4 Tz 48/2009
Datum rozhodnutí: 28.07.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 48/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného A. V., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného zemřelého A. V.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 114/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 40/52, byl obviněný A. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 4. 8. 1952 u svého útvaru v R. po odpykání trestu odnětí svobody znovu odmítl vykonávat vojenskou službu a obléci si vojenský stejnokroj s odůvodněním, že se to příčí jeho přesvědčení, že je s. J.

Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.

Obviněný podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, které Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 15. 11. 1952, sp. zn. Vto 247/52, zamítl jako nedůvodné.

Podáním doručeným Vojenskému obvodovému soudu Brno dne 31. 7. 1991 požádala dcera obviněného, který zemřel dne 11. 1. 1986, o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 40/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 15. 11. 1952, sp. zn. Vto 247/52, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nabylo právní moci dne 28. 11. 1991.

Vojenský obvodový soud Brno poté usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, zastavil trestní stíhání obviněného A. V. pro shora popsaný skutek, když tento výrok opřel o ustanovení čl. V z důvodů části II. čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.

Obhájce obviněného uvedl s odkazem na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, že trvá na projednání věci.

Týž soud rozhodl v hlavním líčení dne 13. 2. 1992 rozsudkem sp. zn. 2 Rtv 114/91, tak, že při nezměněném výroku o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 40/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 15. 11. 1952, sp. zn. Vto 247/52, se z důvodů uvedených v ustanovení § 227 tr. řádu obviněnému trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 3. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného A. V.

Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění tehdy účinném, ve vztahu k ustanovení k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., v ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vyhlášené ústavním zákonem ze dne 9. 1. 1991 č. 23/1991 Sb. a § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu

Podle ministryně spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud Brno náležitě nezvážil, že A. V. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.

K těmto závěrům přistupuje ještě okolnost, jíž nebyla rovněž věnována dostatečná pozornost. Obviněný byl před citovaným odsouzením již za stejnou trestnou činnost odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno PSP 47 ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt 262/51-T, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který vykonal. V nyní napadené trestní věci bývalý Vojenský obvodový soud Brno nezkoumal, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem .

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno byl v neprospěch obviněného A. V. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud Brno provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno však uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný, neboť z obsahu spisu bylo patrno, že obviněný žil řádným životem, a pokud byl trestán, pak výlučně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného A. V. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nadto byl obviněný již jednou odsouzen pro dříve vyjádřený názor, že vojenskou službu z důvodů náboženského přesvědčení konat nebude, a bylo proto třeba zkoumat, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem .

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného A. V. Nejvyšší soud nevyslovil porušení zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu z toho důvodu, že jeho výrok o porušení zákona obsahuje vždy citaci těch zákonných ustanovení, která byla soudem užita v rozporu se zákonem. Nevyslovuje porušení těch zákonných ustanovení, která užita být měla, avšak k jejich aplikaci nedošlo, jak je tomu i v posuzovaném případě.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 114/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 114/91.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně, který je dle § 7 zákona o soudní rehabilitaci soudem nástupnickým, na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 2 Rtv 114/91, znovu návrh dcery zemřelého obviněného na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á