4 Tz 88/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 88/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. M., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/89, v trestní věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 154/89, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., t a k t o :

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn.1 To 232/89, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného P. M.

Toto usnesení se z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989, sp. zn. 3 T 154/89.

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. M. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Vojenské obvodové prokuratury v Brně ze dne 13. 7. 1989, sp. zn. Opv 285/89, pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 5. 1989 do 8.00 hod. a ani následující den nenastoupil k výkonu vojenského cvičení u v. ú. U. H., ačkoliv převzal povolávací rozkaz OVS U. H. a takto jednal v úmyslu vojenskou službu nikdy nevykonat, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. M. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989, sp. zn. 3 T 154/89, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tak, že ačkoliv převzal povolávací rozkaz čís. 441586 vydaný Okresní vojenskou správou Uherské Hradiště, na základě kterého byl povinen dne 19. 5. 1989 do 8.00 hod. nastoupit k VÚ U. H. vykonat vojenské cvičení, takto v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Podle § 47 odst. 2 tr. zák. byl u obviněného vysloven trest ztráty vojenské hodnosti.

Proti citovanému rozsudku si podal obviněný i jeho manželka odvolání, o kterých rozhodoval býv. Vyšší vojenský soud v Táboře, který je usnesením ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/89, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. M. stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/1989. Citovaným usnesením a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. s přihlédnutím k článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vojenský obvodový soud v Brně ani býv. Vyšší vojenský soud v Táboře při svém rozhodování neřídily. Obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je v případě odepření vojenské služby právem určujícím. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno zejména článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Čin obviněného byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. K ustanovením tohoto zákona je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahují, neboť návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona o soudní rehabilitaci nebyl podán včas.

Nalézací i odvolací soud proto pochybily, když nepřihlédly ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného P. M. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soudy nevěnovaly náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly. Na tomto porušení zákona nemůže nic změnit ani skutečnost, že na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 byl obviněnému P. M. prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výši 11 měsíců a 23 dnů, a to usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 1. 1990, sp. zn. 3 T 154/89.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/1989, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1, popř. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 3 T 154/89 lze zjistit, že obviněný se ke svému jednání plně doznal a uvedl, že jeho rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu je konečné a že k výkonu vojenského cvičení nenastoupí ani kdyby byl znovu povolán, poněvadž mu v tom brání jeho svědomí. Tato obhajoba podle názoru nalézacího soudu nemohla obviněného vyvinit, neboť povinnost občana konat vojenskou službu toho času vyplývala z ústavy a branného zákona. Ústava ČSSR v čl. 32 sice stanoví, že každý občan může vyznávat náboženství a víru nebo mít vlastní přesvědčení, avšak nesmí mu to bránit v plnění občanských povinností uložených mu zákonem.

Býv. Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud odvolací se zcela ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu a zdůvodnil své zamítavé rozhodnutí především tím, že náboženské přesvědčení obviněného, který je svědkem J., nemůže být překážkou plnění základních občanských povinností, zejména ne pak tak důležité povinnosti jakou je obrana vlasti a příprava na ni. Československý stát a jeho právní řád nikomu nezakazuje mít náboženské přesvědčení ani se nesnaží někomu vnucovat přesvědčení jiné, ovšem nemůže a ani nesmí připustit porušování zákonů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době, kdy se obviněný P. M. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1989 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Oba soudy pak pochybily, když přehlédly toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považovaly shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně za správný.

Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného P. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989, sp. zn. 3 T 154/89, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného P. M. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c