4 Tz 75/2008
Datum rozhodnutí: 27.05.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 75/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. května 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 55 To 103/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 156/2005 a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 55 To 103/2008 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 a § 226 písm. a) tr. ř. a v ustanovení § 88 odst. 1, 2, 4 tr. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2008 ve prospěch obviněných F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z.

Odůvodnění:

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal dne 20. 6. 2005 pod sp. zn. ZT 1809/2004 u Okresního soudu v Liberci na obviněné F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z. obžalobu, vinící je z toho, že:

1. obviněný F. M. jako sportovní ředitel fotbalového klubu FC S. L., a. s., v telefonických hovorech z P. a z různých dalších míst České republiky s obviněným Mgr. V. Z. v době od 28. 2. 2004 do 30. 3. 2004 a v telefonickém hovoru s obviněným Ing. Ch. Č. dne 28. 3. 2004 slíbil těmto dvěma osobám předání úplatku za to, že v případě potřeby ovlivní fotbalové utkání 19. kola 1. G. l. mezi kluby FC S. L., a. s. FC T. Z., a. s., konaného dne 1. 3. 2004 od 16.40 hod. v L., ve prospěch FC S. L., a. s., a to obviněným Mgr. V. Z. jako hlavnímu rozhodčímu tohoto utkání a obviněnému Ing. Ch. Č. jako delegátu Č. f. s. na tomto utkání, a dne 12. 3. 2004 v P. v hotelu P. kolem 14.00 hod. obviněný F. M. předal obviněnému Mgr. V. Z. slíbený úplatek ve výši cca 50.000,- Kč a dne 30. 3. 2004 obviněný F. M. dohodl předání úplatku ve výši 20.000,- Kč pro obviněného Ing. Ch. Č. prostřednictvím obviněného Mgr. V. Z. na středu 31. 3. 2004 dopoledne v P.;

2. obviněný Mgr. V. Z. jako hlavní rozhodčí fotbalového utkání 19. kola 1. G. l. mezi kluby FC S. L., a. s. FC T. Z., a. s., konaného dne 1. 3. 2004 od 16.40 hod. v L. v telefonických hovorech z P. a z různých dalších míst České republiky v době od 28. 2. 2004 do 30. 3. 2004 se sportovním ředitelem FC S. L., a. s., obviněným F. M. a ve dnech 12. 3. 2004 až 29. 3. 2004 v telefonických hovorech s obviněným Ing. Ch. Č. si nechal slíbit úplatek pro svoji osobu a dohodl i předání úplatku prostřednictvím své osoby od obviněného F. M. delegátovi Č. f. s. obviněnému Ing. Ch. Č. za to, že v případě potřeby by ovlivnil rozhodování výše uvedeného fotbalového utkání ve prospěch FC S. L., a. s., a dne 12. 3. 2004 v P. v hotelu P. kolem 14.00 hod. od obviněného F. M. převzal slíbený úplatek ve výši cca 50.000,- Kč a dne 29. 3. 2004 a 30. 3. 2004 se dohodl s obviněným Ing. Ch. Č. a obviněným F. M., že ve středu dne 31. 3. 2004 převezme úplatek ve výši 20.000,- Kč od obviněného F. M. a předá ho v hotelu K. (správně C.) v P. v dopoledních hodinách obviněnému Ch. Č.;

3. obviněný Ing. Ch. Č. jako delegát Č. f. s. na fotbalovém utkání 19. kola 1. G. l. mezi kluby FC S. L., a. s. FC T. Z., a. s., konaného dne 1. 3. 2004 od 16.40 hod., v telefonických hovorech z D. ve S. a. e. a z různých míst České republiky s obviněným Mgr. V. Z., hlavním rozhodčím výše uvedeného fotbalového utkání, v době od 12. 3. 2004 do 29. 3. 2004 a v rozhovoru s obviněným F. M., sportovním ředitelem fotbalového oddílu FC S. L., a. s., dne 28. 3. 2004 dohodl předání úplatku pro svoji osobu za to, že v případě potřeby by ovlivnil rozhodování tohoto fotbalového utkání ve prospěch FC S. L., a. s., přičemž se dne 29. 3. 2004 dohodl s obviněným Mgr. V. Z., že úplatek ve výši 20.000,-Kč od obviněného F. M. převezme prostřednictvím obviněného Mgr. V. Z. ve středu dne 31. 3. 2004 v hotelu K. (správně C.) v P.

Uvedené jednání bylo obžalobou u obviněného F. M. právně kvalifikováno jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a u obviněných Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z. jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák.



Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 6 T 156/2005 byli jmenovaní obvinění obžaloby pro shora popsané skutky podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni. Okresní soud kromě jiných důvodů, které jej vedly k vydání zprošťujícího výroku, uvedl i to, že použitelnost provedených odposlechů vylučuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, v němž je položen důraz na řádné odůvodnění povolení odposlechů pro účely trestního řízení, jež by mělo být více formalizováno vzhledem k závažnosti narušení ochrany osobnosti odposlouchávaných osob, jelikož toto rozhodnutí Ústavního soudu je možné do značné míry aplikovat i v předmětné věci.

Proti cit. rozsudku podal odvolání směřující v neprospěch všech obviněných státní zástupce, jenž kromě jiného polemizoval i se závěrem soudu o procesní nepoužitelnosti záznamů odposlechu telekomunikačního provozu. Odvolání podal rovněž obviněný Mgr. V. Z., který ovšem napadenému rozhodnutí vytýkal pouze nesprávné označení svého bydliště ve výroku rozsudku.

Podaná odvolání projednal ve veřejném zasedání dne 24. 4. 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 55 To 103/2008, který svým rozsudkem z téhož dne podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zprošťující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že obviněné opětovně podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud neakceptoval názor soudu prvního stupně o nezákonnosti postupu podle § 88 tr. ř. v dané věci s ohledem na mezinárodní závazky, konkrétně Trestně právní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999, publ. pod sdělením MZV č. 70/2002 Sb. Vyjádřil naopak názor, že na skutkové podstaty trestných činů podle § 160 ost. 1 a § 161 odst. 1 tr. zák. lze aplikovat články 7 a 8 předmětné Úmluvy a výhrada učiněná Českou republikou podle jejího článku 37 odst. 1 se tudíž ve vztahu k nim neuplatní.

V dalším pak ale krajský soud vyslovil, že na odposlechy je nutno aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, v jehož důsledku jsou nepoužitelné a v tomto ohledu se ztotožnil s názorem, jenž vyjádřil okresní soud.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 55 To 103/2008 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch všech tří obviněných stížnost pro porušení zákona, neboť zastává názor, že napadeným rozhodnutím byl v jejich prospěch porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 226 písm. a) tr. ř., ve vztahu k ustanovení § 88 odst. 1, 2, 4 a 5 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal na znění jednotlivých ustanovení trestního řádu a namítl, že se jimi ani Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací, při projednávání trestní věci obviněných F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z. důsledně neřídil.

Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje výhradu soudů obou stupňů, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále též jen příkazy ), vydané soudcem Městského soudu v Brně k návrhům státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, postrádají dostatečné věcné odůvodnění, přičemž je odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, z něhož vyplývá, že pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění (příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) vyloženo, o jaké relevantní indicie se takový závěr opírá , přičemž je činěn závěr, že uvedeným kriteriím konkrétní příkazy odposlechu neodpovídají.

Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pro tuto trestní věc relevantní se týkají odposlechu účastnických stanic užívaných obviněným Mgr. V. Z. a dílem rovněž I. H. (srov. výčet celkem 15 záznamů telefonních hovorů uvedený na str. 4-6 obžaloby). Časově první z těchto příkazů je ze dne 7. 5. 2003 pod sp. zn. 70 Nt 2768/2003 (č. l. 119) a vychází z návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. V 835/2003 (V 850/2003). V něm je poměrně zevrubně popsáno konkrétní jednání Mgr. V. Z. dne 3. 4. 2003, spočívající v tom, že s majitelem FC D. K. JUDr. Z. F. domlouval ovlivnění výsledku fotbalového utkání, jež bylo dokumentováno za využití operativní techniky, s tím, že je důvodný předpoklad, že Mgr. Z. bude v jednání stejného druhu pokračovat. Obdobně je tomu i v případě dalších příkazů ohledně obviněného Mgr. V. Z., tedy příkazu ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 70 Nt 3129/2003 (č. l. 120), příkazu ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. 70 Nt 2640/2004 (č. l. 128); ale stejně tak i v případě příkazů ohledně I. H., tedy příkazu ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 70 Nt 3126/2003 (č. l. 123) a příkazu ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. 70 Nt 2639/2004 (č. l. 129).

Z dikce § 88 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008, je patrno, že podmínkou pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je mj. existence důvodného předpokladu, že v telekomunikačním provozu budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Podle odst. 2 musí být příkaz vydán písemně, což se stalo, a musí být odůvodněn příkazy v konkrétní věci vydané také samozřejmě odůvodnění obsahují.

Z odůvodnění zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud (a před ním již soud prvního stupně) považoval tato odůvodnění za nekvalitní, povrchní a nekonkrétní. Tak tomu ovšem podle stěžovatele zjevně není.

Trestná činnost, o níž v konkrétní věci jde, má již ze své podstaty konspirativní povahu, lze u ní těžko předpokládat existenci nějakých očitých svědků či výskyt nějakých materiálních důkazů. Aktéři této trestné činnosti mají logický zájem na jejím utajení, a to nejen proto, aby nebyli vystaveni trestnímu postihu, ale primárně proto, aby byl smysl jejich korupčního jednání naplněn, tedy v konkrétu aby bylo dosaženo z hlediska podplácejícího pozitivního výsledku fotbalového utkání, přičemž se tak musí stát způsobem navenek formálně korektním, který by nebylo lze následně zpochybnit.

Odůvodnění příkazů podle názoru ministra spravedlnosti popisují konkrétní již proběhnuvší jednání, z nichž jsou osoby, ohledně nichž má být odposlech nařízen, důvodně podezřelé, a vyslovují předpoklad, že v jednání stejného druhu budou tyto osoby pokračovat, resp. je budou opakovat. Důvodnost tohoto předpokladu koneckonců do značné míry vyplývá již z povahy této trestné činnosti, mající podobu vysoce diskrétních jednání úzkého okruhu zasvěcených osob, a v konkrétním případě také byla jejich dalším jednáním jednoznačně potvrzena. V tomto kontextu nelze souhlasit s argumentací soudů obou stupňů shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, jehož závěry jsou v konkrétním případě dezinterpretovány. Je zřejmé, že nařízení odposlechu se samozřejmě nemůže opírat o pouhou spekulativní možnost, že by se snad někdo mohl dopustit nějaké trestné činnosti a v telekomunikačním provozu o ní sdělovat relevantní skutečnosti. V nyní přezkoumávané věci tomu tak ovšem nebylo. Na základě konkrétních skutkových zjištění byl konstatován nepochybně rozumně odůvodněný předpoklad, že osoba, jež má být odposlechem dotčena, bude v protiprávním jednání stejného druhu pokračovat, resp. je bude opakovat; tento předpoklad pak koneckonců také byl realizovanými odposlechy potvrzen.

Stěžovatel je proto názoru, že náležitosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, stanovené § 88 odst. 2 tr. ř. splněny byly a že tyto záznamy byly jako důkazy v řízení před soudem z procesního hlediska použitelné. V důsledku toho je potřeba napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon ve prospěch obviněných a ministr spravedlnosti proto v závěru podaného mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 č. j. 55 To 103/2008-625, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 156/2005, byl ve prospěch obviněných F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 226 písm. a) tr. ř.,ve vztahu k ustanovení § 88 odst. 1, 2, 4 a 5 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008.

U veřejného zasedání přítomný obhájce obviněného Ing. Ch. Č. se neztotožnil s důvody obsaženými v podané stížnosti pro porušení zákona a navrhl, aby ji Nejvyšší soud zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Stejný návrh učinil i obhájce obviněného Mgr. V. Z., který se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil písemně a posléze i ústně ve veřejném zasedání. Předně zpochybnil argumentaci ministra spravedlnosti o zákonnosti vydaných příkazů k odposlechu a důkazní použitelnosti na jejich základě pořízených záznamů telekomunikačního provozu s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06. Zároveň pak vyslovil názor o nelegálnosti provedených odposlechů a nesouladu jejich příslušné právní úpravy v trestním řádu z hlediska Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

V prvé řadě je potřeba zdůraznit, že předmětné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v období od měsíce května 2003 do měsíce února 2004. V té době byla tato problematika upravena v ustanovení § 88 tr. ř. následovně.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

Podle odst. 2 téhož ust. tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.

Podle odst. 3 téhož ust. tr. ř. bez příkazu podle odst. 1 může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v odst. 1, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí.

Podle ustanovení § 88 odst. 4 tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice.

Podle odst. 5 téhož ust. tr. ř. pokud při odposlechu a záznamu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit.

Citovaná právní úprava platila až do 30. 6. 2008, když následujícím dnem, tj. 1. 7. 2008, vstoupila v účinnost úprava provedená zák. č. 177/2008 Sb.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci k předmětné problematice v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že z obecného hlediska se jeví vydané příkazy k odposlechům jako splňující všechny zákonné náležitosti. Vzápětí však poukazuje na nález Ústavního soudu z 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, z něhož vyplývá, že pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké relevantní indicie se takový závěr opírá. Poté konstatuje, že odůvodnění vydaných příkazů k odposlechům takový požadavek nesplňují. Soudce rozhodující o vydání příkazů měl k dispozici žádosti o vydání příkazu k odposlechu a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. Policie ČR Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování expozitura Brno a návrhy státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Ze spisového materiálu však nebylo zjištěno, že by soudci byly kromě žádostí a návrhů předloženy nějaké důkazy, dokládající kategorické tvrzení o spáchání trestného činu uvedené v odůvodnění příkazů. Z odůvodnění příkazů je zřejmé, že formulace byly převzaty z návrhů státního zástupce. Vzhledem k tomu, že soudce rozhodující o příkazech neměl kromě výše uvedeného k dispozici další indicie, které by potvrzovaly důvodné podezření ze spáchání trestných činů podle § 160 odst. 1 a § 161 odst. 1 tr. zák., jsou odůvodnění odposlechů nedostatečná a ve světle již citovaného nálezu Ústavního soudu jsou pak odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nepoužitelné.

S takto zjednodušujícím pohledem krajského soudu na předmětnou problematiku se ale nelze ztotožnit. V ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění byly stanoveny podmínky, za nichž bylo možné odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit a v odst. 2 téhož ustanovení zákona pak byly vymezeny určité formální a obsahové náležitosti takového příkazu. Zde je na místě zdůraznit, že jistě nebylo náhodou, pokud zákonodárce zvolil takovouto zvláštní formu rozhodnutí odlišnou od rozsudku i od usnesení. To je ale plně v souladu s ustanovením § 119 odst. 1 tr. ř., podle nějž není-li výslovně předepsána forma rozsudku, rozhoduje soud ve formě usnesení, ovšem jen v případech, kde zákon nestanoví něco jiného. Takovouto zvláštní formou rozhodnutí odlišnou od rozsudku i od usnesení je jak trestní příkaz, tak i řada rozhodnutí zákonem označovaných jako příkaz. V těchto případech jde o rozhodnutí svého druhu, jimiž se operativně realizují určité úkony trestního řízení (zejména příkaz k zatčení podle § 69 tr. ř., příkaz k domovní prohlídce podle § 83 tr. ř. apod.), které zasahují do práv a svobod jiných osob, ale zpravidla je nutné je provést bez většího prodlení, aby nebyl ohrožen účel trestního řízení. Proto trestní řád směřuje tato rozhodnutí sice do pravomoci soudu (soudce), ale k jejich specifickému charakteru pro ně stanoví zvláštní náležitosti včetně odchylného způsobu doručování. Rozhodnutím tohoto druhu je rovněž příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř.

Z obsahu přezkoumávaného spisu je zcela zjevné, že všechny tyto zákonné podmínky byly v případě sporných příkazů k odposlechu splněny. Tyto soudní příkazy byly vydány po zahájení úkonů trestního řízení, o čemž byl ve spise učiněn policejním orgánem příslušný záznam, v písemné formě, ve vztahu k určitým osobám, vůči nimž vzniklo důvodné podezření, že se dopustily trestného činu, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, s uvedením čísla telefonní účastnické stanice a doby platnosti povolení. V jejich odůvodnění bylo vyloženo, o jaké relevantní indicie se takové závěry o důvodném podezření opírají, rovněž je v nich uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny a z čeho je to vyvozováno.

Za nedostatek ve světle soudy nižších stupňů citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 nelze bez dalšího pokládat absenci nějakých dalších důkazů, z nichž by mělo být zjevné, že ke spáchání trestného činu přijímání úplatku, případně trestného činu podplácení došlo, neboť v takovém případě by vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo již v podstatě nadbytečné.

Jak zcela správně a důvodně poukazuje v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti, trestná činnost spočívající v korupčním jednání se vyznačuje zvýšenou mírou konspirace a nelze při ní běžně očekávat svědecké výpovědi dalších osob, případně nějaké jiné usvědčující důkazy materiální povahy, které by bylo možné předložit k posouzení soudu, rozhodujícímu o případném vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osob, které se v takovém důvodném podezření ze spáchání podobného jednání ocitly.

Lze také souhlasit se stěžovatelem, že v konkrétním případě došlo ze strany odvolacího soudu a před ním i soudu prvního stupně k určité dezinterpretaci předmětného nálezu Ústavního soudu. V posuzovaném případě rozhodně nedošlo k vydání soudních příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na základě nějakého neprověřeného trestního oznámení třetí osoby, ale předmětné prvotní poznatky (indicie) byly získány v rámci povoleného odposlechu v jiné trestní věci (JUDr. Z. F. vedené posléze u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 14/2005). Nebylo zde žádného důvodu, aby soudce jmenovaného soudu bez dalšího pokládal žádost policejního orgánu a v ní uvedené důvody přejaté i do návrhu státního zástupce na vydání příkazu k použití operativní techniky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, za vymyšlené, či jinak zmanipulované. Pokud by tomu tak mělo být, soud by pak v každém trestním řízení musel automaticky vycházet z předpokladu, že jakékoli podklady předložené policejními orgány neobsahují objektivní a nezkreslené údaje, ale že je tomu přesně naopak. K takovému postoji ale není zákonný ani jiný důvod. Pokud by se snad dodatečně ukázalo, že podklady mající za cíl dosáhnout vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu konkrétní osoby byly k tomuto účelově zmanipulovány, nic nebrání aby původce takové manipulace byl trestně stíhán, např. za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. Postižená osoba má pak od 1. 7. 2008 v důsledku nově přijaté úpravy právo obrátit se na Nejvyšší soud s návrhem, aby zákonnost vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla tímto soudem přezkoumána (viz ust. § 88 odst. 8 tr. ř.).

K žádné takové manipulaci s podkladovými daty v projednávané věci ale zjevně nedošlo. Jak Okresní soud v Liberci, tak po něm i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci se měly možnost přesvědčit o důvodnosti prvotní indicie, vedoucí nejprve k podání návrhu státním zástupcem a posléze i k vydání soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na V. Z., spočívající v nabídce úplatku jeho osobě ze strany JUDr. Z. F., funkcionáře fotbalového klubu D. K., dne 3. 4. 2003 (viz č. l. 352aa až 352ag spisu), za což byl jmenovaný JUDr. F. posléze odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 3 T 109/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 8 To 537/2005, pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti (viz č. l. 398 až 405 spisu).

Na základě výše uvedeného nelze než souhlasit s názorem stěžovatele, že veškeré zákonné náležitosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných v předmětné věci obviněných F. M., Ing. Ch. Č. a Mgr. V. Z. byly dodrženy a pořízené záznamy pak byly coby důkazní prostředky v následném soudním řízení procesně použitelné a soudy mohly a měly z jejich obsahu při posuzování případné viny obviněných ze zažalovaných trestných činů vycházet. Pokud se tak nestalo a odvolací soud ve svém konečném meritorním rozhodnutí dospěl k opačným závěrům, porušil zákon ve prospěch jmenovaných obviněných, a to v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 a § 226 písm. a) tr. ř. a v ustanovení § 88 odst. 1, 2, 4 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.



Odvolací soud totiž na důvodně podané odvolání státního zástupce, které mj. napadalo závěr soudu prvního stupně o procesní nepoužitelnosti pořízených záznamů o telekomunikačním provozu, nereagoval správně, když namísto toho, aby podle § 259 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s příslušnými pokyny ohledně použitelnosti obsahu předmětných záznamů o telekomunikačním provozu, jakožto důkazu, sám po zrušení napadeného rozsudku znovu ve věci rozhodl, přičemž svůj zprošťující výrok opřel o obdobný nesprávný závěr ohledně předmětných odposlechů a tudíž i absenci jakýchkoli usvědčujících důkazů.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů podle § 268 odst. 2 tr. ř. výše konstatované porušení zákona ve prospěch obviněných vyslovil, a to pouze tzv. akademickým výrokem. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněných a Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení zákona v jejich prospěch, nepřicházel další postup podle § 269 odst. 2 tr. ř. a násl. v úvahu.

Pokud jde o námitky a argumentaci obhájce obviněného Mgr. Z. stran tvrzené rozpornosti právní úpravy obsažené v ustanovení § 88 odst. 1 věty první tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008, s Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) dále jen Úmluva, nelze než poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3046/08. V něm se Ústavní soud kromě jiných zabýval i touto námitkou uplatněnou stejným subjektem, tentokrát v postavení stěžovatele, přičemž ústavní stížnost a s ní spojené návrhy byly odmítnuty. Ústavní soud tak tím mimo jiné potvrdil ústavní konformitu předmětné trestněprávní úpravy. Nejvyšší soud pak nemá důvodu o takovém závěru Ústavního soudu pochybovat, naopak se s ním plně ztotožňuje.

V této souvislosti také Nejvyšší soud poukazuje i na své usnesení ze dne 26. 3. 2007 ve věci sp. zn. 4 Tz 114/2006, v němž řešil souladnost ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. s předmětným Čl. 8 Úmluvy, přičemž dospěl k závěrům, které lze aplikovat i na projednávaný případ obviněného Mgr. V. Z. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo podrobeno přezkumu ze strany Ústavního soudu na základě podané ústavní stížnosti a tato byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1599/07.

Nejvyšší soud proto obhájce obviněného Mgr. Z. odkazuje s jeho výhradami a pochybnostmi na výše uvedená rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec