4 Tz 32/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 32/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. J., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2004, čj. 2 T 305/2003-71,

a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., takto:

Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku uvedeným trestním příkazem byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesněji nezjištěné době od 16:00 hod. dne 31. 3. 2003 do 13:00 hod. dne 7. 4. 2003 v Ú., v ul. Ž., vešel přes nezajištěný garážový vchod do domu, dům prohledal a z něho si odnesl 1 ks stropního lustru v hodnotě 1.700,- Kč a 1 ks džínových kalhot v hodnotě 250,- Kč, tj. věci v hodnotě 1.950,- Kč, čímž způsobil škodu M. K., majitelce domu a M. K. Za to mu byl podle § 238 odst. 1 tr. zák., § 45 odst.1, odst. 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Trestní příkaz, jenž byl obviněnému doručen dne 7. 4. 2004, nabyl právní moci dne 16. 4. 2004.

Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. J. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, vytýká, že ač tento soud měl vědět, že proti obviněnému P. J. bylo u téhož soudu vedeno řízení v trestní věci sp. zn. 23 T 8/2004, které skončilo vydáním trestního příkazu dne 28. 1. 2004, doručeného obviněnému 31. 3. 2004, neuložil obviněnému v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest a spolu s tímto rozhodnutím nezrušil výrok o trestu uložený zmíněným trestním příkazem. V době rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o uložení dalšího trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, nebylo vůbec započato s výkonem trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin uložených v rámci prvního rozhodnutí. Obviněnému P. J. tak byl v rozporu s ustanovením § 36 a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací v celkové výměře 700 hodin. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. J. v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36 a § 45a odst. 1 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř napadený trestní příkaz zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona navrhlo vzhledem k dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnout.

Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle § 266 odst. 1 tr. ř. Již v několika svých rozhodnutích (viz např. usnesení z 26. února 2004 sp. zn. 4 Tz 30/2004) Nejvyšší soud učinil závěr, že stížnost pro porušení zákona je v případech, kdy na podkladě nově najevo vyšlých skutečností či důkazů je zřejmé, že rozhodnutím byl objektivně porušen zákon, přípustná jen tehdy, nelze-li nápravy dosáhnout obnovou trestního řízení, která má před řízením o stížnosti pro porušení zákona přednost.

Ministr spravedlnosti vytýká Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, že za trestný čin porušování osobní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. odsoudil obviněného P. J. napadeným trestným příkazem opět k trestu obecně prospěšných prací, ač měl vědět, že tentýž soud odsoudil tohoto obviněného k témuž druhu trestu již trestním příkazem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 23 T 8/2004, jenž byl obviněnému doručen dne 31. 3. 2004, v důsledku čehož mu jednak nebyl uložen souhrnný trest a došlo též k překročení maximální výměry trestu nerespektováním zásady vyplývající z ustanovení § 36 tr. zák. Své tvrzení, že soud měl vědět o tomto odsouzení, však ministr spravedlnosti nijak blíže nevysvětlil ani nezdůvodnil.

Základní význam má v této souvislosti skutečnost, že uvedené pochybení okresního soudu bylo způsobeno tím, že rozhodující soudkyně ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 305/2003 zjevně nevěděla o odsouzení obviněného P. J. trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 23 T 8/2004, neboť toto odsouzení v rejstříku trestů s ohledem na krátký časový odstup mezi vydáním a nabytím právní moci těchto trestních příkazů, nemohlo být v době jejího rozhodování vyznačeno a lustrum, provedené v napadené trestní věci bylo negativní (viz poznámku 0 na obžalobě), takže pro soudkyni rozhodující projednávanou věc z ničeho nevyplývalo, že u téhož soudu je vedeno jiné trestní řízení proti obviněnému P. J. pod sp. zn. 23 T 8/2004. V této druhé trestní věci sice na obžalobě bylo v rámci lustra vyznačeno, že u soudu je vedena proti jmenovanému i trestní věc 2 T 305/2003, protože však soudce v této věci rozhodoval dříve než soudkyně ve věci 23 T 8/2004, nelze mu z hlediska § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. rovněž nic vytknout, nehledě k tomu, že proti rozhodnutí v této věci nebyla podána stížnost pro porušení zákona.

Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Z hlediska úvah o ukládání trestu je nepochybně předchozí odsouzení obviněného P. J. trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem, pro trestný čin, který je k trestnému činu v projednávané věci ve vztahu souhrnnosti, významnou novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je ovšem nutno dodat, že zcela jiná situace by nastala v případě, že by soudu bylo nebo s ohledem na větší časový odstup mohlo být známo předchozí odsouzení obviněného, které by mělo shora popsané účinky na ukládaný trest. Potom by se nejednalo o novou skutečnost či důkaz soudu dříve neznámý, takže by nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení uvedené v § 278 odst. 1 tr. ř. K nápravě vadného rozhodnutí by tedy musel být použit institut stížnosti pro porušení zákona, přičemž by zákon byl porušen mimo jiné i v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu však v této trestní věci je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř. Bylo proto na místě využít k nápravě napadeného rozhodnutí především tohoto institutu. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona.

Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona podaná proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2004, čj. 2 T 305/2003-71, není přípustná, a proto ji zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k