4 Tz 4/2002
Datum rozhodnutí: 19.03.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 4/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. P. , odsouzeného jako P. S., v České republice bez trvalého bydliště, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 5 T 23/2000 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 5 T 23/2000 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 57 odst. 1, 2 tr. zák. v neprospěch obviněného.

V napadeném rozsudku s e z r u š u j e výrok o uloženém trestu vyhoštění z území České republiky na dobu osmi roků.

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 5 T 23/2000 byl obviněný P. P. pod jménem P. S.,uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 4. 1. 2000 kolem 21.00 hod. v P., požadoval po poškozeném M. B. vrácení dluhu ve výši 300,- Kč a poté co poškozený sdělil obviněnému, že peníze u sebe nemá, tento jej fyzicky napadl tak, že ho chytil pod krkem a poté ho vyvedl ven ze stanice metra, kde ho dále napadal údery do různých částí těla, srazil jej na zem a způsobil mu tak podlitiny v oblasti krku, zevní části stehna a zevního kotníku levé dolní končetiny. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi roků. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 9. 2000, a nikoli dne 26. 9. 2000, jak je ve spise nesprávně vyznačeno.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, kterou ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. zaměřil pouze proti výroku o trestu vyhoštění, když napadenému rozsudku vytknul porušení zákona v ustanovení § 57 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedl, že obviněný až do pravomocného odsouzení vystupoval pod jménem P. S., ale teprve v době, kdy se nacházel ve vyhošťovací vazbě přiznal, že se ve skutečnosti jmenuje P. P. Posléze bylo ověřeno, že obviněný je držitelem platného cestovního pasu České republiky, který mu byl vystaven na jméno P. P. na základě platného občanského průkazu a osvědčení o státním občanství České republiky vydaném Obvodním úřadem Praha 4 pod č. j. 26/P/93 dne 4. 8. 1993. Obviněný sice po celou dobu trestního řízení svoji pravou totožnost tajil, ale Obvodní soud pro Prahu 4 řádně nezjišťoval, zda nejde o občana České republiky již ve fázi, kdy se vydával za P. S. Tyto okolnosti nebyly prověřovány ve smyslu zákona o nabývání a pozbývání občanství České republiky. Soud pochybil, pokud se spokojil pouze s tvrzením obviněného, že je státním příslušníkem U. a opominul otázku zjišťování, zda nejde vzhledem ke jménu a místu narození i o občana České republiky, jemuž nelze uložit trest vyhoštění. Podmínka pro uložení takového trestu, pokud jde o státní příslušnost pachatele, tj. zjištění, že pachatel není státním občanem České republiky, splněna nebyla a v konečném důsledku uložením trestu vyhoštění z území České republiky obviněnému došlo k porušení zákona v jeho neprospěch.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. zmíněné porušení zákona vyslovil a podle § 269 odst. 2 tr. ř. výrok o uloženém trestu vyhoštění v napadeném rozsudku obvodního soudu zrušil.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla v uvedeném směru podána důvodně.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, nebo jiný obecný zájem.

Podle § 57 odst. 2 tr. zák. může soud s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Z obsahu předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný od počátku trestního stíhání své osoby vystupoval pod jménem P. S. a uváděl, že je státní příslušník U., ale tato jeho totožnost ani státní občanství nebyly žádným oficiálně vystaveným dokladem ověřeny. Orgány policie srovnáním otisků prstů obviněného a otisků prstů ve své databázi sice zjistili, že zde existuje shoda, přičemž evidované otisky jsou vedeny od dubna 1999 na P. S., ale dostatečná pozornost nebyla věnována jiným poznatkům získaným např. při prvotním vytěžování Z. H. (úřední záznam na č. l. 27) a M. B. (úřední záznam na č. l. 29). Z jejich vyjádření lze zjistit, že oba se ohledně obviněného zmiňují o příjmení P. event. P. Již to signalizovalo, že obviněný je osobou, která ke svému krytí používá různá příjmení. Tento závěr podporoval i poznatek policie učiněný v souvislosti se zadržením obviněného, kdy tento se vydával za A. R. (viz návrh na vzetí obviněného do vazby č. l. 8). Na zřetel nebyla vzata ani zpráva cizinecké policie (č. l. 34), z níž je patrné, že jejich evidencí prochází pouze osoba pod jménem P. S., jenž byl podle dalších údajů a fotografie osobou zjevně odlišnou od obviněného. Kromě uvedeného nebylo ani dostatečně přihlédnuto k okolnosti tvrzené obviněným, že se narodil v P. Tento údaj sám o sobě měl vést orgány přípravného řízení k prověření, zda obviněný není občanem České republiky, čemuž mohlo napovídat i příjmení, které v průběhu vyšetřování uvedl. V prvé řadě měly být dotázány příslušné úřady vedoucí matriku narození na území hl. m. P., zda se osoba uvedeného jména a data narození narodila rodičům v souladu s údaji, jak je obviněný potvrdil ve své výpovědi. Tato skutečnost byla stěžejní m. j. pro ověření, zda obviněný je a nebo není státním občanem České republiky, jelikož ve smyslu zák. č. 194/1949 Sb.,o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění platném v roce 1968, jedním ze způsobů nabytí státního občanství bylo narození na území Československé republiky, pokud otec nebo matka dítěte byli občanem.

V případě kladného výsledku proto mělo být i zjišťováno, zda obviněný státní občanství České republiky v následné době nepozbyl v souladu s podmínkami obsaženými v zák. č. 39/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, event. v zák. č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tyto údaje měly být dostatečně prověřeny již v přípravném řízení, neboť podle § 177 písm. b) tr. ř., účinného do 31. 12. 2001, obžaloba musela obsahovat popřípadě i jiné údaje potřebné k tomu, aby obviněný nemohl být zaměněn s jinou osobou. Tento požadavek lze u obviněného, u něhož může být sporná státní příslušnost, a u kterého by jinak s ohledem na charakter trestné činnosti, pro níž je stíhán, přicházelo v úvahu uložení trestu vyhoštění, vyložit tak, že je v podané obžalobě nutné uvést státní příslušnost takového obviněného, která ale musí být v předchozím řízení spolehlivě prokázána, resp. musí být prokázáno zda je či není občanem České republiky. Pokud by se totiž u takového obviněného nepodařilo státní občanství České republiky jednoznačně prokázat, ale ani vyloučit, nemohl by mu být trest vyhoštění uložen (viz § 57 odst. 3 písm. a) tr. zák.). V konkrétním případě sice v podané obžalobě bylo uvedeno, že obviněný je pouze státním příslušníkem U., ale tento poznatek nevyplýval z žádného objektivního důkazu, jako je např. vyjádření zastupitelského úřadu U. v České republice. Navzdory pochybnostem, vyplývajícím z výše uvedených skutečností ohledně totožnosti obviněného včetně jeho státní příslušnosti, byla obžaloba podána v té podobě, jak vyplývá ze spisu na jeho č. l. 39 až 41. Obvodní soud pro Prahu 4 pak z údajů ohledně osoby obviněného shromážděných v přípravném řízení a uvedených v obžalobě bez dalšího bližšího prověřování vycházel a dospěl mj. i k závěru, že jsou v jeho případě splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění z území České republiky. Následně se v rámci řízení vedoucího k výkonu tohoto trestu (viz § 350b tr. ř. a násl., ve znění účinném do 31. 12. 2001) potvrdilo, že obviněný se jmenuje P. P., a kromě toho, že je občanem K., je i státním příslušníkem České republiky. Takové osobě tudíž trest vyhoštění nebylo možné uložit, a to i navzdory okolnosti, že je nositelem dvojího státního občanství.

Lze proto konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4, ale před ním i státní zástupce a policejní orgány pochybily zejména tím, že nevěnovaly dostatečnou pozornost rozporným poznatkům ohledně totožnosti obviněného, včetně jeho státního občanství, k těmto nevedly patřičně důsledné šetření ačkoliv to bylo jejich povinností vyplývající ze zákona (viz § 91 odst. 1, § 171 písm. b), § 120 odst. 2 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001). V důsledku těchto nedostatků řízení soud vycházel z předpokladu, že obviněný je cizím státním příslušníkem, jemuž je možné a zároveň nezbytné uložit podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Tímto výrokem svého rozsudku tedy Obvodní soud pro Prahu 4 porušil v citovaném ustanovení zákon v neprospěch obviněného, což Nejvyšší soud v tomto rozsudku podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil a zároveň podle § 269 odst. 2 tr. ř. zmíněný výrok v napadeném rozsudku zrušil, včetně všech dalších případných rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud touto změnou pozbyla podkladu. Protože ohledně zrušené části napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 není nutné vést další řízení, ani ji nahrazovat novým rozhodnutím, nebylo třeba ve věci dále postupovat podle § 270 odst. 1 tr. ř. event. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2002



Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec