opakovaně odsouzen za tentýž skutek, jak to má na mysli ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a zejména Čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Naopak souhlasit lze s tou výhradou ministra spravedlnosti, v níž vytýká, že spis neobsahuje písemnost, z níž by vyplývalo, že státní zástupce vyrozuměl obviněného o podání obžaloby, v níž jeho jednání oproti sdělenému obvinění posuzuje jako dva samostatné skutky a dva trestné činy (viz ustanovení § 176 odst. 1, 2 tr. ř. v tehdy platném znění). Pravdou je i to, že jak v podané obžalobě, tak v napadeném trestním příkazu je chyba spočívající v datu, kdy měl obviněný v prvém případě nastoupit vojenskou službu (záměna roku 1994 za 1993), a v obou dílčích skutcích chybí vyjádření zákonného znaku, že obviněný k určeným vojenským útvarům nenastoupil ani v následující 24hodinové lhůtě.

Naproti tomu nebylo možné bez dalšího akceptovat výhrady a návrhy obhájce obviněného, že D. J. se doživotně ocitl mimo nevratnou lhůtu k prohlášení o odepření vojenské služby a diskvalifikovalo jej to i z práva na odepření vojenské služby. V kopii listu poznámek (č. l. 8 spisu) je totiž zmínka, že D. J. opakovaně odmítl, resp. nepodal písemné prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby u okresní vojenské správy. Lze se zatím pouze domnívat, že se jedná o odepření ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Takové odepření pak nebylo možné nahrazovat žádostmi o odklad vojenské služby, kterým nebylo možné vyhovět, pokud k tomu neexistovaly zákonné důvody. Tyto okolnosti ale dosud nebyly důkazně dostatečně prověřeny, byť obhájce obviněného Nejvyššímu soudu předložil neověřené fotokopie písemností (žádosti o odklad vojenské služby z 26. 11. 1994, rozhodnutí Okresní vojenské správy Ch. z 5. 12. 1994, odvolání D. J. z 15. 12. 1994 a rozhodnutí Vyšší odvodní komise 1. arm. sboru v T. z 13. 1. 1995), z nichž by mohlo vyplývat, že obviněný prohlášení o odepření vojenské služby podal v červenci 1994. Jak již ale bylo zdůrazněno, z procesně relevantních důkazů zatím nic takového není zřejmé. V tomto ohledu Nejvyšší soud nemůže a ani nebude nahrazovat postup soudu prvního stupně, který je primárně povinen provádět dokazování.

Na tomto místě je proto třeba zdůraznit, že obviněný D. J. byl povolán k výkonu vojenské základní služby v roce 1994 a posléze v roce 1995. Nejednalo se tudíž o dobu nesvobody, resp. nedemokratického politického režimu, který zde panoval před rokem 1990 (viz ust. § 2 odst. 1 a § 4 zák. č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, a ust. § 2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu), kdy osoby povolané k výkonu vojenské služby, jimž se výkon této služby příčil z důvodu svědomí, resp. odporoval jejich náboženskému vyznání, neměly žádnou skutečně reálnou legální alternativu k této službě. Přijetím zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, však takovým osobám byla dána možnost výkon vojenské služby odmítnout a dosáhnout splnění své povinnosti ke státu formou služby civilní. Zda této možnosti obviněný skutečně využil není z obsahu předloženého trestního spisu zřejmé. Jestliže ale prohlášení o odmítnutí výkonu vojenské základní služby včas a řádně nepodal, byly orgány vojenské správy povinny jej podle tehdy platného branného zákona povolat k jejímu výkonu. Pokud by bylo důkazy dostatečně prokázáno, že toto povolání obviněného bylo provedeno v souladu s platnými předpisy a on přesto k výkonu vojenské základní služby ve stanovené lhůtě a k určenému vojenskému útvaru nenastoupil, došlo by z jeho strany k naplnění formálních zákonných znaků trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, jelikož deklarovaný úmysl obviněného této službě se trvale vyhnout, vyplývá jak z jeho samotné výpovědi z přípravného řízení, tak i z výpovědí svědků. V takovém případě ani Ústavní soud ve svých rozhodnutích nevylučuje odsouzení této osoby pro citovaný trestný čin, ale k jejímu odsouzení může dojít pouze jednou, neboť další vynucování výkonu vojenské služby formou opakovaných odsouzení, by již odporovalo Čl. 15 odst. 3 i Čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona mj. navrhl, aby Nejvyšší soud případně ve věci postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., tedy aby v ní sám meritorně rozhodl, neupřesnil současně, jakým způsobem má být rozhodnuto. Nejvyšší soud poznamenává, že ve věci sám meritorně rozhodnout nemohl, neboť to je možné pouze tehdy, pokud to umožňuje správně zjištěný skutkový stav z předchozího řízení. Jak již ale bylo výše v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatováno, soud prvního stupně dokazování v hlavním líčení neprováděl, existující mezery ve shromážděných důkazech, event. rozpory mezi nimi neodstranil a je tak možno prohlásit, že při svém rozhodování trestním příkazem vycházel z nedostatečných skutkových zjištění (viz ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění).

Vyhovět tudíž nebylo možné ani návrhu obhájce obviněného, který se přikláněl k názoru, že Nejvyšší soud má postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., jelikož v současné době je povinná vojenská služba zrušena a další prošetřování celé záležitosti je tak fakticky bezpředmětné. Kromě shora uvedeného totiž nelze souhlasit ani se závěrečným argumentem obhájce obviněného, a to právě s ohledem na současnou úpravu vycházející z trestního zákona i branného zákona.

Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon) ve svých ustanoveních § 1 až § 8 jasně vymezuje obsah branné povinnosti a druhy vojenské činné služby, dobu jejího trvání, i její zánik. Je z nich mj. zjevné, že branná povinnost je povinností státního občana České republiky plnit úkoly jejích ozbrojených sil. Zahrnuje povinnost podrobit se odvodnímu řízení, vykonávat vojenskou činnou službu a plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem. Branná povinnost vzniká občanovi dnem následujícím po dni, v němž dosáhne věku 18 let, a zaniká dnem dosažení věku 60 let. Občan brannou povinnost plní ve stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Je třeba si ale uvědomit, že obviněný D. J. se jednání, za něž byl trestně stíhán a posléze odsouzen, dopustil za platnosti branného zákona č. 92/1949 Sb., v tehdy účinném znění. Jak již bylo dříve zmíněno, nebylo dosud dostatečně zjištěno, zda obviněnému byly řádně, v souladu s tehdejší právní úpravou doručeny (oznámeny) povolávací rozkazy způsobem, aby nastala tzv. fikce o jejich řádném doručení, což bude následně úkolem dalšího dokazování. Zároveň je však nesporný faktem, že obviněný byl řádně odveden a tudíž byl i schopen výkonu vojenské základní služby. Není sice zatím ani postaveno najisto, jaká byla situace ohledně případného podání prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby obviněným (viz § 2 zák. č. 18/1992 Sb., o civilní službě), ale jak bylo již zmíněno, ve fotokopii listu poznámek obsaženého ve spise se uvádí, že takové prohlášení ze strany obviněného nebylo na okresní vojenskou správu podáno. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohlo by být ani vycházeno z ustanovení § 6 nyní platného branného zákona, který umožňuje odmítnout vykonávat mimořádnou službu z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání, a to formou písemného odůvodněného prohlášení ke krajskému vojenskému velitelství ve stanovené lhůtě. V takovém případě voják v záloze, který odmítl vykonávat mimořádnou službu, podléhá pracovní povinnosti podle zvláštního právního předpisu (viz zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky). Tedy pouze pokud bude prokázána existence podání řádného prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby podle zákona o civilní službě (nelze též přehlédnout, že nálezem Ústavního soudu publ. pod č. 151/1999 Sb. došlo od 1. 1. 2000 ke zrušení odst. 2 v ust. § 2 tohoto zákona, podle něhož se k prohlášením podaným po lhůtách obsažených v odst. 1 nepřihlíželo), by pak takové prohlášení mohlo být za určitých okolností postaveno na roveň prohlášení o odmítnutí mimořádné služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání podle nyní platného branného zákona. V tom případě by byla vyloučena i aplikace nyní platného ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. o trestném činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, které by s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. muselo dostat přednost před jeho původní zákonnou úpravou.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích a v předcházejícím řízení byl v neprospěch obviněného D. J. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314e odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil v celém rozsahu včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, který je t. č. věcně i místně příslušným soudem (ustanovení § 5c písm. e) zák. č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví atd., v platném znění, na jehož základě byla založena příslušnost Okresního soudu v Litoměřicích, bylo uplynutím dne 31. 12. 1995 zrušeno a celý tento předpis byl zrušen ke dni 1. 4. 2002 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Primárním úkolem tohoto soudu bude, aby v hlavním líčení provedl všechny dostupné důkazy k objasnění problematiky případného vzniku fikce řádného doručení (oznámení) povolávacích rozkazů obviněnému, jakož i s tím související otázky, zda jmenovaný podal relevantní prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby podle zákona o civilní službě a pokud nikoli, proč tak neučinil. Teprve po řádném zjištění těchto skutkových otázek bude možné odpovídajícím způsobem posoudit i rozhodné otázky právní včetně případné viny obviněného trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a rozhodnout i o jeho případném potrestání.

Okresní soud je podle § 270 odst. 4 tr. ř. povinen respektovat právní názor vyslovený Nejvyšším soudem a zároveň provést jím nařízené procesní úkony. Současně musí mít na paměti, že podle § 273 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, jelikož bylo vysloveno, že zákon byl porušen výhradně v jeho neprospěch.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec