4 Tz 89/2010
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř.



4 Tz 89/2010-26

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 4 To 523/2009, ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 152/2008 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 4 To 523/2009 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. G.

Napadený rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. 3 T 152/2008 s e z r u š u j í .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného R. G., pro skutek, že

dne 27. 11. 2007 ve večerních hodinách, ve Věznici Bělušice, okr. Most, kde vykonával trest odnětí svobody, užil omamnou látku konopí, uvedenou v příloze č. 3 k zák. č. 167/1998 Sb.

v čemž obžaloba Okresního státního zastupitelství v Mostě sp. zn. 2 ZT 396/2008 spatřovala trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb.


Odůvodnění:


Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 4 To 523/2009, jako soudu odvolacího, ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 152/2008.

V této uvedl, že obviněný R. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2009 č. j. 3 T 152/2008-58 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tohoto trestného činu se obviněný podle výroku o vině dopustil tím, že dne 27. 11. 2007 ve večerních hodinách ve Věznici v Bělušicích, okres Most, kde vykonával trest odnětí svobody, užil omamnou látku konopí uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. Za to byl obviněný odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Na základě odvolání obviněného ve věci jednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 4 To 523/2009-69 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného R. G. odsoudil podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2009 č. j. 1 T 163/2008-75, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem samosoudkyně Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2009 č. j. 3 T 152/2008-58 v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., v té době účinného, a to v neprospěch obviněného R. G.

Poukázal na znění ustanovení § 254 odst. 1, § 259 odst. 3, § 2 odst. 5, 6, § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., § 3 odst. 2, § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a konstatoval, že z provedených důkazů bylo soudy správně zjištěno, že obviněný R. G. dne 27. 11. 2007 ve večerních hodinách ve Věznici v Bělušicích, kde vykonával trest odnětí svobody, užil omamnou látku konopí, uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. Při právním hodnocení tohoto jednání obviněného soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. Při stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost soud vycházel z obecných hledisek daných § 3 odst. 4 tr. zák., přičemž konstatoval, že obviněný nepochybně svým jednáním porušil zájem společnosti na respektování a dodržování režimu výkonu úředního rozhodnutí státních orgánů. Stupeň nebezpečnosti obviněného pro společnost dosáhl intenzity žalovaného deliktu a odpovídal použité právní kvalifikaci. Zároveň byl stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného zvyšován tím, že se obviněný G. trestné činnosti dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody, během kterého měl prokázat svou snahu po nápravě.

Odvolací soud se s vyslovenými závěry rovněž ztotožnil, když konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil při právní kvalifikaci jednání obviněného, jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák.

S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí. Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 tr. zák. je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, přičemž zákonný znak vyjádřený formulací maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáváno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a ani je nelze vykonat, anebo je vykonáno jen za podstatně ztížených podmínek. Pro naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. se vyžaduje rovněž závažné jednání, tedy jednání vykazující výraznější intenzitu a mající zpravidla soustavnější charakter, nikoli tedy ojedinělý méně intenzivní akt, který není reálně spojen s mařením či podstatným ztížením výkonu rozhodnutí.

Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., proto nebylo lze považovat jakékoliv porušení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, nýbrž jen závažné jednání, které svou podstatou mařilo účel výkonu trestu odnětí svobody podle § 23 odst. 1 tr. zák. V případě konzumace návykové látky obviněným by se tak muselo jednat z hlediska společenské nebezpečnosti o činnost srovnatelnou s ostatními druhy jednání, jež odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody zakazuje § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (tj. s výrobou a přechováváním předmětů, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku, nebo k útěku nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek a nebo poškodit zdraví) a srovnatelnou s ostatními případy trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) až e) tr. zák., a také zároveň podstatně závažnější než kázeňský přestupek podle § 46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jímž může být rovněž méně závažné porušení zákazu výroby, přechovávání a konzumace návykových látek, stanoveného podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění nevyplývá nic jiného, než že obviněný R. G. dne 27. 11. 2007 ve večerních hodinách konzumoval ve výkonu trestu odnětí svobody omamnou látku konopí, přičemž soud neučinil žádná konkrétní skutková zjištění o tom, že by jednání obviněného bylo významnější intenzity, že by bylo opakované, resp. soustavnější. To nevyplynulo ani ze zprávy Věznice v Bělušicích k posouzení osoby obviněného R. G., z níž se podává, že obviněný byl kázeňsky trestán v sedmi případech, z toho za zneužití návykových látek právě jen jedenkrát. Nebylo zjištěno ani množství požité omamné látky, ani její konkrétní vliv na chování obviněného. V souvislosti s tím nebylo ani zřejmé, jakou měrou zmíněné jednání obviněného ovlivnilo dosažení účelu trestu odnětí svobody, který obviněný ve Věznici v Bělušicích vykonával.

Za tohoto stavu soudy obou stupňů shledaly obviněného vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., v tehdy účinném znění, aniž by pro to měly v učiněných skutkových zjištěních náležitý podklad.

Soudy se podle stěžovatele též vůbec nezabývaly otázkou, zda ve věci nedošlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť obviněný byl za své jednání ze dne 27. 11. 2007 dne 28. 12. 2007 podle § 46 ost. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, kázeňsky potrestán ve Věznici Bělušice 14denním kázeňským trestem, a to umístěním do uzavřeného oddělení s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Skutek byl popsán: Dne 28. 11. 2007 se odsouzený G. na ZS Věznice Bělušice podrobil odběru vzorku moči, k provedení cíleného toxikologického vyšetření bylo zjištěno, že jeho vzorek moči nade vší pochybnost obsahuje látky řady cannabinoidy

Zásada ne bis in idem zákaz dvojího odsouzení a potrestání za týž čin skutek ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu. Přičemž z výše citovaného trestného činu a kázeňského přestupku je zřejmé, že tyto jsou v podstatě totožné.

V dané věci má stěžovatel za to, že obviněný byl dvakrát potrestán za týž skutek, a to nejprve v kázeňském řízení a poté v řízení trestním.

Podle jeho názoru jestliže Krajský soud v Ústí nad Labem se v odvolacím řízení ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a k odvolání obviněného R. G. zrušil pouze výrok o trestu a na nezměněném podkladě o vině sám obviněnému uložil trest, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., když zároveň v rozporu s § 254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo obviněným R. G. podáno odvolání, a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost. V řízení u soudu prvního stupně byl v neprospěch obviněného R. G. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., v tehdy účinném znění.

Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 4 To 523/2009-69 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2009 č. j. 3 T 152/2008-58 rovněž v ustanoveních § 171 odst. 1 písm. f) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a 2 odst. 5, 6, § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v neprospěch obviněného R. G. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadená rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. event. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, se dopustil ten, kdo mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel vazby nebo trestu.

Těmito zákonnými ustanoveními se v dané věci soudy obou stupňů neřídily.

Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný R. G. se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. měl dopustit tím, že dne 27. 11. 2007 ve večerních hodinách ve Věznici Bělušice, okr. Most, kde vykonával trest odnětí svobody, užil omamnou látku konopí, uvedenou v příloze č. 3 k zák. č. 167/1998 Sb.

Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Zákonný znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek /viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1030 s./.

Účelem trestu je podle § 23 odst. 1 tr. zák. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví. Konopí, jako omamná látka, je ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, uvedena v příloze č. 3 tohoto zákona.

Po subjektivní stránce je u předmětného trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§ 4 písm. a) tr. zák./, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§ 4 písm. b) tr. zák./.

K naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. se vyžaduje závažné jednání, tedy jednání vykazující rysy výraznější intenzity, zpravidla soustavnější, jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. Podle konstantní judikatury obecných soudů je za závažné jednání směřující ke zmaření účelu trestu ve smyslu znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. považováno soustavné poskytování drog odsouzeným a usnadňování nedovolené činnosti odsouzených (viz rozhodnutí č. 12/1979/II Sb. rozh. tr.). Naopak odmítání stravy, resp. jiné úmyslné sebepoškozování obviněného není trestným činem ve smyslu § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. a takové jednání může být postiženo pouze pořádkovým opatřením ředitele věznice (viz rozhodnutí č. 51/1980 Sb. rozh. tr.).

Závažným jednáním proto nebude ojedinělý méně intenzivní akt, který nebude reálně spojen s mařením či podstatným ztížením výkonu rozhodnutí. Závažnost jednání je třeba posuzovat podle jeho povahy, rozsahu, intenzity, délky jeho trvání a následku ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného ustanovením § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 5 Tdo 794/2003).

Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí ve smyslu § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. rovněž nelze považovat jakékoli porušení ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž jen závažné jednání ve výše vyloženém smyslu, které svou podstatou maří účel výkonu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. Aby bylo možno kvalifikovat konzumaci návykové látky odsouzeným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., musela by být tato konzumace svým charakterem a povahou (svou společenskou nebezpečností) srovnatelná s ostatními okruhy jednání, která jsou odsouzeným zakázána ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, tj. výroba a přechovávání předmětů, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.

Jak již bylo zdůrazněno, závažnost jednání je nutné posuzovat podle jeho povahy, rozsahu, intenzity, délky jeho trvání a následku ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného ustanovením § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. V daných souvislostech je též na místě připomenout, že podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nevyplývá nic, co by mohlo vést k závěru, že by jednání obviněného bylo významnější intenzity, že by bylo opakované, soustavnější, nebylo zjištěno množství požité omamné látky, ani její vliv na chování obviněného. V souvislosti s tím proto ani není zřejmé, jakou měrou ovlivnilo dosažení účelu trestu odnětí svobody, který v dané době obviněný vykonával ve Věznici Bělušice.

Lze tak prohlásit, že pokud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a beze zbytku akceptovaného soudem odvolacím soudy obou stupňů shledaly obviněného vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., dospěly k tomuto závěru, aniž pro to měly v učiněných skutkových zjištěních náležitý podklad. Jinak řečeno, skutková zjištění soudů nižších stupňů nedostačovala k tomu, aby mohl být učiněn spolehlivý závěr o naplnění formální a materiální stránky předmětného trestného činu ze strany obviněného.

Z obsahu přezkoumávaného trestního spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že obžaloba na obviněného R. G. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb. pro skutek, který je výše podrobně popsán, byla u Okresního soudu v Mostě podána státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Mostě dne 3. 9. 2008.

V témže spisu je na č. l. 22 založena Zpráva k posouzení osoby obviněného R. G. z výkonu trestu odnětí svobody, datovaná dnem 1. 8. 2008 a podepsaná ředitelem Věznice v Bělušicích. Z jejího obsahu lze mj. zjistit, že obviněný byl za celou dobu výkonu trestu sedmkrát kázeňsky potrestán, z toho jedenkrát za hrubé porušení řádu zneužití návykových látek.

K této okolnosti však další dokazování prováděno nebylo, a to jak ze strany orgánů přípravného řízení, tak ze strany obou soudů nižších stupňů. Pokud by tak ale učinil již soud prvního stupně po nápadu obžaloby, zjistil by, že za totožné jednání byl obviněný R. G. ve Věznici Bělušice kázeňsky potrestán umístěním do uzavřeného oddělení na 14 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, a to rozhodnutím o uložení kázeňského trestu ze dne 28. 12. 2007, proti němuž obviněný stížnost nepodal a uložený trest vykonal v době od 10. 1. do 24. 1. 2008.

V takovém případě byl okresní soud povinen aplikovat procesní postup, který je upraven v ustanovení § 314c odst. 1 tr. ř., podle něhož je samosoudce povinen obžalobu přezkoumat a podle výsledků přezkoumání učinit některé z rozhodnutí obsažených v § 188 odst. 1 písm. a) f) tr. ř. V daném případě bylo povinností samosoudkyně učinit rozhodnutí podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť byly dány okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř. Toto zastavení trestního stíhání mělo být učiněno v intencích ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť bylo podle § 11 odst. 1 tr. ř. nepřípustné.

Je totiž porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný trestně stíhán pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto správního orgánu nedošlo. V daném případě ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným.

Takové zjištění se tedy nutně mělo odrazit v úvaze samosoudkyně o nutnosti zastavit trestní stíhání obviněného pro překážku ne bis in idem , jelikož obviněný byl v době předchozí za stejné jednání (skutek), které bylo posouzeno jako kázeňský přestupek, kázeňsky potrestán. Pokud se tak nestalo a obviněný byl přesto uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a byl mu uložen trest, byl zákon porušen v tomto hmotně právním ustanovení.

K uvedenému pochybení pak primárně došlo v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť povinností orgánů činných v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto důkazy hodnotit podle § 2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato povinnost se vztahuje rovněž na procesní postup samosoudce podle zákonných ustanovení výše citovaných. Je zřejmé, že rozhodující samosoudkyně v posuzované věci této povinnosti nedostála.

Jelikož uvedené pochybení nezjistil v rámci řízení o odvolání obviněného ani soud odvolací, který sice částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, ale z jiných důvodů a pouze ve výroku o trestu, jenž nahradil svým výrokem o uložení trestu souhrnného, došlo z jeho strany k porušení přezkumné povinnosti včetně následného procesního i rozhodovacího postupu, kdy správně mělo být postupováno a rozhodnuto v souladu s ustanovením § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 4 To 523/2009 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. G.

Poté Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud pak postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a ve věci rozhodl sám, neboť k tomu byly vytvořeny potřebné zákonné předpoklady. Protože v konkrétním případě má přednost rozhodnutí, které vychází ze zásady ne bis in idem , tak v souladu se shora uvedenou argumentací podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Nejvyšší soud zastavil trestní stíhání obviněného R. G. pro skutek obsažený v podané obžalobě Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 2 ZT 396/2008, v němž byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb., jelikož tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2011


Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c