4 Tz 53/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 53/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Pavla Kučery a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 72/2002 a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 214 tr. zák., v neprospěch obviněného Mgr. J. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 T 72/2002.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í:

Obviněný Mgr. J. K. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 T 72/2002, pro trestný čin zanedbání povinné výživy z nedbalosti podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že

-v době od měsíce ledna 1996 do 4. 6. 1997 v Č. B. neplatil k rukám matky J. K., výživné vůči svému nezletilému synovi J. K., ačkoli mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1992, č. j. 11 C 46/92 20, v částce 600,- Kč měsíčně splatné vždy do každého pátého dne v měsíci předem, a toto výživné k rukám matky J. K. neplatil, přestože o takovéto povinnosti platit výživné k jejím rukám vzhledem k citovanému rozsudku a předchozímu placení výživného v letech 1992 1995 vědět měl a vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům výživné platit mohl, takže za uvedené období dluží na takto stanoveném výživném částku ve výši 10 200,- Kč

-že v době od měsíce ledna 1996 do března 2002 v Č. B. neplatil k rukám matky J. K., výživné vůči své nezletilé dceři K. K., ačkoli mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1992, č. j. 11 C 46/92 20, v částce 400,- Kč měsíčně splatné vždy do každého pátého dne v měsíci předem, a toto výživné k rukám matky J. K. neplatil, přestože o takovéto povinnosti platit výživné k jejím rukám vzhledem k citovanému rozsudku a předchozímu placení výživného v letech 1992 1995 vědět měl a vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům výživné platit mohl, takže za uvedené období dluží na takto stanoveném výživném částku ve výši 30 000,- Kč

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval ve veřejném zasedání Krajský soud v Českých Budějovicích, který je usnesením ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003, podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.

Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Mgr. J. K. proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003. Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanoveních § 256, § 258 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 1, § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák. v předcházejícím řízení v neprospěch obviněného.

V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na správnost názoru nalézacího soudu spočívajícího v tom, že rozsudek, jímž bylo obviněnému uloženo přispívat na výživu dětí k rukám jejich matky blíže stanovené částky, pouze deklaruje výši výživného, neboť zákonná povinnost obviněného vyživovat a zaopatřovat své děti vyplývá především z ustanovení § 85 zák. o rodině. Stěžovatel se však již neztotožnil s dalšími závěry soudů obou stupňů pro jejich vnitřní rozpornost. Zdůraznil, že pokud by se soudy řídily důsledně výše uvedenou deklaratorní povahou rozsudku o výši výživného, právním podkladem výroku o vině by nemohl být tento rozsudek, nýbrž prokázané porušení povinnosti podle § 85 zák. o rodině.

Takové porušení povinnosti, které by zakládalo trestní odpovědnost obviněného však podle ministra spravedlnosti prokázáno nebylo. Naopak lze z průběhu nalézacího řízení dovodit finanční podíl obviněného na výchově, výživě a zaopatřování dětí, jenž nelze bagatelizovat pouze na to, že dostál své vyživovací povinnosti za období uvedené v obžalobě jen zčásti. V řízení bylo především prokázáno výpovědí matky dětí, že obviněný dával podle jejich vzájemné dohody z roku 1998 synovi J. po dobu studií částku 4 000,- Kč měsíčně a syn od matky již nedostával žádnou finanční částku. Pokud se týká úhrady dalších potřeb dětí, obviněný se s nimi po celou inkriminovanou dobu stýkal a bral je často na výlety. Synovi hradil úrazovou pojistku, přispěl mu 10 000,- Kč na motocykl, platil mu výdaje spojené s provozem vozidla. Dceři K. poskytoval dárky k vánocům, narozeninám, Valentýnu i k dalším příležitostem. Dále jí platil zájmové kroužky a od roku 1998 jí dával měsíční kapesné ve výši 100,- Kč a v roce 2002 ve výši 200,- Kč. Synovi přispíval na kapesné v době studia na gymnáziu částkou 500,- Kč měsíčně.

I když trestní soud posoudil jako předběžnou otázku nezávisle na existujícím rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích přiměřené výživné na nezletilé tak, že dceři K. měla náležet v letech 1996 1999 částka 1 000,- Kč měsíčně a v roce 2001 částka 2 000,- Kč, synovi J. v letech 1996 1999 částka 1 500,- Kč měsíčně a částka 2 000,- Kč v roce 2001, aniž vyjádřil, jak posoudil výši výživného na syna v roce 2000 a následujících letech, je zřejmé, že obviněný výživné na syna J. poskytoval ve značně vyšší částce, a to z toho důvodu, že výživné na syna neplnila jeho matka. Přihlédne-li se k nákladům života vysokoškolského studenta v Č. B., pak se na částce 4 000,- Kč, jenž byla obviněným synovi poskytována, měla v přiměřeném rozsahu podílet i J. K., která tak nečinila. Mohla tudíž takto ušetřené peníze bez problémů poskytnout na výživu dcery K., což pravděpodobně také činila, neboť až do podání trestního oznámení počátkem roku 2002, kde konstatovala svou finanční nouzi, požadavek na zvýšení výživného nevznesla.

Podle názoru ministra spravedlnosti není pochyb o tom, že obviněný na dobu stanovenou ve výroku rozsudku nalézacího soudu nemůže doložit doklady svědčící o tom, že měsíčně platil stanovené výživné ve výši 600,- Kč a 400,- Kč na své děti odděleně k rukám matky J. K. Bylo však zjištěno, že obviněný požadavky ustanovení § 85 odst. 1 zák. o rodině splnil, protože je jinak zaopatřoval podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a staral se i to, aby se obě děti podílely na jeho životní úrovni. Proto se obviněný nemohl dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Mgr. J. K. v ustanoveních § 256, § 258 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 1, § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák. v předcházejícím řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo dále postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že obviněný a J. K. se v roce 1992 rozvedli a výše výživného na nezletilé děti byla obviněnému stanovena ve výši 600,- Kč měsíčně na syna a 400,- Kč měsíčně na dceru, jenž měl platit k rukám jejich matky. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že předmětné výživné nebylo v době uvedené ve výroku rozsudku k rukám matky placeno. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě výpovědi svědkyně J. K. a skutečnosti, že obviněný nedoložil doklady o placení výživného za předmětné období. Ani svědek K. mladší nikdy neviděl obviněného výživné platit. Neplacení výživného v podobě a způsobem jaký určil soud v zásadě vyplývá i ze samotné výpovědi obviněného, který se hájil tím, že na konci roku 1995 poskytl J. K. půjčku, kterou mu nevrátila s tím, že tato půjčka byla umořována tak, že obviněný po jistou dobu neplatil výživné. Shodně obviněný popisoval situaci u půjček z roku 1998 a 2001. Skutečnost, že obviněný půjčoval J. K. peníze však v provedeném hlavním líčení prokázána nebyla. Nebylo možné rovněž přehlédnout výpověď svědkyně H. P., která uvedla, že při podání žádosti J. K. o zvýšení výživného jí jmenovaná sdělila, že výživné již delší dobu placeno není. Na uvedených skutkových zjištěních nemůže nic změnit ani okolnost, že si J. K. požádala o zvýšení výživného až v lednu roku 2002, ani námitka obviněného, že trestní oznámení svědkyně je výrazem msty za svědectví, které obviněný učinil před soudem v civilní věci, v níž byla J. K. žalována.

Soud prvního stupně učinil další závěr o tom, že poskytnutí půjček obviněným J. K. nebylo prokázáno, a že ani opačné zjištění by obviněného nemohlo vyvinit. To proto, že výživné je určeno k zajištění výchovy a výživy oprávněných osob, které mělo být hrazeno k rukám jejich matky. Ze své povahy je výživné na nezletilé děti vůči dalším případným pohledávkám nezapočitatelné podle § 97 odst. 3 zák. o rodině. Navíc nelze přehlédnout, že výživné pro nezletilé dítě je právem dítěte, přičemž jeho rodič, který ho má svěřené do výchovy, je pouze osobou oprávněnou s těmito penězi ve prospěch dítěte disponovat. Ani z tohoto důvodu tudíž nemohl obviněný započítat svoji pohledávku vůči J. K. na výživné pro své nezletilé děti (viz ustanovení § 580 obč. zák.). Nutno připustit, že v tomto směru mohl obviněný jednat v omylu spočívajícím v tom, že považoval shora uvedené započtení za možné. Potom nutno konstatovat, že by se na straně obviněného jednalo o omyl právní spočívající v mylném výkladu ustanovení § 580 obč. zák., jenž by bylo nutno hodnotit jako negativní omyl o mimotrestních normách, který se z právního hlediska posuzuje podle zásad o negativním skutkovém omylu. Ovšem ani tento závěr by nevyloučil odpovědnost obviněného za trestný čin spáchaný z nevědomé nedbalosti, přičemž trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je možné spáchat i z nedbalosti. Navíc nutno uvést, že zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného je normativním znakem skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a právní omyl pachatele o výkladu takovéto normy je třeba posuzovat podle zásad o skutkovém omylu. I v tomto případě by byl obviněný odpovědný za své protiprávní jednání, neboť i v tomto ohledu by naplňoval subjektivní stránku trestného činu ve formě nevědomé nedbalosti.

Dalším hlediskem, kterým se okresní soud zabýval, byla otázka rozsahu, resp. povinnosti obviněného vyživovat nezletilé děti. Tato povinnost obviněného spočívala nejen v poskytování peněžitého plnění, ale rovněž v povinnosti tyto zaopatřovat v naturální formě, tedy ve fakticky poskytované péči nebo jiném opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný rozvoj. Pokud bylo obviněnému soudně stanoveno platit měsíčně na obě děti k rukám matky, nezbavovalo to obviněného povinnosti nezletilé dále zaopatřovat. Jestliže se obviněný hájil tím, že svým dětem není nic dlužen, že se o ně staral, financoval jejich aktivity, poskytoval jim dárky, bral je s sebou na dovolené a výlety, které platil, soud se s tímto tvrzením do jisté míry ztotožnil, současně však dodal, že uvedeným jednáním obviněného veškeré potřeby dětí zcela jistě vyčerpány nebyly, neboť tyto potřebovaly především živit a šatit. Soud konstatoval, že za neplnění vyživovací povinnosti se považuje i takové jednání pachatele, kdy se oprávněné osobě nedostane vše, co je obsahem vyživovací povinnosti. Stejně tak půjde o neplnění vyživovací povinnosti, pokud není tato povinnost plněna v rozsahu určeném podle § 96 odst. 1 zák. o rodině. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení a ke zjištěným skutečnostem ohledně možností a majetkových poměrů obviněného bylo nepochybné, že pouze ta plnění, která obviněný svým nezletilým dětem poskytl, rozsah jeho povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněné osoby nevyčerpávaly. Pokud obviněný uváděl, že s matkou dětí uzavřel dohodu o tom, že syna bude na studiích vyživovat on, nezbavovalo jej to povinnosti hradit výživné na jejich dceru K. v rozsahu odpovídajícímu ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rodině.

Při rozhodování o vině okresní soud též samostatně posoudil rozsah vyživovací povinnosti obviněného ve smyslu ustanovení § 9 tr. ř. a dospěl k závěru, že v letech 1996 99 měla být placena částka 1 000,- Kč na dceru K. a částka 1 500,- Kč na syna J. V roce 2000 se mělo jednat o částku 1 500,- Kč a v roce 2001 minimálně o částku 2 000,- Kč na dceru K. Z takového rozsahu vyživovací povinnosti je zřejmé, že plněním, které obviněný svým dětem prokazatelně poskytl, jeho vyživovací povinnost, resp. povinnost zaopatřovat děti, vyčerpána nebyla. Soud byl toho názoru, že z části nad rozsah civilním soudem stanoveného výživného ve výši 600,- Kč na syna a 400,- Kč na dceru obviněný své povinnosti zaopatřovat vyživované osoby dostál. Financováním některých aktivit svých dětí však obviněný nesplnil tu část svých povinností, jež mu byla stanovena soudem, a to platit výživné k rukám matky, která měla oprávněné osoby svěřeny do péče a jež byla oprávněna s těmito finančními prostředky disponovat v zájmu uspokojení odůvodněných potřeb dětí. V této souvislosti nalézací soud poukázal na rozhodnutí č. 17 z roku 1997 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze považovat za výživné příležitostná plnění v době styku dětí s otcem, jenž mají povahu dárků či jiných obdobných plnění nesměřujících k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilých dětí.



Odvolací soud se pak v odůvodnění svého usnesení zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu a na jejich podporu dodal, že obviněný na počátku hlavního líčení připustil, že výživné ve výši, jak mu bylo určeno, nejméně od počátku roku 1996 na své dvě tehdy ještě obě nezletilé děti neplatil. Obviněný nemohl dluh z půjčky, který mu nebyl splácen kompenzovat neplacením pravidelných měsíčních dávek výživného, jenž měl poskytnout k rukám bývalé manželky. To proto, že výživné na nezletilé děti je příspěvkem jednoho z rodičů, který opustil společnou domácnost, na výživu, ošacení a uspokojování dalších potřeb dětí po dobu, kdy nemají vlastní příjem a jsou v péči druhého z rodičů. Jde tedy o částky určené dětem prostřednictvím toho, kdo pro ně zajišťuje každodenní životní potřeby. Proto nemohou zásadně podléhat režimu běžnému v závazkových vztazích, což ostatně dostatečně vyjadřuje ustanovení § 97 odst. 1 zák. o rodině. Smyslem zákonné úpravy vyživovací povinnosti obou rodičů vůči jejich potomkům je zajištění takové materiální situace, která se pokud možno co nejvíce přibližuje situaci, kdy oba rodiče spolu žijí ve společné domácnosti, hospodaří společně a společně také zajišťují finanční a osobní péči o své děti. Proto nemohla být akceptována obhajoba obviněného, pokud uváděl, že to byl především on, kdo se podílel na finančním zajišťování vzdělávacích a zájmových aktivit dětí a umožňoval jim např. zahraniční dovolené. Jestliže by totiž neopustil společnou domácnost, jistě by dopřál svým dětem úměrně ke svému příjmu všechny uváděné požitky, které by nepovažoval za nadstandardní, ale podílel by se rovněž na uhrazování každodenních potřeb dětí, tedy potravy, ošacení a dalších zcela běžných potřeb. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že obviněný prokazatelně po dobu delší jednoho roku na svého syna a dokonce po řadu let na svoji dceru nepřispíval určenými měsíčními částkami k rukám matky, jenž byla nucena tento nedostatek finančních prostředků kompenzovat. I proto nemohla mít dostatek peněz na zajišťování nejrůznějších vzdělávacích a sportovních aktivit dětí, které byly zcela oprávněné. Nutno rovněž připomenout, že financování nejrůznějších zájmových aktivit dcery K., nemohlo být již vzhledem k věku nezletilé rovnoměrně rozvrženo do celého kritického období neplacení výživného, tedy od ledna 1996 do března 2002.

Nejvyšší soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami ministra spravedlnosti, a to zejména pokud jde o posouzení, zda Mgr. J. K. svým prokázaným jednáním plnil své vyživovací povinnosti řádně. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že neplnění vyživovací povinnosti podle § 213 odst. 1 tr. zák. znamená, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Samotný pojem výživného není zákonem definován, ale podle soudní praxe se pojmem výživného pro dítě rozumí uspokojování všech životních potřeb pro všestranný rozvoj dítěte po stránce fyzické a duševní, jenž může být poskytováno naturálně v poskytování bydlení, v osobní péči o oprávněnou osobu, apod., nebo může být plněno placením pravidelných měsíčních částek.

S obecnou námitkou stěžovatele spočívající v tom, že sice obviněný k rukám matky předmětné částky neplnil, ale tuto povinnost dostatečně kompenzoval jiným způsobem tak, že v konečném důsledku požadavky vyplývající z ustanovení § 85 odst. 1 zák. o rodině naplňoval, se Nejvyšší soud nemohl zcela ztotožnit.

Obhajoba obviněného v tomto směru vycházela z toho, že obviněný půjčoval bývalé manželce J. K. peníze, s jejichž vracením měla problémy. Situaci obviněný řešil podle své výpovědi tak, že jí přestal posílat finanční prostředky na výživné. Přitom s dětmi pravidelně trávil volný čas, bral je na výlety, dovolené, dával jim kapesné, dárky k vánocům, narozeninám i jiným příležitostem a podílel se na financování zájmových aktivit své dcery.

Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud zdůrazňují nepřípustnost započtení výživného pro nezletilé děti na půjčky, které byly poskytnuty povinným rodičem rodiči, k jehož rukám mělo být výživné placeno, pro rozpor se zákonem o rodině, a v tomto směru zcela v podrobnostech odkazuje na odůvodnění, které je k této problematice obsaženo v jejich rozhodnutích vydaných v předchozím řízení.

Z rozsudku prvostupňového soudu ale vyplývá, že obviněný byl odsouzen i za neplnění vyživovací povinnosti pro svého tehdy ještě nezletilého syna k rukám jeho matky, a to za období od ledna 1996 do 4. 6. 1997, kdy obviněný výživné k rukám matky neplnil, což zdůvodňoval nesplacenou půjčkou, kterou měl údajně poskytnout jeho matce. Za tuto dobu měl dluh obviněného na výživném činit částku 10 200,- Kč. Z provedeného dokazování v hlavním líčení ovšem vyplynulo, že syn obviněného nabyl dne 5. 6. 1997 zletilosti, téhož roku odmaturoval a započal studovat vysokou školu, v jejímž studiu pokračoval i v době hlavního líčení. Od roku 1998 bydlel u obviněného. Tehdy rodiče J. K. ml. řešili otázku jeho finančního zabezpečení na studiích, a proto se dohodli, že oba budou synovi přispívat na studia, a to každý částkou 2 000,- Kč měsíčně. J. K. podle výpovědi svého syna ovšem tomuto závazku nedostála, a tak obviněný Mgr. K. dále synovi poskytoval celou částku 4 000,- Kč měsíčně sám. Navíc bylo zjištěno, že J. K. ml. dostal od obviněného počítač v ceně cca 20 000,- Kč a dále mu obviněný uhradil zájezd do USA v ceně 36 000,- Kč. Obviněný pravidelně synovi hradil opravy auta, platil mu na auto pojištění, občas mu dával i další peníze na oblečení. Kromě tohoto dostával syn obviněného od otce i další věci, jako dárky k narozeninám, vánocům, apod.

Podle Nejvyššího soudu tedy lze vyslovit závěr, že obviněný svého syna po nabytí zletilosti vyživoval více než dostatečně. Plněním ve prospěch syna částkou 4 000,- Kč měsíčně od roku 1998 tak obviněný do hlavního líčení konaného v době od 10. 9. 2002 do 30. 1. 2003 několikanásobně přeplatil dluh na výživném, ke kterému byl zavázán rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 16. 9. 1992, sp. zn. 11 C 46/92, jakož i dluh na výživném vypočítaný na základě výše výživného stanoveného v rámci prejudiciální otázky v trestním řízení, tj. částku 1 500,- Kč měsíčně v letech 1996 1999. (V roce 1998 měl tedy obviněný zaplatit částku 18 000,- Kč, ale zaplatil částku 48 000,- Kč, v roce 1999 měl obviněný zaplatit částku 18 000,- Kč, ale zaplatil částku 48 000,- Kč, atd. až do roku 2002). Tím zákonitě musel již v těchto zmiňovaných letech uhradit dluh na výživném ve výši 10 200,- Kč podle rozhodnutí civilního soudu, resp. dluh ve výši 25 500,- Kč vypočítaný podle výše výživného stanoveného v trestním řízení pro období let 1996 - 1997, neboť synovi v letech 1998 a 1999 uhradil o 40 000,- Kč více, než posoudil okresní soud v rámci prejudiciální otázky jako přiměřené výživné.

S ohledem na skutečnost, že obviněný prokazatelně v následujících letech, kdy již byl syn J. zletilý, poskytoval synovi jak v naturální podobě (bydlení), tak zejména v peněžní formě výživné, jež převyšovalo jeho zákonnou povinnost, bylo třeba zabývat se aplikací ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti vzhledem k trestnému činu zanedbání povinné výživy. Jestliže se orgán činný v trestním řízení v otázce výše výživného odchýlil od občanskoprávního soudního rozhodnutí, byly jeho závěry rozhodné i pro aplikaci ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti. Podle tohoto zákonného ustanovení trestnost zanedbání povinné výživy zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Trvale nepříznivými následky je pak třeba rozumět takové následky, které již nelze odstranit nebo napravit dodatečným splněním vyživovací povinnosti, jako např. následky na tělesném či duševním zdraví oprávněné osoby, nebo např. nemožnost věnovat se přípravě na povolání nebo zaměstnání, pro něž měla oprávněná osoba předpoklady, nemožnost získání potřebné odborné kvalifikace, nemožnost studia, apod. K žádným takovým následkům však u J. K. ml. nedošlo, naopak jmenovaný úspěšně složil maturitu a nastoupil studia na vysoké škole se sportovním zaměřením.

Jestliže tedy bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný Mgr. K. dluh na výživném dodatečným plněním splatil přímo J. K. ml., mělo být zároveň konstatováno, že trestnost jednání obviněného spočívající v zanedbání povinné výživy ve vztahu k tomuto dítěti obviněného zanikla, k čemuž mělo být přihlédnuto z úřední povinnosti. Soudy obou stupňů se však tímto aspektem jednání obviněného nezabývaly a omezily se pouze na závěr, že dlužné výživné nebylo plněno k rukám matky. Soudy však nevzaly v úvahu, že obviněný nabyl dne 5. 6. 1997 zletilosti a tudíž bylo nadále nutné plnit, a to i výživné, jež bylo splatné ještě za doby nezletilosti oprávněné osoby, přímo této oprávněné osobě, tedy J. K. ml. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 289/82 a rozhodnutí č. 18 z roku 1975 Sb. rozh. civ.). V tomto ohledu tedy jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nedostatečně zhodnotily provedené důkazy a zjištěný skutkový stav neposoudily v souladu s platnou právní úpravou.

Ve vztahu ke stále nezletilé dceři obviněného K. považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že je sice možno připustit plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti v naturální podobě i přesto, že s tímto dítětem nežije povinný ve společné domácnosti, ale pouze pod podmínkou, že takovýmto plněním jsou plně a včas kryty odůvodněné potřeby nezletilého dítěte. Obecně lze tuto podmínku ovšem problematicky plnit v případech, kdy rodiče nezletilého dítěte nežijí spolu, a proto soud stanovuje rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schvaluje dohodu rodičů o výši výživného. V konkrétním případě bylo výživné na obě tehdy nezletilé děti stanoveno dohodou rodičů schválenou rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1992, sp. zn. 11 C 46/92, ve výši 600,- Kč na syna a 400,- Kč na dceru. K následnému zvýšení výživného již jen na stále nezletilou dceru došlo až rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. P 358/92, kdy byla schválena dohoda rodičů o tom, že se otec zavazuje přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 500,- Kč a že se otec zavazuje uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2001 do 7. 2. 2002 ve výši 12 600,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách. V trestním řízení pak okresní soud využil svého práva v souladu s ustanovením § 9 tr. ř. a prejudiciální otázku výše výživného si pro účely rozhodování o trestní odpovědnosti obviněného posoudil nezávisle na rozsudku opatrovnického soudu. Pokud obviněný poukazoval na to, že se dceři K. věnoval a poskytoval jí finanční prostředky k nadstandardnímu trávení volného času, považuje Nejvyšší soud za nezbytné opětovně zdůraznit, že vzhledem k výše uvedenému lze sice naturální plnění vyživovací povinnosti připustit, ovšem pouze v případě, že toto plnění kryje odůvodněné potřeby nezletilé a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě nedojde ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilé z peněžních prostředků, které jí měly být poskytnuty tak, že jí je nemůže uhradit druhý rodič (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 114/2001).

Z provedeného dokazování v konkrétním případě vyplynulo, že obviněný bral pravidelně dceru na dovolenou, podílel se částečně na úhradě jejích volno časových aktivit (viz č. l. 110 spisu), v roce 2001 za ni uhradil podle výpovědi matky poplatek v kroužku kreslení, od roku 1998 jí poskytoval kapesné v částce 100,- a později 200,- Kč měsíčně a kupoval jí dárky k různým příležitostem. Podle výpovědi matky nezletilé J. K. se však obviněný nikdy nezajímal o to, zda nezletilá potřebuje takové věci, jako jsou ošacení či boty. Podle Nejvyššího soudu tedy nebylo nedůvodné, pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný přispíval na úhradu potřeb nezletilé dcery K. pouze částečně způsobem, jenž nemůže být považován za úplné a řádné plnění vyživovací povinnosti.

Za výživné tedy správně nalézací soud nepovažoval příležitostná plnění v době styku otce s nezletilou, která měla povahu dárků či jiných obdobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilé, jak bylo již ostatně judikováno v rozhodnutí č. 17 z roku 1997 Sb. rozh. tr.

Ve stížnosti pro porušení zákona bylo dále stěžovatelem poukazováno na skutečnost, že obviněný od roku 1998 přispíval zletilému synovi částkou 4 000,- Kč, zatímco J. K. mohla hradit potřeby dcery z peněz, jež vzhledem k platbě obviněného nemusela poskytnout svému synovi. Toto prokazatelné plnění synovi však nemohlo obviněného ve vztahu k povinnosti hradit výživné nezletilé dceři K. vyvinit, jakkoli mohlo být považováno za nadstandardní. Plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat konkrétní oprávněnou osobu povinným nelze totiž podle stávající rozhodovací praxe kompenzovat nebo nahradit jakýmkoliv plněním v jakékoliv výši adresovaným jiné oprávněné osobě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 92/2001).

Bylo tedy plně opodstatněným, pokud obviněný byl uznán vinným skutkem, jímž se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. vůči své nezletilé dceři K. K., neboť bylo prokázáno, že v inkriminované době na výživu své nezletilé dcery v souladu s ustanovením § 85 zákona o rodině, ani podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1992, sp. zn. 11 C 46/92, řádně nepřispíval.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 370/2003, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 214 tr. zák. v neprospěch obviněného Mgr. J. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. bylo napadené usnesení zrušeno, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 T 72/2002, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože vydání nového rozhodnutí je podmíněno opětovným zhodnocením provedených důkazů, jakož i nově opatřených důkazů minimálně k osobě obviněného, k čemuž je primárně kompetentní soud prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc obviněného Mgr. J. K. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v intencích tohoto rozsudku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že ve věci nařídí nové hlavní líčení a po provedení shromážděných důkazů rozhodne o vině obviněného Mgr. K. a o případném odpovídajícím trestu. V této souvislosti je třeba připomenout, že pro odstup času od spáchaného jednání, s ohledem na následné počínání obviněného Mgr. K., týkající se vztahu a přispívání na výživu nezletilé dcery K., což je třeba důkazně prověřit, bude nutné aktuálně posoudit materiální stránku předmětného trestného činu právě vůči osobě jmenované nezletilé. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je okresní soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c