4 Tz 43/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 43/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného JUDr. P. P., proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, a podle § 268 odst. 2 rozhodl t a k t o:

Pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného JUDr. P. P.

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2, § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. pro:

1)skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že dne 14. 12. 1996 kolem 11.00 hod. v souvislosti s připravovanou výměnou bytů vstoupil do bytu manželů K. v P., P., společně s V. K., když ho vzápětí manželka V. K. R. K. opakovaně vyzývala, aby z bytu ihned odešel s tím, že si nepřeje, aby jí do bytu vodil nějaké zájemce o výměnu, obviněný JUDr. P. P. neuposlechl, naopak začal v bytě postupovat proti ní, vulgárními výrazy jí nadával a vyhrožoval, že ji, jejího manžela, jejich rodiče a jejich dceru nechá zlikvidovat svými lidmi, pokud neumožní, aby si zájemci o výměnu mohli byt prohlédnout,

2)skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že poté, co V. K. podal dne 19. 12. 1996 trestní oznámení na JUDr. P. P. v souvislosti s jeho jednáním popsaným výše pod bodem 1), obviněný JUDr. P. P. ho koncem roku 1996 a v lednu 1997 několikrát v přesně nezjištěných termínech v P. telefonicky i osobně nutil, aby toto trestní oznámení odvolal, přičemž po něm vyžadoval navrácení dlužné finanční částky, kterou V. K. neměl k dispozici, tento nátlak obviněný vystupňoval dne 4. 2. 1997, kdy ve společnosti L. B. a dalšího neustanoveného muže V. K. vyhledal v jeho kanceláři v P., P., zde na něm opětovně požadoval vrácení peněz a odvolání trestního oznámení, při tomto neustanovený muž K. udeřil hřbetem ruky do tváře a říkal mu, že do 7. 2. 1997 má učinit kroky k výměně bytu, s čímž souhlasil i obviněný JUDr. P. P., který mu řekl, že jinak prodá směnku a dlužné úpisy, které mu K. podepsal, a když mu téhož dne později v bytě obviněného JUDr. P. P. K. sdělil, že manželka s výměnou bytu nesouhlasí, obviněný mu začal vyhrožovat, že směnku a dlužné úpisy prodá firmě, která nepostupuje právní cestou, že všichni příbuzní, kteří se jmenují K., budou mít problémy, že on sám již starosti mít nebude, a když mu dne 5. 2. 1997 K. telefonicky sdělil, že vyšetřovatel policie s ním nemohl sepsat výpověď, že odvolává své trestní oznámení, obviněný JUDr. P. P. mu opětovně vyhrožoval, že ta jeho skupina mu volala a čeká, co se děje, že bojuje o svůj krk a nařídil mu, aby se ve 14.00 hod. téhož dne dostavil do restaurace U S. v P., když tam K. přišel, obviněný ho přinutil napsat tři dopisy adresované orgánům policie, státnímu zastupitelství a obviněnému, přičemž sám obviněný JUDr. P. P. mu obsah dopisu nadiktoval.

V odůvodnění usnesení Okresní soud Plzeň město uvedl, že u uvedeného soudu napadla věc dne 24. 6. 1997, protože se nejednalo o věc přednostní z hlediska nařízení hlavního líčení, byla věc zařazena mezi ostatní trestní věci dle data nápadu, přičemž v důsledku personální neobsazenosti soudu zejména v letech 1992-1996 se u soudu téměř v každém senátě nahromadily stovky nedodělků. Proto po přidělení věci do senátu 1 T došlo k nařízení této věci až počátkem roku 2002. V daném případě se jedná o okolnosti, které nemohou být přičítány k tíži obviněného, obviněný má právo na spravedlivý proces. Uvedený pojem je definován v Evropské úmluvě o lidských právech, ke které i přistoupila i Česká republika, přes tyto skutečnosti usnesení soudu ze dne 16. 5. 2002, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání právě z důvodu mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, u stížnostního soudu neobstálo a bylo zrušeno. Od vydání citovaného usnesení již uplynula další doba tentokrát v délce jednoho roku a pěti měsíců. Od spáchání trestné činnosti do dne tohoto rozhodnutí již uplynula doba bezmála sedm let, proto ke všem těmto skutečnostem i přes dosavadní postoj obviněného JUDr. P. P. k nyní stíhanému jednání, a i přes skutečnost, že hlavní líčení bylo nutno odročit nejméně dvakrát z důvodu pracovní neschopnosti obviněného, má soud za to, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo, proto soud podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání zastavil.

Proti usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného JUDr. P. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a dále v ustanoveních § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že postup, který zvolil okresní soud, tedy zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., je postupem výjimečným a musí být dostatečně odůvodněn okolnostmi, které jsou v tomto zákonném ustanovení uvedeny. Ze všech těchto okolností musí být zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. V dané trestní věci byl obviněný stíhán pro dva skutky. Při spáchání prvního z nich se měl obviněný dopustit dvou trestných činů kvalifikovaných jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Při spáchání druhého skutku se pak obviněný měl dopustit trestného činu jednoho, který však měl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák. I Okresní soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí připustil, že jednání obviněného popsané pod bodem 2) obžaloby by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak v průběhu trestního řízení neučinil žádné kroky vedoucí ke změně právní kvalifikace. Přitom tato změna by v dané věci znamenala závažné procesní důsledky. Z vyšší společenské nebezpečnosti jednání obviněného je prakticky vyloučeno dosažení účelu trestního řízení pouhým projednáním věci. Splnit podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. lze pouze u trestných činů menší společenské nebezpečnosti. Vzhledem k uvedenému lze tedy jednoznačně konstatovat, že v dané věci nebyly splněny podmínky uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., proto soud pochybil, pokud podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. zastavil.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, byl porušen zákon ve vytýkaném směru.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 223 odst. 2 tr. ř. platí, že soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř.

Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. lze zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Dále je třeba uvést, že podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

Z výše uvedeného je třeba vycházet při hodnocení zákonnosti usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána. V dané trestní věci bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného JUDr. P. P. pro skutky, z nichž první byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a druhý skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že lze přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že skutek popsaný pod bodem 2) měl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., a to proto, že dne 4. 2. 1997 obviněný JUDr. P. P. s nejméně dvěma osobami vyhledal poškozeného V. K. v jeho kanceláři a požadoval na něm vrácení peněz a odvolání trestního oznámení a měl poškozenému vyhrožovat, aby dosáhl vrácení peněz, odvolání trestního oznámení a provedení výměny bytu. Výhrůžky poškozenému byly podpořeny násilným jednáním nezjištěného muže, který byl s obviněným na místě přítomen. Dále dne 5. 2. 1997 v restauraci U S. byly přítomny nejméně dvě další osoby, poškozený byl obviněným přinucen napsat tři dopisy adresované orgánům policie, státnímu zastupitelství a obviněnému, jejichž obsahem bylo odvolání trestního oznámení ze dne 19. 12. 1996 proti obviněnému JUDr. P. P. Ve smyslu ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je za svědka třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činným v trestním řízení. Touto osobou poškozený V. K. bezesporu byl. Obviněný JUDr. P. P. se výhružného jednání dopustil s úmyslem odradit poškozeného od řádného plnění jeho povinností svědka, svým jednáním ho chtěl přimět, aby vypovídal v rozporu se skutečností a svědčil tak v jeho prospěch. Ostatně i okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil, že by jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak v průběhu trestního řízení neučinil žádné kroky vedoucí ke změně právní kvalifikace.

Jak již bylo výše uvedeno, lze zastavit trestní stíhání, jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo

- vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a

- vzhledem k chování obviněného po spáchání činu.

Zatímco podmínky význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jsou uvedeny alternativně, musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy. Takto stanovené podmínky je nutné vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, resp. menší nebezpečnosti pro společnost.

Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Svobodné rozhodování člověka jako zvlášť důležitý zájem náleží k prioritám trestněprávní ochrany, což se promítá i do trestních sazeb, které je možné uložit za výše uvedený trestný čin. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný JUDr. Pavel Pořádek nutil poškozeného ke konání, které se v daném případě týkalo vrácení peněz, realizace výměny bytu a odvolání trestního oznámení, přičemž pohrůžka násilím směřovala nejen proti poškozenému, ale i proti osobám blízkým poškozenému. K trestnému jednání obviněného JUDr. P. P. mělo v případě skutku popsaného pod bodem 2) docházet po dobu měsíce a půl a výhružky měly být uskutečňovány opakovaně při různých příležitostech. Z výše uvedeného lze dovodit vyšší společenskou nebezpečnost jednání obviněného JUDr. P. P.

V této souvislosti je třeba uvést, že chování obviněného po spáchání činu je významnou okolností z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje přístup obviněného ke spáchanému trestnému činu. V daném případě byl postoj obviněného JUDr. P. P. ke spáchanému trestnému činu takový, že obviněný svou trestnou činnost popíral.

S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že pro zastavení trestního stíhání nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Dále je třeba zdůraznit, že lze přisvědčit námitce stěžovatele, že dlouhá doba trvání řízení před soudem není pro rozhodnutí podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. podstatná. Délka trestního řízení byla totiž zapříčiněna především nečinností okresního soudu, který do doby hlavního líčení konaného dne 4. 1. 2002 opatřil pouze opis rejstříku trestů obviněného JUDr. P. P. a učinil dotaz na centrální evidenci obyvatel, a poté i snahou soudu vyřídit věc jiným způsobem, když usnesením ze dne 16. 5. 2002 trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. zastavil podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2002 toto usnesení zrušil pro nedůvodnost, přičemž v odůvodnění uvedl, že neshledal, že by bylo možno dovodit, že v posuzovaném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále uvedl, že okresní soud již ve věci konal dvě hlavní líčení a provedl převážnou část důkazů potřebných pro rozhodnutí a v hlavním líčení mohl pokračovat v měsíci září 2002 a pokud by okresní soud nevydal napadené usnesení, bylo reálné trestní řízení skončit vydáním meritorního rozhodnutí již v tomto měsíci, tedy v září 2002.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a Okresní soud Plzeň město proto pochybil, když usnesením ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, zastavil trestní stíhání obviněného JUDr. P. P.

Pokud není stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného a Nejvyšší soud ji shledá důvodnou s tím, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vysloví pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.

Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tím způsobem, že vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 1 T 59/1997, byl porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. , § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.