4 Tz 5/2005
Datum rozhodnutí: 08.03.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 5/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:

Citovaným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), a to z důvodů uvedených v § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. V.

Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. V. z p r o š ť u j e obžaloby býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze dne 24. 11. 1952, sp. zn. Np 340/52, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 1. listopadu 1952 v K. po nastoupení základní vojenské služby odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat službu, protože by prý jednal proti božímu zákonu , čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 (dále též jen NVS ) ze dne ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., (dále též jen tr. zák. 1950), na tom skutkovém základě, že 1. 11. 1952 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plniti povinnosti související s výkonem vojenské základní služby a odvolával se na to, že je svědek J. a že mu to jeho víra nedovoluje . Za to byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, do kterého byla podle § 23 tr. zák. 1950 započtena vazba od 1. 11. 1952. Rozsudek nabyl právní moci dnem 19. 12. 1952, když obviněný i nižší vojenský prokurátor se vzdali opravných prostředků.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. (zák. č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, jimiž se vojenský soud při svém rozhodování neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že důvodem k odmítnutí obléct si vojenský stejnokroj a vykonávat povinnosti související s vojenskou základní službou byla u obviněného J. V. skutečnost, že je svědek J. a jeho náboženské vyznání mu nedovoluje plnit občanské povinnosti, pokud jsou v rozporu s biblí. Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, že v případě obviněného J. V. se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ústavou, a to v článku 16 zák. č. 150/1948 Sb., a článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Podle Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, zejména článku 18, má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Tato ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručena občanská politická práva obviněného J. V. nebyla bývalým Nižším vojenským soudem v Brně PSP 47 respektována. Jednání jmenovaného, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo uvedenými dokumenty zaručeno, bylo v rozporu s mezinárodním právem a ústavou z roku 1948 prohlášeno za trestné. Ústava z roku 1948 sice svobodu vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, kterou by realizace takových svobod byla zaručena vydána nebyla, a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný J. V. neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a byl ochoten na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení na sebe vzít následky vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný trestný čin proto není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 19. prosince 1952, sp. zn. Vt 66/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. V. ve výše citovaných ustanoveních trestního zákona a trestního řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 nebo § 271 odst. 1 tr. ř. Ke stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připojil jen fotokopii rozsudku NVS ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, ověřenou Vojenským ústředním archivem Praha (dále též jen VÚA ), přípis uvedeného archivu ze dne 18. 4. 2000, čj. 10055- VHA/2000-2111 a kopii přípisu adresovaného Krajskému zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2000, z nichž se podává zejména, že trestní spis NVS sp. zn. Vt 66/52 byl v roce 1984 skartován a že v trvalém uložení je pouze rozsudek, a to ve VÚA.

Obhájce obviněného ke svému vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona připojil neověřenou fotokopii žaloby býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze dne 24. 11. 1952, čj. Vt 340/52, fotokopii napadeného rozsudku (shodnou s fotokopií připojenou ke stížnosti pro porušení zákona), dále fotokopii sdělení Vězeňského ústavu v O. u K. V. o propuštění vězně J. V., fotokopii usnesení Nižšího vojenského prokurátora PSP 47 Brno o účasti J. V. na amnestii ze dne 4. 5. 1953 (tyto fotokopie byly pořízeny VÚAP) a dopis VÚAP ze dne 31. 3. 2000, v němž se obviněnému J. V. sděluje, že k žádosti jeho obhájce mu zasílají ověřenou kopii rozsudku NVS Brno PSP 47 sp. zn. Vt 66/52 s tím, že trestní spis byl v roce 1984 skartován a v archivu se dochoval pouze rozsudek. Ve vyjádření obhájce uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou a navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona rovněž z důvodů uvedených v § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby.

Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřuje, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Na překážku úplnému splnění uvedené povinnosti bylo, že Nejvyšší soud neměl k dispozici příslušný trestní spis. Podle sdělení Vojenského ústředního archivu ze dne 18. 4. 2000 předmětný spis byl v roce 1984 skartován a trvale byl archivován pouze rozsudek. Z dalšího dopisu VÚAP ze dne 11. 2. 2005 vyplývá, že originál rozsudku byl poškozen při povodních v roce 2002 a v současné době se nachází v mrazírnách v K. Rekonstrukce justiční dokumentace dosud neproběhla, přičemž se předpokládá, že zatopený archivní materiál nebude k dispozici dříve než na konci roku 2005.

Za této situace musel Nejvyšší soud nejdříve rozhodnout, zda má vůbec dostatek podkladů proto, aby mohl o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout. Nepochybnou skutečností spolehlivě prokázanou opisem rejstříku trestů ze dne 2. 2. 2005 vyžádaného Nejvyšším soudem je to, že obviněný J. V., byl odsouzen Nižším vojenským soudem Brno dne 19. 12. 1952, pod čj. Vt 66/52, podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu 18 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, z něhož mu byl amnestií k 4. 5. 1953 prominut 1 rok. Tento údaj plně koresponduje s kopií (byť neověřené) žaloby býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze dne 24. 11. 1952, čj. Vt 340/52, s obsahem rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu PSP 47 Brno ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, ověřeného VÚA, a s dalšími získanými doklady jako např. s usnesením býv. Nižší vojenské prokuratury Brno ze dne 11. 5. 1953, čj. Np 107/52, kterým bylo rozhodnuto, že obviněný J. V. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. května 1953 a že se mu podle článku II. promíjí trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jakož i s obsahem dopisu Vězeňského ústavu O. u K. V. ze dne 4. 5. 1953, čj. 11004/53-T, podle něhož byl dne 4. 5. 1953 vězeň J. V., odsouzený Nižším vojenským soudem v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 1952, čj. Vt 66/52, k trestu 18 měsíců, propuštěn následkem amnestie prezidenta republiky z trestu na svobodu. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zmíněná žaloba i rozsudek svým obsahem i formou odpovídají dobovým justičním dokumentům, s nimiž se seznámil v jiných obdobných projednávaných případech. Za této situace neshledal dostatek rozumných důvodů k pochybnostem o autentičnosti předloženého rozsudku, který mu však za této důkazní situace umožnil přezkoumat jen správnost vlastního rozsudku, nikoli též řízení, které mu předcházelo.

Podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Z obsahu citovaného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 v trestní věci obviněného J. V. bylo zjištěno, že obviněný se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1952 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plniti povinnosti související s výkonem vojenské základní služby a odvolával se na to, že je svědek J. a že mu to jeho víra nedovoluje . Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný se k uvedenému jednání doznal a na svoji obhajobu neuvedl nic podstatného, udal jen, že jeho vyznání mu nedovoluje plnit občanské povinnosti, pokud jsou v rozporu s biblí. Tuto obhajobu z hlediska posouzení viny považoval nižší vojenský soud za bezvýznamnou, vysvětlující pouze pohnutky jednání obviněného, s tím, že z ústavou zaručené svobody vyznání nesmí žádný občan vyvozovat, že by jej jeho náboženské vyznání mohlo zbavit povinnosti plnit uložené občanské povinnosti.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.

Na základě toho Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, jímž byl uznán vinným v rozporu s důvody uvedenými v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená ustanovení plně vystihují podstatu a důvody porušení zákona v dané věci a proto nebylo nutno vyslovovat zvlášť porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. (zák. č. 87/1950 Sb.), jak to navrhovala stížnost pro porušení zákona. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku, shledal, že může podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno z důvodů shora podrobně rozvedených pokládat za trestný čin, Nejvyšší soud obviněného J. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 8. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k