4 Tz 94/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy:




4 Tz 94/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch podezřelé S. F., ve věci vedené Policií ČR, Okresním ředitelstvím, Službou kriminální policie a vyšetřování Sokolov ČTS: ORSO-3261/TČ-80-2007, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 146a odst. 2 tr. ř. v neprospěch podezřelé S. F.

Odůvodnění:

Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17, které nabylo právní moci téhož dne, bylo podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zamítnutí stížnosti podezřelé S. F. proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování v Sokolově ČTS: ORSO-3621/TČ-80-2007 ze dne 21. 1. 2008, jímž byla podezřelé podle § 66 odst. 1 tr. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč.

Proti citovanému pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch podezřelé S. F. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 146a odst. 2 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítá, že dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově porušil zákon, když v rozporu s ustanovením § 146a odst. 2 tr. ř. rozhodl sám o stížnosti podezřelé směřující proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř., místo aby tuto stížnost předložil k rozhodnutí příslušnému soudu. Právní úprava zakládající pravomoc soudu rozhodovat o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. byla do trestního řádu zavedena zákonem č. 394/2005 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2005. Je tedy zřejmé, že v době rozhodování o stížnosti podezřelé dne 4. 2. 2008 již toto ustanovení trestního řádu platilo a státní zástupce se jím měl řídit.

Stěžovatel nadto vyjadřuje i pochybnosti o věcné správnosti napadeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově. Podezřelá měla být pořádkovou pokutou donucena k vydání účetních podkladů OSVČ S. F., a to za účelem ověření transakcí, které byly provedeny z účtu obecně prospěšné společnosti O. k. v celkové výši 368.700,- Kč za OSVČ S. F., a dále též pro potřeby ověření skutečnosti, zda tyto závazky byly zaneseny v jejím účetnictví. Je otázkou, zda takový postup již neposuzovat jako nepřípustné donucování podezřelé k předložení důkazu, který by ji mohl usvědčovat, a tedy jako nepřípustné donucování k sebeobvinění.

V závěru podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti konstatuje, že napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově byl v neprospěch podezřelé S. F. porušen zákon v ustanovení § 146a odst. 2 tr. ř., když předmětné usnesení bylo vydáno na podkladě vadného postupu řízení, přičemž zároveň vyvstala pochybnost o jeho věcné správnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr ř. toto porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, jakož zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté pak aby Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že dne 13. 11. 2007 byly policejním orgánem Policie ČR, OŘ, SKPV v Sokolově podle ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení jednak ve věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se měla S. F. dopustit tím, že si jako ředitelka obecně prospěšné společnosti O. k. přisvojila finanční prostředky z depozitního konta obecně prospěšné společnosti u K. b. v celkové výši 537.459,- Kč, které použila pro vlastní potřebu a dále tím, že jako ředitelka obecně prospěšné společnosti O. k. uhradila z účtu obecně prospěšné společnosti vedeného u K. b. závazky v celkové výši 368.700,- Kč z období roku 2006, které vznikly v období její podnikatelské činnosti, kdy podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná. Dále byly úkony trestního řízení zahájeny též ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měla S. F. dopustit tím, že jako ředitelka obecně prospěšné společnosti O. k. měla v lednu roku 2007 zřídit pro činnost této společnosti u K. b. nový účet, který ale nezaložila, přičemž pro účely společnosti pouze přejmenovala svůj účet, který v minulosti používala ke své podnikatelské činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná a na kterém byl záporný zůstatek ve výši 49.164,- Kč, kdy tento závazek přešel na vrub O. k. o.p.s.

V průběhu prověřování byla podezřelé S. F. uložena usnesením policejního orgánu Policie ČR, OŘ, SKPV v Sokolově ČTS: ORSO-3261/TČ-2007-80 ze dne 21. 1. 2008 podle § 66 odst. 1 tr. ř. pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč. Uložení pořádkové pokuty policejní orgán odůvodnil tím, že S. F. bez opodstatněného důvodu nevydala k výzvě učiněné v souladu s § 78 odst. 1 tr. ř. účetní podklady OSVČ S. F. Tyto podklady pak policejní orgán považoval za důležité s ohledem na nutnost ověřit transakce, které byly provedeny z účtu obecně prospěšné společnosti O. k. v celkové výši 368.700,- Kč za OSVČ S. F., a dále též pro potřeby ověření skutečnosti, zda tyto závazky byly zaneseny v jejím účetnictví.

Stížnost podaná podezřelou proti tomuto usnesení policejního orgánu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17.

Zákonem č. 394/2005 Sb., účinným od 1. 10. 2005, byla do trestního řádu zavedena právní úprava zakládající pravomoc soudu rozhodovat mj. i o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. Podle § 146a odst. 2 tr. ř., účinného ke dni 4. 2. 2008 (tj. ke dni vydání stížností pro porušení zákona napadeného usnesení), o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle § 66 odst. 1, § 79a odst. 1 a 3, § 79b nebo § 79c odst. 4 rozhoduje ve lhůtě uvedené v odstavci 1 soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce.

V souvislosti s projednávanou věcí, jakož i závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu č. 45/2005 Sb., lze vyvodit, že v případě, kdy je napadeno rozhodnutí policejního orgánu stížností oprávněné osoby, není možno, aby podle obecných pravidel o ní rozhodoval státní zástupce, který vykonává nad přípravným řízením dozor, neboť ten dával k takovému rozhodnutí předchozí či následný souhlas a nemohl by tedy takové rozhodnutí objektivně přezkoumat. Z povahy věci je vyloučeno, aby stížnostním orgánem byl případně nadřízený státní zástupce. Proto v souladu s novelizovanou úpravou trestního řádu o takové stížnosti rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, stejně jako by rozhodoval podle § 146a odst. 1 tr. ř. v případech, kdy naznačená rozhodnutí vydal sám státní zástupce. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce proto, že z hlediska svého postavení v přípravném řízení má dostatečné informace o věci a může s ní být nakládáno stejně, jako by šlo o přezkoumávání jeho vlastního rozhodnutí. V závislosti na výsledku stížnostního řízení může státní zástupce bezprostředně reagovat a uplatnit pak některé ze svých oprávnění vůči policejnímu orgánu.

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově porušil zákon, když v rozporu s ustanovením § 146a odst. 2 tr. ř. sám rozhodl o stížnosti podezřelé S. F. proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř., místo aby danou stížnost předložil k rozhodnutí příslušnému soudu.

Pokud stěžovatel zpochybňuje i věcnou správnost napadeného usnesení státního zástupce, který se ztotožnil s důvody, pro které byla podezřelé policejním orgánem pořádková pokuta uložena, jakož i s její výší, Nejvyšší soud konstatuje následující.

Věcnou správností usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty se měl primárně zabývat místně a věcně příslušný stížnostní orgán, jímž v daném případě byl Okresní soud v Sokolově a nikoli státní zástupce Okresního státního zastupitelství tamtéž. Nejvyšší soud v této souvislosti v plném rozsahu odkazuje na nález Ústavního soudu z 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, publikovaný též pod č. 236/2001 Sb., když právní názory v něm vyjádřené lze aplikovat i na projednávaný případ podezřelé S. F.

Poukázat lze zejména na ústavní záruky práva občana spočívajícího v tom, že není povinen usvědčovat sebe sama, vyplývající především z Listiny základních práv a svobod (viz čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4).

Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb., je potřeba se opírat o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny), odst. 3 písm. c) (právo osobní obhajoby).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. hovoří o presumpci neviny v čl. 14 odst. 2. Čl. 14 odst. 3 písm. g) pak výslovně konstatuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.

Ohledně zajišťovacího institutu povinnosti k vydání věci ve smyslu § 78 tr. ř., o nějž šlo i v případě podezřelé S. F., se ústavní soud v citovaném nálezu vyjadřuje následovně.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což v praxi bude spíš výjimečné, a ani nebude nutno postupovat podle odstavce 2 cit. ust., nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit.

Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude nutno zajistit, což je patrné ve většině případů a obviněný je dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata. Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr. ř., a sice odnětí věci. Přitom takovéto odnětí věci nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli obviněného (srov. např. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky , § 79a tr. ř., Domovní a osobní prohlídka , §§ 82, 84 a 85 tr. ř. apod.). V těchto případech nejde o donucování obviněného k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění věcných důkazů byť proti vůli obviněného. Provedení takovýchto úkonů proti vůli obviněného v rozporu s Ústavou není.

Byť se v nálezu Ústavního soudu ve zmiňovaných souvislostech hovoří o obviněném, je nepochybné, že z povahy věci, jakož i z ust. § 158 odst. 7 tr. ř. vyplývá, že stejné právo odmítnout usvědčovat sebe sama má i podezřelý.

V návaznosti na shora uvedené závěry Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 4. 2. 2008 č. j. ZN 3025/2007-17 byl porušen zákon v ustanovení § 146a odst. 2 tr. ř. v neprospěch podezřelé S. F. Nejvyšší soud se ale ve svém rozhodnutí musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. S. F. byla v době, kdy bylo napadené usnesení státním zástupcem vydáno, v postavení osoby podezřelé a nikoli obviněné ve smyslu trestního řádu. Usnesení o jejím trestním stíhání bylo policejním orgánem vydáno až dne 22. 2. 2008 (viz č.l. 4-7 spisu) a doručeno jí bylo dne 26. 2. 2008. Teprve od tohoto dne na ní bylo možné pohlížet jako na obviněnou. Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí z 16. 9. 2008 sp. zn. 4 Tz 59/2008, na něž lze odkázat. Z těchto důvodů pak nebylo možné postupovat podle ust. § 269 odst. 2 tr. ř. a násl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec