4 Tz 5/2002
Datum rozhodnutí: 27.02.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 5/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 To 173/2001, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 To 173/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a tímto usnesením a v řízení mu předcházejícím dále v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného L. P.

Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 37 T 95/2000.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 4 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 37 T 95/2000, byl obv. L. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 10. 5. 2000 v době kolem 11.15 hod. v P. v uzavřeném objektu čerpací stanice LPG při couvání nákladním vozidlem Praga S 5 T najel zadním kolem na nárt levé nohy J. R., který se posadil za uvedené vozidlo proto, aby obviněnému zabránil v blokádě objektu čerpací stanice, čímž poškozenému způsobil pohmoždění měkkých tkání kůže a podkoží nártu levé nohy s následnou dobou léčení a pracovní neschopnosti asi 14 dnů. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvanácti měsíců.

Proti rozsudku podal odvolání pouze obviněný a Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 To 173/2001, toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. P. a vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř.

Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti mimo jiné na to, že řízení mělo být doplněno vyšetřovacím pokusem s přibráním znalce z oboru silniční dopravy, aby bylo zcela objektivně posouzeno, kde kdo ze svědků v okamžiku, kdy k najetí na nohu poškozeného došlo, byl, jaké byly výhledové možnosti obviněného, zda mohl vidět, že poškozený má nohy přímo za jeho zadním kolem, či zda se mohl domnívat, že může řízení automobilu ještě bez obav vypnout. Výpověď obviněného, svědků R. a N. je podstatně odlišná od výpovědi poškozeného. V přípravném řízení byl obviněný vyslechnut až neobvykle stručně. Teprve v hlavním líčení podrobně vypovídal a v souladu s výpovědí svědka R. (který byl vyslechnut již v přípravném řízení a svoji výpověď shodně zopakoval u hlavního líčení) uvedl, že když zjistil, že poškozený sedí za autem, okamžitě uvedl dosud nastartovaný vůz do klidu. Přitom došlo k cuknutí vozu zpět, což se však běžně stává. Poškozený tvrdí, že obviněný na něho couval nejméně 1,5 m. Svědci R. i N. však hovoří pouze o cuknutí vozu o několik centimetrů. Poškozený dále uváděl, že vůbec obviněného neznal, nevěděl, proč s nákladním automobilem před rampu přijel, obviněný mu říkal, že auto nejede a hodlal opustit areál, on mu v tom zabránil, a aby nemohl dále obviněný couvnout, lehl si za jeho vůz. Naproti tomu svědek N. uvedl, že běžel za poškozeným s tím, že zřejmě nákladní automobil chce vysypat na místě štěrk, obviněný s poškozeným se začali hádat, poškozený chtěl zabránit obviněnému v další jízdě tím, že si mu lehl za vůz. Názor soudu I. stupně, že šlo o vzájemné schválnosti, kdy docházelo i k blokádám čerpacích stanic synů obviněného a poškozeného, a že tedy se poškozený oprávněně domníval, že obviněný schválně bude blokovat příjezd i odjezd od rampy s PB bombami, zůstává pouze ve sféře nepotvrzených dohadů. Ani poškozený se o něčem takovém nezmiňoval. Za dané důkazní situace lze mít za prokázané, že po předchozí ostré výměně názorů poškozený řešil situaci, kdy nechtěl, aby obviněný s nákladním vozem couvl, tím, že v době, kdy nákladní automobil stál, ale bylo nastartováno, si lehl těsně za levá zadní kola tohoto automobilu. Na vzniklou situaci reagoval obviněný tím, že vypnul motor. Při tomto úkonu došlo k cuknutí vozu směrem zpět a ke kontaktu zadního kola s nártem nohy poškozeného. Jednalo se o lehký kontakt, neboť došlo pouze k lehkému povrchovému poranění nártu levé nohy poškozeného, ačkoliv vůz byl plně naložen štěrkem. Dovozovat úmysl obviněného (byť eventuální) poškozeného zranit je tedy přinejmenším předčasné. Těžko pak lze souhlasit s názorem soudu odvolacího, že pokud obviněný si byl vědom toho, že po vypnutí motoru se může auto ještě pohnout, byl tedy přinejmenším srozuměn s tím, že dojde ke zranění nohy poškozeného, a proto je jeho jednání třeba kvalifikovat jako úmyslný trestný čin. Tento názor by v podstatě vylučoval nedbalostní trestné činy v dopravě. Pokud by však byl akceptován, bylo by nepochybně třeba jednání obviněného kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Řidič, který úmyslně (jak dovozují soudy obou stupňů) couvá s plně naloženým nákladním autem na osobu ležící těsně za zadními koly vozu, by musel předpokládat, že takovéto osobě způsobí velmi vážné (i smrtelné) zranění.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost toho výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení zákona je plně důvodná.

Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že v řízení před soudy obou stupňů nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001). K pochybení došlo i při hodnocení důkazů, neboť zejména soud I. stupně v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného L. P. týkající se mimovolného pohybu vozidla ucuknutí, ač tato obhajoba byla potvrzována výpovědí svědka P. R. a při hlavním líčení i svědek M. N. vypovídal o tzv. cuknutí vozidla obviněného. Především pak tato obhajoba obviněného L. P. nebyla prověřena všemi dosažitelnými důkazy, a to znaleckým posudkem znalce z oboru silniční dopravy a rekonstrukcí činu, případně vyšetřovacím pokusem pokud by nebyl k dosažení předmětný nákladní automobil Praga S 5 T, kterým měl být posuzovaný trestný čin spáchán. Až na podkladě rekonstrukce činu (vyšetřovacího pokusu) za účasti znalce z oboru silniční dopravy bylo možno objektivně posoudit, jaké v době činu byly výhledové možnosti svědků R. a N. ve vztahu k poloze poškozeného a zadních kol automobilu, zejména pak jaké byly výhledové možnosti obviněného, zda mohl vidět, v jaké vzdálenosti má poškozený nohy za zadním kolem jeho automobilu. Znalec z oboru silniční dopravy se pak mohl vyjádřit a posoudit obhajobu obviněného L. P. uplatněnou v hlavním líčení, kde obviněný hovořil o mechanismu uvedení nákladního automobilu do klidu a o příčinách tzv. cuknutí automobilu.

Až po provedení shora naznačených důkazů a jejich zhodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. ve spojení s ostatními důkazy bylo možno zjistit způsob jednání obviněného L. P. a formu případného zavinění obviněného ve vztahu k následku tohoto jednání - způsobení újmy na zdraví poškozenému.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném před 31. 12. 2001, neboť nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci při nedůsledném hodnocení důkazů. Dále byl zákon porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, neboť odvolací soud řádně nesplnil svou přezkumnou povinnost a důvodně podané odvolání zamítl. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného, neboť jeho důvodně podané odvolání bylo zamítnuto.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 37 T 95/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc byla přikázána státnímu zástupci s ohledem na rozsah a charakter důkazů, které je nutné provést. Takový postup navrhla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je státní zástupce vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal