4 Tz 42/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 42/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 stížnost pro porušení zákona, kteoru podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 14 To 869/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1999 sp. zn. 1 T 63/97 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 12 To 5/01 uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl vysloven trest zákazu činnosti záležející v zákazu živnostenského podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na dobu 8 roků.

Dne 29. 9. 2004 podal žádost o podmíněné propuštění obviněného J. P. s nabídkou záruky za dovršení jeho nápravy spolek na podporu nezávislé justice v ČR Š.

Tuto žádost projednal dne 30. 11. 2004 ve veřejném zasedání Okresní soud v Nymburce a svým usnesením z téhož dne sp. zn. Pp 192/2004 ji podle § 61 odst. 1 tr. zák. zamítl a zároveň podle § 61 odst. 1 písm. b) tr. zák. nepřijal nabídnutou záruku za dovršení nápravy obviněného.

Proti vydanému usnesení podali stížnost jak spolek na podporu nezávislé justice v ČR Š., tak obviněný J. P.

Obě stížnosti projednal v neveřejném zasedání Krajský soud v Praze, který je svým usnesením ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 14 To 869/2004 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.

Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. V této namítá porušení zákona v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c), § 149 odst. 1 a § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 61 odst. 1 a § 61 odst. 1 písm. b) tr. zák.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vytýká nalézacímu soudu, že při hodnocení důkazů vycházel pouze z poměru kázeňských odměn a kázeňských trestů, když účel trestu mechanicky chápal jako poměr shora citovaných hodnot, aniž by se zajímal o povahu a příčinu jednání, za které byly kázeňské tresty uloženy. Vůbec se nezabýval zdravotním stavem obviněného a především vlivem jeho zdravotního stavu na výkon trestu. Za účelem objasnění citovaných skutečností si ani nevyžádal aktualizovanou lékařskou zprávu, nezabýval se ani charakterem provinění, za která byl obviněný potrestán kázeňskými tresty a ke kterým se písemně vyjádřil.

Toto pochybení nalézacího soudu pak nenapravil ani Krajský soud v Praze, jako soud druhého stupně. Ztotožnil se se závěry citovanými v usnesení okresního soudu s tím, že obviněný nesplnil podmínku spočívající v prokázání polepšení, neboť kázeňské tresty převyšují nad kázeňskými odměnami a za této situace je nadbytečné posuzovat splnění zákonné podmínky spočívající ve vyslovení prognózy budoucího řádného života obviněného. Toto stanovisko krajský soud vyslovil, aniž by se blíže zabýval skutečnostmi shora citovanými. Svým usnesením, kterým zamítl stížnost obviněného a spolku Š., porušil zákon v neprospěch obviněného.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 14 To 869/2004, pokud jím byla zamítnuta stížnost obviněného J. P. a spolku pro nezávislou justici České republiky Š. (jde zřejmě o spolek na podporu nezávislé justice v ČR Š.) do usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pp 192/2004, kterým byla zamítnuta jejich žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nepřijata záruka spolku Š., byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c), § 149 odst. 1 a § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 61 odst. 1 a § 61 odst. 1 písm. b) tr. zák. v řízení předcházejícím. Dále navrhl, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. bylo napadené usnesení zrušeno, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo a zjistil, že zákon porušen nebyl.

V prvé řadě nelze souhlasit se stěžovatelem, že soudy obou stupňů mechanicky vycházely z poměru kázeňských odměn a trestů, které byly obviněnému v průběhu výkonu trestu odnětí svobody uděleny, aniž by se zajímaly o povahu a příčinu jednání, za něž byly kázeňské tresty uloženy. Jak okresní soud, tak i krajský soud hodnotily veškeré důkazy, které byly v řízení o žádosti o podmíněné propuštění obviněného opatřeny a ve veřejném zasedání provedeny, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud druhého stupně velmi správně napravil určitý nedostatek v postupu soudu prvního stupně, když dodatečně vyžádal od orgánů vězeňské služby Věznice v Jiřicích doplnění hodnocení na obviněného za dobu od jeho posledního hodnocení vypracovaného pro potřeby předchozího řízení o žádosti obviněného o podmíněné propuštění. Krajský soud pak zcela opodstatněně potvrdil správnost závěrů soudu okresního o tom, že si obviněný dosud nevytvořil podmínky pro podmíněné propuštění, když ale poukázal nejenom na pouhý počet kázeňských odměn (5) a kázeňských trestů (6) udělených obviněnému za dobu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody, ale též zmínil skutečnost, že obviněný byl naposledy kázeňsky odměněn v lednu 2004 a od té doby nikoliv, což svědčí o určité nevyrovnanosti, pokud jde o aktivitu jeho přístupu k výkonu trestu, když pro závěr o prokázání polepšení nestačí pouze plnit základní povinnosti a mít bezproblémové chování, což se u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, která se vůbec chce ucházet o podmíněné propuštění, automaticky předpokládá.

Krajský soud zcela správně konstatoval i to, že soud v řízení o podmíněném propuštění nemůže přezkoumávat a zpochybňovat oprávněnost kázeňských trestů, které byly obviněnému orgány vězeňské služby uloženy. Proti každému z nich si mohl podat stížnost, pokud se domníval, že mu byl uložen neoprávněně, a to v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 345/1999 Sb. upravující řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Faktem zůstává, že ke dni rozhodování o žádosti o jeho podmíněné propuštění okresním soudem, ale ani poté kdy o podaných stížnostech rozhodoval soud krajský, obviněný neměl žádný z uložených kázeňských trestů zahlazen. Není ale pravdou, že to byl jediný a hlavní důvod, proč nebylo podané žádosti o podmíněné propuštění vyhověno. Zásadním a stěžejním důvodem byla skutečnost, že obviněný svým chováním, plněním povinností a celkovým přístupem k výkonu trestu odnětí svobody soudy obou stupňů nepřesvědčil o svém dostatečném polepšení a tyto proto nemohly konstatovat, že dalšího výkonu trestu odnětí svobody již u obviněného není zapotřebí.

Nejvyšší soud se s takovýmto závěrem ztotožnil a na tomto místě připomíná, že institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl do zákona zakotven proto, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky podmíněně propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je totiž na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Základním předpokladem podmíněného propuštění, a to jak podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak i podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. b) tr. zák. je, že odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností. To se však u osoby obviněného J. P. zatím nestalo. Jmenovaný namísto toho, aby zvýšenou aktivitou, byť v mezích možností svého zdravotního stavu prokázal, že v podmínkách dosavadních výkonu trestu odnětí svobody došlo k jeho účinné nápravě, stylizoval se spíš do role reformátora našeho vězeňství, přičemž si dostatečně neuvědomil svoji reálnou pozici v něm. Soudy obou stupňů dospěly k opodstatněnému rozhodnutí, když žádosti o podmíněné propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody nevyhověly, resp. když krajský soud podané stížnosti jako nedůvodné zamítl.

Krajský soud v Praze pak správně poukázal i na to, že zdravotní důvody nejsou podle platného zákona kritériem pro rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proto ke zdravotním obtížím obviněného nemohlo být v přezkoumávaném řízení přihlíženo, stejně jako k případným problémům rázu sociálního či rodinného. Není proto namístě výtka ministra spravedlnosti, že si soudy nevyžádaly aktualizovanou lékařskou zprávu ke zdravotnímu stavu obviněného, neboť by ji při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění stejně nemohly brát v úvahu. Zabraňuje-li však zdravotní stav obviněného dalšímu výkonu jeho trestu, byl by zde namístě postup buď podle ustanovení § 325 odst. 1 tr. ř. upravující přerušení výkonu trestu odnětí svobody, případně podle ustanovení § 327 odst. 4 tr. ř. pojednávající o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 14 To 869/2004, zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec