4 Tz 52/2005
Datum rozhodnutí: 31.05.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 52/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 31. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného H. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 1. 1998 sp. zn. 2 T 119/97, byl obviněný H. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v období od ledna 1997 do 23. 4. 1997 (v rozsudku vadně uveden počátek doby páchání trestného činu od ledna 1996) v T., herně P. v městské části T. a jinde, prodával heroin v psaníčkách, zpravidla o váze 0,5 gramů, v tomto období prodal J. N. v několika případech nejméně 20 kusů heroinu o váze 0, 5 gramů a v několika případech tutéž drogu J. Ch.

Za to mu byl v sazbě § 187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.

Proti rozsudku podal odvolání obviněný H. K., o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného H. K. Podle názoru stěžovatele byl citovaným usnesením porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Okresní soud při koncipování výroku o vině vycházel z výpovědí dvou svědků, kteří vypovídali pod utajením ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. a vystupovali pod smyšlenými jmény J. N. a J. Ch. V obou případech šlo o časté návštěvníky herny P. a především osoby drogově závislé. Jiné usvědčující důkazy nebyly v dané věci opatřeny. Podle názoru stěžovatele výpovědi těchto svědků obsahují rozpory, jimiž se nezabývaly a nevypořádaly soudy obou stupňů.

Pouze na základě těchto důkazů byl obviněný odsouzen. Soudy obou stupňů nedostatečně garantovaly právo obviněného na obhajobu,

-neboť obhájci nebyla dána možnost vidět utajené svědky při výpovědi a poznat tak jejich totožnost,

-orgány činné v trestním řízení se nezabývaly otázkou, zda je zachování anonymity svědků nezbytné, obhajoba neměla příležitost vznést k soudu námitky stran věrohodnosti obou svědků a opodstatněnosti jakékoli z tvrzených hrozeb, ohrožujících bezpečnost svědků, které by odůvodňovaly poskytnutou anonymitu,

-soudy neurčily, že by jim byla známa skutečná totožnost svědků a že by zjistily, že obviněný představuje vážnou hrozbu pro život či svobodu obou utajených svědků,

-obhájce obviněného nemohl prověřit věrohodnost utajených svědků a soudy jejich věrohodnost neprověřily,

-neodpovídající podmínky, za kterých proběhla identifikace obviněného prostřednictvím fotografií, zbavily svědky jejich věrohodnosti.

K otázce použití anonymních svědků jako důkazů existuje poměrně obsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Soudu ve věci K. proti N. ze dne 25. 11. 1989, ve věci V. N. a ostatní proti N. ze dne 23. 4. 1997 (zřejmě je míněna kauza van M. proti N.), kde byla jako zásadní stanovena podmínka, že odsouzení nesmí být výlučně nebo v rozhodující míře stanoveno na výpovědi anonymních svědků. Ve věci B. a ostatní proti L. ze dne 28. 3. 2002 Soud zopakoval, že pokud je řízení založeno výlučně nebo převážně na výpovědích anonymních svědků, dostává se tak řízení do rozporu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento právní názor zastává Soud i v případě, kdy byly dodrženy podmínky vnitrostátního práva pro přiznání anonymity svědkům, a to aby byla zachována rovnováha mezi zájmy svědka a obviněného, nebylo možno použít jiných prostředků k dosažení legitimního cíle trestního řízení, obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost klást svědkům otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím a orgány činné v trestním řízení pečlivě prověřily všechny okolnosti týkající se věrohodnosti svědků.

Ve věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona, rozhodoval také Ústavní soud České republiky (bez citace č. j. a data vydání rozhodnutí). Podle názoru stěžovatele Ústavní soud České republiky v tomto rozhodnutí se zcela opomněl zabývat touto podmínkou (viz závěry Soudu) a s poukazem na splnění podmínek dalších, ústavní stížnost obviněného zamítl. Je však téměř nepochybné, že pokud by se Ústavní soud České republiky touto podmínkou zabýval, musel by dospět k opačnému rozhodnutí a příslušná rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Stěžovatel dále poukázal na článek 10 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Obecné soudy jsou navíc povolány k tomu, aby případně daly přednost mezinárodní smlouvě před zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy české republiky).

Byť je v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stanovena zásada volného hodnocení důkazů, je nutno na tuto zásadu nahlížet z pohledu Úmluvy a judikatury Soudu, podle nichž, jak je výše podrobně rozvedeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá, že odsouzení na základě výpovědí anonymních svědků je možné jen v případě, kdy vině obviněného nasvědčují i další důkazy a kdy anonymní svědectví podepírá i jiné důkazy viny.

Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku také upozornil na skutečnost, že se obviněný obrátil se stížností v této věci na Evropský soud pro lidská práva, kde je tato stížnost vedena pod č. 51277/99.

Tím, že nalézací soud rozhodl o vině obviněného H. K. pouze na základě výpovědí utajených svědků, jejichž výpovědi nejsou zcela jednoznačné, nadto šlo o osoby drogově závislé, je otázkou, zda tyto osoby byly schopné vnímat správně realitu a orientovat se v reálném světě, což nebylo prověřeno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, z něhož by se dalo dovodit, zda výpověď svědků je vůbec jako důkaz použitelná, porušil zákon v neprospěch obviněného, přičemž odvolací soud tím, že zamítl odvolání obviněného bez doplnění důkazního řízení, proces porušení zákona dovršil.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, byl porušen v neprospěch obviněného H. K. zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného, který uvedl, že se s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona zcela ztotožňuje, její argumentaci nepovažuje za nutné rozšiřovat a navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval zcela v intencích petitu tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněný H. K., jenž byl o podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem vyrozuměn a poučen o možnosti se k jejímu obsahu vyjádřit, tuto možnost osobně nevyužil.

Z písemného vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. 5. 2005 vyplývá, že argumenty, jež jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny, byly obviněným již uplatněny v ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 1998 s doplňkem ze dne 14. 9. 1998. O této ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98, přičemž ji shledal nedůvodnou. Ve svém vyjádření poukázal státní zástupce na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a z něj plynoucí závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Uvedeným ustanovením je vázán také Nejvyšší soud České republiky, který dle názoru státního zástupce nemůže závěry nálezu Ústavního soudu České republiky měnit na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona. Navrhl, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud konal podle § 274 tr. ř. ve věci neveřejné zasedání, přičemž ve smyslu ustanovení § 243 tr. ř. doplnil dokazování nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98, který nebyl ani obsahem spisu Okresního soudu v Teplicích, ani přílohou podaného mimořádného opravného prostředku.

Z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný napadl ústavní stížností pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98 a tvrdil, že tímto rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem jako orgán veřejné moci porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy ústavně zaručené základní právo plynoucí z ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zákona č. 1/1993 Sb.). Jak odvolací soud tak soud prvního stupně podle stěžovatele vyslýchaly usvědčující svědky pod utajením (§ 55 odst. 2 tr. ř.), ač pro takový postup podmínky stanovené zákonem nebyly dány. Tímto procesním postupem ztížily orgány veřejné moci jeho obhajobu nad rámec stanovený zákonem, a proto též s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci v. M. a spol. versus N., a další) navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud České republiky (dále jen Ústavní soud) ve svém nálezu uvedl, že neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného práva, avšak problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva se zabýval obzvláště zevrubně a pečlivě (důkaz plynoucí z výpovědi svědka vyslýchaného pod utajením), a to jak z podnětu námitek stěžovatele, tak a to především pro aspekty vyplývající z nálezu ve věci Pl.ÚS 4/94 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky svazek 2., vydání I1., č. 46, Praha 1995 a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.), jímž svého času Ústavní soud zrušil tehdy platné ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. a v němž také vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením lze pokládat za ústavně souladný.

V intencích označeného nálezu za rozhodující kriteria ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž jak si je Ústavní soud dobře vědom při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází; Ústavní soud konstatuje, i když si lze představit procesní úpravu přesnější, že obě vpředu naznačené zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení § 209 odst. 2 tr. ř., dle něhož byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena podle § 55 odst. 2 tr. ř., učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti . Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované problematiky, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně jedné, konkrétněji, neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci.

Již ve svém zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že naznačenou kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen zásadou proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základních práv, s tím ovšem, že tam, kde zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat zásah do dotčeného práva druhého.

Podle přesvědčení Ústavního soudu zmíněné požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísné restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 tr. ř.). S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, jakkoli dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může v trestním řízení v zásadě zasáhnout do práv obhajoby, rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle konkrétních okolností dané věci.

Z obsahu protokolů o výsleších svědků J. Ch. a J. N. vyslechnutých pod utajením tak, jak jsou založeny ve spise obecného soudu, je patrno, nejen že těmto procesním úkonům byl přítomen obhájce stěžovatele, ale také měl při provádění těchto důkazů, jak o tom svědčí kupříkladu jím položené otázky, zcela neomezenou možnost intervence; lze proto důvodně usoudit, též s ohledem na provedenou fotorekognici (opakovanou i v průběhu hlavního líčení), že co do skutkových zjištění z těchto důkazů plynoucích, nevyvstávají pochybnosti o tom, že tyto procesní úkony byly provedeny v souladu se zásadami danými trestním řádem a že tímtéž způsobem byly obecnými soudy vyhodnoceny. Jakkoli bylo v posuzované věci postavení obhajoby ztíženo, stupeň tohoto omezení, s přihlédnutím k povaze odsouzeného trestného činu a již zmíněným okolnostem, nejeví se nikterak významným a nedosahuje stupně, který by již vykazoval znaky protiústavnosti, neboť otázka skutečné identity dotčených svědků nejeví se vzhledem k dosahu jejich výpovědí nikterak významná, z hlediska úplnosti dokazování je nerozhodná, a to přesto, že obecné soudy jak I. tak II. stupně při zdůvodnění svého postupu ve smyslu ustanovení § 55 a § 209 tr. ř. měly věnovat větší pozornost a zákonné znaky při aplikaci označených ustanovení zákona podrobněji vyložit, než jak se v odůvodněních jejich rozhodnutí stalo.

Ústavní soud ve svých úvahách neopominul ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a vážil, zda zásady vyložené tímto soudem v případech D. nebo M. lze vztáhnout i k posuzované ústavní stížnosti; po rozboru stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že dosud nejde o ustálenou judikaturu na podkladě obecné interpretace článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dále, že označené případy již pro svou povahu nejsou s ústavní stížností stěžovatele a postavením stěžovatele v řízení před obecnými soudy srovnatelné. Ze všech těchto důvodů shledal ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost jako nedůvodnou a zamítl ji podle § 82 odst. 1 zák. .

Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

Podle § 267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, kterýmžto způsobem Nejvyšší soud postupoval.

Stížnost pro porušení zákona, jak je podrobně výše citováno, napadá okolnost, že soudy obou stupňů vycházely z výpovědí utajených svědků, když podle názoru stěžovatele je takovýto postup v rozporu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Od tohoto základního porušení citovaného ustanovení Úmluvy se pak odvíjejí ostatní porušení zákona v rozsahu, který je uveden výše. Jiné důvody vedoucí k podání mimořádného opravného prostředku uvedeny nejsou. Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že z důvodu zcela totožné argumentace byla obviněným podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem zamítnuta, jak je výše podrobně rozvedeno, včetně odůvodnění příslušného ústavního nálezu. Stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se snaží přimět Nejvyšší soud k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud oprávněn vzhledem k ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k některým argumentům ministra spravedlnosti následující:

Ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. m. j. uvádí některé technické skutečnosti, týkající se zabezpečení utajení identity svědka, a z tohoto ustanovení tak vyplývá povinnost orgánům činným v trestním řízení učinit opatření k utajení totožnosti i podoby svědka . Podle ustanovení § 12 odst. 1 tr. ř. jsou orgány činnými v trestním řízení soud, státní zástupce a policejní orgán. Z citovaných ustanovení tak nevyplývá oprávnění obhájce vidět utajené svědky a poznat jejich totožnost, a proto uplatněná argumentace ministra spravedlnosti, která právě v této okolnosti spatřuje porušení zákona, je v rozporu jednak s citovanými právními normami a jednak se smyslem právní úpravy umožňující utajení totožnosti svědka.

Obdobný závěr je třeba učinit ve vztahu k námitce, že obhájci nebylo umožněno prověřit totožnost svědka . Uplatnění takovéhoto práva se opět váže k speciálnímu subjektu, který je expressis verbis uveden v ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., je jím opět orgán činný v trestním řízení, nikoli obhájce. Obě tyto poznámky považuje Nejvyšší soud za důležité vyslovit v souvislosti s argumentací stěžovatele, zřetelně jdoucí mimo pozitivní právní úpravu (contra legem).

Vzhledem k okolnostem, jež jsou uvedeny výše, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji proto zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á