4 Tz 35/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 35/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného L. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného L. H.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 2 T 116/1998, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 24. 10. 1997 při řízení autobusu zn. Karosa, obsazeného 38 cestujícími z P. do T. v okrese Ú. n. L. nerespektoval minimálně čtyři dopravní značky B5 zákaz vjezdu autobusů umístěné postupně ve směru jízdy a v důsledku nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky v klesání v obci T. narazil v levotočivé zatáčce do betonové zdi vpravo a zaparkovaného osobního automobilu zn. Fiat Croma, majitele H. Č., v důsledku střetu utrpěly těžkou újmu cestující M. D., a to zlomeninu hrudní kosti a pohmoždění hrudníku s hospitalizací do 30. 10. 1997 a následnou ambulantní léčbou do 7. 12. 1997, M. J., zlomeninu horního kloubního konce holenní kosti vlevo s posunem a zlomeninu 5. žebra s hospitalizací do 10. 11. 1997 a následnou ambulantní léčbou nejméně 6 měsíců s trvalými následky, L. S., zlomeninu pravé klíční kosti a pohmoždění hlavy s následnou ambulantní léčbou a pracovní neschopností do 19. 12. 1997, H. V., zlomeninu pravého předloktí s hospitalizací do 2. 11. 1997 i další ambulantní léčbou 3-6 měsíců s trvalými následky, lehkou újmu na zdraví utrpěly další osoby, a to B. B., pohmoždění kořene nosu a obou bérců s ambulantním ošetřováním 7-10 dnů, V. K., těžké pohmoždění levého lokte, předloktí a hřbetu ruky a pravého stehna s rozsáhlými krevními podlitinami s ambulantním ošetřováním do 24. 11. 1997, E. S., naražení II. prstu pravé ruky s ambulantním ošetřováním do 19. 11. 1997, V. S., zhmoždění a povrchní poranění kůže přední strany levého bérce s krevní podlitinou s ambulantním ošetřováním a pracovní neschopností do 7. 11. 1997 a R. T., zlomeninu IV. a V. žebra vpravo, natržení svalu pravé ruky s ambulantní léčbou do 12. 12. 1997. Za výše uvedené jednání byl obviněný L. H. odsouzen podle § 180 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému L. H. uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností zaplatit V. z. p., O. p. Ú. n. L., částku 51.320,- Kč a ostatní poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 2 T 116/1998, podal obviněný L. H. v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, rozhodl tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v záznamu o sdělení obvinění ze dne 24. 10. 1997 ve spojení s usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování, ze dne 13. listopadu 1997, ČVS: OVV-1195/10-97, tedy, že dne 24. 10. 1997 v 15.55 hodin v obci T., okres Ú. n. L., při řízení autobusu Karosa, který byl obsazen celkem 39 osobami, nedbal dopravního značení a nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a při sjezdu po silnici ve směru od M. do obce T. došlo k přehřátí brzd a následně na to k nárazu vozidla do betonové zdi a havárii vozidla, při které došlo ke zranění celkem devíti osob a úplnému zničení veřejné telefonní stanice v majetku T., a. s., v němž byly spatřovány trestné činy podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 184 tr. zák., na základě článku I. písm. b) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 zastavil.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného L. H.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že se Krajský soud v Ústí nad Labem řídil nesprávným právním názorem, že v době, kdy byla prezidentem republiky vyhlášena amnestie, tedy dne 3. 2. 1998, byl obviněný stíhán pro trestný čin obecného ohrožení s mírnější právní kvalifikací a trestní sazbou nepřevyšující 3 roky, přičemž k upozornění na změnu právní kvalifikace na odstavec 4 tohoto ustanovení došlo až dne 25. 5. 1998. Podle názoru krajského soudu měly vzít jak orgány přípravného řízení, tak i soud prvního stupně v úvahu skutečnost, že dne 3. 2. 1998 vydal prezident republiky Rozhodnutí o amnestii. Podle stěžovatele se s tímto právním názorem nelze ztotožnit, neboť Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii v článku I. písm. b) nařizuje, aby nebylo zahájeno a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 3 roky. Trestní stíhání se však týká vždy skutku a nikoliv jeho právní kvalifikace. Lze mít za to, že upozornění na změnu právní kvalifikace, k němuž došlo dne 25. 5. 1998, pouze deklarovalo stav, který tady již byl v době zahájení trestního stíhání, avšak pro nedostatek podkladů, zejména lékařských zpráv, nedovoloval použití přísnější právní kvalifikace (podle § 180 odst. 4 tr. zák.) již od samého počátku trestního stíhání. Z tohoto důvodu orgány přípravného řízení a soud prvního stupně zřejmě právem neakceptovaly vyhlášenou amnestii.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že zákon byl porušen ve prospěch obviněného L. H. v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

Podle čl. I. písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 prezident republiky nařídil, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 3 roky.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněnému L. H. bylo dne 24. 10. 1997 podle § 160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění pro trestné činy obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení § 184 tr. zák. (dne 13. 11. 1997 bylo vyhotoveno opravné usnesení, neboť ve sdělení obvinění bylo nesprávně označeno znění trestných činů). Dne 25. 5. 1998 byl obviněný L. H. upozorněn na změnu právní kvalifikace u trestného činu obecného ohrožení na § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák.

Podle § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchá trestný čin obecného ohrožení ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

Podle § 180 odst. 4 tr. zák. bude pachatel potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob. Z judikatury vyplývá, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 180 odst. 4 tr. zák. předpokládají, že výše uvedeným činem byla způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt nejméně tří osob.

Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno v souvislosti s interpretací ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. zdůraznit, že zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku, pro který je obviněný stíhán, a ne jeho právní kvalifikace, tj. posouzení skutku podle příslušných ustanovení zákona, jež na něj dopadají. Původní obvinění sice obsahovalo mírnější právní kvalifikaci podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., na kterou by se podle trestní sazby zmíněná amnestie vztahovala, avšak již bezprostředně po nehodě a tedy i v době zahájení trestního stíhání naplňoval skutek zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 4 tr. zák., tj. těžkou újmu na zdraví více osob, na který se amnestie prezidenta republiky ve formě abolice nevztahovala. Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 116/1998 Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že 9 cestujících utrpělo újmu na zdraví a z prvotních lékařských zpráv vyplývalo, že pěti z nich mohla být způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení § 180 odst. 4 tr. zák. Vzhledem k výše uvedenému tedy nebylo možné v průběhu řízení rozhodnout o skutku tak, že by splňoval podmínky dané rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Nedostatek podkladů, zejména lékařských zpráv, což byly listinné důkazy potřebné pro konečné posouzení právní kvalifikace, však nedovoloval použití přísnější právní kvalifikace již od samého počátku trestního stíhání. Lze tedy souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, že upozornění na změnu právní kvalifikace, k němuž došlo dne 25. 5. 1998, pouze deklarovalo stav, který tady byl již v době zahájení trestní stíhání.

Lze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud porušil zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť pro takový postup nebyl zákonný podklad.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně. Dle citovaného zákonného ustanovení obligatorní rozhodnutí o zastavení trestního stíhání učiní odvolací soud v případě zjištění jeho nepřípustnosti, neboť jde o okolnost, k níž orgány činné v trestním řízení musí přihlížet vždy. Jak však bylo uvedeno výše, v daném případě nebyla dána nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pokud není stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného a Nejvyšší soud ji shledá důvodnou s tím, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vysloví pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.

Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tím způsobem, že vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného L. H.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.