4 Tz 33/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 33/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 27. července 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 42 To 35/2002, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o:

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. 12 T 100/2001, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 3 tr. zák. Podle rozsudku se trestného činu dopustil tím, že

1.v době od 4. 3. 1998 do 22. 11. 1998 v B., J., ve Vazební věznici v cele postupně vylákal od J. C., pod legendou příslibu urychleného propuštění z vazby prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J. L., finanční částku ve výši cca 25.000,- Kč, ač věděl, že pro poškozeného C. nemůže nic udělat, neboť JUDr. J. L. nebyl nikdy právně zastoupen, neznal ho a v trestní věci J. C. nikdy nejednal,

2.v době od 18.00 hod. dne 25. 1. 1999 do 13.00 hod. dne 4. 3. 1999 v B. u hotelu G. a v P. u hotelu F. postupně vylákal od B. C., finanční částku ve výši cca 111. 000,- Kč s tím, že zařídí propuštění jejího manžela J. C. z vazby, kterou vykonával ve Vazební věznici B. B., s tím, že finanční prostředky potřebuje na uplacení pracovníků Ministerstva vnitra ČR, vedoucího kanceláře prezidenta republiky a šéfa státního zastupitelství v B., získané finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu, ke škodě manželů J. a R. C.,

3.v období několika dnů počínaje dnem 11. 3. 1999 z bytu na ul. K. v P., vylákal postupně od R. C., pod smyšlenou legendou plánované domovní prohlídky různé věci, jako oblečení, šperky, osobní počítač, fotoaparáty, videokameru, videorekordér, audiokazety, mobilní telefony, občanský průkaz a cestovní pas na jméno J. C., uvedené věci částečně společně s R. C. odvezl do svého neohlášeného bydliště v P., N., o kterém tvrdil, že jde o byt patřící BIS, a že se zde nachází trezor BIS, do kterého budou tyto věci uloženy, aby nebyly odhaleny při domovních prohlídkách, věci si ponechal a manželům C. tak způsobil škodu ve výši 161.683,- Kč.

Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl

podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným manželům C. škodu v celkové výši 289.183,- Kč.

Obviněný M. D. podal v zákonné lhůtě proti rozsudku soudu 1. stupně odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 42 To 35/2002, z podnětu odvolání obviněného rozhodnutí nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. zák. zrušil v celém rozsahu, a ve věci sám nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že znovu vyslovil výrok o vině shodně s výrokem, který učinil soud 1. stupně, jednání právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro jeho výkon zařadil obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Nově byl vysloven i výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle nějž byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit škodu manželů, R. a J. C. ve výši 289.183,- Kč.

Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 42 To 35/2002, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. D. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného.

V tomto mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti konstatuje, že Městský soud v Brně provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu, o čemž svědčí i počet nařízených hlavních líčení. V odůvodnění svého rozhodnutí zaujal konkrétní a zdůvodněné stanovisko k jednotlivým námitkám a obhajobě obviněného, podrobně uvedl důkazy, které vzal za základ svého rozhodnutí o vině (str. 2 odůvodnění stížnosti pro porušení zákona).

Bezprostředně po tomto konstatování však uvádí, že o prokázání viny ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku lze mít pochybnosti, a to zejména s ohledem na skutečnost, že výši finanční částky určil pouze poškozený, nadto v průběhu osmi měsíců, kdy měl poškozený obviněnému peníze předávat, nezaznamenali tuto skutečnost spoluvězni M. a T., kteří byli s obviněným i poškozeným na společné cele.

Stěžovatel pokládá za nevěrohodnou úvahu, že by obviněný mohl tuto částku utratit za nákupy v době pobytu ve vazbě, když je vyloučena úvaha, že by peníze obviněný vynášel z věznice, aniž by tuto skutečnost kontrola věznice nezjistila.

Pochybení shledává i v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť nebyla vyslechnuta svědkyně Z. T. k tomu, jakým způsobem se dostala k věcem obviněného D. Obviněný se také hájil tím, že věci, jichž se měl zmocnit ke škodě poškozených, nemohl uložit do dvou tašek ani do zavazadlového prostoru automobilu a domáhal se prověření této obhajoby.

Dokazování tak zůstalo neúplné, nalézací soud náležitě nezjistil skutkový stav věci a tuto vadu neodstranil ani odvolací soud.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. namítané porušení zákona, k němuž došlo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 42 To 35/2002, a to v neprospěch obviněného M. D. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen a věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. vrácena tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podanou stížnost pro porušení zákona pokládá za nedůvodnou. Soudem učiněná skutková zjištění pokládá za úplná a správná, umožňující vydání spravedlivého rozsudku. Doplnění dokazování, jehož se stěžovatel domáhá, pokládá za zcela nadbytečné z následujících důvodů:

-předložení záznamů poškozeného C. (pokud vůbec ještě existují) nemůže přinést nic nového, než to co poškozený C. v procesním postavení svědka na jejich podkladě vypověděl,

-pokud by si pracovníci vězeňské kantýny byli schopni po sedmi letech vzpomenout, že obviněný D. uskutečňoval nepřiměřeně velké nákupy, pouze by to potvrdilo správnost napadeného rozsudku. Pokud by si nevzpomněli, či velké nákupy popřeli, nebylo by na základě toho možno učinit závěr, že se skutek nestal, neboť státní zástupce na rozdíl od ministra spravedlnosti nevylučuje existenci možnosti vynést peníze z věznice. Nadto mezi vězni existují mnohdy složité vztahy, které nevylučují možnost užití peněz ke zcela jiným než shora uvedeným účelům,

-zjištění jak se Z. T. dostala k věcem obviněného D. nesouvisí s tím, zda je obviněný od poškozené vylákal či nikoli,

-z věcí, které obviněný od poškozené C. vylákal je zjevně nejobjemnější počítač a videorekordér. Jelikož věci byly vylákány postupně během několika dnů, pak je nepochybné, že je bylo možno ve dvou taškách odnést. Celkový rozsah vylákaných věcí nevzbuzuje žádné pochybnosti o možnosti uložit je do zavazadlového prostoru auta.

Pokud jde o porušení práva na obhajobu obviněného, Nejvyšší státní zastupitelství je v posuzované věci neshledává. Hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. přísluší pouze nezávislému soudu a stížností pro porušení zákona by je bylo možno napadnout, pokud by toto hodnocení zjevně odporovalo zásadám formální logiky. V daném případě nic podobného zjištěno nebylo. S ohledem na tyto závěry pak nelze mít za to, že odvolací soud porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Rovněž obviněný M. D. podal ke stížnosti pro porušení zákona obsáhlé písemné vyjádření. V tomto elaborátu zopakoval obhajobu, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení, upozornil na procesní pochybení soudů obou stupňů, k nimž podle jeho názoru došlo, vytkl soudům obou stupňů vadné a nelogické hodnocení důkazů, které byly ve věci provedeny. Připojil se zcela k argumentaci podaného mimořádného opravného prostředku ministra spravedlnosti s tím, že navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně s tím, aby byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

Obhájkyně obviněného JUDr. S. se rovněž ztotožnila s argumentací uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona s tím, že dokazování ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) zůstalo neúplné a požadavek na doplnění dokazování v tomto směru je opodstatněný. Obdobné stanovisko zaujala i k výroku o vině pod bodem 3). Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nesplnil důsledně povinnost, která mu vyplývala z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a tyto vady neodstranil. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl v celém rozsahu, když procesní postup Nejvyššího soudu by se měl odvíjet v intencích petitu podaného mimořádného opravného prostředku.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, při svém rozhodování přihlížel jen k důkazům, které byly provedeny v řízení před Městským soudem a Krajským soudem v Brně a ze skutkových zjištění obou těchto soudů, která sám nijak neměnil. Obviněný D. měl jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy obou stupňů dostatečnou možnost k provedeným důkazům se ústně i písemně vyjádřit, čehož využil.

Nejvyšší soud zjistil, že v této trestní věci podal již obviněný jiný mimořádný opravný prostředek, a to dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením z 18. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 1057/2002. Dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto. V dovolání obviněný zpochybňoval výrok o vině pod bodem 1) z totožných důvodů, které jsou nyní uplatněny ve stížnosti pro porušení zákona. Namítal nevěrohodnost výpovědí poškozených manželů C., nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a nerespektování zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovolání odmítl proto, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu.

Z obsahu spisu, který je napaden stížností pro porušení zákona a z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků, které byly stížností pro porušení zákona napadeny, a z pohledu uplatněných stížnostních námitek učinil Nejvyšší soud následující zjištění:

Ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. O tom ostatně nepochybuje ani ministr spravedlnosti, pokud akcentuje tuto skutečnost v písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. Obviněný byl k tomuto bodu opakovaně vyslechnut jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem nadto plně uplatnil své právo vyjádřit se k jednotlivým důkazům, které byly k tomuto bodu obžaloby provedeny. Soudy obou stupňů měly k dispozici i podrobné výpovědi svědka J. C., který uvedl, za jakých okolností a z jakých pohnutek došlo k ujednání a předávání peněz obviněnému. Jeho výpověď potvrzuje svědkyně R. C. Svědek R. M., který po určitou dobu sdílel společnou celu s obviněným a poškozeným, si již nevzpomínal, zda viděl předávání peněz mezi nimi, zda byli na nějaké finanční transakci domluveni a zda a jak ji realizovali. Uvedl však, že nebyl stále na cele přítomen, obviněný s poškozeným tam zůstávali sami, také, že si nemusel nějakých domluv mezi nimi všimnout. Tento svědek nebyl schopen popsat důkladnost prohlídky, kterou provádějí pracovníci Vězeňské služby v souvislosti s propuštěním vězně na svobodu. Svědek P. C. byl na společné cele s obviněným D. déle, teprve později přišel na celu i poškozený C. V době, kdy byl s obviněným na cele sám, se od něj dověděl, že je odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody za špionáž, že je zpravodajským důstojníkem a naznačoval také kontakty a možnosti, které přes svého obhájce JUDr. J. L. má. Obviněný tomuto svědkovi nabízel, že mu zajistí kvalitní právní zastoupení JUDr. L., ale svědek tuto nabídku neakceptoval, protože jak sám uvedl neměl na to . Později byl svědkem obdobných debat mezi obviněným a poškozeným C. Oba muži spolu nadto často hovořívali o samotě na procházkách v koridoru, takže svědek nebyl a ani nemohl být informován o všech záležitostech, které spolu oba muži probírali.

Nalézací soud provedl důkaz také mzdovými listy obviněného a poškozeného, jež zaslala Věznice B., přehled o výši částek za nákupy a dat jejich uskutečnění u obou mužů, přehled návštěv obviněného i poškozeného ve věznici v kritickém období, jakož zprávu ředitele věznice, z níž je patrno, že kantýnský nevede žádnou evidenci o tom, který vězeň nakupuje jaké zboží a v jakém množství. Zboží vydává kantýnský přes okénko, a současně vrací nespotřebovanou částku, jež byla určena na nákup zpět přes okénko vězni do cely, který si ji tam ponechává pro sebe. Rovněž byl proveden důkaz přečtením svědecké výpovědi JUDr. J. L., který vyloučil kontakty s obviněným, jehož neobhajoval.

Je tedy zřejmé, že se soudy obou stupňů zabývaly zjištěním a prověřením toho, jak často obviněný a poškozený prováděli nákupy ve vězeňské kantýně, kolik za ně utráceli, případně zda by bylo možno zjistit ještě nějaké jiné konkrétní informace k této problematice. Požadavek stěžovatele, aby právě tyto důkazy byly provedeny, neboť ve spise scházejí, nekoresponduje stavu dokazování a tyto provedené a vyhodnocené důkazy zjevně pomíjí. Nejvyšší soud návrh na doplnění dokazování v tomto rozsahu shledal zcela nedůvodný.

Ve vztahu k další stížnostní námitce, totiž, že ve vztahu k bodu 3) výroku o vině v napadeném rozsudku nebyla prověřena obhajoba obviněného, že odcizené věci nemohl odnést ve dvou taškách ani je uložit do zavazadlového prostoru auta, je třeba konstatovat následující:

Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady movitých věcí, který je ve spise založen, je zřejmá specifikace a množství věcí, které měl obviněný od R. C. pod lživou záminkou převzít. Pokud by je všechny měl odnést najednou ve dvou taškách, lze samozřejmě mít pochybnosti, zda konstatovaný objem věcí by se do těchto tašek vešel. Z výpovědi svědkyně C. je však zřejmé, že k odvozu věcí docházelo postupně, ve více případech (č. l. 80 83 spisu), když nadto další část věcí přivezla obviněnému do P. osobním automobilem. Již z popisu věcí tři mobilní telefony, kapesní kalkulačka, fotoaparáty, objektivy, tři dalekohledy, nabíječka k mobilnímu telefonu, walkman apod. je patrno, že převážná část věcí byly drobné předměty, které ve dvou taškách odneseny být mohly. Z popisu dalších předmětů soudy obou stupňů důvodně usoudily, že způsobem, který uvedla svědkyně C., mohly být převezeny, neboť nešlo o předměty nadrozměrné, nadměrně těžké apod., které by osobním autem nemohly být převezeny. Lze uzavřít, že jak nalézací tak odvolací soud se s namítanou okolností vypořádaly a není tudíž důvod v tomto směru provádět další důkazy, zejména vyšetřovacím pokusem, jak zřejmě naznačuje stížnost pro porušení zákona.

Konečně pak ke třetí stížnostní námitce, že skutková zjištění jsou neúplná, pokud nebyla vyslechnuta svědkyně Z. T. k tomu, aby uvedla, jak přišla k věcem obviněného, se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, formulovaného v jeho písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, a i Nejvyšší soud je názoru, že toto zjištění naprosto nesouvisí s tím, zda tyto věci obviněný od poškozené vylákal či nikoli, takže důkaz v tomto směru je zcela mimo potřeby tohoto trestního řízení.

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudu obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů jsou oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny povedené důkazy, a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i soud odvolací učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona v neprospěch obviněného M. D., na základě toho napadené rozhodnutí zrušit, i kdyby teoreticky sám hodnotil důkazy s jiným možným skutkovým či právním závěrem.O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, však Nejvyšší soud nemá důvodné pochybnosti, jak již bylo uvedeno výše, a navíc by stejně nemohl dát soudům obou stupňů závazné pokyny jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový nebo právní závěr mají na jejich základě učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů. jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Těžiště dokazování je u soudu prvního stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího přehodnocovat provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2001).

V tomto směru je třeba konstatovat, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr., tj. hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst.1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Tento zákonný požadavek je nutno vztáhnout i na činnost Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dospěl na základě shora uvedených skutečností k závěru, že ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. u obviněného M. D. nebyl porušen zákon. Nejvyšší soud přezkoumal v napadeném rozsudku též výrok o trestu, přičemž v tom, jaký druh trestu a v jaké výměře byl obviněnému M. D. uložen, rovněž žádná pochybní nezjistil. Podle názoru Nejvyššího soudu uložený trest není ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele a ani není ve zřejmém rozporu s účelem trestu, aby stížnost pro porušení zákona byla důvodná a přípustná podle § 266 odst. 2 tr ř.

Vzhledem k důvodům, jež jsou rozvedeny výše, neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á