4 Tz 89/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy: § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák.




4 Tz 89/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. Z., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. 1 T 38/2006, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. 1 T 38/2006, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného A. Z.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu vyhoštění.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu vyhoštění obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 6 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona, kterým byl obviněný Z. uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 38/2006, se dopustil tím, že dne 25. 2. 2006 v 10.00 hodin v P.-R., ve veřejné odletové hale letiště při pobytové kontrole předložil policistům Referátu cizinecké a pohraniční policie pozměněný cestovní pas S. k. V. B. a S. I. na jméno M. S. B., s padělanou identifikační stranou držitele pasu.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Rozsudek v písemné formě byl obviněnému, jeho obhájci i státnímu zástupci doručen dne 10. 3. 2006. Obviněný se u hlavního líčení po vyhlášení rozsudku výslovně vzdal práva odvolání, a to i za osoby oprávněné zákonem v jeho prospěch podat odvolání (§ 247 odst. 2 tr. řádu). Přítomný státní zástupce se k rozsudku po jeho vyhlášení nevyjádřil, písemným podáním ze dne 6. 3. 2006, které došlo obvodnímu soudu dne 8. 3. 2006 sdělil, že se vzdává práva odvolání. Samosoudce v souladu se zákonem vyznačil právní moc rozsudku dnem 8. 3. 2006.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. Z. Podle názoru stěžovatele byl v neprospěch tohoto obviněného napadeným rozhodnutím porušen zákon v ustanovení § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona.

Ministr spravedlnosti vytkl napadenému rozsudku, že byl uložen m.j. i trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 při jeho stanovení a výměře zcela pominul, že Česká republika je vázána celou řadou mezinárodních smluv, které ji zavazují k povinnosti při ukládání trestu dostát povinnostem, jež z těchto závazků vyplývají, a že m.j. nevypoví osobu, které by ve státě, do něhož má být vyhoštěn, hrozilo nebezpečí mučení, či podrobení se krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestu.

Stěžovatel poukázal na vyjádření Českého helsinského výboru ze dne 15. 12. 2006, které bylo podáno v souvislosti s řízením, které v předmětné trestní věci bylo vedeno podle § 350h odst. 1 tr. řádu (upuštění od trestu vyhoštění), z něhož plyne, že ve státě, kam má být obviněný vyhoštěn je všemi výše zmíněnými nedovolenými způsoby zacházení vážně ohrožen.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. 1 T 38/2006, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil a věc dle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Nejvyšší soud je nucen především poukázat na znění konkrétních ustanovení Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb.), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (zák. č. 143/1988 Sb.) a trestního zákona, která jsou při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí určující.

Podle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod může být cizinec vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem, podle čl. 6 odst. 3 Listiny se trest smrti nepřipouští a podle čl. 7 odst. 2 nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Podle čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. se cizinec nacházející právoplatně na území státu, který je smluvní stranou Paktu, může být z něho vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí, k němuž se dospělo v souladu se zákonem, a má možnost, kromě případů, kdy naléhavě důvody národní bezpečnosti vyžadují jiný postup, předložit námitky proti svému vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat příslušným orgánem nebo osobou nebo osobami příslušným orgánem zvláště označenými a být před nimi za tímto účelem zastoupen.

Podle čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vyhlášené pod č. 143/1988 Sb. žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. Pro účely stanovení toho, zda existují takovéto důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě.

Podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu a podle čl. 1 protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se trest smrti zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.

Podle § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona soud trest vyhoštění neuloží, jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Po přezkoumání napadené trestní věci Nejvyšší soud konstatuje, že se samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 těmito zákonnými ustanoveními a normami důsledně neřídil.

Obviněný A. Z. při výslechu v souvislosti s rozhodováním o jeho vzetí do vazby připustil, že k odjezdu z České republiky užil falešného pasu, když neviděl jinou možnost jak se z České republiky dostat. V hlavním líčení tuto výpověď zopakoval, aniž byl soudem dotázán na jakoukoli skutečnost týkající se jeho osobních poměrů (viz č. l. 67, 74-75 spisu).

Tato stručnost důkazního řízení však byla v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou upravenou § 2 odst. 5 tr. řádu. Ta orgánům činným v trestním řízení stanoví, aby v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran postupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud připomíná konstantní judikaturu řešící problematiku rozsahu a důkladnosti dokazování v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu zaměřeného na stanovení zákonného trestu. Je povinností soudu opatřit si důkazy v takovém rozsahu, aby jeho úvahy o volbě adekvátního trestu a stanovení jeho výměry dle § 31 odst. 1 tr. zákona, konvenovaly v plné šíři zákonným hlediskům uvedeným v ustanovení § 23 odst. 1, 2 tr. zák. Není přitom rozhodné, zda obviněný sám poukáže na určité možné problémy související s případným uložením určitého druhu trestu, neboť obviněný analogicky dle § 33 odst. 1 tr. řádu o těchto okolnostech vypovídat nemusí.

Jestliže však soud dospěje k závěru, že odpovídajícím všem zákonným hlediskům je uložení trestu vyhoštění dle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona, je také povinen shromáždit důkazy, z nichž dovodí, že takovýto druh trestu konkrétnímu obviněnému lze uložit a že není dána žádná z překážek uvedená v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákona, jež by uložení trestu vyhoštění znemožňovala.

Nejvyšší soud konstatuje, že této zákonné povinnosti samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 nedostál, a z jeho procesního postupu je zřejmé, že se zmíněnými úvahami ani okrajově nezabýval ve vztahu k možnosti či nemožnosti aplikace § 57 tr. zákona.

Nedostačující důkazy, které jsou v tomto ohledu obsahem trestního spisu, nehodnotil a ani pro jejich neúplnost hodnotit nemohl tak, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Je třeba konstatovat, že tato vada řízení zatížila zákonnost výsledného rozhodnutí ve vztahu k aplikaci ustanovení § 57 odst. 1, 2 tr. zákona.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. 1 T 38/2006, rozhodoval o žádosti obviněného učiněné dle § 350h odst. 1 tr. ř.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 1 T 38/2006, podle § 350h odst. 1 tr. řádu od výkonu trestu vyhoštění, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 38/2006 ze dne 6. 3. 2006, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2006 upustil. Soud takto rozhodl, neboť shledal zájem státu z hlediska zákona o rodině na tom, aby obviněný mohl realizovat svá práva vyplývající ze zákona o rodině, aby měl možnost žít se svou manželkou na území ČR. Současně má stát také zájem na ucelené rodině a na výchově dětí, které z tohoto manželství vzejdou. Obviněný byl odsouzen jako svobodný, kdy neměl žádné trvale vazby na území ČR. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že uzavření manželství obviněného se státní příslušnicí ČR je dostatečně hodnověrnou skutečností, která opravňuje úvahu soudu, aby bylo žádosti obviněného od upuštění výkonu trestu vyhoštění vyhověno podle § 350h odst. 1 tr. řádu, neboť nastaly skutečnosti, pro které nelze takový druh trestu uložit. Toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo na základě stížnosti podané státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 Městským soudem v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 67 To 217/2007, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušeno a obvodnímu soudu uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud takto rozhodl proto, neboť po vyhlášení rozsudku nenastala žádná ze zákonodárcem předpokládaných skutečností uvedených v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona pro postup podle § 350h tr. řádu, zejména nebyly splněny podmínky kumulativně zákonem stanovené v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, a tudíž obvodní soud dle názoru stížnostního soudu vydal napadené usnesení předčasně.

Obvodní soud pro Prahu 6 následně usnesením ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 1 T 38/2006, podle § 350h odst. 1 tr. řádu zamítl žádost obviněného A. Z. o upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 3. 2006, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2006, jako nedůvodnou. Při novém projednání věci doplnil obvodní soud dokazování a dospěl k závěru, že obviněný nesplňuje všechny kumulativně stanovené podmínky § 57 odst. 3 písm. c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení obviněný podal v zákonné lhůtě stížnost prostřednictvím svého obhájce. Stížnostní soud však usnesení obvodního soudu shledal opět předčasným, neboť dosud nebylo zjištěno, jakým způsobem bylo ukončeno řízení o žádosti obviněného o nové řízení o azylu u Krajského soudu v Hradci Králové, vedeného pod sp. zn. 54 Az 1/2007.

Z podnětu Českého helsinského výboru ze dne 15. 12. 2006 bylo pak mj. zjištěno, že obviněnému A. Z. s ohledem na události, kterých se v P. účastnil a s ohledem na relevantní zprávy o stavu lidských práv v tomto státě, kam má být vyhoštěn, hrozí mučení či nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest, jímž může být trest smrti.

Nejvyšší soud připomíná průběh tohoto řízení z důvodu, že ex post pro obvodní soud vyšly najevo skutečnosti potvrzující závěr o existenci některé z podmínek uvedených v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákona, jejichž existenci však měl obvodní soud zjišťovat nikoli ve vykonávacím řízení, avšak již před meritorním rozhodnutím.

Důsledkem výše popsaných procesních pochybení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 je konstatováním existence nezákonně uloženého trestu vyhoštění dle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona, když nebyly zkoumány podmínky pro uložení tohoto druhu trestu dle § 57 odst. 3 tr. zák., k čemuž vedla vadná a nedůvodná aplikace ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

S ohledem na znění ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu a formulaci stížnostních námitek uvedených ministrem spravedlnosti v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že tento mimořádný opravný prostředek byl směrován do výroku o trestu, nadto výslovně do výroku o uložení trestu vyhoštění. Je nepochybné, že výrok o vině nebyl zpochybněn, stejně jako výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a proto Nejvyšší soud při přezkumném řízení plně akceptoval možnosti přezkumu rozhodnutí v intencích zákonného ustanovení § 267 odst. 3 tr. řádu. Oba nenapadené výroky tak ponechal beze změny.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výrokem o trestu vyhoštění z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. 1 T 38/2006, byl porušen zákon v ustanovení § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného A. Z.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zrušil výrok o uložení trestu vyhoštění, přičemž z důvodů výše uvedených zrušil pouze tento oddělitelný výrok. Zrušil současně i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu vyhoštění obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Věc podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro obvodní soud z tohoto výroku plyne povinnost provést znovu hlavní líčení se zaměřením na dokazování okolností rozhodných z hlediska omezení stanovených § 57 odst. 3 tr. zákona, nově provedené důkazy spolu s důkazy, jež jsou již fixovány v trestním spise, vyhodnotit v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, a posoudit, zda jsou či nejsou dány zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění dle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona.

Podle § 270 odst. 4 tr. zákona orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná