4 Tz 40/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 40/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání dne 10. března 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. Č., proti výroku o trestu zákazu činnosti pravomocného rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 9 T 33/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 9 T 33/2002, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. Č.

V napadeném rozsudku s e z r u š u j e výrok o trestu.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Tachově s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Samosoudce Okresního soudu v Tachově rozhodl dne 14. 3. 2002 pod sp. zn. 9 T 33/2002, rozsudkem, jímž byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 17. 12. 2001 v 9.50 hod. ve S., ul. P., okres T., ač neřidič, řídil osobní motorové vozidlo zn. VAZ, přičemž trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 1 T 7/2001, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2001, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Za to mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, jakož i trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi roků.

Vzhledem k tomu, že po vyhlášení rozsudku se státní zástupce i obviněný vzdali odvolání, a obviněný současně výslovně prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání osoby oprávněné k tomu podle ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř., nabyl rozsudek téhož dne právní moci.

Proti výroku o trestu zákazu činnosti, jež je obsažen v rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 9 T 33/2002, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. Č. Podle jeho názoru byl uložením tohoto trestu v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 49 odst. 1 a § 36 tr. zák.

Ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti především poukázal na skutečnost, že si samosoudce Okresního soudu v Tachově při posuzování napadené věci dostatečně neujasnil v jakém rozsahu musí obviněný vykonat trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen pravomocným trestním příkazem téhož soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 1 T 7/2001. Pokud by tomuto zjištění věnoval náležitou pozornost, nepřehlédl by, že uložením stejného trestu ve výměře sedmi let by přesáhl povolenou nejvyšší výměru, která je pro tento druh trestu určena, a která činí deset let.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným výrokem o trestu rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 9 T 33/2002, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného M. Č., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek v napadené části, včetně dalších rozhodnutí, která na tento výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v intencích ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř., tj., aby věc přikázal soudu prvního stupně, jenž by ji měl v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 36 tr. zák. jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší povolenou výměru pro tento druh trestu.

Podle § 49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř., postupují orgány činné v trestním řízení v souladu se svými právy a povinnostmi, uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nejvyšší soud konstatuje, že se samosoudce Okresního soudu v Tachově těmito zákonnými ustanoveními důsledně neřídil.

Především z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 1 T 7/2001 Nejvyšší soud zjistil, že samosoudce tohoto soudu vydal dne 30. 1. 2001 trestní příkaz, jímž obviněného M. Č. uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 26. 10. 2000 kolem 17.30 hod. v obci K., okres T. na silnici řídil osobní automobil Škoda 100 přesto, že věděl, že mu trvá sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, která mu byla uložena v přestupkovém řízení rozhodnutím Policie ČR, Dopravní inspektorát v T. ze dne 22. 2. 2000, čj. ORTC-13-944/DI-1-99, které nabylo právní moci dne 11. 3. 2000, přičemž zákaz řízení motorových vozidel byl uložen na dobu 24 měsíců, přičemž vozidlo řídil přesto, že není držitelem řidičského oprávnění, když při řízení vozidla vyjel vlevo mimo vozovku, kde porazil plot a narazil do zdi místního obchodu. Za to mu byl uložen v sazbě § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti řídit motorová vozidla v silničním provozu na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. 1 T 95/2000, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 3. 5. 2001.

Vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Tachově vydala dne 18. 5. 2001 pod sp. zn. 1 T 7/2001 usnesení, jímž do výše trestu uloženého trestním příkazem téže sp. zn. z 30. 3. 2001 započítala podle § 59 odst. 3 tr. zák. za použití § 334 odst. 1 tr. ř. do zkušební doby podmíněného odsouzení v trvání dvou roků část zkušební doby od 7. 2. 2001 do 3. 5. 2001, kterou obviněný vykonal z trestu uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 10. 2001, sp. zn. 1 T 95/2000. Další zápočet učiněný podle § 38 odst. 2, § 49 odst. 3 tr. zák. a § 334 odst. 1 tr. ř. se týkal části již vykonaného trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let, který byl uložen rovněž původním trestním příkazem Okresního soudu v Tachově dne 27. 10. 2000, sp. zn. 1 T 95/2000, který byl v rámci uloženého souhrnného trestu zrušen. Do nově uloženého trestu stejného druhu ve výměře pěti let byla rovněž započtena doba od 7. 2. 2001 do 3. 5. 2001.

Je tak zřejmé, že v době, kdy rozhodoval Okresní soud v Tachově ve věci sp. zn. 9 T 33/2002, jež je napadena stížností pro porušení zákona, měl obviněný z předchozího pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let vykonáno celkem 13 měsíců a 7 dnů, zbývalo tedy k vykonání ještě 3 roky, 10 měsíců a 23 dnů.

Je třeba konstatovat, že této okolnosti nevěnoval samosoudce Okresního soudu v Tachově při projednávání věci sp. zn. 9 T 33/2002, náležitou pozornost. Ač v posuzované trestní věci se již obžaloba, posléze i rozsudek, který skutkovou větu z obžaloby přejal beze změn, odvolávají na odsouzení obviněného M. Č. ve věci Okresního soudu v Tachově sp. zn. 1 T 7/2001, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti, který v nově napadlé trestní věci opět porušil, samosoudce si k hlavnímu líčení tento spis nepřipojil a důkaz jím neprovedl, jak je zřejmé jednak z referátu samosoudce, jímž nařizoval hlavní líčení, jednak z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 3. 2002. V hlavním líčení se samosoudce spokojil pouze s tím, že ze spisu sp. zn. 9 T 33/2002, přečetl opis trestního příkazu sp. zn. 1 T 7/2001, založený na č. l. 3 4 spisu, avšak takto provedeným důkazem nemohl zjistit v jakém rozsahu předchozí trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel obviněný již vykonal, a v jaké výši je možno takovýto druh trestu nově uložit tak, aby byl v souladu se zákonnými hledisky výše citovaných zákonných ustanovení § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák.

Důsledkem těchto nedostatečně provedených skutkových zjištění a tudíž i nesprávného hodnocení důkazů ve vztahu k uložení trestu zákazu činnosti a stanovení jeho zákonné výměry je skutečnost, že samosoudce Okresního soudu v Tachově ve věci sp. zn. 9 T 33/2002, uložil tento trest ve výměře sedmi let, a navodil tak stav, kdy by měl obviněný M. Č. úhrnně vykonat trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 10 roků, 10 měsíců a 23 dnů. Umožňuje-li zákon uložit takovýto druh trestu v maximální výměře 10 let, byla tato výměra překročena.

Zákon v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. umožňuje ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti výroku o trestu pouze tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže je uložený druh trestu ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud v posuzované trestní věci shledal, že uložený trest zákazu činnosti v trvání sedmi roků je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, když toto hledisko je nutno vztáhnout na každý trest, který je uložen ve výměře nad horní hranicí trestní sazby.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 9 T 33/2002, byl porušen zákon v ustanoveních § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. Č. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu, stejně jako i všechna další rozhodnutí, která na tento výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud se v tomto směru neztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti o rozsahu zrušení vadné části rozhodnutí. V situaci, kdy konstatoval porušení zákona podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jde o proces zjišťování skutkového stavu ve vztahu k volbě adekvátního druhu trestu a jeho výměry, přičemž tento proces nelze rozdělit na správné úvahy ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací a naopak vadné úvahy ve vztahu k trestu zákazu činnosti. Nesprávná skutková zjištění a vadné hodnocení důkazů provedených ke vztahu k uloženému trestu nutno vztáhnout na celý výrok o trestu, a proto také Nejvyšší soud při úvahách o rozsahu zrušení akcentoval uvedené skutečnosti, jakož i jednotu a nedílnost výroku o trestu z tohoto pohledu. Věc přikázal podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Tachově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Samosoudce tohoto soudu provede v hlavním líčení důkaz čtením spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 1 T 7/2001, jakož i přečtením nově vyžádaného opisu rejstříku trestů obviněného, a po vyhodnocení těchto nově provedených důkazů, v kontextu důkazů, jež jsou fixovány v trestním spise, nově rozhodne o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel tak, aby jeho výměra konvenovala zákonným ustanovením § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák., avšak i ustanovení § 273 tr. ř., které stanoví soudu prvního stupně překážku zákazu reformationis in peius.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á