4 Tz 55/2009
Datum rozhodnutí: 28.07.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 55/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného V. T., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného V. T.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91.

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 1956, sp. zn. T 362/1956, byl obviněný V. T. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že v říjnu 1956 odmítl vykonávat vojenskou základní službu s tím, že je s. J. a že vykonávat vojenskou službu mu nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Tento rozsudek nabyl právní moci a byl nařízen výkon uloženého trestu, z něhož vykonal třináct měsíců, zbytek mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky vyhlášené v roce 1957.

Obviněný V. T. požádal písemným podáním ze dne 20. 12. 1991 o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, výše citovaný rozsudek zrušen ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích nabylo právní moci dne 19. 3. 1992.

V hlavním líčení dne 27. 5. 1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 2 Rtv 69/91, tak, že u obviněného, jemuž ponechal v platnosti výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. při shodném popisu skutku ve znění skutkové věty z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu České Budějovice ze dne 6. 12. 1956, sp. zn. T 362/56, upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona od potrestání.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. T.

Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 zákona č. 119/1990 Sb., a § 2 odst. 6 tr. řádu.

Podle ministryně spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Na čin obviněného V. T. bylo nutno nahlížet jako na jednání, které směřovalo k uplatnění základního práva zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, a nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, které závazným způsobem řeší otázku odpírání vojenské služby z náboženských důvodů a dle kterých pokud by bývalý vojenský obvodový soud důsledně vycházel z ustanovení § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci - nemohl by ponechat nedotčeným výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích byl v neprospěch obviněného V. T. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto pravomocné usnesení zrušil, stejně tak i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91. Dále navrhla procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Podle § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení mj. postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.

Podle § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný, neboť tento byl učiněn na podkladě správných skutkových zjištění, přičemž v řízení nedošlo k hrubému porušení procesních předpisů. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích dospěl k jinému závěru ohledně výroku o trestu. Konstatoval, že nalézací soud v původním trestním řízení akcentoval společenskou nebezpečnost předmětného jednání a dostatečně nepřihlédl k motivaci jednání obviněného, jakož i ke zjištěným polehčujícím okolnostem, k jeho řádně vedenému životu a dosavadní bezúhonnosti, a uložil trest nepřiměřeně přísný. Proto bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil výrok o trestu v napadeném rozsudku v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudkem ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91 poté bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v této trestní věci rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upustil od potrestání obviněného.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného V. T. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tyto okolnosti měl rehabilitační senát v rámci řádně provedených skutkových zjištění zjistit a v souladu se zákonnými požadavky, kladenými na způsob hodnocení důkazů, je také vyhodnotit.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného V. T.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 2 Rtv 69/91.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Příslušnost tohoto okresního soudu vyplývá ze znění ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Okresní soud v Českých Budějovicích na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Rtv 69/91, znovu návrh obviněného na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á