4 Tz 43/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 43/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné N. Z., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněné N. Z.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu vyhoštění.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu Plzeň - město s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, byla obviněná N. Z. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila tím, že se v době od 13. 11. do 14. 11. 2002 neoprávněně zdržovala na území ČR, ačkoli jí bylo rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství Cizinecké a pohraniční policie Plzeň, oddělení kontroly pobytu Plzeň, č.j. SCPP-745/PL-OPK-1-2002, ze dne 3. 11. 2002, které nabylo právní moci téhož dne, uloženo správní vyhoštění na dobu 3 roků se stanovením lhůty k vycestování do 12. 11. 2002. Za uvedené jednání byla podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu vyhoštění ve výměře tří roků. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 11. 2002, když jak obviněná, tak státní zástupce se vzdali práva podání odporu.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, byla obviněná N. Z. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila tím, že se v době od 25. 11. 2002 do 8.00 hod. dne 27. 11. 2002, kdy byla zajištěna podle § 15 odst. 1 písm. d) zák. č. 283/1991 Sb. neoprávněně zdržovala na území ČR, ačkoli jí bylo rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství Cizinecké a pohraniční policie Plzeň, oddělení kontroly pobytu Plzeň, č.j. SCPP-745/PL-OPK-1-2002, ze dne 3. 11. 2002, které nabylo právní moci téhož dne, uloženo správní vyhoštění na dobu 3 roků se stanovením lhůty k vycestování do 12. 11. 2002 a trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest vyhoštění na dobu 3 roků s tím, že lhůta pro vycestování z území ČR byla stanovena výjezdním vízem do 25. 11. 2002. Za to byl obviněné N. Z. podle § 171 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 týdnů. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest vyhoštění na dobu osmi let. Napadený rozsudek nabyl právní moci dne 28. 11. 2002, když jak obviněná, tak státní zástupce se vzdali práva odvolání.

Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné N. Z. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. a v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v řízení předcházejícím.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že uložením trestu vyhoštění na dobu osmi let byla překročena maximálně přípustná hranice tohoto trestu v rámci jeho ukládání na dobu určitou, která je dána v ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. Podle ministra spravedlnosti je z přezkoumávaného spisu zřejmé, že se soud uvedenými zákonnými ustanoveními neřídil. Přestože soudu bylo z předchozího trestního příkazu téhož soudu ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 108/2002, kterým provedl důkaz jeho přečtením, známo, že obviněné byl uložen trest vyhoštění v délce tří roků, který není dosud vykonán, uložil jí další trest vyhoštění v délce osmi let, čímž došlo k překročení horní hranice stanovené pro tento trest v ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněné N. Z. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 36 tr. zák. platí, že pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu.

Podle § 57 odst. 2 tr. zák. může soud s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

V případě projednávané trestní věci byla obviněná N. Z. nejprve odsouzena trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, k trestu vyhoštění z území republiky ve výměře tří roků a poté byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, mimo jiné opět k trestu vyhoštění, tentokrát na dobu osmi let.

Za této situace je zřejmé, že trest vyhoštění uložený obviněné rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, ve výměře osmi let spolu s dosud nevykonanou částí trestu dříve uloženého trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, přesahoval o 1 rok nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro trest vyhoštění, která je v rámci jeho ukládání na dobu určitou stanovena na deset let.

Účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let je mírnější alternativou tohoto druhu trestu. Uvedenou sazbu nelze v žádném případě překročit. Je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit trest v delší výměře než 10 let, musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Z uvedeného vyplývá, že Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, porušil zákon v ustanovení § 36 tr. zák. a § 57 odst. 2 tr. zák. ve výroku o ukládaném trestu vyhoštění v neprospěch obviněné N. Z.

Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 102/2002 dále vyplývá, že Okresní soud Plzeň - město věděl, že obviněná N. Z. byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, k trestu vyhoštění z území republiky ve výměře tři roky. Tato skutečnost je patrná z lustra na návrhu na potrestání, který je založen bez označení čísla listu v trestním spisu, a dále i z kopie trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 2002, sp. zn. 33 T 108/2002, založené na č. l. 19 trestního spisu. Skutečnost uložení trestu vyhoštění z výše uvedeného trestního příkazu v délce tří roků je také obsažena ve skutkové větě přezkoumávaného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě napadeného rozhodnutí došlo také k porušení ustanovení § 2 odst.5, odst. 6 tr. ř.

Podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.

Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu určitému pachateli zásadně považovat za uložení druhu trestu, který je v zřejmém rozporu s jeho účelem ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř.

Význam zákonných trestních sazeb spočívá mimo jiné v tom, že každá zákonná trestní sazba odpovídá stupni nebezpečnosti pro společnost, který je charakteristický pro trestné činy, pro které lze trest v dané trestní sazbě uložit, její rozmezí je přitom stanoveno tak, aby směřovala k naplnění účelu takto ukládaného trestu. K dosažení účelu trestu stanoveného trestním zákonem tedy musí být správně stanoven nejen druh trestu, ale i jeho výše, pouze správně stanovený trest v otázce druhu i výše vede k naplnění účelu trestu. Překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu má proto za následek, že takto stanovený druh trestu zásadně nemůže splnit účel trestu, k jehož naplnění směřuje zákonem stanovená trestní sazba.

V daném případě je nepochybně trest vyhoštění, který spolu s dříve uloženým trestem téhož druhu přesahuje horní hranici zákonné trestní sazby v rámci jeho ukládání na dobu určitou o 1 rok, v zřejmém rozporu s jeho účelem.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 5 T 102/2002, byl porušen zákon v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněné N. Z., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu Plzeň - město přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při rozhodování o trestu obviněné N. Z. respektoval všechna zákonná ustanovení pro ukládání trestu, včetně ustanovení § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné N. Z., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.