4 Tz 71/2010
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř.



4 Tz 71/2010-25
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Bc. F. K. a M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 24/2008, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009 b y l p o r u š e n zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 226 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněných Bc. F. K. a M. S.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 6 T 24/2008 byli obvinění Bc. F. K., M. S. a F. R. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustili tím, že obviněný K. jako majitel nemovitosti v K. V., N. ulici, nejméně od 17. 11. 2004 do 10. 2. 2007 v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, nezajistil provádění pravidelných prohlídek komínu a kouřovodu od plynového průtokového ohřívače vody instalovaného v koupelně, přičemž v červnu 2006 v bytě nahradil všechna stávající dřevěná okna novými plastovými okny s minimální spárovou provzdušností, načež obviněný M. S. jako servisní pracovník dne 14. 9. 2006 uvedl do provozu plynový průtokový ohřívač vody zn. Mora Top, aniž by vyžadoval a měl k dispozici aktuální doklad o vhodnosti použití stávajícího komínu a jeho schopnosti zajistit bezpečný odvod od zprovozňovaného spotřebiče, neboť byl ze strany obviněného K. ujištěn, že takovýto doklad obviněný K. má, a neučinil dostatečná opatření směřující k ověření zajištění přívodu vzduchu pro provoz instalovaného spotřebiče, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 1 písm. h) vyhl. č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, dále § 6 a § 186 odst. 5 vyhl. č. 48/1982 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a článek 8.1.2 ČSN 73 4201/2002, jakož i ustanovení o návodu předpisu pro instalaci a uvedení do provozu, přičemž obviněný F. R. jako revizní technik plynových zařízení dne 9. 10. 2006 provedl v rozporu s požadavky vyhl. č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ČSN 38 6405 revizi plynového zařízení v uvedeném objektu, aniž by konstatoval jakoukoliv závadu, když následně naprosto nevyhovující provedení spalinové cesty od průtokového ohřívače vody, ve spojení s nedostatečným přívodem vzduchu do koupelny způsobily, že spaliny s obsahem oxidu uhelnatého pronikly do koupelny, kde dne 10. 2. 2007 došlo v důsledku intoxikace oxidem uhelnatým k úmrtí M. R.

Za to byly všem třem obviněným uloženy tresty odnětí svobody v trvání 2 roků, které byly podmíněně odloženy na zkušební dobu 4 roků. Obviněným S. a R. byly současně uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu montovat, opravovat, provádět revize a zkoušky všech plynových vyhrazených technických zařízení na dobu 4 let. Všem obviněným pak byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu a to poškozeným S. R. ve výši 302 449,- Kč, R. D. ve výši 175 000,- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 40 274,- Kč.

Proti výše uvedenému rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž rozhodoval Krajský soud v Plzni. Ten rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009 podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. R. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že jako revizní technik plynových zařízení dne 9. 10. 2006 provedl v rozporu s požadavky vyhl. č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ČSN 38 6405 revizi plynového zařízení v domě v K. V., N. ul. v bytě, aniž by konstatoval jakoukoliv závadu, když následně v důsledku nedostatečného přívodu vzduchu do koupelny, ve spojení s nevyhovujícím provedením spalinové cesty od průtokového ohřívače vody došlo k tomu, že spaliny s obsahem oxidu uhelnatého pronikly do koupelny, kde dne 10. 2. 2007 v důsledku intoxikace oxidem uhelnatým a následným utonutím došlo k úmrtí M. R.

Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádět revize a zkoušky všech plynových vyhrazených technických zařízení na dobu 4 roků. Poškozené S. R., R. D. a Vojenská zdravotní pojišťovna ČR byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obvinění Bc. F. K. a M. S. byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby okresního státního zástupce v Karlových Varech sp. zn. 4 KZv 17/2007 pro skutek, že obviněný K. jako majitel nemovitosti v K. V., N. ulici, v bytě nejméně od 17. 11. 2004 do 10. 2. 2007 v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 111/ 1981 Sb., o čištění komínů, nezajistil provádění pravidelných prohlídek komínu a kouřovodu od plynového průtokového ohřívače vody instalovaného v koupelně, přičemž v červnu 2006 v bytě nahradil všechna stávající dřevěná okna novými plastovými okny s minimální spárovou provzdušností, načež obviněný S. jako servisní pracovník dne 14. 9. 2006 uvedl do provozu plynový průtokový ohřívač vody zn. Mora Top, aniž by vyžadoval a měl k dispozici aktuální doklad o vhodnosti použití stávajícího komínu a jeho schopnosti zajistit bezpečný odvod od zprovozňovaného spotřebiče, neboť byl ze strany obviněného K. ujištěn, že takovýto doklad obviněný K. má, a neučinil dostatečná opatření směřující k ověření zajištění přívodu vzduchu pro provoz instalovaného spotřebiče, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 1 písm. h) vyhl. č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, dále § 6 a § 186 odst. 5 vyhl. č. 48/1982 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 8.1.2 ČSN 73 4201/2002, jakož ustanovení o návodu - předpisu pro instalaci, uvedení do provozu, přičemž obviněný R. jako revizní technik .... ( se dopustil jednání, které je obsaženo v odsuzující části rozsudku odvolacího soudu týkající se jeho osoby ), čímž obvinění K. a S. měli spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poškození S. R., R. D. a Vojenská zdravotní pojišťovna ČR byly s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009, konkrétně proti jeho zprošťující části podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Bc. F. K. a M. S.

V této poukázal, že odvolací soud akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně pokud jde o příčinu smrti poškozeného R., ohledně porušení konkrétních právních povinností ze strany obviněných., zjištění příčinné souvislosti mezi tímto porušením a škodlivým následkem, včetně závěrů o formě zavinění. U obviněného Bc. K., pro něhož právní povinnosti vyplývaly ze samotného faktu vlastnictví nemovitosti byla shledána nedbalost nevědomá, u obviněných S. a R., kteří disponovali i příslušnou technickou kvalifikací v daném oboru pak nedbalost vědomá.

Stěžovatel současně zdůraznil, že odvolací soud rozhodoval již za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., přičemž věc posuzoval i z hlediska jeho ustanovení § 2 odst. 1, upravujícího časovou působnost tohoto zákona. Krajský soud pak dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému R., tedy že tento obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., když ustanovení o přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro něho není s ohledem na trestní sazbu odnětí svobody příznivější. Bylo pouze nutné nově formulovat popis skutku obviněného R. s ohledem na to, že jednání obviněných Bc. K. a S. bylo třeba z původního popisu skutku eliminovat.

Ve vztahu k posledně jmenovaným obviněným totiž odvolací soud dospěl k závěru, že byť by konkrétní skutek i v jejich případě formálně naplňoval skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., na který je stanovena vyšší trestní sazba než na trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., nelze pominout, že trestní zákoník obsahuje nové ustanovení § 12 odst. 2. Podle něj lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ( zásada subsidiarity trestní represe ). O takový případ se pak podle odvolacího soudu jedná u obviněných Bc. K. a S. Jmenovaným nelze vytýkat vyloženou laxnost, ale pouze jistou nedůslednost, tedy v podstatě to, že spoléhali na něco, co neodpovídalo skutečnosti.

S takto formulovaným závěrem, jakož i se zprošťujícím rozhodnutím odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a zastává názor, že Krajský soud v Plzni ve prospěch obviněných Bc. K. a S. porušil zákon v ustanoveních § 226 písm. b) tr. ř. v souvislosti s ustanoveními § 12 odst. 2 a § 13 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž poukázal na jejich zákonné znění.

Podle stěžovatele zásada subsidiarity trestněprávní represe znamená, že stát by měl uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy zejména tam, kde jiné právní prostředky selhávají. Aby jednání pachatele bylo považováno za trestný čin, musí jít o čin skutečně společensky škodlivý. Uplatnit v praxi tuto zásadu by tedy bylo možné pouze za splnění určitých podmínek, zejména existence jiných právních prostředků nápravy jednání pachatele, zejména by se mělo jednat o existující instituty správního, ale i občanského a obchodního práva, a dále by jednání pachatele mělo být méně společensky nebezpečné ( viz § 39 odst. 2 tr. zákoníku ). To je pak podle stěžovatele na individuálním posouzení orgánu činného v trestní řízení, avšak nemělo by být možné aplikovat tento institut v případech, kdy dojde jako zde k neodčinitelnému následku ke smrti poškozeného. V konkrétním případě ani není zřejmé, jaké jiné právní prostředky k uplatnění odpovědnosti by přicházely v úvahu.

Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že každé rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který aplikuje § 12 odst. 2 tr. zákoníku, by mělo v odůvodnění obsahovat rozbor společenské škodlivosti jednání pachatele podle hledisek uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a uvést instituty z jiných právních předpisů k uplatnění odpovědnosti pachatele za jednání, což krajský soud neučinil.

V závěru stížnosti pro porušení zákona tak ministr spravedlnosti zaujal názor, že závěr Krajského soudu v Plzni o uplatnění zásady subsidiarity trestněprávní represe ve věci obviněných Bc. K. a S. se jeví jako věcně nesprávný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009, pokud jím byli obvinění Bc. F. K. a M. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, vinící je ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., byl ve prospěch těchto obviněných porušen zákon v ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. a v ustanoveních § 12 odst.2 a § 13 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

V prvé řadě je třeba prohlásit, že pokud podaná stížnost pro porušení zákona napadá a zpochybňuje postup a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž na případ obviněných Bc. K. a S. uplatnil ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoník), podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tak takto vyslovenou výhradu nelze označit za opodstatněně vznesenou.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu ( str. 12 -13 ) se sice tento soud při svých úvahách zabýval též otázkou časové působnosti trestního zákoníku, jenž nabyl v mezidobí ( od 1. 1. 2010 ) účinnosti, ale dospěl k závěru, že na daný případ je třeba aplikovat trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), jelikož nová právní úprava, konkrétně ustanovení o přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, není pro obviněné příznivější.

Pokud se pak odvolací soud konkrétně zabýval i možností aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku z důvodu, že by právě prostřednictvím tohoto ustanovení mohl být nový trestní hmotně právní předpis pro obviněné příznivější, tak jeho konečný závěr je takový, že pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku není toto ustanovení podstatné, jelikož již před 1. 1. 2010 stejná zásada byla uplatňována, nebo být uplatňována měla, i když nebyla výslovně vyjádřena v trestním zákonu. Tato povinnost podle krajského soudu vyplývala z judikatury Ústavního soudu, který v mnohých svých rozhodnutích vycházel z principu ultima ratio , přičemž odvolací soud zde poukázal konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, II. ÚS 413/04. Zároveň zde krajský soud připomíná smysl a důvody zmíněného principu a jeho návaznost v judikatuře Ústavního soudu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jak byla uvedena v rozhodnutích ve věcech K. versus Ř. a C. versus F. Zde pak dovozuje, že pokud se judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týká úmyslných trestných činů, tím spíše je nutno princip ultima ratio aplikovat u jednání nedbalostních. V dalším pak krajský soud označuje princip ultima ratio za rozhodující při posouzení viny jednotlivých obviněných v této věci a vysvětluje, proč dospěl ke konečným závěrům, které jsou vyjádřeny ve výroku jeho rozsudku.

Z uvedeného je tudíž patrné, že i když Krajský soud v Plzni se při svém rozhodování v přezkoumávané věci obviněných Bc. K. a S. (i obviněného R.) zcela evidentně řídil úvahami vyplývajícími z aplikace principu ultima ratio , nejednalo se ale o aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ani žádného jiného ustanovení tohoto trestněprávního předpisu, účinného od 1. 1. 2010. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod přezkoumávat zákonnost postupu a rozhodnutí krajského soudu, jež by se opíraly o ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. o jiné ustanovení tohoto zákona, jak se toho domáhal stěžovatel.

Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu však v dané věci byla založena i z jiného důvodu, a to tou částí stížnosti pro porušení zákona, kterou je zpochybňován zprošťující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 226 písm.b) tr. ř. ve vztahu k obviněným Bc. K. a S.

Krajský soud v Plzni v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí kromě již shora uvedeného konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ohledně děje, k němuž došlo v bytu obývaném poškozeným R. ve dnech 9. a 10. 2. 2007, a příčiny jeho smrti jsou správná a vycházejí z provedených důkazů. Pokud jde o skutková zjištění týkající se pochybení, jichž se dopustili obvinění v souvislosti se smrtí poškozeného, odvolací soud po výslechu svědka J. P. ve veřejném zasedání, který dne 17. 9. 2004 vystavil obviněnému K. doklad o kontrole komínových těles, a po následném vyjádření obviněného K. k učiněné svědecké výpovědi dospěl k závěru, že obviněný K. mohl mít za to, že komíny v domě jsou v pořádku, včetně odvodu spalin od průtokového ohřívače z bytu, v němž posléze došlo k úmrtí poškozeného R.

Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně ohledně příčiny úniku oxidu uhelnatého do koupelny, ve které došlo k intoxikaci poškozeného, ale s tou výjimkou, že znalci konstatované vady na osinkocementovém komínku označil v porovnání s dalšími příčinami neštěstí za druhotné až okrajové, neboť hlavní příčinou vzniklého stavu byl nedostatečný přívod vzduchu do bytu a efekt opačného proudění vzduchu v souvislosti se současným provozem plynového kotle na vytápění, kterým byl byt rovněž vybaven. Bylo totiž zjištěno, že dříve instalovaný průtokový ohřívač vody byl v provozu bez jakýchkoli problémů do doby, než došlo k výměně oken, která zapříčinila menší přívod vzduchu do bytu. K události se svědkyní Č. došlo až po výměně oken, ale ještě před tím, než byl instalován nový průtokový ohřívač vody obviněným S.

Soud druhého stupně se pak zcela ztotožnil i se závěry okresního soudu pokud jde o porušení konkrétních povinností, které pro jednotlivé obviněné vyplývaly z právních předpisů, zejména vyhl. č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, vyhl. č. 48/1982 Sb., základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů, vyhl. č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, ve znění pozdějších předpisů, a na ně navazujících článků ČSN 73 4201/2002 a ČSN 38 6405.

Podle krajského soudu soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení subjektivní stránky trestného činu, kdy u obviněného K. se jednalo o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti a u ostatních dvou obviněných o zavinění ve formě nedbalosti vědomé. Konečně za správné byly označeny i úvahy ohledně hodnocení příčinné souvislosti mezi konáním či nekonáním jednotlivých obviněných a vzniklým následkem úmrtím poškozeného.

Pro konečné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu ohledně viny obviněných, jak již bylo shora uvedeno, byl princip ultima ratio . Bylo vycházeno z toho, že ochrana zájmů všech subjektů má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského případně správního a teprve tam, kde je takováto ochrana neúčinná je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. Zásada subsidiarity trestní represe pak vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání je nutno považovat za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek nejen pro zákonodárce, ale i pro soudce. V liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě.

Krajský soud následně dospěl k závěru, že použití trestní represe je v projednávané věci přiměřené pouze v případě obviněného F. R. Naproti tomu u obviněných Bc. F. K. a M. S. by použití trestněprávní sankce bylo nepřiměřené. Podle odvolacího soudu obviněný K. jako spoluvlastník nemovitosti ze svého hlediska jednal způsobem, který sám považoval za maximálně odpovědný. Když při provozu průtokového ohřívače vody v koupelně bytu jeho domu došlo k ohrožení svědkyně Č., snažil se věc ihned řešit a staré plynové zařízení vyměnil za nové. Zvolil tak řešení podle něho nejjistější a přitom nejnákladnější. Pro zajištění přívodu vzduchu do koupelny nechal udělat poměrně velký otvor ve dveřích. Pro zajištění bezpečného chodu jeho nemovitosti zvolil i způsob kontroly spočívající v uzavření smlouvy s firmou H-K., která měla kontrolovat bezpečnost v domě po všech stránkách. K obdobnému závěru krajský soud dospěl i v případě obviněného S., který jako servisní technik instaloval průtokový ohřívač vody v domě obviněného K. na základě jeho pokynů. Vycházel z jeho informací a především věděl, že bezpečnost provozu průtokového ohřívače bude následně revidována revizním technikem obviněným R.

Na tomto základě pak po zrušení odvoláními napadeného rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění Bc. F. K. a M. S. odvolacím soudem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby. Zároveň v rámci rozhodování o náhradě škody byly všechny tři poškozené se vznesenými nároky odkázány na občanskoprávní řízení, a to nejenom ve vztahu k obžaloby zproštěným Bc. K. a S., ale i ve vztahu k odsouzenému R., mj. s argumentací, že odvolací soud nevyloučil možnost občanskoprávní odpovědnosti obviněných K. a S. a soud, jenž případně bude o náhradě škody rozhodovat, by měl mít možnost posoudit míru zavinění osob, u nichž dospěl k závěru, že se na škodě podílely.

Zde je třeba zdůraznit, že senát Nejvyššího soudu, který se touto věcí zabýval, v žádném případě nechce jakkoli relativizovat důraz na uplatňování subsidiární role trestního práva a na pojetí trestní represe jako ultima ratio , který se začal v judikatuře Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu častěji projevovat na počátku prvního desetiletí tohoto století. Je ale zároveň nezvratným faktem, že naprostá většina dosavadních rozhodnutí obou těchto soudů, která z výše uvedeného principu ultima ratio vychází, se týká některých majetkových trestných činů, které měly být spáchány v souvislosti s občanskoprávními a obchodními závazkovými vztahy, např. v podobě podvodů či úvěrových podvodů, zpronevěr, neoprávněných zásahů do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru apod. Takové povahy jsou i nálezy Ústavního soudu, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Krajský soud v Plzni ( sp. zn. I. ÚS 558/01, I. ÚS 4/04, II. ÚS 413/04 ).

V přezkoumávaném případě se ale rozhodně nejednalo o trestněprávní kvalifikaci jednání obviněných, která by měla soukromoprávní základ, jako tomu bylo v již zmíněných nálezech Ústavního soudu. Zde naopak šlo o způsobení smrti jiné osobě, byť formou nedbalostního zavinění, obžalobou i rozsudkem soudu prvního stupně právně kvalifikované jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Jedná se tudíž o ochranu života a zdraví osob, která v trestním zákoně měla, a v nyní platném a účinném trestním zákoníku má tím více, preferované postavení. Krajský soud v tomto případě sám hodnotil jednotlivá konání či nekonání obviněných (jak to v odůvodnění svého rozhodnutí sám označil), jako porušující existující právní předpisy na úseku bezpečného provozu plynových spotřebičů a zařízení tedy protiprávní, nedbalostně zaviněná, jsoucí v příčinné souvislosti s nastalým následkem smrtí poškozeného, přičemž nikterak nezpochybnil ani požadovaný (nikoli nepatrný) stupeň společenské nebezpečnosti spáchaných jednání. Tedy ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obvinění naplnili formální i materiální stránku žalovaného trestného činu včetně požadované formy zavinění ( § 3 odst. 1, 2, 3 tr. zák.).

Pokud tedy krajský soud jednotlivá jednání obviněných posuzoval též podle principu ultima ratio , bylo to zjevně v souvislosti s požadavkem vyplývajícím z pravidla liberálně demokratického právního státu vyžadujícího, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah účinného trestního zákona, nebo s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů, jak jej Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 v návaznosti na již zmíněná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. vs. Ř. a C. vs. F. (Zde je třeba poznamenat, že první z těchto rozhodnutí řešilo problematiku náboženské svobody v Ř. a druhé pak problematiku nezákonného výkonu lékárnictví a s tím spojeného výkladu pojmu lék ve F.).

Jinak řečeno, odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl ke konečnému závěru, že obvinění Bc. K. a S. nejednali tak, aby mohli předpokládat, že se mohou dopustit žalovaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tehdy platného trestního zákona. S tím však nelze bezvýhradně souhlasit.

Z důkazů obsažených ve spise a provedených v řízení před soudy nižších stupňů též mj. vyplývá, že obviněný Bc. F. K. se stal spoluvlastníkem (dalším spoluvlastníkem byla jeho manželka) předmětné nemovitosti bytového domu v roce 2001. Zde je nutné zdůraznit, že účelem získání bytového domu do vlastnictví byl pronájem v něm existujících bytů dalším občanům. Je tedy zřejmé, že obviněný, který veškerou správu domu fakticky atrahoval na svoji osobu, byl současně i povinen dbát na to, aby užívání v něm pronajatých bytů bylo pro nájemníky po všech stránkách bezpečné. Tato povinnost se neodvíjela od pouhé obecné klauzule o povinnosti předcházet vzniku škody jiným ( § 415 obč. zák.), ale jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzeno v rozhodnutí soudu odvolacího, též od v nich citovaných správních předpisů, zejména vyhl. č. 111/1981 Sb., o čištění komínů. Z této pro obviněného K. mj. vyplývala povinnost nechat šestkrát do roka zkontrolovat stav komínu, na který byl připojen plynový průtokový ohřívač vody v bytě, v němž posléze došlo k úmrtí poškozeného R. To se ale v žádném případě nedělo. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice zmiňuje kontrolu komínových těles v předmětném domě, kterou v září 2004 provedl J. P., ale sám zároveň konstatuje, že ve vydané zprávě není žádná zmínka o komínu, který se nacházel v koupelně bytu, na nějž byl připojen plynový průtokový ohřívač vody. Přesto po výslechu J. P. jako svědka a výslechu obviněného K., kdy obě výpovědi zůstaly v příkrém a neodstraněném rozporu ohledně charakteru provedené kontroly komínů a zejména pak i pokud jde o vlastní kontrolu komínu, resp. kouřovodu pro odvod spalin v inkriminované koupelně, odvolací soud prohlásil, že obviněný K. mohl mít za to, že jej žádné další povinnosti stran zmíněného komínu nečekají. Takovýto závěr ale zcela jasně odporuje povinnosti vyplývající pro obviněného K. z ustanovení § 6 odst. 1 písm.b) bodu 2. výše cit vyhl. č. 111/1981 Sb. o počtu nutných kontrol takovýchto komínů ze strany kominické provozovny, ale i s obecně předpokládanou mírou opatrnosti při provozu podobných plynových spotřebičů a zařízení.

Nelze totiž přehlédnout, že obviněný K. měl již z doby předchozí k dispozici zprávu o revizi plynového zařízení vystavenou dne 20. 8. 2003 Ing. J. Š., který v její části C. pod bodem 2.1 označil závady zjištěné v bytě nájemnice G., kdy se konkrétně jedná o prasklý kouřovod vedený fasádou, který navíc není vícevrstevný. Jednalo se přitom o kouřovod v koupelně bytu, v němž následně bydlela Š. Č. a po ní M. R. Ing. Š. ve zmíněné zprávě v rubrice návrh termínu odstranění závad uvedl datum do 1. 11. 2003. Je tudíž s podivem, že by se J. P. s těmito závadami při kontrole komínových těles provedené dne 17. 9. 2004 nikterak nevypořádal. V jím vypracované zprávě ale na předchozí zjištěné závady na předmětném kouřovodu každopádně není nikterak reagováno, ani na to, zda byly tyto závady ve stanoveném termínu, případně později v mezidobí odstraněny. Nelze dost dobře uvěřit, že by J. P., jako osoba odborně znalá a vyškolená v problematice komínů, nereagoval na obsah předchozí revizní zprávy Ing. Š., pokud by byl s jejím obsahem seznámen, a to při vizuální konfrontaci s aktuálním, tedy nezměněným stavem předmětného kouřovodu, kdyby byla z jeho strany kontrola tohoto kouřovodu a na něj napojeného komínu skutečně prováděna. Navíc ani z žádného jiného důkazu nevyplynulo, že by obviněný K. s informací o zjištěných závadách na předmětném kouřovodu následně jakkoli pracoval, kromě toho, že revizní zprávu vyhotovenou Ing. Š. předal nájemnici G.

Doslova mementem se pro obviněného K. měla stát událost s nájemnicí inkriminovaného bytu Š. Č. ze dne 11. 6. 2006. U jmenované toho dne došlo v koupelně v důsledku nesprávné funkce plynového průtokového ohřívače vody k intoxikaci oxidem uhelnatým, což bylo jednoznačně konstatováno v karlovarské nemocnici, kam byla sanitkou převezena. Obviněný sice vzápětí nechal do zmíněné koupelny nainstalovat zcela nový plynový průtokový ohřívač vody, ale ten byl bez jakékoli podstatné změny připojen na stále stejný nevyhovující kouřovod a komín a to právě dalším z obviněných M. S.

Ten ačkoli mu muselo být jako dlouholetému a zkušenému servisnímu technikovi plynových zařízení jasné, že bezchybná funkce plynového průtokového ohřívače vody je kromě jiného podmíněna i dostatečným odtahem spalin, v daném případě prostřednictvím kouřovodu vedoucího skrz zeď a napojeného do komínu vně vlastní budovy domu, spokojil se s pouhým slovním ujištěním obviněného K., že má všechny revize v pořádku, aniž by si je nechal reálně předložit. Jako fyzická osoba vykonávající podnikatelskou činnost však byl podle vyhl. č. 48/1982 Sb., upravující základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů, povinen podle jejího ustanovení § 186 odst. 5 respektovat stanovené požadavky u zařízení pro spalování plynů včetně požadavku odvodu zplodin spalování, aby neohrožovaly bezpečnost. (Zde je třeba poznamenat, že ustanovení § 6 cit. vyhlášky, jehož porušení bylo obviněnému též kladeno za vinu, v té době již nebylo v platnosti, neboť dnem 6. 6. 2005 došlo k jeho zrušení vyhl. č. 192/2005 Sb.) To však nic nemění na povinnosti tohoto obviněného učinit z jeho odborného hlediska vše pro to, aby jím nainstalovaný plynový průtokový ohřívač vody fungoval tak, aby neohrožoval bezpečnost osob bydlících v uvedeném bytě. Jím uplatněnou obhajobu, že se spoléhal na revizního technika F. R., který měl instalované plynové zařízení schválit definitivně do provozu, bylo sice potřeba hodnotit při stanovení míry odpovědnosti jednotlivých obviněných za vzniklý následek úmrtí poškozeného v důsledku intoxikace oxidem uhelnatým a tonutí ve vaně napuštěné vodou, ale rozhodně jej to nemohlo exkulpovat do té míry, jak to posoudil odvolací soud. Zvlášť, když jako technik plynových zařízení nebyl v uvedeném domě i bytě poprvé, neboť již v době předchozí zde prováděl na základě objednávky Bc. K. rozličné instalační práce.

Ztotožnit se nelze ani s dalším ze závěrů odvolacího soudu, a to že hlavní a podstatnou příčinou vzniklého stavu byl nedostatečný přívod vzduchu do bytu a efekt opačného proudění vzduchu v souvislosti se současným provozem plynového kotle určeného k vytápění bytu a plynového průtokového ohřívače vody v koupelně, takže vady na kouřovodu a komínu pro odvod spalin od předmětného plynového průtokového ohřívače potvrzené znalci jsou nepodstatné. Je sice pravdou, že přívod vzduchu do bytu, kterým je i podmíněn tzv. komínový efekt, byl v důsledku předchozí výměny původních oken za plastová snížen, ale to rozhodně nemůže znamenat, že v té době již zcela nedostatečně dimenzovaný a technicky vadně provedený kouřovod a komín se na nehodovém ději a jeho následku nepodílely měrou podstatnou. Je tomu právě naopak. V souvislosti s provedenou výměnou oken měla být vyžádána a uskutečněna kontrola, případně revize všech provozovaných komínů v bytě, která by reagovala i na změněné poměry ohledně přívodu dostatečného množství vzduchu do něj a tato by musela vést k takovým opatřením, které by eliminovaly riziko vzniku případného škodlivého následku na minimum. Je pozoruhodné, že k takovému opatření po úmrtí poškozeného došlo a ohřev vody v předmětné koupelně je již nadále zabezpečen prostřednictvím elektrického ohřívače a zcela technicky nevyhovující kouřovod a komín byly zrušeny. Odvolací soud si v tomto svém závěru dokonce protiřečí, když na jedné straně zdůrazňuje nedostatečné množství přívodu vzduchu do bytu obecně a na straně druhé vyzdvihuje zajištění většího přívodu vzduchu do koupelny ze strany obviněného K. a to vytvořením velkého otvoru ve dveřích. To ale odporuje závěrům vícero znaleckých posudků, jež byly v této věci zpracovány, a které jednoznačně konstatují, že kromě jiných závad, tak i přívod vzduchu do koupelny byl nedostatečný.

Pokud pak krajský soud vyzdvihl přístup obviněného Bc. K., který pro zajištění bezpečného chodu nemovitosti uzavřel smlouvu s firmou H K., která měla kontrolovat bezpečnost v domě po všech stránkách, tak podle Nejvyššího soudu nelze tento počin obviněného přeceňovat. Ze svědecké výpovědi Mgr. J. K. společníka H K. s. r. o. vyplynulo, že s obviněným Bc. K. uzavřeli smlouvu na provádění preventivních kontrol dodržování předpisů požární ochrany, jejíž součástí kromě jiného byly i kontroly toho, zda vlastník domu má potřebné a aktuální zápisy o provedených revizích plynu, elektro apod. Pokud tomu tak nebylo, byl na nedostatek upozorněn. V žádném případě ale nebyli oprávněni přezkoumávat obsah, úplnost a kvalitu provedených revizí, resp. zápisů o nich. Ze záznamu o provedené kontrole dodržování předpisů o požární ochraně v domě obviněného K. ze dne 21. 11. 2006 lze k předmětné problematice pouze zjistit, že pokud jde o plynové zařízení a komín, byla revize předložena. Je zde dále konstatováno, že plynové zařízení je bez závad a komín je nevyužíván. Onou revizí ohledně komínů byla podle vyjádření jednatele společnosti H K. J. K. myšlena revizní zpráva J. P. ze dne 17. 9. 2004 a dále revizní zpráva ohledně spalinové cesty k nově instalovanému kotli určenému k vytápění bytu od J. D. ze dne 17. 7. 2006. Podle J. K. tak byla splněna podmínka obsažená v revizní zprávě J. P., která vyžadovala v případě změny ( evidentně myšleno výměnu kotle) souhlas kominické provozovny, zde představované J. D.

Z uvedeného tedy sice vyplývá, že obviněný Bc. K. učinil určité opatření mající směřovat ke zvýšení bezpečnosti provozu jím spoluvlastněné nemovitosti, které je ale poznamenáno značnou mírou formálnosti a spoléhání se na jiný subjekt, jenž ale smluvně nepřevzal odpovědnost za celkový bezpečný provoz všech zařízení včetně plynových, instalovaných a provozovaných v uvedeném domě, resp. v jeho jednotlivých bytech. Zde je potřeba zdůraznit, že uzavřená smlouva s H K. s. r. o. obviněného K. nezbavovala povinností vyplývajících z vyhlášky č. 111/1981 Sb., o čištění komínů. Přitom nelze nevidět již dříve konstatované nedostatky vyplývající z nedůsledného a do jisté míry povrchního přístupu obviněného k problematice zabezpečení řádného provozu plynového průtokového ohřívače vody v koupelně bytu obývaném naposledy poškozeným R., a to pokud jde o technický stav kouřovodu a komínu, který neodpovídal normám pro odpovídající odvod spalin vzniklých při hoření zemního plynu.

Je tak zřejmé, že obviněný Bc. K. měl v konkrétním případě dostatek informací o tom, že v předmětném bytě koupelně je instalován a provozován plynový průtokový ohřívač vody (posléze zcela nový), který je ovšem napojen na původní, zastaralý a vadami trpící kouřovod a komín. Jejich stav a funkčnost nebyly kontrolovány ze strany kominických provozoven v souladu s vyhláškou o čištění komínů, přičemž vady na kouřovodu zjištěné revizí od Ing. Š. v roce 2003 nebyly zjevně odstraněny. Jakékoli následné kontroly, a to J. P. v roce 2004, J. D. v roce 2006, nebyly prokazatelně zaměřeny na bezvadnost a provozuschopnost předmětného kouřovodu a komínu, na něž byl plynový průtokový ohřívač vody napojen. Kontrola ze strany pracovníků společnosti H K. v listopadu 2006 pak v sobě nezahrnovala jakoukoli vlastní kontrolní či revizní činnost pokud jde o stav a bezpečnost v domě a v bytech provozovaných plynových spotřebičů a zařízení včetně stavu a funkčnosti na ně napojených komínů. Ta pouze formálně registrovala, zda byly revize v domě provedeny, což ale majitele domu nezbavovalo povinnosti vyžadovat a nechat provést ve stanovených termínech jiné potřebné kontroly. Obviněný K. si bezpochyby musel být obecně vědom, že nesprávná funkce plynového průtokového ohřívače vody, byť zapříčiněná nedostatečným odtahem spalin a to i v důsledku vadnosti napojeného kouřovodu či komínu, může ve svém důsledku způsobit obyvatelům bytu újmu na zdraví či na životě a to zejména s ohledem na osobní zkušenost s událostí, která se přihodila předchozí nájemnici bytu Č. Lze proto konstatovat, že jednání obviněného Bc. K., které mělo povahu omisivní tedy nejednal zcela jak měl, bylo součástí celkového jednání, které ve svém důsledku zapříčinilo nastalou smrt poškozeného.

Totéž pak je třeba prohlásit i o obviněném S., který před samotnou instalací nového plynového průtokového ohřívače vody s ohledem na svou profesi a z ní vyplývající zkušenosti a vědomost o předchozích problémech s provozem původního ohřívače vody, jakož i na povinnost vyplývající z vyhl. č. 48/1982 Sb, ve znění pozdějších předpisů, měl v rámci jím navržené a následně prováděné výměny plynového průtokového ohřívače vody v koupelně předmětného bytu trvat na předložení revizního zápisu, resp. kontroly ohledně bezvadnosti a funkčnosti napojeného kouřovodu a komínu od spolumajitele domu Bc. K., a nikoli se spokojit s pouhým ujištěním, že takovou revizi má. O vědomosti obviněného S. stran nebezpečnosti provozu plynového průtokového ohřívače vody pro život a zdraví osob, který nemá odpovídající odtah spalin a to i v důsledku vadného a nefunkčního kouřovodu případně komínu, není třeba vést sáhodlouhou polemiku.

Na tomto místě je z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání jako kauzálního nexu následku nutné připomenout, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví s následkem smrti, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby.

Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není však stejně důležitou příčinou následku ( zásada gradace příčinné souvislosti ). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin, např. jednání více pachatelů, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění pak musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

Ze shora uvedeného bylo reálné učinit závěr, že podíl na celkovém jednání byl u obviněného Bc. K., jako spolumajitele vykonávajícího správu předmětné nemovitosti, podstatný, přičemž jmenovaný si musel, resp. měl a mohl uvědomit, že provoz plynového průtokového ohřívače vody v koupelně bytu obývaného poškozeným R., v důsledku nedostatečně funkčního odtahu spalin a to též pro vady napojeného kouřovodu a komínu, může být nebezpečný pro život a zdraví zde bydlících osob. Obviněný přitom zanedbal povinnosti, které pro něho jako pro správce (spolumajitele) nemovitosti vyplývaly ze správního předpisu upravujícího povinnosti týkající se řádné kontroly předmětného komínu.

Taktéž v případě obviněného S. bylo třeba dovodit, že jako servisní technik plynových zařízení musel předvídat nesprávnou funkci plynového průtokového ohřívače vody v důsledku neodpovídajícího odtahu spalin prostřednictvím existujícího vadného kouřovodu a na něj navazujícího komínu, zejména když mu jako fyzické osobě podnikající v oboru instalace a oprav plynových zařízení a spotřebičů vyplývaly určité povinnosti vyplývající z platného správního předpisu i ohledně odvodu spalin.

Oba jmenovaní obvinění si tedy z veškerých skutkových okolností a souvislostí, které v průběhu doby v předmětném bytě ohledně provozu plynového průtokového ohřívače vody nastaly, byli, resp. měli a mohli být i vědomi toho, že jeho nesprávným provozem zapříčiněným nedostatečnou funkcí kouřovodu a komínu, tedy odvodu spalin, vznikají jedovaté zplodiny, které za určitých okolností způsobí člověku újmu na zdraví či dokonce smrt.

V projednávaném případě obviněných Bc. K. a S. se tak rozhodně nejednalo o situaci, že tito obvinění nemohli v souvislosti s jejich postavením, povinnostmi, u obviněného S. i jeho profesními zkušenostmi, předpokládat, že v konečném důsledku nemůže dojít k újmě na zdraví či úmrtí osoby, která plynový průtokový ohřívač vody při jeho nesprávné funkci v předmětném bytě používá. Současně jim alespoň rámcově muselo být jasné, že pokud by k takovému následku došlo, mohla by nastoupit jejich trestní odpovědnost, jelikož je všeobecně známo, že pokud někdo jinému způsobí újmu na zdraví či smrt a je za to odpovědný, resp. spoluodpovědný, je zároveň i trestně postižitelný. Nebylo zde tudíž ani z těchto důvodů možné aplikovat princip ultima ratio , jak byl vyjádřen v již výše zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 v reakci na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech K. vs. Ř. a C. vs. F. Zároveň nešlo ani o situaci řešenou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2278/07, kdy došlo k odsouzení stěžovatelky pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., přičemž obecné soudy se při odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečně vypořádaly se zaviněním obviněné ve formě nedbalosti, jakož i s příčinnou souvislostí jejího jednání ve vztahu k nastalému následku. Zde se zjevně o takový případ nejednalo.

Současně je Nejvyšší soud toho názoru, že při posuzování jednání jmenovaných obviněných nebylo možné přehlédnout, že obviněný Bc. K. projevoval o správu domu a jeho bezpečný a řádný provoz zájem, přičemž v podstatné řadě činností, tedy i ohledně specifického provozu plynových zařízení a spotřebičů a na ně napojených kouřovodů a komínů byl bezesporu laik, který povšechně, a ne vždy odpovídajícím způsobem ( smlouva s H K. s. r. o.) spoléhal na rady a zásahy přivolaných odborníků nebo těch co se za ně vydávali. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jednání obviněného Bc. F. K. mělo být právně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jenž zcela dostatečně vystihuje jeho podíl na nastalém následku. Přitom podmínky pro závěr, že v rámci svého jednání porušil též důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, nelze s ohledem na veškeré okolnosti případu dovodit.

Obviněný M. S. pak měl být rovněž uznán vinným tímto trestným činem podle stejné právní kvalifikace, neboť jeho věrohodná obhajoba, že plně spoléhal na obviněného F. R., který jako revizní technik měl poslední slovo ohledně zprovoznění nově instalovaného plynového průtokového ohřívače vody v koupelně bytu, kde později zemřel poškozený, měla svoji relevanci v tom, že ani tohoto obviněného nebylo možné činit odpovědným, že svým jednám porušil důležitou povinnost ve smyslu odst. 2 § 224 tr. zák.

Zde je třeba ještě jednou zdůraznit, co bylo zmíněno již dříve. Ochrana života a zdraví osob nemá podstatný soukromoprávní charakter, jako je tomu v některých jiných případech postižitelných též trestním právem. Zde je tomu přesně naopak. Tyto hodnoty jsou pod důraznou ochranou práva veřejného, jehož součástí je i právo trestní. Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí, kromě již uvedených nedostatků, při odůvodňování aplikace principu ultima ratio , tedy že pokládá odsouzení obviněných K. a S. trestním soudem za nepřípadné (příliš přísné), nekonkretizoval jaká odpovědnost a postih a podle jakých ustanovení jiných odvětví práva, např. práva správního či občanského, u těchto obviněných připadá v úvahu. To měl odvolací soud zcela jistě uvést, pokud předmětný princip na jejich osoby použil. Odvolací soud je ovšem v tomto ohledu ve svém rozhodnutí nekonkrétní, pouze v samotném závěru odůvodnění týkajícím se náhrady škody, resp. odkázání poškozených s jejich nároky na občanskoprávní řízení, obecně nevyloučil možnou občanskoprávní odpovědnost těchto obviněných, o čemž však případně bude rozhodovat až občanskoprávní soud. Lze tedy prohlásit, že odvolací soud v tomto směru ne zcela dostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., pokud jde o řádné a zákonné odůvodnění rozsudku.

Podle Nejvyššího soudu zaviněná ztráta života, v tomto případě mladého muže, a to bez jeho jakéhokoli prokazatelného spoluzavinění, nemohla být u osob obviněných vykompenzována pouhým jejich případným podílem na náhradě škody v rozsahu, k níž mohou být odsouzeni ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 písm. c), e) obč. zák. vůči pozůstalým, případně ve vztahu k náhradě škody, kterou uplatnila zdravotní pojišťovna. Nejvyšší soud zastává názor, že i vůči obviněnému Bc. K. a obviněnému S. měla být v trestním řízení za jejich jednání vyslovena trestněprávní odpovědnost, za současného uložení přiměřeného postihu podle příslušného ustanovení trestního zákona.

Protože se tak nestalo a Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 7 To 575/2009 jmenované obviněné pro jejich skutky zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněných Bc. F. K. a M. S. v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud se musel omezit pouze na tento tzv. akademický výrok, jelikož v daném případě se jedná o stížnost pro porušení zákona podanou výhradně v neprospěch obviněných a bylo konstatováno porušení zákona v jejich prospěch. Další postup podle § 269 odst. 2 tr. ř. a násl. tudíž nepřicházel v úvahu a vyslovený rozsudečný výrok Nejvyššího soudu nemá žádný právní dopad na pravomocnost přezkoumávaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ( viz § 269 odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c