4 Tz 91/2000
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




4 Tz 91/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. Z., proti pravomocnému usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Včk, pracoviště Havlíčkův Brod ze dne 14. 10. 1999, ČVS: KVV-289/20-1997, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek § 272 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Včk, pracoviště Havlíčkův Brod ze dne 14. 10. 1999, ČVS: KVV-289/20-1997,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, odst. 13 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného J. Z.

Citované usnesení se z r u š u j e .

Zrušují se všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vyšetřovateli Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Včk, pracoviště Havlíčkův Brod se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Včk, pracoviště Havlíčkův Brod (dále jen vyšetřovatel) ze dne 14. 10. 1999 ČVS: KVV-289/20-1997 bylo podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. Z. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., který měl spáchat tím, že jako soukromý podnikatel a majitel firmy obchodního jména J. Z. uskutečnil v roce 1996 dovoz zboží z Rakouska do České republiky na základě fiktivních faktur, zboží uvedl do volného oběhu, čímž poškodil Českou republiku zkrácením cla o částku 2 629 910,- Kč a zkrácením daně z přidané hodnoty o částku 6 172 671,- Kč.

Usnesení vyšetřovatele nabylo právní moci dne 26. 10. 1999 (nikoli dne 19. 10. 1999, jak je nesprávně vyznačeno na předmětném usnesení a jak to také uvádí stížnost pro porušení zákona).

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. dne 17. 4. 2000 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. V jejím odůvodnění namítá, že vyšetřovatel nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Dále nezjistil skutečnosti důležité pro posouzení případu včetně osoby pachatele a následků trestného činu. Také k osobním poměrům obviněného nejsou ve vyšetřovacím spise vcelku žádné poznatky, když osobní výkazy opatřeny nebyly. Stěžovatel taktéž poukazuje, že jak ve vyšetřování, tak i v meritorním rozhodnutí vyšetřovatel vycházel pouze z rozsahu trestné činnosti vyplývající z původního oznámení Celního úřadu v H. B. a nezabýval se vůbec pozdějším oznámením Finančního úřadu v H. B. ze dne 7. 12. 1998. Toto oznámení pouze připojil ke spisu úředním záznamem z 21. 6. 1999 s tím, že jde o totožnou trestnou činnost, která je již předmětem vyšetřování. Další úkony k tomu však neprovedl a o skutečnosti, vyplývající z oznámení finančního úřadu o nutnosti doměřit J. Z. daň z přidané hodnoty za rok 1996 ve výši 917 697,- Kč a za I. pololetí 1997 ve výši 43 267,- Kč, se v usnesení o zastavení trestního stíhání nikterak nezmínil ani se jí v odůvodnění nezabýval.

Ve stížnosti pro porušení zákona je dále konstatováno, že vyšetřovatel se v zastavovacím usnesení nevypořádal s hodnocením důkazů, které ve vyšetřování provedeny byly, když je nehodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich celkovém souhrnu. Předně je zdůrazňována nepřehlédnutelnost předávání statisícových až milionových částek od obviněného tzv. příkazcům (správně příkazníkům, viz ust. § 124 obč. zák.) k zaplacení zboží nakupovaného v Rakousku. Stěžovatel z toho dovozuje, že obviněný měl osobní zájem sledovat, jak bylo s jeho prostředky naloženo a měl i možnost z předkládaných účtů zjistit, zda se svěřenými penězi bylo správně hospodařeno. Pokud pak obviněný byl vždy osobně přítomen u celního řízení a sám předkládal faktury, přičemž byl celníky upozorňován, že zboží je v nich nápadně podhodnoceno, mohl i seznat, že ceny na fakturách jsou uváděny jen k účelům celního odbavení a nikoli podle skutečnosti. Stěžovatel dále zpochybňuje obhajobu obviněného ohledně svěření dovezeného zboží k jeho dalšímu prodeji na základě komisionářských smluv vietnamským a čínským prodejcům nebo firmám a že ve všech případech byl jimi podveden, aniž mu bylo za zboží zaplaceno a nebo toto vráceno. Poukazováno je na iniciativu obviněného při sjednávání těchto smluv a dokonce na uzavření některých z nich, aniž později ke konkrétním obchodním aktivitám s těmito subjekty došlo. To celé v situaci, kdy obviněný zboží předávané komisionářům stále evidoval jako zásoby ve svém skladišti, ale fyzickou inventuru věcí ve skladech svých partnerů neprováděl a ohledně těchto svých aktivit v rozporu se zákonem o účetnictví č. 563/1991 Sb. žádné účetní záznamy nevedl. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil potřebu opatření uceleného posudku z oboru ekonomie a daní k posouzení úplnosti a průkaznosti opatřených materiálů a eventuálních předpokladů k potvrzení pohnutek obviněného a případně i jeho úmyslného zavinění. Ověřeny by měly být též okolnosti, za kterých obviněný nárokoval odpočty daně z přidané hodnoty z dováženého zboží a dále doba a způsob sepisování komisionářských smluv.

Ze všech výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti dovozuje, že zastavení trestního stíhání obviněného neodpovídá zákonu. Proto v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným unesením byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 164 odst. 2, § 89 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 148 odst. 1, 3 tr. zák. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil za současného zrušení eventuálních dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jež mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný.

Uvedená ustanovení ale vyšetřovatel při svém postupu důsledně nerespektoval. Trestní stíhání se podle ust. § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaví tehdy, jestliže stíhaný skutek zakládá podle výsledků vyšetřování určitý trestný čin, ale nepodařilo se prokázat, že pachatelem tohoto trestného činu je obviněný a to ani po náležitém objasnění věci všemi dostupnými prostředky.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (ve znění platném v roce 1996) se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

Vyšetřovatel trestní stíhání proti J. Z. zastavil proto, že se nepodařilo prokázat, že o skutečné hodnotě dovezeného zboží věděl a zda mu zboží bylo komisionáři zaplaceno či nikoli, tedy jinými slovy řečeno, pro absenci subjektivní stránky trestného činu. K takovémuto závěru ale vyšetřovatel mohl dospět až po provedení dostatečně komplexního vyšetřování, neboť zavinění obviněného lze v řadě případů dovodit nejenom z jeho vlastního doznání, nebo z přímo usvědčujících svědeckých výpovědí, ale též z objektivní stránky trestného činu, tj. jednání obviněného, způsobeného následku a s tím souvisejících skutečností vyplývajících z ostatních důkazů. Z tohoto pohledu je třeba konstatovat, že dosavadní vyšetřování nebylo provedeno v potřebném rozsahu a kvalitě, aby bylo možné učinit ten závěr, který v napadeném usnesení učinil vyšetřovatel.

V prvé řadě již za zcela nepřehlédnutelný nedostatek je nutné označit neprovedení výslechu R. K. v postavení svědka, ačkoli se o něm obviněný zmiňuje ve své výpovědi (č. l. 157 spisu) jako o jedné z osob, jež mu půjčily na jeho obchodní aktivity peníze. V případě jmenovaného se mělo jednat o 1 milion Kč. Ze spisu není dále patrné, zda bylo prováděno nějaké pátrání k ustanovení osob, údajných přátel obviněného z H., kteří mu měli půjčit nejméně dalších 600 tisíc Kč. Další z osob, jež měla obviněnému ze stejného důvodu půjčit peníze, nejméně 250 tisíc Kč, byl JUDr. V. U. Ten sice byl jako svědek vyslechnut (č. l. 260-262 spisu), ale ohledně této problematiky mu žádný dotaz nebyl vyšetřovatelem položen, ačkoli z výpovědi obviněného navíc vyplývá, že spolu se svědkem mají provozovat restauraci ve S. n. S. Z uvedeného by vyplývalo, že vztahy mezi obviněným a JUDr. U. se nemusely odehrávat pouze na bázi advokát - klient, jak se svědek ve své výpovědi snažil nastínit. Jmenovanému svědkovi měly být rovněž položeny otázky za účelem objasnění celkové úlohy obviněného J. Z. v rámci prošetřovaných obchodních transakcí, když ze svědecké výpovědi V. D. L. (č. l. 267 spisu) lze zjistit, že to byl JUDr. U., kdo jej přesvědčil k podepsání komisionářské smlouvy s obviněným Z., přičemž pro něj ještě v roce 1998 vyřizoval různé věci, jako smlouvy, nové firmy apod. Právě dotyčný V. D. L. (v ČR známý pod jménem P.) měl obviněnému Z. zprostředkovat prvotní kontakt s mužem, jenž mu nabídl obchod se zbožím dovezeným z ciziny. Podle výpovědi tohoto svědka se jednalo asi o Vietnamce nebo Číňana, přesně to ale neví, občas jej viděl u svého stánku. Nelze ale uvěřit, že by svědek V. D. L. neznal pravou totožnost muže, jemuž oznámil zájem obviněného Z. o tento druh obchodování. Vyšetřovatel měl při nedostatku jiných důkazů přikročit ke konfrontaci obviněného Z. a svědka V. D. L., při níž měla být objasněna míra projevované aktivity a angažovanosti jejich osob ve vztahu k připravovanému obchodnímu podnikání a vůči konkrétním osobám, jež se na něm podílely. Tentýž postup je třeba požadovat ohledně svědka L. T. T. (č. l. 274-276 spisu) z jehož výpovědi vyplývá, že obviněnému Z. poukazoval prostřednictvím svého devizového účtu u C. banky v B. dvě platby za zboží do Rakouska. To obviněný sice ve své výpovědi (č. l. 156 spisu) připustil, ale jmenuje v této souvislosti občana vietnamského původu pod přezdívkou F., jenž tomu měl být přítomen a mělo se jednat o jeho devizový účet. Podle jiné výpovědi obviněného (č. l. 155 spisu) se v případě F. mělo jednat o T. V. C., což ale bylo zpochybněno při provedené konfrontaci mezi posledně jmenovaným a obviněným (č. l. 272-273 spisu). Bude proto nezbytné převyslechnout všechny uvedené osoby s tím, že je potřebné objasnit komu, kdy, kde a v přítomnosti jakých osob obviněný Z. předával peníze, coby platby za následně dovezené zboží. V této souvislosti bude dále potřebné obviněnému, případně příslušným svědkům, předestřít též některé listinné důkazy, např. platební příkaz z C. banky v B. ze 17. 5. 1996 (č. l. 970 spisu) na němž je v postavení příkazce uveden L. T. T. a v postavení příjemce firma T. z V., když částka zní na 3 757,60 DEM. Dále seznam zboží (č. l. 968 spisu) za celkovou částku 3 757,60 DEM z 6. 5. 1996, pod NO: 0967-96, doklad o nákupu valut v hodnotě 3 800,- DEM ze dne 17. 5. 1996 v C. bance a. s., pobočka B., na jméno L. T. T., objednávku zboží na jméno J. Z. u firmy T. ve V. z 2. 5. 1996 v celkové hodnotě dle telefonického dohovoru maximálně 3 800 DEM (č. l. 974 spisu), kopii příjmového pokladního a výdajového daňového dokladu z 15. 5. 1996 znějících na 69 750,- Kč (č. l. 965 spisu) za účelem úhrady faktury č. 0967-96, celní deklaraci na dovezené zboží v celkové částce 3 757,60 Kč (č. l. 959 spisu). V návaznosti na to se pak dotázat obviněného, jak tyto údaje vyplývající z výše uvedených dokladů korespondují s jeho tvrzením, že příkazníkům platil celkem asi ve čtyřech zálohách, poprvé 1 milion Kč, přičemž celkem to bylo asi 4 a půl milionu Kč. Proč jednotlivé faktury neměly podstatně překročit částku 3000,- DEM a pokud by to bylo více, proč by o zboží neměl zájem. Jakým způsobem si udržoval přehled o tom, zda dovezené zboží hodnotově odpovídá platbám, které za ně zálohově zaplatil, když dle své výpovědi veškeré zálohové platby byly čtyři, v celkové výši 4 a půl milionu Kč, ale samotných dovozů zboží mělo být nejméně 45. V této souvislosti rovněž nelze ponechat bez povšimnutí skutečnost vyplývající z uzavřených příkazních smluv, konkrétně z bodu III/2 pojednávajícího o platebních podmínkách. Z nich je patrné, že příkazník obdrží za každý zprostředkovaný a realizovaný obchod provizi ve výši 5 % z ceny každého realizovaného obchodu, který byl zprostředkován příkazníkem. Částka provize měla být vypočítána dle fakturační ceny bez cla a DPH a uhrazena do 90 dnů do rukou příkazce, nedohodnou-li se obě strany jinak. Tedy výpočet a vyplácení provizí příkazníkům může též mnohé nasvědčovat o skutečné hodnotě dodávaného zboží, při srovnání s výší zaplacených záloh. V průběhu provedeného vyšetřování ale na tuto problematiku obviněný dotazován nebyl a taktéž žádné jiné šetření v daném směru neproběhlo. To bude nutné v rámci následujícího šetření napravit.

Z vyšetřovacího spisu taktéž není zřejmé, kdy obviněný Z. podal trestní oznámení na tři komisionářské subjekty, jež mu neměly zaplatit za svěřené zboží. Z vyjádření jmenovaného, vyplývajícího z protokolu o ústním jednání na Finančním úřadu v H. B. konaném dne 19. 9. 1997 je totiž patrné, že ještě k tomuto datu žádné oznámení na policii neučinil (č. l. 390 spisu). Pokud se tato skutečnost prokáže, bude ji též třeba brát v úvahu při celkovém hodnocení důkazů ohledně definování skutečného postavení obviněného v celém tomto případu, neboť by bylo málo pravděpodobné, že by obviněný na nezaplacení zboží od komisionářů nereagoval neprodleným podáním trestního oznámení. V souvislosti s uzavřením komisionářské smlouvy mezi obviněným J. Z. a firmou D. T. ze dne 30. 4. 1996 (č. l. 339 spisu) je třeba vyslechnout příslušné osoby k okolnosti, že tuto smlouvu za komisionáře podepsal H. S. D., společník firmy, ačkoli jednat a podepisovat za zmíněnou společnost byl oprávněn pouze P. Ž., jehož jméno je také v záhlaví předmětné smlouvy uvedeno, coby zástupce společnosti. Na dodacích listech je pak rovněž v kolonce převzal" podepsán za komisionáře vždy výše jmenovaný H. S. D. Toto zjevné pochybení, které může činit předmětnou smlouvu neplatnou, by mělo být objasněno zejména s ohledem na tvrzení obviněného, že si veškeré smlouvy nechával vypracovávat právníky, a proto zejména JUDr. U. by se měl k celému problému vyjádřit.

Nejvyšší soud nechce v projednávaném případě zabíhat do takových podrobností při hodnocení provedených důkazů a dovozovat z nich závěry, jak to činí podaná stížnost pro porušení zákona. Takové hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. je ve stadiu přípravného řízení výhradním právem vyšetřovatele a případně dozorujícího státního zástupce. Jak již z výše uvedeného konstatování vyplynulo, takové hodnocení je nutné nově provést po opatření všech dostupných důkazů a pouze v takovém případě může vést k závěrům, které nebudou vyvolávat důvodné pochybnosti o jejich správnosti.

Pokud se týká té části podané stížnosti pro porušení zákona, v níž je napadán postup vyšetřovatele, kdy se tento nevypořádal s trestním oznámení Finančního úřadu v H. B. ze 7. 12. 1998 a věcí se zabýval pouze v rozsahu vyplývajícího z původního oznámení Celního úřadu v H. B., musel Nejvyšší soud dát stěžovateli za pravdu. Vyšetřovatel na celou věc reagoval pouze tím, že trestní oznámení včetně připojených materiálů učinil součástí stávajícího vyšetřovacího spisu s tím, že jde o totožnou trestnou činnost téhož pachatele, o čem učinil dne 21. 6. 1999 záznam (č. l. 438 spisu) a jeho kopii zaslal Finančnímu úřadu v H. B. Obviněnému ale neobjasnil obvinění spočívající sice ve stejném trestném činu podle § 148 tr. zák., ale jehož podstata tentokrát nespočívala ve zkrácení cla a daně z přidané hodnoty na základě deklarování fiktivních faktur v souvislosti s dovozem zboží z ciziny, ale v neoprávněném vykázání daňové ztráty ve výši 4 055 231,- Kč v rámci přiznání daně z příjmu fyzických osob za rok 1996 a dále v neoprávněném nárokování odpočtu daně z přidané hodnoty za rok 1996 ve výši 917 697,- Kč a za I. pololetí 1997 ve výši 43 267,- Kč, kteréžto částky mu byly Finančním úřadem v H. B. postupně vyplaceny. Vyšetřovatel byl podle § 91 odst. 1 tr. ř. povinen podstatu obvinění obviněnému objasnit a poučit jej o jeho právech. Podle § 33 odst. 1 tr. ř. má obviněný rovněž právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má také právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Své povinnosti ale vyšetřovatel ve výše citovaném rozsahu nedostál, ačkoli obviněného v kritické době nejméně jedenkrát vyslýchal (č. l. 157-158 spisu) a porušil tak jeho právo na obhajobu vyplývající z ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř. V napadeném usnesení se pak s touto částí skutku nikterak nevypořádal a své rozhodnutí neodůvodnil v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř.

U tohoto útoku pokračujícího skutku, jenž by měl zakládat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr. zák. (v tehdy platném znění) je ale k trestnosti této části skutku nezbytné obviněnému prokázat, že předmětným způsobem jednal s vědomím, že pořízené zboží nebude použito k dosažení obratu za jeho zdanitelná plnění (zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) a že za dovezené zboží ve skutečnosti nezaplatil, čili vědomě nepravdivě vykázal do daňového přiznání daňově uznatelný výdaj ve výši 4 055 230,60 Kč (zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a zároveň byl minimálně srozuměn s tím, že zkrátí příslušnou daň. Lze souhlasit spolu s podanou stížností pro porušení zákona, že v tomto směru bude potřebné vyslechnout zástupce poškozeného finančního úřadu a provést i další dokazování k rozsahu zkrácených daní v tomto případě a ohledně výsledné výše způsobené škody. Nepřehlednost opatřených listinných důkazů, jakož i jejich nedostatečnost v některých směrech by měla vést k úvaze o potřebnosti uceleného posudku z oboru ekonomie a daní k posouzení úplnosti a průkaznosti opatřených materiálů a eventuálních předpokladů k potvrzení pohnutek obviněného a případně i jeho úmyslného zavinění. V této fázi a v rozsahu provedeného vyšetřování bylo vydání usnesení o zastavení trestního stíhání J. Z. každopádně předčasné.

Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Včk, pracoviště Havlíčkův Brod byl porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, odst. 13 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného. Protože obě lhůty vyplývající z ustanovení § 272 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušeno a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla podkladu. Poté byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána orgánu, jehož usnesení bylo zrušeno, aby o ní v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl a to v intencích naznačených v tomto rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2000

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec