4 Tz 51/2011
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř.



4 Tz 51/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. června 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného O. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 12 To 396/2010, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 6 T 69/2010, v trestní věci obviněného O. Š. tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c), za podmínek uvedených v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu tak, že zastavil jeho trestní stíhání pro skutek, spočívající v tom, že
dne 1. 7. 2009 v K. H., H. ul., v kanceláři M. F., v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, uzavřel se společností GE Money Bank, a.s., V., P., smlouvu o úvěru ve výši 100.000,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy uvedl, že pracuje jako specialista konstrukce u společnosti PRO URBAN, s.r.o., D., Ch., s čistým měsíčním příjmem 23.553,- Kč, což se nezakládalo na pravdě, neboť u této společnosti nikdy nepracoval, k tomu předložil nepravdivé potvrzení o zaměstnání u této společnosti, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů mu byl poskytnut úvěr ve výši 100.000,- Kč, který řádně splácí.

Podle návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře sp. zn. ZK 257/2010, byl v tomto skutku spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon).

Proti citovanému usnesení podal v zákonné třídenní lhůtě stížnost státní zástupce, z jejíhož podnětu Krajský soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2010 usnesením sp. zn. 12 To 396/2010, rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. Š. Podle stěžovatele byl tímto rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 149 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Postup soudu, který bez jednání po posouzení podané obžaloby nebo návrhu na potrestání může sám rozhodnout je identický pro dva typy řízení, které koná samosoudce, a to jak pro řízení o trestných činech, v nichž je podávána obžaloba a o nichž rozhoduje samosoudce, tak pro řízení o návrhu na potrestání. V případě řízení o podaném návrhu na potrestání pak ze shora uvedených důvodů obsahuje spis pouze důkazy, které byly pořízeny před zahájením trestního stíhání, neboť to je zahájeno až doručením návrhu na potrestání soudu. Postup podle § 314c odst. 1 tr. řádu je pak ze strany samosoudce vždy činěn na základě neprocesních důkazů, jejichž zákonnost je ale garantována dozorem státního zástupce nad zkráceným přípravným řízením. Požadavek zprocesnění důkazů jejich opakováním po doručení návrhu na potrestání by pak zcela vyloučil postup soudu podle § 314c odst. 1 tr. řádu, neboť k obstarání procesně validních důkazů by muselo dojít až v hlavním líčení, a tedy za situace, kdy postup podle § 314c tr. řádu již nelze využít. Ustanovení § 314c odst. 1 tr. řádu by se tak stalo v řízení zjevně nadbytečným. Zároveň by se tím ztratil smysl zkráceného řízení, neboť důkazy by i za situace, kdy samosoudce považuje dokazování za dostatečné pro své rozhodnutí, které navíc směřuje ve prospěch obviněného, bylo nutné nadbytečně opakovat, a dospět tak ke stejnému závěru na základě týchž důkazů získaných však již po zahájení trestního stíhání. Požadavek krajského soudu tak neúměrně formalizuje trestní řízení a jde proti účelu úpravy zjednodušeného řízení, které zákonodárce svým postupem zjevně sledoval.

O tom, že výklad uvedeného ustanovení, jak k němu přistoupil Krajský soud v Praze, je nesprávný, svědčí mimo jiné komentář k trestnímu řádu, který výslovně upozorňuje, že v případě rozhodnutí podle § 314c odst. 1 tr. řádu je nutné spolu s tímto rozhodnutím doručit obviněnému i návrh na potrestání. (Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář II. díl. 6 vydání. Praha str. 2370). Je zřejmé, že úvaha zpracovatele komentáře se odvíjela od možnosti učinit uvedené rozhodnutí i na podkladně neprocesně zadokumentovaných důkazů.

V těchto souvislostech je nutné uvést, že striktní požadavek na důkazech obstaraných procesně po zahájení trestního stíhání by do značné míry vyloučil užití ustanovení § 314c odst. 1 tr. řádu i z prvního typu řízení, tedy z řízení o obžalobě v trestní věci, v níž koná řízení samosoudce. Byť v tomto případě dojde k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a k věci je vyslechnut obviněný již v přípravném řízení, valná většina důkazů je obstarávána před jeho výslechem a není po zahájení trestního stíhání opakována. Ustanovení § 164 odst. 1 tr. řádu zcela přesně stanoví podmínky, za nichž policejní orgán provádí po zahájení trestního stíhání výslech svědků. Při dodržení tohoto ustanovení je výslech svědka v řízení o trestném činu, o němž rozhoduje samosoudce, zcela výjimečným institutem. Samosoudce je tak i v případě podání obžaloby nucen rozhodovat na základě důkazů, které nebyly provedeny po zahájení trestního stíhání. Požadavek krajského soudu by tak vyloučil užití tohoto ustanovení z většiny případů přezkoumání obžaloby.

V nikoli poslední řadě pak je možné demonstrovat nadbytečnost tohoto požadavku na ustanovení o podmínkách vydání trestního příkazu podle § 314e odst. 1 tr. řádu, kdy trvání na zprocesnění důkazů by zjevně vyloučilo možnost vydávání trestních příkazů. Dikce tohoto ustanovení výslovně připouští vydání trestního příkazu i ve zjednodušeném řízení, v němž tedy samosoudce může využít i důkazy obstarané ve zkráceném řízení, navíc formálně nemá ke svému rozhodnutí ani výslech obviněného, ale jen a pouze vyjádření podezřelého. Za situace, kterou nastínil krajský soud, by požadavky na vydání pro pachatele příznivějšího rozhodnutí byly přísnější než požadavky pro vydání rozhodnutí, které má povahu a účinky odsuzujícího rozsudku.

Z hlediska provedených důkazů lze pak vyslovit názor, že v posuzované trestní věci, ve které je předkládána stížnost pro porušení zákona, nebyly dány podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému O. Š., a tedy trestní stíhání mělo být zastaveno spíše z důvodu uvedených § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, že skutek nespáchal obviněný. To však není předmětem vytýkaného pochybení.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 12 To 396/2010, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu bylo usnesení Krajského soudu v Praze zrušeno, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze s pokynem znovu ji projednat a rozhodnout.

Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán obviněnému s tím, že se k jejímu obsahu může písemně vyjádřit ve lhůtě 14 dnů, což neučinil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byl rovněž opis stížnosti pro porušení zákona doručen a k jejímu obsahu se tak rovněž mohla ve lhůtě 14 dnů písemně vyjádřit, této možnosti využila a Nejvyššímu soudu bylo dne 14. 6. 2011 její písemné vyjádření doručeno. S obsahem mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnila a plně pro své souhlasné stanovisko také přebrala právní argumentaci ministra spravedlnosti, která je ve stížnosti pro porušení zákona obsažena. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil porušení zákona v namítaném rozsahu, napadené usnesení zrušil, jakož i všechna na ně obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc navrhla přikázat Krajskému soudu v Praze podle § 270 odst. 1 tr. řádu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) aniž přezkoumával podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, se především nejdříve zabýval otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu předloženého spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 69/2010, zjistil, že po nápadu návrhu na potrestání na obviněného, podaného pro skutek specifikovaný výše a kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, vydal tento soud dne 30. 7. 2010 usnesení sp. zn. 6 T 69/2010, o zastavení trestního stíhání obviněného, přičemž tento procesní postup činil podle § 314c odst. 1 písm. a); § 188 odst. 1 písm. c); a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně ke stížnosti státního zástupce dne 6. 9. 2010 usnesením sp. zn. 12 To 396/2010, usnesení nalézacího soudu podle § 149 odst.1 písm. b) tr. řádu zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o ní znovu jednal a rozhodl.

Po zrušení věci nařídila samosoudkyně okresního soudu ve věci na den 3. 11. 2010 hlavní líčení, v němž bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem sp. zn. 6 T 69/2010. Obviněný O. Š. jím byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona při popisu skutku ve shodě s podaným návrhem na potrestání (jak je doslovně citováno výše) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Vzhledem k tomu, že žádná z osob oprávněných k tomu zákonem nepodala proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, nabyl rozsudek dne 7. 12. 2010 právní moci.

Podle ustanovení § 266 odst. 1 tr. řádu může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

Zákon blíže nevymezuje, proti jakým rozhodnutím soudu nebo státního zástupce je možno podat stížnost pro porušení zákona, zpravidla to však bude proti konečným meritorním rozhodnutím těchto orgánů. Rozhodnutími meritorní povahy se rozumí odsuzující a zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci mimosoudnímu orgánu; rozhoduje se jimi ve věci samé a po právní moci představují překážku věci rozhodnuté [§ 11 odst. 1 písm. f) h) tr. řádu]. Oproti těmto rozhodnutím stojí rozhodnutí zatímní povahy , jimiž se rozumí např. usnesení o přerušení trestního stíhání, usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, usnesení nadřízeného soudu ve stížnostním řízení o zrušení usnesení soudu prvního stupně a její vrácení k projednání tomuto soudu. Tato rozhodnutí neřeší věc konečným způsobem, ale jen dočasně oddalují její meritorní rozhodnutí a po právní moci nepředstavují překážku v dalším řízení. Výše uvedené závěry je nutno vztáhnout na posuzovanou trestní věc, kde je zřetelné, že rozhodnutí soudu druhého stupně Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 12 To 396/2010 bylo rozhodnutím zatímní povahy, neboť meritorním rozhodnutím ve věci je pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 6 T 69/2010.

Pokud bude stěžovatel i nadále považovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 12 To 396/2010, za nezákonné, bude muset uvážit podání nového mimořádného opravného prostředku, avšak proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí ve věci samé a výslovně napadnout i řízení, tomuto rozhodnutí předcházející.

Stížnost pro porušení zákona podaná výše citovanou formou proti zatímnímu rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, jak je výše podrobně specifikováno, je však nepřípustná a Nejvyšší soud ji podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu z tohoto důvodu zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. června 2011

JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu