4 Tz 7/2004
Datum rozhodnutí: 27.01.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 7/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. ledna 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 173/2003, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 173/2003, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně vydal dne 21. 7. 2000 pod sp. zn. 3 T 125/2000, trestní příkaz, jímž byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že ačkoliv mu byl pravomocným rozhodnutím Dopravního inspektorátu Policie ČR v Břeclavi ze dne 8. 12. 1999, č. j. ORBH 20-808/DS-99 uložen m.j. i zákaz řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců, tj. do 7. 10. 2001, přesto dne 25. 3. 2000 řídil po ul. T. nákladní vozidlo P., SPZ 0, přičemž kolem 12.15 hod. ve směru k sídlišti B. S. začal s vozidlem couvat a způsobil tak střet s osobním automobilem Š. 105L SPZ 0, které řídil F. N. Za to byl obviněnému v sazbě ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Obviněnému byl také za použití § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uložen i peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč, přičemž pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 24. 8. 2000.

Městský soud v Brně poté dne 5. 3. 2003 rozhodl usnesením sp. zn. 3 T 125/2000, jímž podle § 330 odst. 1 tr. ř. a § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodl, že obviněný J. H. vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 60 odst. 4 a § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil obviněného do věznice s dozorem.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 173/2003, zamítl stížnost obviněného proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Brně podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podanou.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 173/2003, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H. stížnost pro porušení zákona. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.

Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku především poukázal na skutečnost, že obviněný byl v poučení, jež je součástí písemně vyhotoveného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 3 T 125/2000, nesprávně poučen o lhůtě k podání opravného prostředku. Podle něj bylo možno proti usnesení podat stížnost do tří dnů ode dne doručení. Byť byl obviněný osobně veřejnému zasedání, v jehož průběhu došlo k přeměně trestu, osobně přítomen, nelze z obsahu protokolu zjistit, jak byl obviněný o právu podat opravný prostředek poučen. Pokud se pak řídil poučením v písemně vyhotoveném usnesení, nemohla být jeho stížnost zamítnuta jako opožděně podaná, neboť ji podal dne 27. 3. 2003, což je třetí den po doručení usnesení.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákona v neprospěch obviněného J. H. v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí zrušil, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a poukázal na rozhodnutí v obdobné trestní věci, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 49/1998. V citovaném rozhodnutí byl vyjádřen právní názor, že okolnost, že odsouzenému nebylo dáno poučení o lhůtě k podání stížnosti, bude zpravidla zakládat důvod k žádosti o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že přezkoumal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 125/2000 (v písemném vyhotovení usnesení je v odůvodnění vadně citován spis sp. zn. 3 T 15/2000), přičemž zjistil, že u veřejného zasedání konaného dne 5. 3. 2003 byl J. H. osobně přítomen a po poučení o právu stížnosti se nevyjádřil. Pokud písemně odůvodněnou stížnost předal obviněný na poštu až dne 27. 3. 2003, učinil tak poté, co dne 10. 3. 2003 skončila zákonná lhůta k podání stížnosti, tedy opožděně. Z těchto důvodů aniž věcně přezkoumal napadené rozhodnutí, zamítl stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podanou.

Ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. uvádí, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. V posuzované trestní věci byl obviněný osobně u veřejného zasedání dne 5. 3. 2003 přítomen, bylo mu tedy usnesení oznámeno vyhlášením. Stížnost co opravný prostředek tak mohl obviněný v souladu s ustanovením § 143 odst. 1 tr. ř. podat u Městského soudu v Brně do tří dnů od oznámení takovéhoto usnesení. Je však sporné, zda byl obviněný v tomto veřejném zasedání řádně poučen o lhůtě k podání stížnosti. Z protokolu o veřejném zasedání, který je ve spise založen na č. l. 47-48 spisu sice vyplývá, že poté, co samosoudce vyhlásil usnesení, uvedl jeho podstatné důvody a dal poučení o právu stížnosti , avšak není zřejmé jaká konkrétní lhůta byla obviněnému sdělena jako lhůta zákonná pro podání opravného prostředku.

Mimo tohoto nejasného poučení byl obviněný nadto následně poučen vadně, a to v písemně vyhotoveném usnesení sp. zn. 3 T 125/2000, které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 24. 3. 2003. Zde bylo výslovně uvedeno, že stížnost je možno podat do tří dnů ode dne doručení usnesení, přičemž obviněný J. H. v souladu s tímto poučením stížnost podal dne 27. 3. 2003.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně nesplnil důsledně svou povinnost, vyplývající mu z ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř., a pochybil také při aplikaci ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. pokud stížnost obviněného zamítl jako opožděně podanou. Podle ustanovení § 148 odst. 2 tr. ř. nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení. Vzhledem k tomu, co je uvedeno výše, nelze zjistit, zda byl obviněný při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání poučen v intencích § 143 odst. 1 tr. ř., naopak je zřejmé, že v písemném vyhotovení usnesení byl poučen vadně a podle tohoto poučení také postupoval.

Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jde o identický právní problém, který řeší již citované rozhodnutí R 49/1998 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V této trestní věci nebyl obviněný vůbec poučen o lhůtě, v níž může opravný prostředek podat, pouze o možnosti podat opravný prostředek prostřednictvím soudu okresního k soudu krajskému, a stížnost tak podal až deset dnů poté, co mu bylo usnesení doručeno. Uvedený judikát vyjadřuje názor, že k opožděnému podání stížnosti nedošlo proto, že by obviněný byl nesprávně poučen o lhůtě, neboť takovéto poučení chybělo. To, že údaj o lhůtě chyběl, nelze považovat za nesprávné poučení ve smyslu § 148 odst. 2 tr. ř. Zatímco nesprávné poučení určuje nějakou lhůtu, ze které je možno vycházet při posuzování hranice včasnosti podání opravného prostředku, u nedostatku poučení se o žádné hranice opírat nelze. Za té situace je třeba vycházet ze lhůty uvedené v zákoně, jinak by totiž rozhodnutí, které neobsahuje poučení, nenabylo právní moci, což odporuje požadavku na právní stabilitu soudních rozhodnutí .

Porovnáním okolností obou případů je zřejmé, že v nyní posuzované trestní věci nejde o situaci, že by obviněnému opomenutím nebyla sdělena žádná lhůta k podání stížnosti, naopak obviněný byl o této lhůtě poučen soudem prvního stupně, avšak vadně. To vytvořilo stav, který je možno napravit pouze podáním stížnosti pro porušení zákona, nikoli žádostí o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k okolnostem výše uvedeným Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 173/2003, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně věc obviněného J. H. přezkoumá v intencích § 147 odst. 1 tr. ř. učiní některé z rozhodnutí, k němuž je dle ustanovení § 148 odst. 1 či § 149 odst. 1 tr. ř. oprávněn.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á