4 Tz 71/2006
Datum rozhodnutí: 16.08.2006
Dotčené předpisy:




4 Tz 71/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. M., proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 171 odst. 1 písm. b)tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. M.

Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu Praha-východ s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný F. M. byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., který spáchal ode dne 8. 10. 2004 nejméně do dne 11. 3. 2005 tím, že se zdržoval na území Č. r., ačkoli mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993, který nabyl právní moci dne 2. 6. 1993, uložen trest vyhoštění z území Č. r. Byl za to odsouzen k peněžitému trestu ve výši 8.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Uvedený trestní příkaz nabyl právní moci dne 21. 4. 2005.

Proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. M. V jejím odůvodnění poukazuje, že napadeným trestním příkazem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky ve spojení s čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, uveřejněného pod č. 20/1998 Sb., a v ustanovení § 9 odst. 1 a § 2 odst. 5 tr. ř. v řízení předcházejícím.

Dále pak stěžovatel upozornil na skutečnost, že Okresní soud Praha-východ opomenul posoudit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda trest vyhoštění, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993, a který měl obviněný mařit, není dotčen amnestií prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, která se může vztahovat na obviněného F. M. s ohledem na jeho občanství Č. a S. F. republiky ke dni 31. 12. 1992 a horní hranici trestní sazby uloženého trestu podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Okresní soud Praha-východ tedy nezjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. K přetrvávání uvedeného nezákonného stavu přispělo také opomenutí Obvodního soudu pro Prahu 1, který nerozhodl, zda a do jaké míry je osoba, jíž je pravomocně uložen trest, tedy obviněný F. M., účastna amnestie, a tím porušil ustanovení § 368 tr. ř.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aby případně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Z trestního spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 37/2005 Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupce podal u tohoto soudu dne 17. 3. 2005 návrh na potrestání obviněného F. M. pro trestný čin kvalifikovaný jako maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Samosoudkyně Okresního soudu Praha-východ poté trestním příkazem ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005 uznala obviněného při stejném popisu skutku a právní kvalifikaci ve shodě s podaným návrhem na potrestání vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 dost. 1 písm. b) tr. zák. a uložila obviněnému peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovila náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoliv mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo peněžitým trestem.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí se měl obviněný dopustit tím, že nerespektoval trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993. Tímto rozsudkem byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který mu byl podle § 57 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území republiky. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 2. 6. 1993.

Ustanovení čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 stanoví, že byly prominuty tresty vyhoštění nebo jejich nevykonané zbytky pravomocně uložené přede dnem tohoto rozhodnutí osobám, které k 31. 12. 1992 byly občany Č. a S. F. republiky, za trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let. Účinky citovaného rozhodnutí prezidenta o amnestii nastaly dnem uveřejnění ve Sbírce zákonů, t. j. dne 3. 2. 1998.

Za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, peněžitý trest nebo trest propadnutí věci. Obviněný se narodil ve S., okr. S., a do konce roku 1992 byl občanem Č. a S. F. republiky. Na obviněného F. M. se tedy čl. III. citovaného rozhodnutí prezidenta republiky z 3. 2. 1998 o amnestii jednoznačně vztahuje.

V době, kdy byl obviněný dne 11. 3. 2005 zadržen na ulici Č. v Ř., byl již rozhodnutím o amnestii obviněnému trest vyhoštění, který mu byl uložen shora citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993, prominut, byť to Obvodní soud pro Prahu 1 v rozporu se zákonem ještě nerozhodl svým usnesením. Přesto bylo důvodné učinit závěr, že se obviněný zdržoval na území Č. r. legálně, a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., pro který byl napadeným trestním příkazem uznán vinným.

Samosoudkyně Okresního soudu Praha-východ v napadené trestní věci vydala trestní příkaz, aniž by jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 dost. 1 tr. ř. řešila, zda se na odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993, vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Tomuto postupu rozhodně nebránila skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 jakožto soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 368 tr. ř.), dosud o účasti obviněného na amnestii z 3. 2. 1998 nerozhodl. Vzhledem k deklaratornímu účinku takovéhoto rozhodnutí, účinky amnestijního rozhodnutí nastaly již jeho uveřejněním ve Sbírce zákonů, t. j. dne 3. 2. 1998. Od tohoto dne pak měl obviněný právo vstupu na území Č. r. i pobytu zde v souladu s příslušnými zákony o pobytu cizinců a nemohl se tak dopustit protiprávního jednání, pro které byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ uznán vinným, jak bylo konstatováno výše.

Za tohoto stavu věci nelze skutková zjištění, která Okresní soud Praha-východ učinil, označit za úplná a nepochybná ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž v důsledku jejich neúplnosti rovněž hodnocení takto neúplně provedených důkazů nemůže konvenovat ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Povinností okresního soudu naopak bylo postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž takováto povinnost se jednoznačně vztahuje i na zjištění okolností rozhodných jednak pro posouzení viny, jednak pro stanovení adekvátního druhu a výměry trestu.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 2 T 37/2005 byl porušen zákon v ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. M. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Věc byla poté přikázána Okresnímu soudu Praha-východ, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což znamená, že posoudí jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. aplikaci amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998, a z toho vyvodí adekvátní právní závěry.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec