4 Tz 61/2003
Datum rozhodnutí: 29.07.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 61/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. července 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 4 To 492/2002, v trestní věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 193/2002, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 4 To 492/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného J. Š.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 18. 9. 2002 byla u Okresního soudu v Prostějově podána obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 2 Zt 208/2002, na obviněného J. Š. pro dvojnásobný trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že 1.) dne 13. 5. 2002 kolem 12.00 hod. v areálu ÚSP N., okres P. pronásledoval vychovatelku Zvláštní školy N. S. J., dostihl ji v budově údržby, uchopil ji zezadu za prsa, tiskl ji k sobě a snažil se ji políbit, přičemž poškozené se asi po 30 sekundách podařilo vysmeknout se mu a utéct do budovy údržby. Dále 2.) dne 24. 6. 2002 kolem 12.00 hod. u vstupních dveří ÚSP N., okres P., uchopil za ramena vychovatelku Zvláštní školy N. S. J., a poté, co se mu vysmekla, ji pronásledoval do prvního patra budovy, dostihl ji, uchopil za ramena a odmítal ji pustit, přičemž upadli na zem, kde na ní ležel a bránil jí v odchodu.

Okresní soud v Prostějově rozhodl usnesením ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 1 T 193/2002, tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení si podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově, o které rozhodoval Krajský soud v Brně, který ji usnesením ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 4 To 492/2002, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 4 To 492/2002, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení zákona. Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 4, § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

V odůvodnění podané stížnosti ministr podrobně rozvedl, že v případě objasnění příčetnosti obviněného v době činu se jedná o splnění základní podmínky pro jeho trestní odpovědnost. Stejně je nutno zjistit, zda je obviněný schopen chápat smysl trestního řízení. Pokud by při podání obžaloby takový důkaz chyběl, jednalo by se v souladu se stávající judikaturou o důvod, pro který by bylo nutno vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

V tomto případě však takový důkaz nechyběl, neboť součástí vyšetřovacího spisu byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (správně odvětví psychiatrie). Soudu nic nebránilo, aby o doplnění znaleckého posudku požádal znalce sám, což stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně připustil. Důvodem zamítnutí stížnosti byla skutečnost, že existovaly pochybnosti o schopnosti obviněného chápat smysl trestního řízení za situace, kdy stejný znalec u totožného obviněného na tuto otázku v projednávaném spise odpověděl kladně, zatímco ve spise Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v P. ČVS: OVPV 265/00 na tuto otázku odpověděl záporně. Tento zdánlivý rozpor mohl soud posoudit v průběhu hlavního líčení, což by neznamenalo výrazné obtíže oproti došetření v přípravném řízení. Ohledně schopnosti obviněného chápat smysl trestního řízení je nutno poukázat na doslovnou formulaci odpovědí znalců na tuto položenou otázku. V projednávaném spise znalec uvedl, že obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení přiměřeně svému intelektu. Intelektuální úroveň obviněného byla v rámci tohoto znaleckého posudku zhodnocena tak, že spadá do pásma lehké mentální retardace jako lehká debilita. Ve vyšetřovacím spise ČVS: OVPV 265/00 byla intelektová úroveň obviněného zhodnocena jakožto lehká mentální retardace, úroveň debility středně těžkého stupně. Současně znalci uvedli, že obviněný není schopen chápat plně smysl trestního řízení. Srovnáním obou odpovědí lze dospět k závěru, že znalci se k otázce schopnosti obviněného chápat smysl trestního řízení v obou případech vyjádřili shodně ovšem odlišnými formulacemi. Lze mít za prokázané, že obviněný trpí defektem intelektu, který mu brání chápat smysl trestního řízení ve stejném rozsahu, jak jej chápou osoby s intelektem nepoškozeným, nicméně v základních rysech je schopen tomuto řízení porozumět. Ze znaleckého posudku MUDr. P. H., primáře MUDr. M. K. a PhDr. D. H. je patrno, že při přípravě posudku měli k dispozici všechny údaje o předchozích vyšetřeních zdravotního stavu obviněného a v závěru posudku je hodnotili.

Dále stěžovatel podotknul, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednotlivými soudními rozhodnutími nelze na projednávaný případ použít, neboť rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 315/2001 se týká problematiky postupu podle § 110 tr. ř. a rovněž usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 116/2002 se zaměřuje na případ, kdy psychický stav pachatele v přípravném řízení vůbec zkoumán nebyl. Naopak lze podle stěžovatele poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 33/2002, který podobnou problematiku řešil se závěrem, že doplnění znaleckých posudků již přibranými znalci je možno provést samotným soudem.

V projednávaném případě je podle stěžovatele zřejmé, že doplňující výslech soudního znalce k závěrům jím podaného znaleckého posudku v porovnání s jeho předchozím znaleckým posudkem nelze podřadit pod takový důkaz, jehož provedení by bylo spojeno s výraznými obtížemi nebo by bylo zřejmě na újmu rychlosti řízení. Naopak vrácením věci k došetření z uvedeného důvodu došlo k nedůvodným průtahům v trestním řízení a k poškození obviněného na jeho právu na rychlý soudní proces. Závěr Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, že v konkrétním projednávaném případě obviněného Š. byly splněny veškeré podmínky obsažené v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. pro vrácení věci do přípravného řízení, nebyl podle stěžovatele opodstatněný.

V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 4 To 492/2002, byl v neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 4, § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím i v ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. (správně § 188 odst. 1 písm. e/ tr. ř.). Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedené usnesení, jakož i usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 1 T 193/2002, zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že v trestní věci obviněného Š. nebyly do podání obžaloby objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout a jejich došetření je spojeno s obtížemi ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o splnění základní podmínky pro trestní odpovědnost obviněného, a to o objasnění jeho příčetnosti. Ve věci byl v přípravném řízení přibrán znalec MUDr. P. H., který spolu s konzultanty vypracoval písemný znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že obviněný v době spáchání činu netrpěl žádnou duševní chorobou ani sexuální deviací, nýbrž pouze defektem intelektu v pásmu lehké mentální retardace, tedy lehkou debilitou. Osobnost obviněného je hodnocena jako strukturovaná s infantilními rysy, psychopatickými rysy nezdrženlivosti, impulzivity s pohotovostí ke zlobným a agresivním reakcím. V závěrečném vyjádření znalce se pak uvádí, že obviněný mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání, mohl své jednání ovládat a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení a není u něj navrhována žádná forma ochranného léčení.

Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že státnímu zástupci musel být v době jeho rozhodování znám znalecký posudek založený ve spise Okresního státního zastupitelství v Prostějově pod sp. zn. 1 Zt 336/2000. V tomto posudku MUDr. P. H. a MUDr. J. E. je však obviněný hodnocen z hlediska defektu jeho intelektu jako osoba s lehkou mentální retardací na úrovni debility středně těžkého stupně. Navíc jsou jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací hodnoceny jako vymizelé právě pro poruchu tohoto intelektu. V tomto posudku oba znalci navrhují ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě s tím, že obviněný Š. není ani schopen chápat smysl trestního řízení.

Jak nalézací soud zjistil, obviněný Š. je osobou, jež je zbavena způsobilosti k právním úkonům, a to rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově. I v této civilní věci byl ohledně jeho osoby opatřen znalecký posudek, který má odlišné závěry od znaleckého posudku opatřeného v nyní projednávané trestní věci, neboť se v něm uvádí, že obviněný trpí těžkou debilitou až v pásmu imbecibility, jde tedy o výrazné snížení intelektových schopností, které činí J. Š. zcela nezpůsobilým k právním úkonům, a tento není ani schopen chápat smysl soudního řízení.

Znalecký posudek MUDr. P. H. podaný v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 193/2002 sice zmiňuje obě předchozí znalecká posouzení, avšak se již v jejich souvislosti nevyjadřuje ke svým nynějším závěrům, ani je blíže neodůvodňuje. Uvedené znalecké posudky jsou ve svých výsledcích ve vzájemném rozporu a navíc k odlišným závěrům pak došel stejný znalec, který se k duševnímu stavu obviněného Š. vyjadřoval již v předchozí trestní věci. V této souvislosti okresní soud poukázal na judikaturu obecných soudů a konstatoval nutnost odstranit rozpory postupem podle § 109 tr. ř. a pro případ, že k náležitému objasnění otázky příčetnosti obviněného takto nedojde, bude nutné použít postup podle § 110 tr. ř.

Za procesní situace, jak byla výše uvedena, měl okresní soud zato, že dosud nebyl v řízení vytvořen dostatečný podklad pro postavení obviněného před soud a doplňování potřebných důkazů je spojeno s obtížemi, které by byly v řízení před soudem na újmu rychlosti řízení nehledě na okolnost, že otázka příčetnosti obviněného má být podle konstantní judikatury náležitě objasněna již v přípravném řízení.

Opačný právní názor ve své stížnosti ke Krajskému soudu v Brně vyslovil státní zástupce, kterou pak stížnostní soud v neveřejném zasedání, jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se tak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně až na otázku postupu podle § 110 tr. ř., neboť se jedná o postup zatím naprosto předčasný, vhledem k možnosti odstranit vzniklé pochybnosti postupem podle § 109 tr. ř.

Podle Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit, že objasnění okolností nezbytných pro stanovení příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí věci. Pokud po podání obžaloby takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to i v jeho znění podle zák. č. 265/2001 Sb.

V této souvislosti je potřebné alespoň ve stručnosti připomenout, že podle vědy trestního práva se příčetností rozumí subjektivní způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech. Naopak nepříčetností ve smyslu § 12 tr. zák. je stav, v němž někdo pro duševní poruchu, jež je dána v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, nebo nemůže své jednání ovládat. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, její posouzení tedy náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Teorie trestního práva používá pojmu kritéria nepříčetnosti , která dělí na kritéria biologická (lékařská) a kritéria psychologická (juristická). Biologickým kritériem nepříčetnosti je duševní porucha, psychologickým kritériem je nedostatek schopnosti rozumové (rozpoznávací) nebo schopnosti ovládací (určovací), přičemž některý z těchto nedostatků musí být u pachatele vyvolán duševní poruchou v době činu.

V konkrétním projednávaném případě příslušné vyšetření duševního stavu obviněného J. Š., ze kterého by bylo možno pro účely obžaloby učinit závěr o příčetnosti pachatele v době činu, nechybělo, neboť součástí vyšetřovacího spisu byl příslušný znalecký posudek, jenž se podmínkou příčetnosti obviněného v době činu zabýval. Problém nastal až při jeho srovnání se znaleckým posudkem z předcházející trestní věci obviněného a se závěry znaleckého posudku předkládaného Okresnímu soudu ve Znojmě v souvislosti s občanskoprávním řízením o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům. Soudy obou stupňů pak vyhodnotily důkazní situaci ohledně příčetnosti obviněného J. Š. v této trestní věci tak, že z dostupných důkazních prostředků nelze závěr o příčetnosti obviněného v době spáchání činu učinit.

Zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů je pro posouzení otázky nepříčetnosti v zásadě bezvýznamné a nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti objasnit v tom kterém případě, zda byl pachatel ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu nepříčetný ve smyslu § 12 tr. zák. Stejně tak znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci téhož obviněného nemůže být znaleckým posudkem v další trestní věci, v níž je vedeno nové trestní stíhání.

Schopnost obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat je se musí posuzovat vždy z hlediska konkrétního trestného činu. Důsledné objasnění otázky příčetnosti pachatele vystupuje do popředí právě proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozh. č. 17/1979 Sb. rozh. trest.). Je tedy zapotřebí v průběhu dokazování na tuto otázku soustředit pozornost, neboť při spáchání několika trestných činů může být pachatel ve vztahu k některým z nich příčetný a ve vztahu k jiným nepříčetný (hovoří se o tzv. nepříčetnosti parciální). Je obecně známo, že např. slabomyslný rozpozná společenskou nebezpečnost krádeže, kterou provedl sám, ale nerozpozná nebezpečnost spolupachatelství krádeže nebo loupeže spáchané s osobou, která je pro něj autoritou. Obdobné rozdíly by bylo možno vysledovat u téhož pachatele ve vztahu k úmyslnému trestnému činu a ve vztahu k trestnému činu spáchanému z nedbalosti.

Vzhledem k tomu, že otázka příčetnosti je otázkou právní, náleží její posouzení orgánům činným v trestním řízení, které ji zodpoví na základě hodnocení dostupných provedených důkazů. I když je v této věci potřeba odborných znalostí z oboru psychiatrie, je znalecký důkaz z tohoto oboru jen jedním z podkladů pro vytvoření přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Pokud orgán činný v trestním řízení k objasňování příčetnosti obviněného ke konkrétnímu jednání přistoupil a zjistil, že ohledně téhož pachatele existuje vedle znaleckého psychiatrického posudku vypracovaného pro potřeby trestního řízení diametrálně odlišný znalecký psychiatrický posudek vypracovaný pro potřeby jiného trestního řízení, popř. občanskoprávního řízení, neznamená to, že by neměl těmto psychiatrickým posudkům věnovat pozornost, a že by se neměl pokusit vysvětlit příčiny, které jednotlivé soudní znalce k rozdílným závěrům vedly. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že znalec MUDr. P. H. se sám k důvodům svých odlišných závěrů ohledně příčetnosti obviněného J. Š. v obou trestních věcech nevyjádřil, neboť mu nebyla jako znalci tato otázka položena.

Ze závěrů znaleckého posudku ze dne 24. 7. 2002 vypracovaného v projednávané trestní věci znalcem MUDr. P. H. v součinnosti s konzultanty PhDr. D. H. a prim. MUDr. M. K. vyplývá, že obviněný Š. netrpěl duševní chorobou ani sexuální deviací. Jedná se u něj o defekt intelektu v pásmu lehké mentální retardace lehké debility. Obviněný nebyl v době trestné činnosti ovlivněn alkoholem. Ve vztahu k posuzovanému jednání byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného Š. zachovány. Pobyt obviněného na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný, neboť netrpí duševní chorobou ani sexuální deviací. Defekt intelektu obviněného je trvalého rázu a je léčbou neovlivnitelný. Rovněž osobnostní rysy obviněného nemůže léčba ovlivnit. Ochranné léčení nebylo znalci navrženo. Posuzovaný je schopen chápat smysl trestního řízení přiměřeně svému intelektu.

Z obsahu znaleckého posudku ze dne 15. 5. 2000 předloženého v trestní věci vedené Policií České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v P. pod sp. zn. ČVS: OVPV- 265/00, znalci MUDr. P. H. a MUDr. J. E. lze zjistit, že obviněný Š. trpí defektem intelektu na úrovni debility středně těžkého stupně, eretického typu s rysy nezdrženlivosti, impulzivity, pohotovostí k agresivním reakcím se sociální maladaptivitou v širším smyslu. Pro uvedenou poruchu intelektu byly u obviněného rozpoznávací i ovládací schopnosti v době páchání trestných činů vymizelé, přičemž ovlivnění alkoholem znalci u obviněného Š. nezjistili. Z psychiatrického hlediska je pobyt obviněného na svobodě společnosti nebezpečný bez adekvátní psychiatrické léčby. Znalci proto navrhli ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Obviněný není schopen chápat smysl trestního řízení. (pozn. Tehdy byl obviněný stíhán pro podezření ze spáchání trestných činů podle § 238 odst. 1, 2 a § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že násilím vnikl do domu staré paní, kde odcizil potraviny v hodnotě 91, 20 Kč)

Ve spise vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 193/2002 se rovněž nachází kopie rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne ze dne 28. 4. 1989, sp. zn. Nc 755/89, kterým byl J. Š. zbaven způsobilosti k právním úkonům. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak zřejmé, že duševní stav jmenovaného byl blíže zkoumán znalcem MUDr. L. R., který dospěl k závěru, že J. Š. trpí výrazným snížením intelektových schopností v pásmu těžké debility až imbecility. Jedná se o vrozenou duševní poruchu trvalého rázu, která je léčbou neovlivnitelná. Posuzovaný není schopen chápat smysl soudního jednání.

Z protokolu o trestním oznámení na č. l. 8 spisu vyplývá, že dne 13. 5. 2002 vyšla poškozená S. J. po té, co ji obviněný říkal na chodbě ústavu, že ji chce ošahávat , ven před budovu, přičemž obviněný Š. šel za ní. Poškozená směřovala k budově údržby, kde je stále někdo ze zaměstnanců ústavu. Š. poškozenou dohnal v průchodu mezi budovami, kde ji uchopil rukama zezadu za prsa a snažil se ji políbit. Poškozená se mu po chvíli vysmekla a utekla do dílny, kde jí údržbáři otevřeli dveře. Když Š. viděl údržbáře, přestal ji pronásledovat a po té, co na něj údržbář F. promluvil, utekl. To vyplývá rovněž i z úředních záznamů o podaném vysvětlení učiněných J. H. na č. l. 14 spisu a Z. F. na č. l. 15 spisu.

Z psychiatrické části znaleckého posudku na č. l. 33 l) spisu vyplývá, že ve vztahu k projednávané trestné činnosti obviněný J. Š. ví, že se dopustil nepatřičného jednání, a v okamžiku, kdy vycítil nebezpečí (přítomní údržbáři), svého jednání zanechal a utekl. Obviněný si je i při své úrovni intelektu vědom toho, co je správné a co ne. Pokud je to v jeho prospěch, dovede korigovat své jednání. Mnohdy své špatné chování, které i on sám vnímá jako špatné, omlouvá tím, že je zbaven svéprávnosti , a proto se mu vlastně nemůže nic stát, neboť nemůže být potrestán. Podle závěrů znalce - psychologa obviněný ví, co znamená nepodmíněný trest, a bojí se ho, kdežto u podmíněného trestu u obviněného představa o jeho obsahu chybí. Posuzovaný je pak podle znaleckého závěru schopen chápat smysl trestního řízení přiměřeně svému intelektu.

Z výše uvedených skutkových zjištění a obsahu znaleckého posudku pak bylo možné učinit závěr o tom, že obviněný J. Š. ve vztahu k projednávanému jednání věděl, že to, co dělá, dělat nemá, a byl tedy jinými slovy schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Dále pak ze skutkových zjištění, na které poukazuje rovněž znalec psychiatr vyplývá, že obviněný J. Š. svého závadného jednání zanechal poté, co se na scéně objevili údržbáři a z místa činu utekl, z čehož lze vyvodit závěr o tom, že své nepřístojné jednání dokázal ovládnout. Ze závěru znalce psychologa pak lze logicky vyvodit, že obviněný byť v omezené míře chápe smysl trestního stíhání, neboť má představu o nepodmíněném trestu a bojí se ho. Jinými slovy řečeno, okolnost, že obviněný byl někdy v minulosti na základě psychiatrického znaleckého posudku shledán nepříčetným ve vztahu k tehdy projednávanému jednání automaticky neznamená, že ve vztahu k jinému jednání musí být rovněž nepříčetný.

Na základě těchto skutkových zjištění, jakož i závěrů znaleckého posudku o tom, že rozpoznávací a ovládací schopnosti byly u obviněného v době páchání posuzovaného jednání zachovány, si státní zástupce utvořil pro účely podání obžaloby v této trestní věci odůvodněný závěr o příčetnosti obviněného J. Š. v době činu. Byť vzhledem k významu této otázky bylo důvodné, aby orgány přípravného řízení požádaly znalce MUDr. P. H. o bližší vysvětlení jeho závěrů učiněných v nyní projednávané věci ve vztahu k jeho znaleckým závěrům v předchozí trestní věci obviněného, za účelem srovnání obou případů, a přesto, že tak orgány přípravného řízení neučinily, nemohlo to zpochybnit podanou obžalobu v této trestní věci natolik, aby bylo možné dospět k závěru, že obviněný je pro zcela nedostatečnou objasněnost své příčetnosti stavěn před soud v rozporu s ustanovením § 176 tr. ř.

Bylo tedy úkolem nalézacího soudu, aby opatřil odpovědi na dosud nezodpovězené otázky a odstranil i případné rozpornosti ohledně duševního stavu obviněného vzniklé na podkladě existujících znaleckých psychiatrických posudků, které byly na J. Š. postupně zpracovány. Mělo se tak stát nejprve požádáním znalce MUDr. P. H. o vysvětlení podle § 109 tr. ř., které by spočívalo v bližším objasnění a vzájemném srovnání obou znaleckých posudků a zejména jejich závěrů, na jejichž vypracování se ohledně osoby obviněného podílel, a to i ve vztahu k znaleckému posudku MUDr. L. R., který se k duševnímu stavu obviněného vyjadřoval v občanskoprávním řízení.

Pokud by toto vysvětlení dostatečně neodstranilo pochybnosti soudu v otázce příčetnosti pachatele v době jeho posuzovaného jednání či jeho schopnosti chápat smysl trestního řízení, nic nebránilo soudu, aby si za účelem náležitého objasnění duševního stavu obviněného opatřil znalecký posudek jiného znalce ve smyslu ustanovení § 109 věta druhá tr. ř. Teprve pokud by se ani shora uvedeným způsobem nepodařilo odstranit rozpory vznikající srovnáním závěrů postupně vypracovaných psychiatrických znaleckých posudků, přicházel by v úvahu postup podle § 110 tr. ř. I po novele trestního řádu lze totiž ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.

Shora popsaný postup nalézacího soudu by pak byl v této konkrétní trestní věci zcela v souladu s novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002, včetně novelizovaného znění ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., v němž jsou stanoveny podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření po předběžném projednání obžaloby. Kumulativní podmínkou pro vrácení věci v případě, kdy je toho třeba k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, byla nově stanovena ta, aby v řízení před soudem takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. S ohledem na rozsah došetření, které v prvé řadě spočívalo v doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví či jeho srovnání se znaleckým posudkem předloženým soudu v jiné trestní či občanskoprávní věci, nebylo opodstatněné dospět k závěru, že v konkrétním projednávaném případě obviněného J. Š. jsou splněny veškeré podmínky obsažené v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. v novelizovaném znění, pro vrácení věci do přípravného řízení, při zohlednění časové náročnosti na provedení takového úkonu, v porovnání s možnostmi přípravného řízení.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. došlo k zásadní změně poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení. Přípravné řízení má pouze funkci přípravnou, pomocnou a těžiště řízení se přesunulo před soud. Znamená to mj. i omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení. Vady procesního charakteru ale i nedostatečné objasnění věci je třeba vždy zkoumat v kontextu konkrétního případu, s ohledem na povahu věci, důvodnost podané obžaloby ve smyslu ustanovení § 176 tr. ř., rozsah ostatních důkazů, následky vadného procesního postupu pro celkové důkazní řízení, apod.

Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením a v řízení, které mu předcházelo, porušil zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., jež mu ukládá povinnost přezkoumat z podnětu podané stížnosti správnost výroku napadeného usnesení, jakož i jemu předcházející řízení, a dále v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle nějž může podanou stížnost zamítnout jen tehdy, je-li nedůvodná. Stížnostní soud měl namísto toho s ohledem na důvody a argumenty, které jsou obsaženy v odůvodnění tohoto rozhodnutí, zrušit usnesení soudu prvního stupně, jímž z důvodu obsaženém v § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátil do přípravného řízení a uložit mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Protože se tak nestalo, Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu, ale ve prospěch obviněného, a nikoli v jeho neprospěch, jak se toho domáhala stížnost pro porušení zákona.

Předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jako soudu stížnostního, mělo ten důsledek, že věc, která se v době jeho rozhodování dosud nacházela ve stádiu řízení před soudem, byla nedůvodně vrácena do přípravného řízení, a tím jednoznačně došlo ke zlepšení procesního postavení obviněného J. Š. Došlo totiž k oddálení projednání předmětné věci v hlavním líčení a případného vydání rozhodnutí ve věci samé, které mohlo mít odsuzující povahu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele opírající se o zásadu oficiality a právo obviněného na co nejrychlejší projednání věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. S ohledem na to nepřicházel další postup navrhovaný ministrem spravedlnosti podle § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. v úvahu a Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel omezit pouze na tzv. akademický výrok.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec