4 Tz 46/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř.



4 Tz 46/2011-18
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Bc. M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010, vydaného v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 32/2009, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 9 a § 314a odst. 1 tr. ř. a v ustanovení § 35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného Bc. M. H.

Z r u š u j í s e napadené usnesení Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009, jakož i veškeré řízení, které se konalo před soudem prvního stupně od podání obžaloby v této věci.

Zrušují se i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009 byl obviněný Bc. M. H. uznán vinným v bodě 1 trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 2 trestným činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a příjímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ( V daném případě jde o trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.).

Uvedených trestných činů se obviněný dopustil podle výše citovaného rozsudku tím, že

1. v blíže nezjištěné době, nejpozději v červnu 2006, jako vrchní komisař SKPV-OHK Policie ČR, v postavení veřejného činitele, kontaktoval telefonicky a posléze i osobně M. B., s úmyslem získat od něho částku ve výši 200.000,- Kč za to, že z titulu svého služebního zařazení zajistí zrušení údajného odposlechu jeho mobilního telefonu, přičemž M. B. mu vyplatil částku pouze ve výši 30.000,- Kč a dále částku ve výši 10.000,- Kč, která byla deklarována jako půjčka, na níž byl vystaven příjmový doklad s datem 26. 6. 2006;

2. dne 8. 12. 2008 telefonicky a dne 17. 12. 2008 osobně kontaktoval M. B., který byl ve zkušební době podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody, a požadoval na něm finanční částku ve výši 100.000,- Kč s podmínkou splatnosti do 15. 1. 2009 za to, že jeho dosud neustanovený kolega zařídí oddálení zahájení trestního stíhání, k předání a převzetí částky 100.000,- Kč došlo dne 15. 1. 2009 v restauraci hotelu J. B. R., P., J.,
čímž porušil základní povinnosti policisty podle § 28 odst. 1 písm. a) zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, platného do 31. 12. 2006, povinnosti policisty podle § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, platného do 31. 12. 2008, základní povinnosti příslušníka podle § 45 odst. 1 písm. a) a služební kázeň podle § 46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., účinného od 1. 1. 2007, a § 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, účinného od 1. 1. 2009.

Za tyto trestné činy mu byl podle § 160 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti, a to zaměstnání či služebního poměru u Policie ČR, vojenské policie a obecní policie v trvání 5 let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali v zákonem stanovené lhůtě odvolání obviněný a poškozený M. B. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině i trestu. Odvolání poškozeného směřovalo proti výroku o náhradě škody.

Na základě podaných odvolání Městský soud v Praze věc projednal ve veřejném zasedání, přičemž svým usnesením ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010 obě tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Bc. M. H. stížnost pro porušení zákona, a to proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona nejprve stěžovatel citoval z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, přičemž poukázal na závěrečné konstatování, kde odvolací soud zmiňuje, že s ohledem na trestní sazbu, kterou byl obviněný ohrožen, pokud se týká jednání popsaného pod bodem 2 rozsudku nalézacího soudu, měl Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci rozhodovat v senátě, nikoli samosoudcem. Tato skutečnost nebyla žádným z odvolatelů ani intervenujícím státním zástupcem namítána, přičemž ani opakování hlavního líčení by podle názoru odvolacího soudu nemohlo vést ke zhoršení pozice obviněného H., pokud jde o výrok o vině a trestu, a z tohoto důvodu pak Městský soud v Praze rozhodl tak, jak je ve výroku jeho rozhodnutí uvedeno.

Dovolání ani ústavní stížnost v předmětné trestní věci podány nebyly.

Stěžovatel následně poukázal na znění článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen o soudech a soudcích), § 2 odst. 9 a § 314a odst. 1 tr. ř., § 160 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 7. 2008, a § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř.

Z jejich obsahu stěžovatel dovozuje, že jak nalézací tak odvolací soud se těmito ustanoveními důsledně neřídily, čímž došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného Bc. H., přičemž se jedná o takové porušení právních předpisů, které je namístě napravit cestou podání stížnosti pro porušení zákona.

Stěžovatel uvádí, že v řízení před samosoudcem jsou projednávány trestné činy obecně menší typové závažnosti dané příslušnou trestní sazbou uvedenou u jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákona. Předpokládaná nižší skutková i právní složitost takových věcí odůvodňuje méně formalizovaný průběh řízení před soudem, a navíc svěřuje pravomoc k rozhodování jediné osobě samosoudci, který je soudcem z povolání. Rozlišujícím kritériem mezi příslušností senátu a samosoudce je tedy trestní sazba stíhaného trestného činu uvedená ve zvláštní části trestního zákona.

V posuzovaném případě byl obviněný stíhán od dubna roku 2009 Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 32/2009 na základě obžaloby podané státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 2 KZV 1/2009, a to v bodě 1) pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., kterých se měl podle obžaloby dopustit v červnu roku 2006, přičemž za nejzávažnější trestný čin je třeba považovat trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., podle kterého byl obviněný v době spáchání ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let nebo peněžitým trestem; v bodě 2) pak pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil v období od 8. 12. 2008 do 15. 1. 2009. Přitom za nejzávažnější trestný čin je nutno považovat trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., když v mezidobí došlo u tohoto trestného činu novelou trestního zákona, účinnou od 1. 7. 2008, k zpřísnění jeho postihu trestem odnětí svobody na 2 roky až 8 let.

Vzhledem k uvedenému je tedy podle stěžovatele zřejmé, že řízení o těchto trestných činech samosoudce podle zákona konat nemohl, a pokud tomu tak v dané věci bylo, došlo k zásadnímu porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť dva přísedící mohli dojít k odlišnému výroku o vině. Toto porušení zákona nemůže být podle názoru stěžovatele vykompenzováno současně zjištěným a konstatovaným porušením zákona ve prospěch obviněného, pokud se jedná o výrok o uloženém trestu odnětí svobody, jak v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl odvolací soud, který při důsledném přezkoumání věci z podnětu obviněného měl napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušit a obvodnímu soudu přikázat, aby věc znovu projednal v hlavním líčení a rozhodl, což se nestalo. Řízení, jenž předcházelo vydání rozsudku nalézacího soudu, jakož i rozsudek sám jsou zatíženy podstatnou procesní vadou, pro kterou toto rozhodnutí nemůže obstát.

V dané věci bylo přitom podle zákona možné napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním (viz ust. § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), neboť za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho § 35 okresní soud /obvodní soud/ rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem. Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících (viz také judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 270/2010). K podání takového mimořádného opravného prostředku však nedošlo.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009 byl porušen zákon v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v ustanoveních § 2 odst. 9 a § 314a odst. 1 tr. ř. a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010 v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a to v neprospěch obviněného Bc. M. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil, případně zrušil též i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla podkladu. Dále pak aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon byl porušen z důvodů vytýkaných ministrem spravedlnosti.

Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz č. 2/1993 Sb.; dále jen Listina) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Podle § 35 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem.

Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících.

Podle § 2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.

Podle § 314a odst. 1 tr. ř. samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice nepřevyšuje pět let.

Z obsahu předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 10 T 32/2009 je patrné, že na obviněného byla u tohoto soudu podána dne 27. 4. 2009 obžaloba pro shora uvedené samostatné skutky spáchané v červnu 2006 a posléze v prosinci 2008 až lednu 2009, v nichž byly spatřovány dvojnásobné trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., v případě druhého skutku i trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, se dopustil ten, kdo v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu úplatek žádá, a takový čin spáchá jako veřejný činitel, přičemž bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo peněžitým trestem.

Z konstatované trestní sazby trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, pro který byla na obviněného rovněž podána obžaloba, je nanejvýš zřejmé, že od samého počátku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 měla být tato věc projednávána a rozhodována příslušným senátem tohoto soudu, a nikoli samosoudcem, jak se ve skutečnosti stalo.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že věc byla samosoudcem jmenovaného soudu nejprve rozhodnuta trestním příkazem ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 10 T 32/2009, který byl v důsledku odporu podaného obviněným i státním zástupcem zrušen. Rovněž další řízení u soudu prvního stupně probíhalo v řízení před samosoudcem, což vyplývá z protokolů o hlavním líčení z 13. 7. 2009, 7. 9. 2009, 12. 10. 2009, 30. 11. 2009, 21. 12. 2009, 11. 1. 2010, 25. 1. 2010 a 8. 2. 2010, kdy byl vyhlášen v pořadí první odsuzující rozsudek. V řízení před samosoudcem bylo pokračováno i v hlavním líčení dne 23. 8. 2010, tedy poté co odvolací soud k odvolání obviněného a státního zástupce zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009. Samosoudcem pak byl vyhlášen i v pořadí druhý odsuzující rozsudek ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009.

Lze tudíž konstatovat, že takto vadné soudní řízení nelze rozhodně označit za souladné s výše citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a trestního řádu, jimiž je do rozhodovací praxe trestního soudnictví aplikována zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyplývající z Listiny. Zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci. Pokud soud věc neprojedná v takovém obsazení (složení), které zákon určuje, jedná se o vadu, která je vždy důvodem ke zrušení rozhodnutí, jenž z takto vadného řízení vzejde. Jedinou výjimkou je situace, kdy věc měl projednávat a rozhodovat samosoudce a ve skutečnosti tak učinil senát. V takovém případě se nejedná o vadu, která by sama o sobě byla důvodem ke zrušení vydaného rozhodnutí. Rozhodnutí senátu je totiž nutné obecně pokládat za vyšší formu soudního rozhodování, a není tudíž důvodu takto vzniklou vadu napravovat tím, že by věc bylo třeba znovu rozhodovat v řízení před samosoudcem.

Jestliže ale v přezkoumávaném případě obviněného Bc. M. H. se celé řízení před soudem prvního stupně konalo v procesní situaci, kdy tento soud nebyl náležitě obsazen, tedy nejednal a nerozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu a dvou přísedících, ale pouze samosoudcem, nelze než označit takové řízení za zatížené podstatnou vadou, která činí provedené dokazování a z něho vzešlé závěry za zcela nepoužitelné. V důsledku toho je pak i meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně vadné, a to bez ohledu na jeho obsah nebo dokonce jeho případnou věcnou správnost. Takto zatížené rozhodnutí nemůže zhojit ani jiná vada, jíž se nalézací soud dopustil, totiž že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, tedy pod dolní hranicí příslušné trestní sazby, která v dané věci činila dva roky.

Byť si Městský soud v Praze při v pořadí druhém odvolacím řízení byl vědom, že soud prvního stupně věc kompletně projednal a opakovaně rozhodl v řízení před samosoudcem, namísto v senátě, nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. nevrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud naopak zamítl podaná odvolání podle § 256 tr. ř. s tím, že předmětná vada řízení nebyla nikým namítána a opakování hlavního líčení by nemohlo vést ke zhoršení pozice obviněného, a to pokud jde o výroky o vině i trestu. To však rozhodně nejsou důvody, které mohly konvalidovat podstatnou vadu řízení, která předcházela vydanému meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívající v jeho nesprávném obsazení, byť ke zhoršení postavení obviněného v novém řízení skutečně dojít nemohlo, jelikož státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného proti rozsudku nalézacího soudu nepodal.

Pokud tedy odvolací soud svým postupem nenapravil pochybení soudu prvního stupně a rozhodl výše uvedeným způsobem, porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., které mu ukládá mj. povinnost přezkoumat správnost postupu řízení, které předcházelo odvoláním napadených oddělitelných výroků rozsudku, přičemž k nevytýkaným vadám musí přihlížet pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Jak bylo shora uvedeno, vada spočívající v nesprávném obsazení soudu (rozhodoval samosoudce namísto senátu) je vždy vadou, která způsobuje nepoužitelnost výsledků provedeného dokazování a tudíž je neakceptovatelný i výsledek takto vadného procesu, kterým je i meritorní rozhodnutí, proti němuž bylo odvolání obviněného podáno. Odvolací soud pak porušil i ustanovení § 256 tr. ř., které jej opravňuje odvolání zamítnout, shledá-li, že není důvodné, což ale nebylo v případě obviněného Bc. H. opodstatněné.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 6 To 393/2010 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 9 a § 314a odst. 1 tr. ř. a v ustanoveních § 35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného Bc. M. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. 10 T 32/2009, jakož i celé řízení, které bylo vedeno před soudem prvního stupně od dne podání obžaloby v této věci, zrušil. Dále zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která vzhledem k této změně, pozbyla svého podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což v konkrétním případě znamená, že bude provedeno před řádně obsazeným soudem (senátem) kompletně nové hlavní líčení včetně dokazování a vyhlášeno nové rozhodnutí.

Tento soud musí mít na paměti, že pokud Nejvyšší soud podle § 273 tr. ř. vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Zároveň je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést jím nařízené procesní úkony.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona důvodně poukázal na skutečnost, že vytýkaná vada mohla být zhojena, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním (viz dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), což ale nebylo učiněno ani ze strany nejvyššího státního zástupce (v konkrétní situaci pouze ve prospěch obviněného). Nejvyšší soud následně podanou stížnost pro porušení zákona sice akceptoval, ale pouze a jedině z důvodu zásadního a vážného procesního pochybení, k němuž v předchozím řízení došlo, které mělo za následek i vadnost a nepoužitelnost vydaného rozsudku prvostupňového soudu, který nabyl právní moci. Nelze ale vyloučit, že v jiných nikoli takto zásadních případech, Nejvyšší soud nebude prostřednictvím řízení o stížnosti pro porušení zákona, která byla již tolikrát označena za relikt minulosti, napravovat pochybení soudů nižších stupňů, jestliže bylo možné docílit patřičné nápravy využitím jiného mimořádného opravného prostředku zavedeného do trestního řádu, a to podáním dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c