4 Tz 50/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 50/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Pavla Kučery a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 55/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. F.

Napadené usnesení s e z r u š u j e v rozsahu, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného P. F. do výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99. Zrušuje se též rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, ve výroku o vině v části pod bodem II. rozsudku a ve výroku o trestu.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu Praha západ s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. F. byl rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod bodem I. rozsudku a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem II. rozsudku. Těchto skutků se obviněný dopustil následovně:

I.

1) dne 27. 8. 1995 ve V., okres B., pod záminkou možnosti nákupu většího množství levné svíčkové vylákal od M. Š., částku 200 000,- Kč, ačkoli nebylo v jeho možnostech takové zboží obstarat, vrácení peněz oddaloval a přes urgence je nevrátil doposud.

2) počátkem měsíce října 1995 v P. pod záminkou nákupu levné svíčkové vylákal od P. B., finanční částku 55 000,- Kč, ačkoli nebylo v jeho možnostech takové maso obstarat, vrácení peněz oddaloval a po urgencích vrátil částku 20 000,- Kč, zbylou částku dluží doposud.

3) dne 24. 10. 1995 v Č., okr. P. z., pod záminkou výplaty řemeslníků vylákal od J. A., finanční částku 100 000,- Kč, kterou do současné doby nevrátil.

4) dne 30. 10. 1995 v Č., okr. P. z., pod nepravdivou záminkou možnosti stát se tichým společníkem firmy Z. - D. vylákal od Z. D., finanční částku 160 000,- Kč, kterou použil pro své potřeby a do současné doby ji nevrátil.

5) v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 1995 v Č., okres P. z., vylákal od J. P., finanční částku 50 000,- Kč, z níž vrátil pouze 17 000,- Kč.

6) v přesně nezjištěné době koncem měsíce října 1995 v Praze 2 pod záminkou nákupu většího množství svíčkové vylákal od Z. S., finanční částku 80 000,- Kč, ačkoli nebylo v jeho možnostech takové zboží obstarat, vrácení peněz oddaloval a po urgencích vrátil pouze 16 000,- Kč,

celkově tak vylákal finanční částku ve výši 645 000,- Kč

II.

V přesně nezjištěné době po 11. 9. 1995 převzal od majitele firmy Z. D. částku 244 000,- Kč s výslovným určením na splátku udírenské komory pro M. Š., avšak z této částky si ponechal částku 79 000,- Kč, kterou použil v rozporu s účelem, na který byly peníze určeny.

Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. B., částku 35 000,- Kč, Z. D., částku 60 000,- Kč, J. P., částku 33 000,- Kč, Z. S., částku 64 000,- Kč, J. A., částku 80 000,- Kč a M. Š., částku 168 000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. D., J. P., J. A. a M. Š. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Pro úplnost nutno dodat, že obviněný F. byl původně rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Proti uvedenému rozhodnutí si podala odvolání státní zástupkyně. O věci následně jednal Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 10 To 273/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. pak vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.



Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, který rozhodoval jako soud odvolací ve věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 55/1999. Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v neprospěch obviněného P. F. v ustanoveních § 256, § 258 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. a ustanovením § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 248 odst. 1, 2 tr. zák. v předcházejícím řízení.

Podle názoru stěžovatele odvolací soud nedostál své povinnosti, když nepřezkoumal rozsudek nalézacího soudu z hlediska souladu se základními zásadami trestního řízení, a to zejména se zásadou stíhání ze zákonných důvodů, zásadou zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a zásadou volného hodnocení důkazů. K uvedenému pochybení došlo, přestože první rozsudek ve věci vydaný Okresním soudem Praha západ obviněného obžaloby zprostil. Tento rozsudek byl posléze zrušen usnesením Krajského soudu v Praze a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Přes uvedený postup nebylo ani v novém řízení přesvědčivě dovozeno, že obviněný jednal u skutku pod bodem I./1 6 odsuzujícího výroku rozsudku Okresního soudu Praha západ při půjčkách od poškozených v podvodném úmyslu peníze nevrátit. Rovněž u trestného činu zpronevěry pod bodem II. rozsudku nebylo spolehlivě prokázáno, že peníze určené na splátku udírenské komory obviněný použil pro sebe a ne k jinému účelu provozovny.

V prvé řadě je pak třeba podle stěžovatele k bodu I. rozsudku uvést, že obviněný doznal převzetí peněz od poškozených a že díky jeho výpovědi korespondující s výpověďmi všech poškozených není pochyb ani o výši převzatých částek ani o účelu, k němuž je obviněný dle svého tvrzení převzal. Obviněný však též vždy ke své obhajobě uváděl, že peníze takto získané nikdy nepoužil pro svoji potřebu, nýbrž je předal provozovně, resp. použil pro účely provozovny, jíž byl vedoucím. Z provedeného dokazování však beze vší pochybnosti nelze usoudit, že by jednal v úmyslu obohatit sebe nebo jiného tím, že poškozené uvede v omyl, a že by tedy toto jednání vykazovalo zákonné znaky trestného činu podvodu ještě před termínem splatnosti jednotlivých půjček, resp. ke dni vzetí obviněného do vazby. Část dluhu byla navíc obviněným ještě před zahájením trestního řízení splacena a není proto důvodu nevěřit jeho tvrzení, že po propuštění z vazby byla jeho finanční situace z hlediska splácení závazků věřitelům mnohem svízelnější. Navíc poškození A., D. i P. věřili, že jim obviněný peníze vrátí, neboť mu již dříve půjčovali a on vše vždy splatil. Jmenovaní vyslovili i přesvědčení, že obviněný peníze použil stejně jako v dřívějších případech skutečně pro potřeby firmy a mohli se tedy oprávněně domnívat, že jim měly být peníze ze strany majitele firmy vráceny. Ani jeden z poškozených navíc neuvedl, že by se cítil být jednáním obviněného uveden v omyl. Dostatečně podložen není ani závěr soudů o tom, že obviněný předmětné finanční prostředky nepoužil skutečně pro účely firmy. Naopak neprovedení řádné inventury v souvislosti se vzetím obviněného do vazby by mohlo mít vliv na závěry soudu o trestné činnosti obviněného. Způsob vedení účetnictví ve firmě Z. byl navíc nepřehledný a chaotický, v rozporu s předpisy a případná administrativní pochybení obviněného jako vedoucího prodejny mu při nedostatku vnitropodnikové kontroly neměla být přičítána k tíži. Ve prospěch obviněného pak svědčí i fakt, že o některých půjčkách sepsal obviněný s poškozeným smlouvu či podepsal směnku, což by s největší pravděpodobností neučinil, pokud by byl již před převzetím peněz přesvědčen, že dluh nezaplatí. Přestože obviněný nevrátil poškozeným dlužné částky v plné výši, nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., neboť se v konkrétním případě jedná pouze o odpovědnost občanskoprávní.

Konkrétně pak stěžovatel k útoku I./1 rozsudku uvedl, že obviněný nedostával jako vedoucí prodejny od majitele firmy dostatek prostředků na provoz obchodu a navíc byl jeho plat vázán i na výši tržby. Proto se obviněný dohodl s poškozeným Š. na zmíněné půjčce s tím, že za uvedenou sumu nakoupí maso (svíčkovou) a prodá ho se ziskem. K realizaci původní dohody ale nedošlo. Obviněný poškozenému nabídl, že obstará dodávky jiného masa, z čehož by mohl mít podíl i poškozený. Dohodli se tak, že obviněný bude výše zmíněné obchody s masem provozovat do konce října 1995, ale v průběhu řízení nebylo zpochybněno, že došlo ještě k pozdější dohodě, a sice že obviněný bude provádět uvedenou činnost do konce listopadu 1995.

K jednání obviněného pod bodem I/2 rozsudku ministr spravedlnosti zdůraznil, že původně termín vrácení peněz mezi obviněným a poškozeným konkrétně dohodnut nebyl, ačkoli se tak mělo stát v co nejkratší době.

V dalším případě u útoku pod I/3 rozsudku ministr spravedlnosti zdůraznil, že v případech předchozích půjček od poškozeného obviněný vždy peníze vrátil. V tomto případě obviněný splatil částku 20 000,- Kč, ale k dohodě o dalším splácení mezi obviněným a poškozeným nedošlo. Datem splatnosti půjčky pak byl den 15. 12. 1995 pro polovinu peněz a den 30. 1. 1996 pro druhou část peněz.

K útoku pod bodem I/4 rozsudku stěžovatel uvedl, že i tomuto poškozenému v případech předchozích půjček obviněný vždy peníze vrátil. Navíc obviněný poškozenému podepsal směnku ze dne 30. 11. 1995 s datem splatnosti dne 30. 12. 1995, kterou potvrdil razítkem firmy Z.

V případě útoku pod bodem I/5 rozsudku splatil obviněný poškozenému část půjčky s tím, že zbytek vrátí o něco později. K tomu však nedošlo, neboť v mezidobí byl obviněný vzat do vazby.

U jednání obviněného popsaného pod bodem I/6 rozsudku stěžovatel poukázal na okolnost, že 3 týdny před tím, než byl obviněný vzat do vazby, tj. koncem měsíce října 1995, poškozený půjčil obviněnému částku 80 000,- Kč. Obviněný chtěl peníze poškozenému vrátit, měl však pouze hotovost v cizí měně, kterou poškozený neakceptoval a tak poškozenému uhradil pouze 16 000,- Kč s tím, že další splátka bude v pátek, přičemž byl ve středu zadržen policií.

Ke skutku pod bodem II. rozsudku stěžovatel uvedl, že obviněný doznal převzetí finančních prostředků na zaplacení udírny. Uvedl však, že peníze použil na úhradu dodávky masa od firmy V. V., tedy nikoli pro svoji potřebu. Obviněný navíc získal ve firmě postupně značné pravomoci. Pokud tedy obviněný použil finanční prostředky k úhradě dluhu firmy Z. D., což na základě účetnictví firmy nelze vyloučit, nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., byť obviněný použil peníze pro jiný účel, než pro který byly určeny, zejména za situace, kdy v jiných případech bylo obviněnému takové jednání vedením firmy přinejmenším tolerováno. Z prostředků, které obviněný dostal do dispozice, aby zaplatil za udírnu, zaplatil obviněný v souladu s účelovým určením těchto peněz v hotovosti částku 75 000,- Kč dne 10. 11. 1995 a následující den uhradil další splátku.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 256, § 258 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. a ustanovením § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 248 odst. 1, 2 tr. zák. v předcházejícím řízení v neprospěch obviněného P. F. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se k trestnému činu podvodu spáchaného obviněným a označeného pod bodem I. uvádí, že obviněný si nepochybně předmětné finanční částky půjčil, a to pod přísliby nákupu levné svíčkové, záminkou výplaty řemeslníků a možnosti stát se tichým společníkem. Ohledně účelu jednotlivých půjček, výpověď obviněného koresponduje s výpověďmi jednotlivých poškozených. Pokud obviněný tvrdí, že peníze od poškozených podvodně nevylákal a měl snahu je poškozeným vrátit, byla jeho obhajoba podle okresního soudu provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.

K tomu je soudem prvního stupně konstatováno, že dne 27. 8. 1995 převzal obviněný od poškozeného Š. částku 200 000,- Kč za účelem nákupu svíčkové s termínem dodání 28. 8. 1995. Tento závazek nesplnil, a tak se s poškozeným dohodli na obchodu s jiným druhem masa, který obviněný zrealizoval pouze zčásti, když poškozenému z prodeje masa předal pouze částku 32 000,- Kč. Byť obviněný věděl, že větší množství svíčkové obstarat nemůže, během měsíce října 1995 převzal další nemalé finanční částky od poškozených B. a S. pod záminkou obstarání tohoto masa. Skutečnost, že obviněný peníze těmto poškozeným nevrátil, ač věděl, že maso nesežene, a vrácení peněz pouze sliboval, jednoznačně svědčí o tom, že tento účel půjčky byl pouze záminkou k vylákání finančních částek. Ani okolnost, že poškozenému S. obviněný nabídl vrácení peněz ve valutách, nesvědčí ve prospěch obviněného, neboť k takovému kroku by neměl důvod, pokud by inkasovanou částku nepoužil k jinému účelu, než pro který mu ji poškozený předal. Není tedy pochyb o tom, že obviněný od poškozených Š., B. a S. vylákal vysoké finanční částky, ačkoliv věděl, že zboží není schopen obstarat, také je poškozeným nedodal a po mnoha urgencích jim vrátil jen zlomek dlužných částek a ve zbytku je dluží dodnes. O nereálnosti dodání takového množství svíčkové svědčí i výpověď svědka MVDr. A. Obviněnému jako osobě pohybující se v oblasti obchodování s masem muselo být zcela zřejmé již před dohodou s poškozeným Š., že takový obchod není možné z objektivních důvodů realizovat. Stejně tak v případě poškozených B. a S. si obviněný musel být vědom tohoto, že slíbený druh masa není schopen obstarat.

Pokud jde o poškozené D., A. a P., i zde okresní soud dospěl k závěru, že uváděný účel půjček byl pouze záminkou k vylákání peněz. Nelze totiž přehlédnout, že poškození již dříve obviněnému půjčovali různé finanční částky, které byly poškozeným vždy řádně vráceny. Obviněný tedy věděl, že je pro poškozené důvěryhodnou osobou a pokud uvede stejný důvod, poškození mu opět půjčky poskytnou, byť se tentokrát jednalo o půjčky podstatně vyšší než v předchozích případech. Pokud by obviněný peníze skutečně použil k úhradě záležitostí firmy Z., jak uvedl poškozeným P. a A., zcela jistě by o takovém řešení přechodného nedostatku financí zároveň informoval majitele firmy a částku k úhradě dluhu poškozeným by od něj vyinkasoval, případně dluh splatil z peněz utržených za prodej masa. Z výpovědi svědka Z. je však zřejmé, že o takovém počínání obviněného informován nebyl a ani z účetnictví firmy nevyplývá, že obviněný takové finanční transakce provedl. Rovněž účel půjčky, který obviněný uvedl poškozenému D., tj. možnost stát se tichým společníkem firmy a následně profitovat na zisku, byl opět pouze záminkou k vylákání peněz, neboť z výpovědi svědka Z. nevyplývá, že by o takové dohodě s obviněným vůbec uvažoval, natož aby po něm požadoval vklad hotovosti do firmy. Pokud obviněný argumentoval tím, že byl dne 15. 11. 1995 zadržen, a proto nemohl peníze vrátit, nelze jeho obhajobu akceptovat. Obviněný totiž převzal od poškozených A., D., P. a S. peníze v průběhu měsíce října 1995, od poškozeného Š. dokonce v srpnu 1995. Měl proto dostatek času dluhy splatit, pokud by ovšem použil peníze k účelům, pro které si je vypůjčil. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný po propuštění z vazby v dubnu 1996 neprojevil vážnou snahu své závazky vyrovnat, vrácení peněz pouze sliboval a z velké části je dluží poškozeným dodnes.

Ke skutku pod bodem II. rozsudku nalézací soud uvedl, že po provedeném dokazování zůstalo zcela bez pochybností, že obviněný F. převzal finanční částku ve výši 244 000,- Kč, kterou použil v rozporu s účelem, pro nějž mu byla svěřena. Obviněný doznal, že obě splátky na udírnu převzal. Nebyl však schopen vysvětlit, proč poškozenému Š. předal pouze částku 165 000,- Kč a jakým způsobem naložil se zbývající částkou ve výši 79 000,- Kč. Obviněný se sice hájil tím, že peníze použil pro potřebu firmy Z., ale jeho obhajobu soud zhodnotil jako nevěrohodnou a účelovou. Svědek Š. uvedl, že první splátka ve výši 122 000,- Kč měla být uhrazena bankovním převodem dne 7. 10. 1995, přičemž obviněný mu telefonoval, že peníze přiveze osobně. Z toho je patrno, že již v této době musel první splátku pro poškozeného převzít. Z účetní knihy vyplývá, že dne 6. 11. 1995 převzal obviněný od svědka Z. druhou splátku na udírnu v částce 122 000,- Kč, přesto však obviněný předal poškozenému pouze 165 000,- Kč ve dnech 10. a 11. 11. 1995. Částku 79 000,- Kč poškozenému uhradil sám svědek Z. Navíc nelze uvěřit, že by na provozovně v Č. byl nepřetržitě po tak dlouhou dobu nedostatek finančních prostředků a obviněný proto musel z peněz určených pro poškozeného Š. hradit jiné záležitosti, aniž by o tom jejího majitele informoval. V této souvislosti nelze přehlédnout ani výpověď svědka Ing. K., který uvedl, že obviněný se snažil zabránit pracovníkům firmy v možnosti ověřit si předání peněz M. Š. tím, že uvedl nepravé číslo jeho mobilního telefonu a rovněž ve firmě odevzdal potvrzení o předání peněz s podpisem poškozeného, které nebylo pravé. Pokud by obviněný svěřené peníze použil pro potřebu firmy, zcela jistě by neměl důvod takovou investici zakrývat a informoval by o ní vedení firmy. Navíc bylo zjištěno, že obviněný v předmětné době již dlužil různým osobám vyšší finanční částky a je nanejvýš pravděpodobné, byť je tato úvaha spekulativní, že obviněný svěřené peníze použil právě na úhradu části dluhů. Lze tedy uzavřít, že obviněný převzal částku 244 000,- Kč na úhradu závazků firmy a ačkoli byl povinen finanční prostředky odevzdat poškozenému Š., nakládal s nimi v rozporu s tímto účelem a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze pak vyplývá, že okresní soud provedl zákonným způsobem veškeré potřebné a dostupné důkazy, řádně je zhodnotil a dospěl tak ke správným skutkovým závěrům, k nimž krajský soud nemá výhrady a v podrobnostech na ně proto odkazuje. K opakovaným námitkám obviněného krajský soud zdůraznil, že výpověďmi poškozených Š., B. a S. byl skutek týkající se trestného činu podvodu bezpečně prokázán. Pokud obviněný jednal stejným způsobem opakovaně za situace, kdy dobře věděl, že svíčkovou v takovém množství nemůže obstarat, neboť ji nedodal ani prvnímu zájemci, pak nesporně jím učiněný slib nemohl být míněn vážně a jeho smyslem bylo pouze přesvědčit poškozené lákavou nabídkou a získat tak od nich požadované finanční částky. Okresní soud také na tomto podkladě důvodně u obviněného dovodil podvodný úmysl a lze souhlasit i s tím, že s ohledem na vzájemnou časovou návaznost těchto půjček se v případě jednání týkajícího se poškozeného Š. jedná o úmysl nepřímý, zatímco u další poškozených jde již nepochybně o úmysl přímý.

Dále krajský soud zdůraznil, že v případě poškozených D. a A. je bezpředmětné, zda obviněný použil získané peníze pro své potřeby nebo je vložil do firmy, v níž pracoval. Ani v takovém případě totiž nemohl zaměstnavatel převzít za tyto prostředky jakoukoli odpovědnost. Navíc svědci K. a Z. nebyli o takovém postupu obviněným informováni a žádná z těchto položek není ani zachycena v účetní evidenci ani v knihách provozovny, které vedl sám obviněný. Jeho obhajoba není tudíž věrohodná stejně jako v případě poškozeného P., neboť ani tato půjčka peněz není uvedena v účetnictví provozovny v Č., ačkoliv zmíněnou pomocnou evidenci pohybu peněz a dodávek masa na provozovnu si vedl osobně sám obviněný. Nelze rovněž odhlédnout od časové návaznosti mezi všemi projednávanými půjčkami peněz, jež je velice úzká a značí, že obviněný během tří měsíců vylákal od zmíněných šesti poškozených celkem 645 000,- Kč, z nichž vrátil pouze nepatrnou část. Ani námitky obviněného k inventuře provedené na provozovně podle názoru krajského soudu nemají význam, uváží-li se značná výše a úzká časová návaznost jednotlivých částek získaných obviněným jednáním uvedeným v bodě I. rozsudku okresního soudu. Učiněné skutkové závěry tudíž plně obstojí.

Totéž lze podle odvolacího soudu konstatovat i ohledně bodu II. odsuzujícího rozsudku. Převzetí peněz, které měl obviněný předat jako splátky za udírnu poškozenému Š., opakovaně potvrdil sám obviněný, takže by bylo zcela nadbytečné provádět k tomu jakékoli další dokazování. Jeho tvrzení, že sice částku 79 000,- Kč nepředal poškozenému, ale použil ji na jiný účel, a to na úhradu jiných potřeb firmy, jej nemůže vyvinit. Pokud by se tak skutečně stalo, pak by obviněný neměl žádný důvod takové počínání zakrývat. Obviněný se však před zaměstnavatelem choval tak, jakoby peníze řádně předal poškozenému Š., ačkoli tomu tak nebylo, zejména když odevzdal svým nadřízeným nepravé potvrzení o předání peněz s podpisem poškozeného a sdělil jim nesprávné číslo mobilního telefonu. Toto jednání obviněného pak jednoznačně prokazuje jeho nekalé úmysly, a proto je na místě jeho obhajobu zcela odmítnout.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nelze mít za to, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k trestnému činu podvodu (skutek ad I.) nebylo správné, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že v hlavním líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění jednotlivých útoků žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Okresní soud Praha západ též náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové a právní závěry o vině obviněného P. F.

Stížnost pro porušení zákona proti odsouzení obviněného pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu především namítala, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť jimi nebylo prokázáno, že obviněný jednal v podvodném úmyslu peníze nevrátit. U jednotlivých útoků trestného činu podvodu pak stěžovatel konkrétně poukázal na to, že obviněný část prostředků vrátil, popř. že se v některých případech jednalo o poškozené, od kterých si obviněný půjčoval finanční prostředky již dříve a tyto vždy vrátil. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného v době spáchání činu se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, a způsobí na cizím majetku takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem. Při posuzování subjektivní stránky tohoto trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Při hodnocení jednání obviněného nelze v konkrétním případě odhlédnout od časové návaznosti jednotlivých útoků, kdy obviněný poprvé převzal větší částku ve výši 200 000,- Kč ve formě půjčky koncem srpna 1995 pod nereálným příslibem nákupu svíčkové, jejíhož splacení evidentně nebyl schopen. Přesto a zřejmě právě proto obviněný vylákáním ostatních půjček získal do své dispozice další peníze v měsíci říjnu 1995 v celkové výši 445 000,- Kč. Za této situace muselo být obviněnému naprosto zřejmé, že nebude v jeho silách peníze vrátit. Na této skutečnosti pak nemůže nic změnit ani okolnost, že byl obviněný dne 15. 11. 1995 vzat do vazby.

V případě útoku pod bodem I/1 rozsudku obviněný slíbil poškozenému Š. koncem srpna 1995 dodat svíčkovou za částku 200 000,- Kč, která mu byla poškozeným poskytnuta. Obviněný však svůj závazek nesplnil a vrácení peněz oddaloval pod záminkami možnosti dodání jiného masa, přičemž takto poškozenému vrátil pouze 32 000,- Kč. Z těchto skutkových zjištění je tedy podle Nejvyššího soudu dostatečně zřejmé, že pokud by od počátku obviněný jednal v poctivém úmyslu a maso i přes svou snahu nesehnal, nic mu nebránilo, aby poškozenému peníze vrátil. Obviněný však zjevně finanční prostředky na vrácení této částky poškozenému Š. již neměl k dispozici, neboť je použil blíže nezjištěným způsobem. Takto obviněný postupoval opakovaně. Pod záminkou nákupu svíčkové vylákal obviněný finanční prostředky v částce 55 000,- Kč od poškozeného B. u útoku pod bodem I/2 rozsudku, a to počátkem měsíce října 1995, kdy poškozenému taktéž jako v předchozím případě sdělil, že má možnost obstarat větší množství svíčkové za cca 200 000,- Kč a že mu za poskytnutou půjčku část masa přenechá. K dodávce masa však nedošlo, a obviněný vrátil poškozenému pouze částku 20 000,- Kč. Záminku o dodání levné svíčkové použil obviněný i u útoku v bodě I/6 rozsudku, kdy vybral od poškozeného S., který měl o toto maso zájem, jako zálohu částku 80 000,- Kč koncem měsíce října 1995. Tehdy obviněný poškozenému řekl, že má možnost sehnat svíčkovou, ale jenom v množství kamionu, a že dává dohromady seznam odběratelů, přičemž dodávka se měla uskutečnit do týdne. K dodávce masa ovšem nedošlo a obviněný vrátil poškozenému pouze částku 16 000,- Kč s příslibem další dodávky masa. Z výslechu svědka MVDr. K. A., pracovníka společnosti J. spol. s r. o., jenž se zabývá porážkou a zpracováním masa, pak bylo zjištěno, že kamion svíčkové představuje cca 6 7 tis. poražených krav, což zajistit je prakticky nemožné.

U následujících útoků zneužil obviněný důvěry poškozených, kteří mu již dříve půjčovali peníze. Pokud si obviněný půjčil peníze od poškozeného A. pod záminkou výplaty řemeslníků u útoku v bodě I/3 rozsudku, vrátil poškozenému po návratu z vazby částku 20 000,- Kč. Tento poškozený obviněnému v průběhu roku 1995 sice třikrát půjčil částky mezi 10 30 tis. Kč a obviněný mu peníze vždy vrátil, v projednávaném případě však obviněný požadoval částku 200 000,- Kč, údajně na rekonstrukci provozovny, přičemž poškozený mu půjčil částku 100 000,- Kč. Svědek Z. byl vyslechnut v přípravném řízení a jeho výpověď byla v hlavním líčení přečtena v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť jmenovaný v mezidobí zemřel. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že výpověď tohoto svědka mezi důkazy chybí. K tvrzené rekonstrukci provozovny svědek Z. uvedl, že rekonstrukce byla hrazena z účtu firmy ale i z hotovosti, která byla předávána obviněnému F. na provoz provozovny. Též účetnímu firmy Z. svědku Ing. K. nebylo známo, že by obviněný dával do provozu své peněžní prostředky. Další záminkou obviněného, pod kterou vylákal z poškozeného D. částku 160 000,- Kč, byla u útoku v bodě I/4 rozsudku údajná možnost obviněného stát se tichým společníkem firmy Z. Svědek Z. však popřel, že by se měl obviněný F. stát tichým společníkem jeho firmy. Pokud si obviněný od poškozeného půjčoval již dříve peníze, bylo to do září 1995 dvakrát 50 000,- Kč a dne 26. 9. 1995 částka 150 000,- Kč, přičemž obviněný vždy peníze vrátil. Rovněž od poškozeného P. si obviněný půjčoval peníze již dříve. Tehdy se jednalo o částky cca 3 000,- Kč, které byly obviněným do týdne vráceny. V případě půjčky pod bodem I/5 rozsudku se ale jednalo o částku 50 000,- Kč, kterou měl obviněný údajně zaplatit dodavateli masa na provozovnu. Tuto půjčku měl obviněný vrátit podle výpovědi poškozeného okamžitě poté, jakmile utrží za maso peníze. Z dlužné částky vrátil obviněný poškozenému pouze částku 17 000,- Kč. Z výpovědi svědka Z. vyplynulo, že pokud by ho obviněný informoval, že potřebuje na provoz prodejny peníze, vždy bylo možné mu je zajistit. Obviněný si tudíž mohl prostředky na provoz prodejny nechat zajistit podnikatelem Z., jemuž prodejna patřila, nebo mohl o skutečnosti, že byl nucen si půjčit na provoz peníze, sám podnikatele Z. informovat, předložit mu o tom příslušný doklad a požádat ho, aby problém řešil. Že by obviněný takto postupoval však zjištěno nebylo.

Pokud ministr spravedlnosti argumentuje tím, že provedeným dokazováním nebylo vyvráceno, že obviněný peníze z půjček používal ve prospěch firmy Z., neboť se nepodařilo zajistit doklady, resp. zápisy o přijatých platbách na firmu, nelze považovat tuto jeho námitku za způsobilou obviněného vyvinit. Obviněný byl u podnikatele Z. v pracovním poměru, z něhož mu plynula práva a povinnosti. Sám svědek Z. u výslechu v přípravném řízení uvedl, že na provoz prodejny byly obviněnému poskytovány peníze z jeho účtu pravidelně po 14 dnech v částkách částky 100 200 tis. Kč v hotovosti a dále měl obviněný pro tyto účely k dispozici peníze z tržeb. Tento způsob financování provozu prodejny ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdil rovněž i svědek Ing. K., který ve firmě Z. pracoval v postavení účetního. Jmenovaný uvedl, že nákup masa obviněný platil z tržeb provozovny a pokud neměl k dispozici dostatek finančních prostředků, dostával peníze přímo od pana Z., a to v hotovosti nebo šekem. Tento svědek rovněž nevěděl nic o tom, že by obviněný dával do firmy své vlastní peníze. Pokud si tedy obviněný od poškozených půjčoval peníze, půjčoval si je svým jménem a na vlastní odpovědnost. Jeho jednání poškozeným vůči podnikateli Z. nezakládalo žádné oprávnění. Obviněný F. nebyl navíc v žádném případě povinen zajišťovat na provoz prodejny finanční prostředky tak, jak to podle svého tvrzení činil. I v případě, že by tak učinil, činil by tak opět na vlastní odpovědnost a bylo by jen jeho záležitostí, jak se následně s podnikatelem Z. vyrovná. Proto uvedená argumentace ministra spravedlnosti nemůže v žádném případě obviněného z hlediska trestní odpovědnosti vyvinit.

Rovněž námitka stěžovatele spočívající v tvrzení, že pokud si obviněný půjčoval peníze na základě písemné smlouvy (u poškozeného A.), popř. oproti vystavení směnky (u poškozeného D.), nemohl se dopustit podvodného jednání, nemohla obstát. Trestněprávní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu je totiž podmíněna jejím posouzením i z hlediska občanského práva, pokud jde o závěry týkající se náležitostí právních úkonů ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Otázku platnosti smlouvy proto soud prvního stupně posoudil jako prejudiciální otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Při posuzování jednání obviněného je potom podstatné to, k čemu směřovala vůle obviněného. Jde tedy o to, zda se jednalo o vážný projev vůle obviněného F. uzavřít smlouvu o půjčce a dostát svým závazkům z této smlouvy, resp. z vystavené směnky, či zda svým jednáním obviněný takovou vůli pouze předstíral, čímž uvedl poškozeného v omyl v úmyslu způsobit mu škodu. V takovém případě je pak právní úkon absolutně neplatný pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák.

V ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.

V ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V § 2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.

Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku pod bodem I. rozsudku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného P. F. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný P. F. popíral spáchání trestného činu podvodu. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a jaké skutkové závěry ohledně viny obviněného P. F. pod bodem I. rozsudku vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, v němž vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto pak byly dále doplněny argumentací odvolacího soudu. Tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).

Při přezkoumávání skutkových závěrů pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

K opačnému závěru než v předchozím případě však dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání skutkového stavu ve vztahu k bodu II. rozsudku nalézacího soudu. Podstatou námitek ministra spravedlnosti k tomuto skutku je tvrzení, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, který se hájil tím, že předmětných 79 000,- Kč, jež obdržel od majitele firmy na zaplacení udírny, nepoužil ve svůj prospěch, ale že s těmito penězi uhradil dodávky masa na prodejnu, a to společnosti V. V.

Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z uvedených znaků je patrné, že pachatel si musí přisvojit věc, která mu nepatří a byla mu svěřena, tedy odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Právě tento poslední znak objektivní stránky trestného činu nebyl obviněnému podle Nejvyššího soudu prokázán bez důvodných pochybností, neboť nebylo dostatečně spolehlivě vyvráceno, že obviněný skutečně nepoužil peníze ve prospěch firmy J. Z. Jinými slovy, že předmětná svěřená částka určená na zaplacení udírny byla obviněným užita nejen jiným, než určeným způsobem, ale že nebyla vůbec užita ve prospěch svěřitele, ale naopak ve prospěch obviněného či jiné osoby.

Pokud obviněný tvrdil, že penězi na zaplacení udírny částečně uhradil dluhy firmy Z., bylo třeba jeho tvrzení prověřit a jeho obhajobu v hlavním líčení provedenými důkazy bez důvodných pochybností vyvrátit. Ačkoliv v přípravném řízení byly opatřeny důkazy, jež by mohly, pokud by je soud provedl, přispět k objasnění věci, nalézací soud tyto důkazy neprovedl a odvolací soud jeho pochybení nenapravil. Soudy se tak spokojily pouze s přečtením výpovědi zesnulého svědka Z. a s výslechem svědka Ing. K. Z nich vyplynulo, že se obviněný snažil vytvořit zdání, že je udírna zaplacená. Svědek Ing. K. se snažil ověřit telefonicky, zda svědek Š. peníze za udírnu skutečně obdržel, avšak obviněný mu na něj nepředal správné číslo mobilního telefonu. Následně svědka Z. kontaktoval osobně svědek Š. a urgoval doplatek udírny. Na zaplacení udírny byl pak podle svědka Ing. K. obviněným předložen doklad, o němž bylo později zjištěno, že není pravdivý. Z výpovědi svědka Z. z přípravného řízení bylo zjištěno, že ho dne 15. 11. 1995 kontaktoval pracovník společnosti V. spol. s r. o. s tím, že jim firma Z. dluží částku přes 1 mil. Kč. Poté, co se svědek Z. dotázal na tuto skutečnost obviněného F., ten uvedený problém přiznal, avšak dluh nevysvětlil. Teprve následně svědek Z. z účetnictví firmy zjistil, že faktury měly být společnosti V. proplaceny převodním příkazem, avšak byly opatřeny razítkem zaplaceno hotově, aniž byly skutečně proplaceny. Svědek Z. navíc uvedl, že ho obviněný mohl kdykoliv při nedostatku peněz kontaktovat a on by mu peníze zajistil.

K okolnostem neuhrazených faktur společnosti V. ani k tomu, jak byly společnosti V. hrazeny závazky firmy Z. a jaká byla v tomto směru jeho úloha, již obviněný v hlavním líčení vyslechnut nebyl, ačkoliv jeho výpověď mohla přispět k prověření jeho obhajoby, pokud tvrdil, že částí peněz na udírnu zaplatil společnosti V. za maso. K této okolnosti měl být podrobně vyslechnut svědek M. Š., jenž působil ve společnosti V.,stejně jako svědci K. P. a L. J., zaměstnanci společnosti V., kterých bylo třeba se dotázat na způsob, jakým byly hrazeny v kritickém období měsíce října a listopadu 1995 závazky firmy Z. se zaměřením na objasnění toho, které závazky byly uhrazeny a které nikoliv, jakou úlohu hrál při hrazení závazků firmy Z. obviněný F. a zda obviněný F. společnosti V. uhradil v kritickém období v hotovosti částku 79 000,- Kč, popř. částku vyšší. Dále bylo nutné vyslechnout Ing. K. k tomu, proč byly firmou Z. některé faktury považovány za zaplacené, ačkoliv tomu tak nebylo, jakým způsobem probíhaly platební operace firmy Z. vůči třetím osobám ve vztahu k prodejně, v níž obviněný působil, a jaká měl obviněný pověření k proplácení faktur převody z účtu a popř. jaké měl obviněný F. ve vztahu k dodavatelské společnosti V. pracovní povinnosti. Dále nebyly provedeny důkazy stvrzenkami na č. l. 54 58 spisu, odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha na č. l. 60 62 spisu, kopií knihy vystavených faktur společnosti V. spol. s r. o. na č. l. 162 spisu, fakturami označenými slovy: placeno hotově na č. l. 163 166 spisu.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že svědek Š. má ve skutku pod bodem II. obžaloby pouze pozici svědka a nikoli poškozeného, jak je mylně označován napadeným usnesením odvolacího soudu, ale i rozsudkem nalézacího soudu, neboť v pozici poškozeného v případě tohoto skutku byl podnikatel J. Z.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. bylo napadené usnesení zrušeno v té jeho části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného do výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a zrušil též předcházející rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 1 T 55/99 a to v jeho výroku o vině pod bodem II. a taktéž celý výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. jejich části, obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud věc Okresnímu soudu Praha západ, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. To znamená, že okresní soud ve věci nařídí nové hlavní líčení, v němž provede všechny shora zmíněné důkazy, které v původním řízení nebyly provedeny, resp. znovu vyslechne svědky k naznačeným otázkám a poté veškeré důkazy vztahující se ke skutku pod bodem II. opětovně vyhodnotí a v souladu se zákonem nově rozhodne o vině obviněného, jakož i o trestu za celkově prokázanou trestnou činnost. Okresní soud přitom musí mít na paměti, že podle § 273 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně v neprospěch obviněného, a že je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c