4 Tz 52/2009
Datum rozhodnutí: 28.07.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 52/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného I. R., proti rozsudku bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III. a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Rozsudkem bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III. a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z.

Napadený rozsudek se z r u š u j e. Zrušuje se též předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře ze dne 2. 12. 1949, sp. zn. Ktr 320/49.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný I. R. z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského prokurátora v Táboře ze dne 14. 11. 1949, sp. zn. 0-886/49, pro zločin porušení subordinace podle § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř.z., kterého se měl dopustit tím, že počátkem října 1949 ve V. po nastoupení základní vojenské služby odmítl převzít vojenskou výzbroj a konat jemu nařízený vojenský výcvik a odvolával se přitom na své náboženské přesvědčení.



Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře ze dne 2. 12. 1949, sp. zn. Ktr 320/49, byl obviněný I. R. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř.z., kterého se měl dopustit tím, že počátkem října 1949 ve V. po nastoupení základní vojenské služby odmítl převzít vojenskou výzbroj a konat jemu nařízený vojenský výcvik a odvolával se přitom na své náboženské přesvědčení. Za uvedené jednání mu byl uložen trest žaláře v trvání 18 měsíců, zostřeného v 1., 6., 12. a 18. měsíci samovazbou.

Proti výroku o trestu uvedeného rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl bývalý Vrchní vojenský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III., tak, že odvolání obviněného vyhověl, zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku a při nezměněném výroku o vině nově odsoudil obviněného do žaláře na 12 měsíců, zostřeného v 1., 3., 9. a 12. měsíci samovazbou.

Proti rozsudku bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III., podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. R. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. a v ustanovení § 306 odst. 1 bod 3. vojenského trestního řádu č. 131/1912 ř.z. v neprospěch obviněného I. R.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti poukázala na doslovné znění jednotlivých shora citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalé soudy prvního i druhého stupně neřídily. Obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný pak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je třeba považovat v případech odmítnutí výkonu vojenské služby za právo určující. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948. Toto základní právo svobody svědomí obviněného vyjádřené ústavou i mezinárodními smlouvami a dokumenty však rozhodující soud nerespektoval.

Dle názoru ministryně spravedlnosti vzhledem k uvedeným skutečnostem i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze příslušné jednání obviněného považovat za zločin trestný podle vojenského trestního zákona. Odvolací soud proto pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného I. R. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody, a považoval výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu za správný.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III. a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného I. R. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře, zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky je nucen konstatovat, že z původního trestního řízení se dochovaly pouze ověřené fotokopie rozsudků soudů obou stupňů, neboť podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1402/2009-2111-VHA, adresovaného Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, byl daný trestní spis v 70. letech skartován. Zákonnost napadeného rozhodnutí bylo proto možno přezkoumat pouze v rozsahu příslušných rozsudků.

Nejvyšší soud České republiky proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud České republiky přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z předložených dokladů, zejména pak z obsahu napadeného rozsudku bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně a jemu předcházejícího rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že zákon porušen byl.

Podle ustanovení § 145 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě nebo i mimo tento čas, odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.

Podle § 146 písm. c) vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.

Podle § 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď vinník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.

Z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný se ke svému jednání plně doznal a uvedl, že jeho náboženské přesvědčení mu nedovoluje převzít vojenskou výstroj a podrobit se výcviku, že je příslušníkem mezinárodního sdružení badatelů bible a podle bible je mu zakázáno zabíjet s tím, že násilí nesmí použít ani v sebeobraně.

Tuto obhajobu však nalézací soud neakceptoval a konstatoval, že sice podle ústavy světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, ale současně nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. K výkonu vojenské služby zavazuje všechny občany ústava, proto jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata zažalovaného zločinu a soud proto obviněného uznal vinným dle žaloby. S názorem nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný se vyhýbal služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1949 za trestný čin.

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu České republiky plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného I. R. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací i nalézací soud porušily zákon v neprospěch obviněného, pokud uznaly I. R. vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř.z.

Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vrchního vojenského soudu v Brně ze dne 6. 1. 1950, sp. zn. Zo-26/49-III. a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 145, 146 písm. c) a 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. v neprospěch obviněného I. R. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil stejně jako jemu předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Táboře ze dne 2. 12. 1949, sp. zn. Ktr 320/49, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože Nejvyšší soud České republiky neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud České republiky tak, že obviněného I. R. předmětné obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. J. P.