4 Tz 93/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 93/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Ž., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. Ž.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný J. Ž., se podle § 226 písm. b) tr. ř.

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 10. 1957 ve 12.45 hod. se nedostavil na Okresní vojenskou správu H., jak mu bylo určeno povolávacím rozkazem k nástupu vojenské služby, který mu byl doručen dne 23. 10. 1957, ale v úmyslu trvale se vojenské službě vyhnout, setrvával doma,

v čemž obžaloba bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Brně spatřovala trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 30. 10. 1957 ve 12.45 hod. se nedostavil na Okresní vojenskou správu H. jak mu bylo určeno povolávacím rozkazem k nástupu vojenské služby, který mu byl doručen dne 23. 10. 1957, ale v úmyslu trvale se vojenské službě vyhnout, setrvával doma. Za to mu byl v sazbě § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

Citovaný rozsudek nabyl právní moci téhož dne, tj. 11. 12. 1957.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Ministr spravedlnosti podal proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, stížnost pro porušení ve prospěch obviněného J. Ž. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, § 1 odst. 1 a § 2 odst. 7, 8 tr. ř. ve znění zák. č. 64/1956 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950.

Ministr spravedlnosti spatřoval porušení zákona především v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno nerespektoval ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená lidská práva a svobody obviněného. Obviněný J. Ž. neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoliv je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a pro posouzení případů odepření vojenské služby, jako právo určující. Trestní právo v kritické době chránilo práva a oprávněné zájmy jak společnosti, tak i jednotlivce, intenzita ochrany zájmů společnosti však byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že tím právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznanými základními právy a svobodami. Z tohoto pohledu se v případě obviněného J. Ž. nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však soud v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 7, 8 tr. ř. z roku 1956 vůbec nepřihlédl.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. Ž. porušen zákon v ustanoveních § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, § 1 odst. 1 a § 2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. z roku 1956 ve vztahu k ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1, popř. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Pokud jde o přezkoumání řízení napadené části rozhodnutí předcházející, nemohl Nejvyšší soud této povinnosti dostát z důvodů fyzické neexistence spisu, který byl v roce 1988 skartován, jak je patrno ze zprávy ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 23. 7. 2001. Po přezkoumání napadeného rozsudku, který jako jediný dokument v úředně ověřené kopii měl k dispozici, dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 265 odst.1 tr zák. z roku 1950 kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Z obsahu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. Ž. se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustil tím, že dne 30. 10. 1957 ve 12.45 hod. se nedostavil na OVS H. jak mu bylo určeno povolávacím rozkazem k nástupu vojenské služby, který mu byl doručen dne 23. 10. 1957, ale v úmyslu trvale se vojenské službě vyhnout, setrvával doma. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že obviněný se ke své trestné činnosti zcela doznal. Hájil se tím, že již dříve oznámil při rozmluvě i písemně orgánům OVS H., že nemůže pro náboženské přesvědčení vykonávat vojenskou službu, a že ji nenastoupil z důvodů svého náboženského vyznání. Tuto obhajobu pokládal bývalý Vojenský obvodový soud Brno z hlediska posouzení viny obžalovaného za právně irelevantní. Přestože Ústava z roku 1948 dovolovala vyznávat jakékoliv náboženství, stanoví také, že výkon vojenské služby je největší ctí a povinnosti každého občana, proto popsané jednání obviněného bývalý Vojenský obvodový soud Brno posoudil jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950.

Nejvyšší soud v této souvislosti musí poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného J. Ž., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, byl v neprospěch obviněného J. Ž. porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. V tomto směru učinil Nejvyšší soud uvedený výrok v souladu se zákonem, aniž jsou mu navazující rozhodnutí známa.

Ve věci poté za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal procesní podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení. Věc byla náležitě objasněna, není zapotřebí provádět další důkazy, a při formulování rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která bývalý Vojenský obvodový soud Brno učinil. Jak již bylo výše řečeno, skutek spočívající v tom, že obviněný dne 30. 10. 1957 ve 12.45 hod. se nedostavil na Okresní vojenskou správu H., jak mu bylo určeno povolávacím rozkazem k nástupu vojenské služby, který mu byl doručen dne 23. 10. 1957, ale v úmyslu trvale se vojenské službě vyhnout, setrvával doma, kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, není trestným činem, a proto byl obviněný obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora v Brně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á