4 Tz 7/2013
Datum rozhodnutí: 30.04.2013
Dotčené předpisy: § 79f tr. ř.



4 Tz 7/2013-24 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2013 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. K. , proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 1103/2012 a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 1103/2012 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 134 odst. 2 a § 146a odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.


Odůvodnění:
Usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Děčín, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 10. 10. 2012 č. j. KRPU-184344-31/TČ-2012-040281 bylo zahájeno trestní stíhání M. K. a P. Č. pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se měli dopustit tím, že dne 16. 3. 2009 úmyslně za účelem vylákání pojistného plnění předstírali pojistnou událost spočívající v DN vozidel BMW 525 řidič a majitel P. Č. a VW Golf řidič a majitel M. K., ke které mělo dojít tak, že řidič Čapek, který vyjížděl z místa ležícího mimo komunikaci v katastru obce V. nedal přednost vozidlu VW Golf, které řídil M. K., ačkoliv k předmětné DN nedošlo, čímž způsobili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem T., P. škodu v celkové výši 307.693,- Kč.

Dne 22. 10. 2012 bylo s následným souhlasem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně vydáno policejním orgánem téhož policejního útvaru usnesení č. j. KRPU-184344-66/TČ-2012-040281, jímž byly podle § 79f a § 79a odst. 1 tr. ř. zajištěny, jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, peněžní prostředky v celkové výši 214 571,- Kč včetně příslušenství, uložené na účtu obviněného M. K., vedeného u České spořitelny, a. s. O., P. Současně byla obviněnému zakázána jakákoli dispozice se zajištěnými peněžními prostředky nacházejícími se na bankovním účtu.

Toto usnesení policejního orgánu napadl obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce stížností, o které rozhodl Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 1103/2012 tak, že podle § 146a odst. 2 tr. ř. napadené usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti, peněžních prostředků ve výši 214 571,- Kč s příslušenstvím, uložených na bankovním účtu obviněného, zrušil. Právní moci toto usnesení soudu nabylo dne 14. 11. 2012.

Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Děčíně podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. K.

Stěžovatel nejprve cituje znění ustanovení § 79a odst. 1, § 79f, § 2 odst. 5, § 134 odst. 2 a § 149 odst. 1 tr. ř. a konstatuje, že Okresní soud v Děčíně se jimi důsledně neřídil. V odůvodnění usnesení okresní soud jen velmi stroze uvedl, že podle jeho názoru je citované usnesení policejního orgánu nepřiměřené. Dále bylo konstatováno, že s rozhodnutím o takové záležitosti se soudkyně setkává za 20 let své praxe poprvé. Též bylo poukázáno na skutečnost, že v dané fázi vyšetřování se nerozhoduje o vině obviněného, což přísluší až následně soudu s tím, že obviněný K. je prozatím pouze v roli obviněného v trestním řízení, že jde o běžný případ a navíc vzhledem k přetíženosti trestního úseku Okresního soudu v Děčíně lze očekávat, že předmětná věc bude projednávána nejspíše až koncem roku 2013 či začátkem roku 2014. Proto v souladu s názorem obhájce vyjádřeným ve stížnosti soud uzavírá, že důsledky zajištění peněz by tak po velice dlouhou dobu stěžovaly bezúhonné osobě osobní život i podnikání, přičemž obviněný nebyl doposud trestán, vlastní řidičské oprávnění, nepáchá dopravní nehody a ani výše škody není neobvykle vysoká a od posuzované události je dán velký časový odstup (r. 2009).

Podle stěžovatele rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nebo náhradní hodnoty může být zcela zjevně učiněno i v přípravném řízení, v každém případě je ovšem namístě ve fázi trestního řízení, v níž není pravomocně rozhodnuto o vině obviněného. Podmínkou je, že zjištěné skutečnosti musí nasvědčovat tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, resp. pokud nelze takového zajištění dosáhnout, je možné zajistit náhradní (odpovídající) hodnotu (§ 79a odst. 1 a § 79f tr. ř.). Pro naznačený, byť fakultativní, postup tudíž zásadně není rozhodné, že o vině obviněného rozhodne až následně soud, ani zda se věc týká obvyklejšího či méně obvyklého jednání, ani to, zda obviněný již byl v minulosti trestán či zda je bezúhonným občanem. Dále je potřeba zmínit, že realizaci zajištění ve smyslu § 79a odst. 1 či § 79f tr. ř. nutně provází, stejně jako realizaci dalších institutů uvedených v části první hlavě čtvrté tr. ř., jisté omezení obviněného či dalších osob. Přestože je třeba při jejich uplatňování dbát principu přiměřenosti, není možné užití žádného z těchto institutů a priori odmítat jen proto, že omezuje obviněnou či jinou osobu. Podobně nelze považovat za přípustné odmítání zajištění peněžních prostředků či náhradních hodnot s odkazem na předpoklad doby, kdy bude ve věci pravomocně rozhodnuto (když navíc takový předpoklad je nutně velmi nepřesný). Již vůbec s výše naznačenou problematikou nesouvisí, zda se ve věci činný soudce s obdobným řízením ve své praxi setkal či nikoli.

Souhrnně je podle ministra spravedlnosti nutné konstatovat, že veškerá tvrzení sdělená Okresním soudem v Děčíně v odůvodnění napadeného usnesení, nemají pro posouzení zákonnosti a důvodnosti napadeného usnesení policejního orgánu žádný výraznější význam. Podstaty potřebného posouzení se týkal jen závěr, podle něhož je usnesení policejního orgánu nepřiměřené, který by ovšem následně musel být doplněn konkrétní úvahou soudu o tom, v čem nepřiměřenost spočívá a nikoli pouze obecným odkazem na fázi řízení či dřívější bezúhonnost obviněného.

Soud tak v rámci přezkumného řízení nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť především nezjistil v rozsahu potřebném pro rozhodnutí skutkový stav věci nezatížený pochybnostmi, ale zaobíral se toliko okrajovými či přímo nesouvisejícími okolnostmi. Následně, aniž by řádně posoudil důvodnost podané stížnosti, zrušil napadené rozhodnutí policejního orgánu postupem podle § 146a odst. 2 tr. ř., ačkoliv toto ustanovení má význam toliko pro určení stížnostního orgánu a správně mělo být užito § 149 odst. 1 tr. ř. Svůj postoj soud navíc vyložil v usnesení, které obsahuje pouze několik obecných úvah, které by při jejich akceptování v zásadě vylučovaly zajišťování podle § 79a či § 79f tr. ř. v přípravném řízení a které toto usnesení v rozporu s § 134 odst. 2 tr. ř. činí nepřezkoumatelným. Okresní soud v Děčíně se tak svým rozhodnutím dostal mimo mantinely shora uvedených ustanovení procesního práva trestního a porušil tím zákon ve prospěch obviněného M. K.

Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 1103/2012 byl porušen zákon v ustanoveních § 79a odst. 1, § 79f, § 134 odst. 2 a § 149 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl ke konstatování, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

Přesto je nejprve třeba uvést, že přezkoumání zákonnosti stížností pro porušení zákona napadeného postupu i usnesení okresního soudu Nejvyšším soudem bylo omezeno okolností, že ze spisu sp. zn. 0 Nt 1103/2012 i ze samotného usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2012 nelze zjistit, co všechno bylo v kritické době obsahem spisového materiálu Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, Územního odboru v Děčíně č.j. KRPU-184344/TČ-2012-040281, jenž byl spolu se stížností obviněného předložen okresnímu soudu k přezkoumání a rozhodnutí (viz č. l. 1 spisu sp. zn. 0 Nt 1103/2012).

Pravdou je totiž i to, že odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu v plném rozsahu nereflektuje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Příkladně o důkazech obsažených v policejním spise, jenž byl okresnímu soudu předložen, se nelze takřka nic dovědět, přestože jmenovaný soud měl ve smyslu § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. na základě podané stížnosti obviněného přezkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení, což ale, jak bude konstatováno níže, ne zcela učinil.

Nejvyšší soud proto při své přezkumné činnosti musel vycházet z toho, že obsahem policejního spisu bylo vše, co bylo k datu předložení spisu okresnímu soudu policejním orgánem zjištěno a zadokumentováno. K vlastní problematice je pak třeba uvést následující.

Podle § 79f tr. ř. nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§ 78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§ 79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§ 79c), nemovitost (§ 79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§ 79e), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§ 78 až 79e).

Z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v předmětné věci v podstatě vyplývá, že obvinění záměrně vyvolali dojem, že na dopravní komunikaci došlo ke střetu jejich motorových vozidel, čímž nastala pojistná událost, na základě čehož pojišťovna oběma z nich poskytla pojistná plnění a to ve výši 93 122,- Kč P. Č. a 214 571,- Kč M. K., ačkoli ve skutečnosti k vzájemné kolizi vozidel obviněných nedošlo a pojistná událost nenastala, čímž byly naplněny zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 tr. zák. O tom, že Kooperativa pojišťovna obviněným příslušné finanční částky poukázala na jimi určené bankovní účty nebyly pochybnosti, neboť policejní orgán v uvedeném směru provedl příslušné šetření a z opatřených listinných materiálů vyplývá, že konkrétně obviněnému M. K. byla částka 214 571,- Kč připsána dne 31. 3. 2009 na jeho účet u České spořitelny (viz č. l. 304 trestního spisu sp. zn. 3 T 10/2013, dále jen tr. spisu). Policejní orgán opatřil i další výpisy z tohoto bankovního účtu obviněného. Z jejich obsahu bylo zřejmé, že v době zahájení úkonů trestního řízení byla vyloučena aplikace ustanovení § 79a tr. ř., umožňující zajištění peněžních prostředků na účtu banky, neboť nezbytnou podmínkou by v takovém případě bylo prokázání, že konkrétní peněžní prostředky na tomto účtu jsou výnosem z trestné činnosti. V mezidobí, tj. do srpna resp. do října 2012, ale na tomto účtu došlo k takovému pohybu peněžních prostředků, že uvedenou okolnost prokázat již nebylo možné, neboť na bankovním účtu se již nacházely i jiné, nikoli trestnou činností získané peněžní prostředky a jejich konkrétní identifikace byla zcela nereálná. Policejní orgán prováděl též šetření ve vztahu k nemovitostem případně vlastněným obviněným M. K. a přitom zjistil, že je na jeho osobu v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví pozemku v Č. K. o celkové výměře 1004 m2 (viz č. l. 434, 436 až 438 tr. spisu). Že se konkrétně jedná o pozemek o výměře 885 m2 (zahrada) a o výměře 119 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), když nabývacím titulem byla darovací smlouva ze dne 21. 12. 2011, bylo zjištěno až později z výpisu z katastru nemovitostí (viz č. l. 435 tr. spisu). Každopádně by muselo být konstatováno, že ani uplatnění ustanovení § 79d tr. ř. o zajištění nemovitosti zde nepřicházelo v úvahu.

Po zjištění, že obviněný M. K. má na svém shora zmíněném účtu u České spořitelny ke dni 18. 10. 2012 zůstatek ve výši 255 516,59 Kč (viz č. l. 184 tr. spisu), bylo policejním orgánem přistoupeno k aplikaci ustanovení § 79f tr. ř., umožňující zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti a to ohledně částky rovnající se pojistnému plnění ve výši 214 571,- Kč.

Nejvyšší soud je toho názoru, že v konkrétním případě bylo rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty, částky 214 571,- Kč, na specifikovaném bankovním účtu obviněného zcela přiměřené v té době existující procesní i důkazní situaci. Postup podle primárních ustanovení podle § 78 až § 79e tr. ř. totiž nepřicházel v úvahu a podmínky pro aplikaci ustanovení § 79f tr. ř. zde naplněny byly. Je přitom přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o zajištění bude vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno. Z usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty sice není zjevné, za jakým účelem z hlediska následného postupu v rámci vydání meritorního rozhodnutí ve věci bylo vydáno, což lze pokládat za určitý nedostatek, ale zároveň je možné předpokládat, že v dalším řízení by státní zástupce mohl soudu navrhovat uložení propadnutí této náhradní hodnoty v souladu s ustanovením § 56a tr. zák. K zajištění nároku poškozeného v daném případě nedošlo, byť by se to mohlo jevit vhodnějším, ale v takovém případě by bylo nutné postupovat podle ustanovení § 47 tr. ř. a násl. Každopádně ale argument okresního soudu, že M. K. je pouze obviněn a rozhodnutí je třeba nechat na soudu, se zcela míjí s posláním aplikovaného ustanovení podle § 79f tr. ř.

Obdobné lze prohlásit i o ostatních argumentech obsažených v odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, které též nejsou zcela souladné s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

To se však nestalo. Např. okolnost, že soud dosud předmětnou problematiku neřešil, nemůže být v žádném případě významnou z hlediska posuzování zákonnosti a důvodnosti vydaného rozhodnutí policejního orgánu ohledně zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Taktéž skutečnost, že o tom bylo rozhodnuto policejním orgánem ve fázi vyšetřování , není ničím neobvyklá, neboť již ze zařazení předmětného ustanovení § 79f, resp. ustanovení § 78 až § 79e, do části první, hlavy čtvrté, oddílu čtvrtého trestního řádu lze předpokládat, že tato budou převážně aplikována v rámci přípravného řízení, kdy o vině obviněného není definitivně rozhodnuto. Ani okolnost, že jde o běžný případ se škodou nedosahující ani 1 milion Kč, není z hlediska možné aplikace předmětného ustanovení trestního řádu nijak rozhodující. Navíc výši škody přesahující 200 tisíc Kč, připadající z hlediska náhradového řízení na obviněného M. K., nelze rozhodně označit za marginální a právě časové prodlení od spáchání činu do okamžiku zahájení trestního stíhání mj. zapříčinilo, že v daném případě bylo možné uvažovat výhradně o aplikaci ustanovení § 79f tr. ř., když samotné ustanovení např. podle § 79a odst. 1 tr. ř. použít nebylo možné. Pokud okresní soud též konstatoval, že rozhodnutí policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty je v konkrétním případě nepřiměřené, tak poněkud opomněl vysvětlit, v čem je nepřiměřené, když zajištěná peněžní částka na bankovním účtu obviněného představovala stejnou částku hodnoty plnění, kterého se obviněnému dostalo od pojišťovny na základě údajně podvodně vykonstruované pojistné události. Navíc je zřejmé, že zajištěná peněžní částka nedosahovala výše peněžních prostředků, které se na bankovním účtu obviněného v té době nacházely a tudíž je do jisté míry lichým i argument, že by použití tohoto právního instrumentu nepřiměřeně zatěžovalo jeho osobní život i podnikání. To přitom ani nelze pokládat v takovýchto případech za stěžejní moment ohledně rozhodování o zajištění náhradní hodnoty.

Určitou důležitost je třeba přikládat pouze argumentu okresního soudu, že doba trvání tohoto zajištění by byla v konkrétním případě příliš dlouhá a to s ohledem na zatíženost soudu a jeho personální obsazenost a tudíž i předpokládanou dobu, kdy bude ve věci možné nařídit hlavní líčení. Zde je ale třeba poznamenat, že o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod (ochrana vlastnictví) by se jednalo až v případě, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Čili časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Zákon sice blíže tuto dobu nestanoví, ale v zásadě je třeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody, viz ustanovení § 72a tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08). Protože v projednávaném případě by celková doba omezení osobní svobody obviněného vazby, teoreticky nesměla překročit dobu jednoho roku, tak lze za nezbytnou dobu pro zajištění náhradní hodnoty označit stejnou časovou lhůtu. Rozhodně ale nemůže být jako v přezkoumávaném případě důvodem pro zrušení rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty argument, že soud je nedostatečně personálně obsazen a hlavní líčení ve věci bude možné nařídit nejdříve na konec roku 2013. Jednak lhůta jednoho roku v době rozhodování okresního soudu ještě zdaleka neuplynula, ale hlavně je povinností soudu v takové věci postupovat stran rychlosti řízení obdobně, jako by tomu bylo ve věci vazební. Je proto na soudu, aby svoji rozhodovací činnost organizoval způsobem, který zajistí, že v uvedené době bude tato nikoli komplikovaná věc meritorně rozhodnuta. Tím pak zároveň nedojde k překročení přiměřené doby, po níž bude předmětná náhradní hodnota zajištěna.

Dále je též třeba vyslovit souhlas s námitkou stěžovatele, že pokud okresní soud hodlal napadené usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty zrušit, neměl tak učinit podle ustanovení § 146a odst. 2 tr. ř., které má kompetenční a časovou povahu, tj. stanoví, který soud a v jaké lhůtě o podané stížnosti musí v takovémto případě rozhodnout. Na předmětné rozhodnutí by okresní soud byl po předchozím přezkoumání správnosti napadeného usnesení i předchozího řízení ve smyslu § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. povinen aplikovat ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř., které slouží ke zrušení napadeného usnesení ve stížnostním řízení.

Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu v Děčíně a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon a to ve prospěch obviněného M. K. v ustanoveních § 134 odst. 2 a § 146a odst. 2 tr. ř. Vzhledem k charakteru porušení zákona se Nejvyšší soud musel omezit na tento pouhý akademický výrok, když další postup podle § 269 odst. 2 tr. ř. a násl. v daném případě není podle zákona možný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c