4 Tz 41/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 41/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného J. Š., proti pravomocnému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48 a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 145, § 146 písm. c) a § 149 říšského zákona č. 19/1855 v neprospěch obviněného J. Š.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. Š. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 10. 1948 u v. ú. v O. odepřel převzít služební zbraň, jež mu měla být vydána z rozkazu velitele setniny, a prohlásil, že mu jeho náboženství, opírající se o Bibli kralickou, zakazuje vzít zbraň do rukou, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 říšského zákona č. 19/1855.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 říšského zákona č. 19/1855, dále jen v. t. z., kterého se dopustil tím, že dne 6. 10. 1948 u v. ú. v O. odepřel převzít služební zbraň, jež mu měla být vydána z rozkazu velitele setniny, a prohlásil, že mu jeho náboženství, opírající se o Bibli kralickou, zakazuje vzít zbraň do rukou. Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen k trestu žaláře v trvání 3 měsíců, zostřenému jednou týdně postem a tvrdým ložem a samovazbou v posledním týdnu lichých měsíců trestu, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 26. 11. 1948.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti rozsudku býv. Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48.

Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky a v ustanoveních § 4 a § 305 odst. 2 vojenského trestního řádu, jakož i v ustanoveních § 145, § 146 písm. c), a § 149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855).

V případě jednání obviněného J. Š. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948 a rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle něhož má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Je sice pravdou, že § 15 odst. 2 Ústavy ČSR z roku 1948 stanovil, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Takovou výjimku však nelze aplikovat na svobodu svědomí, jež je základním lidským právem absolutním a pro posouzení případů odpírání vojenské služby základním právem určujícím. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného J. Š. však bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci nerespektoval. Tento čin byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, byl v neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, ověřená kopie evidenčního listu Vojenské věznice Olomouc, sp. zn. 1298/48, ověřená kopie zatýkacího rozkazu ze dne 12. 10. 1948 a ověřená kopie příkazu k propuštění z vazby ze dne 26. 11. 1948.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.

Podle ustanovení § 145 v. t. z. se zločinu porušení subordinace dopustí ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.

Podle ustanovení § 146 písm. c) v. t. z. se odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se dít nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.

Podle ustanovení § 149 v. t. z. odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.

Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, považuje za nutné uvést následující.

Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný J, Š, odepřel převzít služební zbraň, jež mu měla být vydána z rozkazu velitele setniny a prohlásil, že mu jeho náboženství, opírající se o Bibli kralickou, zakazuje vzít zbraň do rukou.

Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněný v hlavním líčení skutkový děj i svoji vinu doznal s tím, že před nástupem vojenské služby byl stoupencem s. J., jejichž učení se opírá o Bibli kralickou. Podle tohoto učení nesmí vzít do rukou žádnou zbraň sloužící k zabití člověka. Chtěl vykonávat řádně svou vojenskou službu, ale beze zbraně. Po delší rozmluvě prohlásil, že s odstupem času si uvědomil nesprávnost svého jednání a že převezme služební zbraň a podrobí se výcviku se zbraní. Tuto obhajobu však považoval bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci z hlediska posouzení viny obviněného za právně irelevantní. Uvedl, že přestože je každému občanu republiky zajištěna svoboda náboženského přesvědčení, toto nesmí být na újmu plnění občanských povinností, zejména povinnosti vykonávat vojenskou službu. Tím, že obviněný po nástupu vojenské základní služby odmítl převzít zbraň s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu porušení subordinace. Bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci tak nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 145, 146 písm. c) a § 149 v. t. z.

Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil zločinu porušení subordinace z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. Š. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. Š. vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, 146 písm. c) a § 149 v. t. z.

Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c) a § 149 říšského zákona č. 19/1855 v neprospěch obviněného J. Š. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1948, sp. zn. Ktr 835/48, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. Š. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován zločin porušení subordinace, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P..

Vypracoval :

JUDr. P. Š.