4 Tz 43/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 43/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného zemřelého J. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954 , sp. zn. T - 60/54, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru ve F. si odmítl obléci vojenský stejnokroj a plnit povinnosti s touto službou související a odvolával se při tom na to, že jim v tom brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je S. J.

Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 43 tr. zákona č. 86/1950 Sb. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb. v trvání tří roků.

Vzhledem k tomu, že jak obviněný tak nižší vojenský prokurátor se po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, rozsudek nabyl právní moci téhož dne, tj. 7. 12. 1954.

Obviněný J. K. podáním doručeným Vojenskému obvodovému soudu Brno dne 28. 2. 1992 požádal o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T- 60/54, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nabylo právní moci dne 21. 5. 1992.

Vojenský obvodový soud Brno poté usnesením ze dne 2. 7. 1992 rozhodl podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu o zastavení trestního stíhání obviněného pro shora specifikovaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., a to s ohledem na článek V z důvodů části II. čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.

Obviněný J. K. ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, požádal, aby v řízení, které bylo v důsledku amnestie prezidenta republiky zastaveno, bylo pokračováno.

Týž soud rozhodl v hlavním líčení dne 10. 9. 1992 rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 14/92, tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T - 60/54, se podle § 227 tr. řádu trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného J. K.

Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k ustanovení k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.

Podle ministryně spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Podle stěžovatelky bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že J. K. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému jako pachateli, jenž se trestné činnosti dopustil poprvé, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného J. K. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného J. K.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak pravomocný rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 14/92.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 14/92, znovu návrh zemřelého obviněného J. K. na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á