4 Tz 40/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 40/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. J., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. J.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný L. J. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/1952, který nabyl právní moci téhož dne, tj. 28. 12. 1952, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z roku 1950), jehož se dopustil tím, že dne 15. 11. 1952 u svého útvaru v Ž.odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a nadále vykonávat vojenskou základní službu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, že je svědkem J. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně, přičemž do uloženého trestu byla započítána vazba od 15. 11. 1952.

Usnesením býv. nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 11. 5. 1953 sp. zn. Np 104/52 bylo rozhodnuto, že L. J. se podle čl. II amnestie prezidenta republiky ze 4. 5. 1953 promíjí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněný L. J. požádal v souvislosti se shora uvedeným odsouzením o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/1952, byl zrušen podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ve výroku o trestu a dále byla zrušena i rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 3. 1992.

Následným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 bylo rozhodnuto tak, že obviněný L. J. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950.

Obviněný L. J. v zákonné patnáctidenní lhůtě prohlásil, že trvá na projednání věci (viz § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb.). Ve věci proto bylo nařízeno hlavní líčení, přičemž rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 bylo rozhodnuto, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/52, kterým byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, se z důvodů § 227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 7. 1992.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. J. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991.

Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. V návaznosti na toto usnesení jsou pak vadná i další uvedená rozhodnutí býv. vojenského soudu, zejména usnesení ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 a rozsudek ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991. Současně ministr spravedlnosti poukázal na znění výše citovaných zákonných ustanovení a konstatoval, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně se jimi při rehabilitačním řízení neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem nenastoupení (správněji odmítnutí) vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. Při hodnocení této skutečnosti však nebylo náležitě zváženo, že obviněný tímto svým činem pouze uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. 5. 1948. Nebylo vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a to přesto, že motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Z tohoto hlediska a přihlédnutím k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat za trestný čin, když tímto jednáním obviněný v podstatě realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo.

Z pohledu zmíněných úvah lze proto podle stěžovatele usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno pouze při ukládání trestu. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba napadené usnesení býv. vojenského obvodového soudu hodnotit jako rozhodnutí, kterým byl v neprospěch obviněného porušen zákon.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 byl v neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, zejména usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 a rozsudek ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc byla přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehablitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 270 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je bezchybný. Obviněný se kromě jiných důkazů ke svému jednání doznal, přičemž se hájil svým náboženským přesvědčením S. J. Při ukládání trestu však bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, nebyl soudně trestán a šlo u něho o porušení platných zákonů výhradně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě L. J., odsouzeného v roce 1952 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991 tak byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb.,o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. J., což Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3 Rtv 117/1991. Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného L. J. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec