4 Tz 37/2002
Datum rozhodnutí: 12.06.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 37/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 12. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné Z. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. , § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a § 259 odst. 3 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001), a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001) v neprospěch obviněné Z. S.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušuje se též rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 18 T 114/99, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná Z. S. byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 1. 2001, sp. zn.18 T 114/99, uznána vinnou trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že v době od 24. 10. 1998 do 25. 10. 1998 na ulici K. Č. v K., okres B., požádala J. P. a Š. K., aby z prostor domu č. 89 odvezli kovové materiály na něm se nacházející s tím, že se jedná o její věci určené k likvidaci, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o majetek firmy E., a. r. K., takže do sběrny druhotných surovin vyvezli z majetku firmy nejméně souřadnicový zapisovač ZEPARIX 40 v hodnotě 6 349,- Kč, zahradní lavičku v hodnotě 150,- Kč, montážní rozvaděče RK v hodnotě 1 200,- Kč, čímž jmenované firmě způsobila škodu ve výši nejméně 8 199,- Kč. Za to jí byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře sto padesáti hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému E., a. r. K., M. G. 66 částku 8 199,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl týž poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku podali odvolání státní zástupce a obviněná. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, z podnětu odvolání obviněné rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a sám nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné Z. S. a namítal, že citovaným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněné Z. S.

Byť obviněná ve svém odvolání uvedla řadu konkrétních tvrzení, jimiž argumentaci rozsudku soudu I. stupně zpochybňovala či vyvracela, nelze z odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně zjistit, jak se s jednotlivými argumenty vypořádal. Odvolací soud se spokojil s tvrzením, že vina obviněné byla spolehlivě prokázána, a to z výpovědí osmi jmenovitě uvedených svědků. Podle názoru odvolacího soudu výše škody byla dostatečně objektivizována poškozenou společností, odvezené věci byly nalezeny ve sběrně druhotných surovin a pro vinu obviněné S. svědčí i fotodokumentace pořízená nalézacím soudem.



Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona argumentaci soudu II. stupně napadá pro její nesprávnost. Především nikdo ze slyšených svědků, vyjma svědka M., nepotvrdil, že do sběrny druhotných surovin byly odvezeny věci z majetku poškozené společnosti, které jsou uvedeny ve výroku skutkové věty rozsudku soudu I. stupně.Vedle toho, že mezi obviněnou Z. S. a svědkem M. nejsou dobré vztahy, nelze přehlédnou ani fakt, že ze zprávy, která je ve spise založena na č. l. 156, vyplývá, že v kritickém období byla vstupní brána do dvora otevřena takřka stále. Za tohoto stavu nelze vyloučit, že by na místo mohla vniknout třetí osoba a odcizit některé věci včetně přístroje Zeparix. Soud se ani nezabýval zprávou společnosti S. a. s., závod B., z níž vyplývá, že uvedený přístroj zapisovač Zeparix byl společnosti E. a. r. předán k likvidaci, stejně jako montážní rošt rozvaděče a čelní dveře rozvaděče. K tomu, jak měly být věci zlikvidovány, se svědek M. nevyjádřil. Není také zřejmé, proč do výčtu věcí poškozené společnosti byla zahrnuta také zahradní lavička.

Rozbor důkazní situace umožňuje dle ministra spravedlnosti učinit závěr, že soud neměl dostatek spolehlivých důkazů, které by svědčily o rozsahu trestné činnosti obviněné. Je nepochybné, že nedostatky trpí již přípravné řízení, neboť nebylo provedeno ohledání místa činu, nebyla pořízena fotodokumentace a nebylo provedeno šetření ve sběrně druhotných surovin. Nedostatky přípravného řízení nebyly odstraněny ani v řízení před soudem, nebyl spolehlivě a nepochybně zjištěn rozsah způsobené škody, což ani nebylo možné, neboť nebyla bezpečně a spolehlivě provedena identifikace věcí, o které byl zkrácen v důsledku zavinění obviněné majetek poškozené společnosti.

Pokud odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o vině správným, nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Vedle toho, že nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, nebyl proveden výslech zástupce sběrny druhotných surovin, ani nebyla vyžádána písemná zpráva z této sběrny, neodpovídá hodnocení důkazů výsledkům dokazování. Odvolací soud se tak nevypořádal s námitkami obviněné, které uplatnila v odvolání. Z tohoto hlediska je nutno písemně vyhotovené rozhodnutí odvolacího soudu považovat ze nepřezkoumatelné. Odvolací soud nedostál své revizní povinnosti, která mu vyplývala z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001.

Ministr spravedlnosti poukázal ve stížnosti pro porušení zákona na pochybnost, kterou vzbuzuje použitá právní kvalifikace činu. Pokud by bylo prokázáno, že věci, které obviněná nabídla k odvozu do sběrny druhotných surovin, náležely do majetku poškozené společnosti a rozsah způsobené škody by odůvodňoval její postavení před soud, naplnila by svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obviněná by byla tzv. nepřímým pachatelem , neboť věděla, že se jedná o majetek jiného, tento vydávala za svůj a fakticky jej darovala třetí osobě jako sběrnou surovinu. Tomuto závěru odpovídají i provedené důkazy, zejména výpovědi svědků K. a P.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, k němuž došlo v neprospěch obviněné Z. S., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu I. stupně zrušil, včetně všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001) ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Orgány činné v trestním řízení poté podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001) nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, přihlíží přitom i k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly.

Je třeba konstatovat, že se Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku těmito zákonnými ustanoveními důsledně neřídil, zejména nerespektoval revizní princip, vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001), když se ztotožnil se závěry nalézacího soudu o vině obviněné, aniž se vypořádal s odvolacími námitkami obviněné, kde uváděla řadu argumentů, které její vinu zpochybňovaly.

Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněná je vlastnicí průmyslového objektu se stavební parcelou č. 3314 o výměře 159 čtverečních metrů. Část svých nemovitostí předala do nájmu sdružení podnikatelů E. a. r., zastoupenému R. M. na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1995. Pro neshody, které vznikly mezi účastníky nájemního vztahu, byla nájemní smlouva vypovězena. Stěhování společnosti E. a. r. probíhalo od podzimu 1998. Naposledy se odvozu věcí ze skladu a prodejny účastnil svědek R. K., který věci postupně vynesl na dvůr. Z jeho výpovědi je zřejmé, že se jednalo o trubky, regály, kabely apod. Část z vynesených věcí byla ostatně nalezena ve sběrně druhotných surovin, kde byl svědek K. společně s majitelem společnosti M., přičemž se jednalo o pancéřové trubky a regály. Tyto věci dali stranou s tím, že si je odvezou, k čemuž však nedošlo, neboť pracovník této sběrny jím sdělil, že musí dát 2,- Kč za kilogram, případně donést potvrzení vystavené Policií ČR, že se skutečně jedná o odcizené věci. Množství a sortiment odcizených věcí byly stanoveny na základě skladových karet při následně provedené inventuře ve společnosti E. a. r.

Z výpovědi obviněné vyplývá, že ke dni 23. 10. 1998 skončila s podnikáním, takže na dny 24. 10. a 25. 10. 1998 zorganizovala úklid prostor, v nichž dříve podnikala společnost E. a. r. a také i obviněná. S úklidem jí na její žádost pomáhali Š. K. a J. P. Z výpovědi J. P. bylo zjištěno, že první den úklidu odvezli ze dvora hliníkové a měděné dráty a nějaké trubky, rozhodně nešlo o originální kotouče kabelů. Dráty nejdříve opálili a poté odvezli do sběrny. Další den pomáhal s úklidem J. Č., se kterým P. odvezl nadvakrát na dvoukolovém vozíku do sběrny drobný kovový odpad, např. různá železa, šrouby, tyče apod. Když se chystali potřetí, přišli policisté a proto odpad složili zpět. Tento svědek rozhodně vyloučil, že by do sběrny odváželi jakékoli přístroje nebo stroje. Svědek K. připustil, že se prvého dne podílel na opalování a odvozu kabelů, taktéž on nepotvrdil, že by do sběrny odváželi nějaké přístroje. Oba svědkové shodně uvedli, že jednali na základě pokynů obviněné, která je informovala, že jde o její věci. Pokud jde o okolnost, zda do dvora, kde měla společnost E. a. r. věci po jistou dobu uloženy, měly či neměly přístup jiné osoby než pracovníci této společnosti, svědkyně M. uvedla, že v době, kdy se společnost stěhovala, pracovníkům této společnosti půjčila vedoucí pošty klíč od vstupní brány. Stejnou okolnost potvrdila i svědkyně M., která rovněž v jednom případě nějakým mužům, kteří tvrdili, že jsou pracovníci společnosti, klíče půjčila. Po jak dlouhou dobu a zda byl dvůr odemčen, kdo se v něm pohyboval a jak si počínal, nemohly svědkyně uvést, neboť z oken pošty do dvora není vidět. Pokud jde o skutečnost, že společnosti E. a. r. byly do sběrny odvezeny věci, jež jsou specifikovány ve výroku rozsudku, potvrdil to svědek R. M., který uvedl, že ve sběrně byl také souřadnicový přístroj Zeparix, přední dveře skříňky rozvaděče a montážní rošt rozvaděče. Rozsah chybějících věcí určil výsledek inventury a výše škody byla stanovena zůstatkovou hodnotou věcí.

Z obsahu výše uvedeného je zřejmé, že mimo svědka M. nepotvrdil žádný jiný svědek, že do sběrny druhotných surovin byly odvezeny věci, jež jsou specifikovány ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Soudy obou stupňů nevyhodnotily obsah písemného sdělení vedoucí pošty v K. ze dne 8. 1. 2001 (č. l. 156 spisu), z něhož plyne, že v kritické době byla brána do dvora, kde sídlila společnost E. a. r., otevřena prakticky celodenně a v tomto směru zůstala zcela opomenuta námitka obviněné, že do dvora mohla vniknout kterákoli třetí osoba a věci odcizit, včetně přístroje Zeparix. Pochybnosti vzbuzuje také stanovení hodnoty tohoto přístroje, neboť ze zprávy S. a. s. O., závod B., jež je založena ve spise na č. l. 69, vyplývá, že tato společnost předala dne 4. 4. 1997 společnosti E. a. r. k likvidaci zapisovač Zeparix v ceně 6 349,- Kč, 1 ks montážního roštu rozvaděče RK v ceně 500,- Kč a l ks čelních dveří rozvaděče RK v ceně 1 200,- Kč. Svědek M. se coby majitel společnosti, jíž věci byly k likvidaci předány, nevyjádřil k tomu, za jakých okolností měly být tyto předměty zlikvidovány a proč se tak nestalo. Neobjasněno zůstalo také i to, proč v případě nezlikvidování těchto věcí byla jejich cena i po roce a půl stejná, aniž byla brána v úvahu amortizace. Zcela absurdní je pak závěr o odcizení zahradní lavičky, o níž se ve svědecké výpovědi nezmínil nikdo ze svědků, přičemž závěr soudů obou stupňů o jejím odcizení se opírá pouze o tzv. inventurní protokol, k jehož obsahu nebyl vyslechnut žádný svědek.

Rozbor důkazní situace pak umožňuje učinit závěr, že soud I. stupně neměl dostatek spolehlivých důkazů, které by prokazovaly trestnou činnost obviněné a rozsah této činnosti, jakož by umožňovaly spolehlivě stanovit rozsah případně způsobené škody. Vadami trpělo již přípravné řízení, čehož si byl soud I. stupně zřejmě vědom, pokud po nápadu obžaloby věc usnesením ze dne 18. 6. 1999 podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření, přičemž oprávněně poukazoval na ty vady v dokazování, které nyní akcentuje ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud. Krajský soud v Ostravě však v řízení o stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení je dne 13. 8. 1999 podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl, když podle jeho názoru dokazováním v přípravném řízení byly objasněny základní skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu mělo být provedeno ohledání místa činu, a to jak na dvoře v ul. K. Č., tak ve sběrně druhotných surovin, přičemž měla být také pořízena fotodokumentace. Bylo rovněž nutné provést výslech pracovníka výkupu odpadů ve sběrně druhotných surovin k tomu, kdo, co a v jakém množství dodal do sběrny, a jakou částku za to dostal. Stejně mělo být prověřeno tvrzení svědka M., že našel své věci ve sběrně, avšak než stačil přinést potvrzení policie a věci si odvézt, tyto ze sběrny zmizely. Tyto nedostatky přípravného řízení nebyly odstraněny ani v řízení před soudem, když nebyl spolehlivě zjištěn rozsah způsobené škody, což ostatně nebylo ani možné v situaci, kdy nebyla provedena identifikace věcí, o které měl být zkrácen majetek společnosti E. a. r.

Důvodnou shledal Nejvyšší soud i tu část stížnosti pro porušení zákona, která brojí proti užité právní kvalifikaci činu. Při výkladu ustanovení § 247 tr. zák. není podmínkou naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty to, že se pachatel činu obohatí na úkor vlastníka, ale přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní. Přisvojením věci se přitom rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení a nakládání s věcí. O přisvojení se jedná i tehdy, jestliže pachatel po činu věci odhodí, daruje je, apod. Zmocnit věcí se přitom pachatel nemusí vlastní rukou, ale může skutečně použít tzv. živého nástroje. Jde např. o osoby, které pro skutkový omyl ohledně vlastnictví této věci nemohly porozumět významu svého jednání. Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. je takovýto nepřímý pachatel trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím tzv. živého nástroje spáchal a jehož skutkovou podstatu naplnil. Okolnost, že věci z majetku firmy E. a. r. nechala obviněná S. prostřednictvím J. P. a Š. K. odevzdat ve sběrně druhotných surovin a sama od nich nepřevzala žádnou částku, kterou za prodej těchto věcí získali, nemění nic na skutečnosti, že s věcmi tvořících majetek společnosti E. a. r. nakládala jako vlastník a současně vyloučila z držení a nakládání s těmito věcmi vlastníka skutečného, tj. společnost E. a. r. Pokud by tedy bylo prokázáno, že se obviněná dopustila protiprávního jednání, jež je jí obžalobou kladeno za vinu, naplnila by svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., nikoli trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák.

Pokud odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně správným ve výroku o vině, nedostál důsledně své povinnosti řádně přezkoumat napadený rozsudek, jak mu přikazovalo ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2001). Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit i v závěru, že se odvolací soud nevypořádal řádně s uplatněnými odvolacími námitkami obviněné, pouze paušálním odkazem na vzájemně rozporné svědecké výpovědi konstatoval nezpochybnitelnost výroku o vině v rozsahu zjištěném okresním soudem, přičemž v této části odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně nekonvenuje požadavku ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 117/2001, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. e), § 259 odst. 3 tr. ř. (ve znění platném do 31.12. 2001), a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněné Z. S. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 18 T 114/99, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal orgánu, o jehož rozhodnutí jde, tj. Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud doplní dokazování v rozsahu, který je podrobně rozveden výše, a teprve poté, co vyhodnotí dosud opatřené důkazy s důkazy nově provedenými ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., může dospět k odpovídajícím právním závěrům. Vzhledem k tomu, že bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněné, je třeba upozornit na zákaz reformationis in peius, tzn., že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (§ 273 tr. ř.). Pro úplnost se připomíná ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. června 2002

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á