4 Tz 36/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř.



4 Tz 36/2013-16 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 31 To 497/2012, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 31 To 497/2012, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 256 a § 59 odst. 1, 2 tr. řádu v neprospěch obviněné M. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud Ústí nad Labem pobočka v Liberci zamítl usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 31 To 497/2012, odvolání obviněné M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 4 T 110/2011, jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné. Podle jeho názoru byl tímto usnesením porušen zákon v ustanovení § 256 tr. řádu v neprospěch obviněné.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 110/2011, stěžovatel zjistil, že rozsudek nalézacího soudu byl obviněné doručen dne 8. 12. 2011. Dne 16. 12. 2011 bylo okresnímu soudu doručeno sdělení odeslané z e-mailové adresy obsahující větu: Odvolávám se proti rozsudku soudu v zákonné lhůtě č. j. 4 T 110/2011-56 . Zatímco samosoudce okresního soudu toto podání nepokládal za řádně a včas podané odvolání, o čemž podatele vyrozuměl na výše uvedenou e-mailovou adresu, odvolací soud naopak takto uplatněné odvolání měl za podání učiněné elektronickou poštou a rozhodl o něm usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 31 To 497/2012, v intencích ustanovení § 256 tr. řádu.

Podle ministra spravedlnosti byl postup odvolacího soudu vadný, neboť odvolání ze dne 16. 12. 2011 nelze považovat za podání učiněné podle § 59 tr. řádu a krajský soud o něm neměl vůbec rozhodovat. Naopak měl rozhodnout o žádosti obviněné o odklad výkonu trestu, kterou podala dne 8. 2. 2012, když tuto žádost bylo nutno považovat dle jejího obsahu rovněž za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Takto podané odvolání mělo být jako opožděně podané zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. řádu.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanovení § 256 tr. řádu. Navrhl také, aby toto rozhodnutí bylo podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšším soudem zrušeno, včetně všech dalších na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Další procesní postup by měl být činěn podle § 270 odst. 1 tr. řádu, případně podle § 271 odst.1 tr. řádu.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Obviněná M. K. byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 4 T 110/2011, uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v době od 22. 4. 2011 , kdy jí byla do vlastních rukou doručena písemná výzva k okamžitému nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, do 20. 5. 2011, kdy byla do výkonu trestu dodána Policií ČR, bez závažného důvodu nenastoupila k výkonu trestu odnětí svobody v trvání padesáti dnů, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 6 T 310/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 31 To 92/2010 a ve spojení s usneseními Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 6 T 310/2008 a Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 31 To 55/2011.

Za to jí byl v sazbě ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů, pro jehož výkon byla obviněná zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Obviněné byl tento rozsudek doručen do vlastních rukou dne 8. 12. 2011, státnímu zástupci dne 14. 11. 2011. Osmidenní lhůta pro podání odvolání počala obviněné běžet podle § 248 odst. 2 tr. řádu od 9. 12. 2011, končila dne 16. 12. 2011. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 16. 12. 2011 ve 23:18 hod bylo do centrální ePodatelny Okresního soudu v Liberci doručeno podání z adresy ve znění: Odvolávám se proti rozsudku soudu v zákonné lhůtě č.j. 4 T 110/2011-56.

Na toto podání reagoval samosoudce Okresního soudu v Liberci přípisem ze dne 21. 12. 2011 zaslaným na výše uvedenou e-mailovou adresu, v němž sděluje, že podání nebylo učiněno způsobem, který zákon předpokládá v ustanovení § 59 odst. 1, 4 tr. řádu. Poté v intencích ustanovení § 139 odst. 1 písm. b) ad aa) tr. řádu vyznačil právní moc rozsudku dnem 17. 12. 2011. Nejvyšší soud konstatuje, že tento postup samosoudce okresního soudu byl procesně správný a zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.

Podle § 59 odst. 1 tr. řádu se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze je učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem.

Elektronickým podpisem se rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě, přičemž datovou zprávou jsou elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uschovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou (viz § 2 písm. a), d) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů). Datová zpráva je podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. Citovaný zákon upravuje i zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu a vytvořený pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu, který umožňuje ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu (srov. § 2 písm.b) a § 3 citovaného zákona o elektronickém podpisu). Není tak pochyb o tom, že existence elektronického podpisu je nezbytným zákonným předpokladem pro závěr, že podání učiněné v elektronické podobě bylo učiněno v souladu se zákonnými požadavky stanovenými v § 59 odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě uvedený předpoklad dodržen nebyl, neboť podání neobsahovalo elektronický podpis, proto subjekt podávající výše označené odvolání nebylo možno specifikovat jako oprávněnou osobu (§ 246 odst. 1 tr. řádu) k podání tohoto opravného prostředku.

Z obsahu posuzovaného trestního spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že dne 8. 2. 2012 byla okresnímu soudu doručena písemnost obviněné nadepsaná jako žádost o odklad výkonu trestu, současně však kromě toho obviněná požádala o zrušení původního rozsudku a obnovu stání . Stejnou žádost osobně podala dne 3. 7. 2012 a nadto označila samosoudce za podjatého. Usnesením z 19. 7. 2012, sp. zn. 4 T 110/2011, rozhodl okresní soud podle § 31 odst. 1 tr. řádu, že samosoudce Mgr. Pavel Pachner není vyloučen z úkonů trestního řízení v trestní věci obviněné. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 8. 2012. Poté samosoudce předložil spis Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci s tím, že odvolání obviněné bylo podáno opožděně.

Předsedkyně senátu odvolacího soudu věc vrátila zpět nalézacímu soudu s tím, že odvolání podané obviněnou dne 16. 12. 2011 není řádně odůvodněno, a soud prvního stupně vyzvala k procesnímu postupu podle § 251 tr. řádu s tím, aby obviněnou vyzval k odstranění vad podaného odvolání. Takto samosoudce okresního soudu postupoval a písemně obviněnou vyzval dne 18. 10. 2012 k odstranění vad (doručeno obviněné dne 22. 10. 2012), na což obviněná nikterak nereagovala. Samosoudce po dalším pokusu ze dne 27. 12. 2012, obviněné ustanovil obhájce, který odvolání odůvodnil. Spis byl znovu předložen odvolacímu soudu dne 24. 1. 2013, který odvolání obviněné věcně projednal ve veřejném zasedání dne 20. 3. 2013 a usnesením sp. zn. 31 To 497/2012, je zamítl jako nedůvodné.

Postup krajského soudu nebyl v souladu se zákonem, neboť jak již výše uvedeno, elektronické podání obviněné ze dne 16. 12. 2011 nebylo možno pokládat za odvolání podané řádně oprávněnou osobou, pakliže nebylo opatřeno elektronickým podpisem, který je conditio sine qua non. V době rozhodování odvolacího soudu tak šlo o pravomocně skončenou věc, přičemž žádost obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze dne 8. 2. 2012 bylo zapotřebí hodnotit dle jejího obsahu jako žádost podle § 322 odst. 1 tr. řádu a nebylo jí možno považovat za řádně a včas podaný opravný prostředek ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 4 T 110/2011. Krajský soud za této situace měl podle § 253 odst. 1 tr. řádu odvolání obviněné odmítnout jako opožděně podané. Pokud rozhodl o zamítnutí odvolání obviněné, které neshledal důvodným podle § 256 tr. řádu, porušil v tomto ustanovení zákon v neprospěch obviněné. Ten spatřuje Nejvyšší soud v důsledcích, které procesním postupem a způsobem rozhodnutí odvolacího soudu na obviněnou dopadly. Dne 1. 1. 2013 vyhlásil prezident republiky rozhodnutí č. 1/2013 o amnestii a v článku I/1 stanovil, že promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok. Tím, že odvolací soud v rozporu se skutkovým stavem nepokládal trestní věc obviněné za pravomocně skončenou, ji z užití amnestie vyloučil.

Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným důvodům vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 31 To 497/2012, byl porušen zákon v ustanovení § 256 a § 59 odst. 1, 2 tr. řádu v neprospěch obviněné, podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení zrušil, stejně jako všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. řádu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude postupovat v intencích výše vysloveného právního názoru.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. července 2013


Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á