4 Tz 87/2005
Datum rozhodnutí: 26.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 87/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 26. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. O. M., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a § 256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného Ing. O. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný Ing. O. M., se podle § 226 písm. b) tr. ř.

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

bývalého vojenského obvodového prokurátora Vojenské obvodové prokuratury v Hradci Králové ze dne 4. 7. 1989 sp. zn. 4 Opv 198/89, že

dne 7. června 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. dubna 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz, vydaný Okresní vojenskou správou R. n. K.,

v čemž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, byl obviněný por. v záloze Ing. O. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených službách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz vydaný OVS R. n. K. Za to mu byl v sazbě § 269 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny NVÚ MS. Podle § 47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. O. M. v zákonné lhůtě odvolání, které bývalý Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Citované usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 23. 8. 1989.

Ve věci poté rozhodl dne 2. 1. 1990 pod sp. zn. 2 Nt 22/90 bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové tak, že obviněný Ing. O. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990, a podle čl. II. odst. 1 písm. a), odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii, byl obviněnému prominut zbytek neodpykaného trestu odnětí svobody.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. O. M. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanovení § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, a § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění s přihlédnutím k čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby, přičemž tato skutečnost vyplývá z obsahu ve věci provedených důkazů. Obviněný Ing. O. M. však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se do rozporu s vlastním svědomím dostal, ačkoliv je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující. V případě trestného činu obviněného Ing. O. M. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení nebyl včas podán.

Nalézací i odvolací soud proto pochybily, pokud v rozporu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění, nepřihlédly ke skutečnosti, že obviněný pouze realizuje svá základní práva a svobody.

Závěrem mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného Ing. O. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1, popř. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvolání vytýkány.

Podle ustanovení § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil tím, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonávání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz vydaný OVS R. n. K. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že obviněný se k trestné činnosti v plném rozsahu doznal. Na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho víra nedovoluje vykonávat vojenskou službu. Byl rozhodnut již nikdy v budoucnu nevykonávat vojenskou službu s ohledem na své náboženské přesvědčení, neboť je členem náboženské sekty S. J. Tato obhajoba podle Vojenského obvodového soudu vysvětluje motiv jednání obviněného, nezbavuje ho však trestní odpovědnosti s ohledem na to, že Ústavou ČSSR je zaručena svoboda vyznání, avšak realizace této svobody nesmí být důvodem k odmítání plnění občanských povinností a porušování platných zákonů.

Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že zjištěným důvodem trestné činnosti obviněného bylo jeho náboženského přesvědčení. V této souvislosti je nutno připomenout právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Tyto závěry je nutno vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již v platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o trestu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, bývalý Vyšší vojenský soud Tábor dne 23. 8. 1989 usnesením pod sp. zn. 1 To 225/89, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu, takže výrok o vině plně konvenuje zákonnému ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. a obviněný byl důvodně uznán vinným trestných činem nenastoupení služby v ozbrojených službách. Odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o trestu, neshledal odvolací soud důvodným, neboť dle jeho názoru uložený trest plně postihoval všechna zákonná hlediska § 23 a 31 tr.zák., a zohledňoval i zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud konstatuje, že bývalý Vyšší vojenský soud Tábor při projednání této trestní věci nepostupoval plně v intencích zákonného ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a věc nepřezkoumal ze všech potřebných hledisek, neuplatnil plně revizní princip, což se odrazilo ve výše citovaných právních závěrech tohoto soudu. Důsledkem tohoto pochybení byla i nesprávná aplikace ustanovení § 256 tr. ř.

Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, byl v neprospěch obviněného Ing. O. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. jímž byl uznán vinným v rozporu s důvody uvedenými v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89.

Vzhledem k výše citovaným právním názorům, které v totožných trestních kauzách zaujal Ústavní soud a Nejvyšší soud, že totiž odmítnutí vojenské služby, jejíž výkon by byl v rozporu se svědomím obviněného a v rozporu s realizací jeho náboženských a osobních svobod, nenese znaky protiprávnosti, mohl v této trestní věci Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodnout sám, když v dalším řízení není nutné provádět dokazování a Nejvyšší soud mohl vycházet ze skutkového stavu, který byl správně zjištěn. Rozhodl o obžalobě bývalého vojenského obvodového prokurátora v Hradci Králové, podané na obviněnéh Ing. O. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz, vydaný Okresní vojenskou správou tamtéž, kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Pro uvedený skutek byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, neboť skutek není trestným činem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á