4 Tz 8/2002
Datum rozhodnutí: 19.03.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 8/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. J., proti výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 2 T 26/94, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 2 T 26/94 byl obviněný J. J. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil samostatně nebo společným jednáním s dalšími osobami, a to v době od 21. 10. 1992 do 1. 6. 1993. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 247 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit způsobenou škodu. Rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dnem vyhlášení, tj. 2. 12. 1998.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. J., směřující výhradně proti výroku o trestu. Vytýká v ní, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., když Obvodní soud pro Prahu 8 nezjistil, že obviněný byl před vyhlášením tohoto rozsudku odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve. Konkrétně se jedná o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 7 T 81/96, jímž byl obviněný J. J. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil v letech 1993 a 1994, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků, při současném zrušení výroku o trestu rozsudku (správně trestního příkazu) Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 1 T 31/96. Protože Obvodní soud pro Prahu 8 nepostupoval podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. a obviněnému neuložil jediný souhrnný trest za spáchané trestné činy, došlo u obviněného k pravomocnému uložení dvou trestů odnětí svobody, jejichž souhrn přesahuje o pět měsíců dobu, na kterou mohl být trest odnětí svobody uložen. V tom je stěžovatelem spatřován zřejmý nepoměr uložených trestů ke stupni nebezpečnosti činů pro společnost, neboť ten je dán především sazbou stanovenou zákonem.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného, poté aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení zákona v tom rozsahu a s tím důsledkem pro obviněného, jak je ve stížnosti pro porušení zákona uvedeno.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu souhrnný trest pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet, a taktéž jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v citovaném ustanovení zákona rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele.

Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 26/94 vyplývá, že k vyhlášení odsuzujícího rozsudku ze dne 2. 12. 1998 ohledně obviněného J. J. došlo poté, kdy dřívější rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 4. 1994, jímž byl obviněný J. J. odsouzen za tytéž skutky, byl v odvolacím řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 7 To 212/94, zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. To tedy znamená, že datum 29. 4. 1994, kdy došlo k vyhlášení v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku v předmětné věci (byť později došlo k jeho zrušení), je rozhodující z hlediska určení, které skutky spáchané obviněným lze označit za sbíhající se ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák.

V prvé řadě jsou jimi skutky (trestné činy) za něž byl obviněný J. J. pravomocně odsouzen napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 2 T 26/94, neboť k jejich spáchání došlo v průběhu října 1992 až června 1993 a dále je to skutek (trestné činy) označený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 7 T 81/96, který ohledně obviněného nabyl právní moci dne 4. 10. 2000, pod bodem I., jehož se obviněný dopustil v průběhu prosince 1993 až ledna 1994. Pokud se týká skutku (trestného činu) pod bodem II. tohoto rozsudku, ten byl obviněným páchán v říjnu až listopadu 1995. Z trestního příkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 1 T 31/96, který nabyl právní moci dne 18. 1. 1997, vyplývá, že obviněný se v něm uvedeného skutku (trestného činu) dopustil dne 18. 9. 1995.

Z uvedeného je evidentní, že sbíhajícími se trestnými činy na jedné straně byly všechny trestné činy, za něž byl obviněný J. J. odsouzen napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 a dále trestné činy, jichž se obviněný dopustil skutkem pod I., za něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, jelikož k jejich spáchání došlo před 29. 4. 1994, kdežto ostatní trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (skutek ad II.) a jednak trestním příkazem Okresního soudu v Tachově, byly spáchány až po tomto datu a tudíž tyto trestné činy sice také byly vůči sobě v pozici sbíhajících se trestných činů, ale vůči těm, jichž se obviněný dopustil před 29. 4. 1994 se o sbíhající trestnou činnost jednat nemohlo, nýbrž se jednalo o recidivu.

Není tudíž správné tvrzení obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněnému J. J. byly v rozporu se zákonem uloženy dva samostatné tresty namísto jediného trestu souhrnného. Ve skutečnosti byly v případě obviněného splněny zákonné podmínky pro uložení dvou souhrnných trestů, a to jeden za trestnou činnost spáchanou do 29. 4. 1994 a druhý za trestnou činnost spáchanou po tomto datu až do dne, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Tachově. Pravdou ale je, že tresty, které byly obviněnému výše uvedenými pravomocnými rozsudky postupně uloženy, nepostihují správný souhrn těch trestných činů, které se vzájemně sbíhaly a za něž měl být obviněnému uložen vždy jediný souhrnný trest. Tento nedostatek byl v případě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 zjevně způsoben neexistující informací o probíhajícím trestním stíhání obviněného u Obvodního soudu pro Prahu 8 a tím méně o zrušeném rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 4. 1994. Pokud se týká v pořadí druhého odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, tak tímto mohl a měl být obviněnému uložen souhrnný trest pouze za trestnou činnost, kterou projednával a rozhodoval o ní přímo tento soud, a dále za trestné činy, jichž se obviněný dopustil skutkem pod bodem I. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 1998. O ostatních skutcích, za něž byl obviněný odsouzen a potrestán též rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 1998 v návaznosti na trestní příkaz Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 1996 Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodovat, resp. za ně ukládat trest nemohl, neboť se nejednalo o sbíhající trestné činy s trestnými činy, o nichž sám vedl řízení. Ryze teoreticky vzato jediným soudem, který mohl v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr. zák. rozhodnout o uložení obou souhrnných trestů za předmětnou trestnou činnost, které se obviněný J. J. dopustil jednak před 29. 4. 1994 a jednak po tomto datu, byl Obvodní soud pro Prahu 1. Ten by tak ale mohl učinit za předpokladu, že by mu byla známa procesní situace ve věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 26/94 a dále za podmínky, že by vyčkal až nabude právní moci rozsudek tohoto soudu ze dne 2. 12. 1998, k čemuž ale z již shora uvedených důvodů nedošlo.

Zbývá tedy posoudit otázku, zda tresty, jež byly obviněnému uloženy rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 2 T 26/94 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 7 T 81/96, byly ve zřejmém nepoměru k nebezpečnosti činu pro společnost. Aby tomu tak bylo, musel by být některý z trestů uložen ve výměře nad horní hranicí trestní sazby, event. by neodpovídal hlediskům vyplývajícím pro posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 je patrné, že jím byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, s výkonem ve věznici s dozorem, za čtyři úmyslné trestné činy, které páchal po delší dobu samostatně i s dalšími osobami, přičemž zákonná sazba, v níž byl obviněnému trest vyměřován, činila šest měsíců až tři roky. Jak již bylo shora zmíněno, správně měl být v rámci jednoho souhrnného trestu obviněný postižen nejenom za tyto trestné činy, ale též za trestné činy za něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (skutek pod bodem I.), jimiž byly trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Místo toho ale obviněný byl za tyto posledně uvedené trestné činy a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pod bodem II.) odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 1 T 31/96, jímž byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. I za situace, kdyby bylo odhlédnuto od trestných činů uvedených v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, spáchaných obviněným před 29. 4. 1994 (skutek ad I.) a byly vzaty v úvahu pouze trestné činy, resp. pokus trestného činu zbývající, i tak by obviněnému byl trest odnětí svobody vyměřován v sazbě od šesti měsíců do tří let.

Za tohoto stavu nelze rozhodně přisvědčit, že by obviněnému J. J. byl kterýkoli z obou trestů uložen nejenom nad horní hranicí sazby, ale ani tomu, že by stanovené druhy trestu, jejich výměra či způsob výkonu neodpovídaly konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti jím spáchaného jednání (viz § 3 odst. 4 tr. zák.).

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona, protože ačkoli jednotlivé tresty odnětí svobody nebyly obviněnému J. J. uloženy přesně za souhrn těch trestných činů, které se vzájemně sbíhaly, přesto uloženými tresty v konečném důsledku nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, a proto ani nebylo důvodné konstatovat, že zákon byl porušen v jeho neprospěch. Protože nedošlo k naplnění podmínek ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. byla stížnost pro porušení zákona v neveřejném zasedání podle § 268 odst. 1 písm. c) a § 274 in fine tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec