4 Tz 319/2001
Datum rozhodnutí: 27.03.2002
Dotčené předpisy: § 266 tr. ř.




4 Tz 319/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. března 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných 1) V. D., 2) S. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 3 T 38/2000, byli V. D. a S. D. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 14. 10. 1999 kolem 02.30 hod. v Š. před vinárnou Disco v H. ulici spolu již s odsouzeným ml. M. O. jsouce v podnapilém stavu napadli společně rovněž podnapilého V. D., jehož kopnutím do zad srazili na zem, kde do něj obviněný S. D. a odsouzený ml. M. O. kopali a obviněný V. D. jej bil dřevěnou latí, kterou vytrhnul z plotu u blízkého domu, mimoto mu nadávali, že je bílá kurva a bílá svině a obviněný V. D. nadto, že bílým sviním dá stavět nějaký plot, že ho o ně rozbije , přičemž fyzickým napadáním způsobili poškozenému dvojitou zlomeninu loketní kosti vpravo s vykloubením hlavičky vřetenní kosti, zlomeninu koncové části loketní kosti vlevo, mnohočetné pohmožděniny hlavy, nosu, očnice vpravo, pravého ramene i jinde na těle, což si vyžádalo hospitalizaci poškozeného do 19. 10. 1999 včetně, sádrovou fixaci obou rukou, přičemž sádrový obvaz byl z pravé ruky poškozeného odstraněn až 12. 1. 2000, čímž byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života a následná rehabilitace pravé ruky trvala nejméně do konce února 2000.

Za to byl obviněnému V. D. uložen v sazbě § 222 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému S. D. byl v sazbě § 222 odst. 2 tr. zák. při užití § 60a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obviněni zavázáni společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému V. D. ve výši 3 937,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl týž poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám nově ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl. Oba obviněné na nezměněném skutkovém podkladě uznal vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněnému V. D. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému S. D. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále učinil výrok o náhradě škody shodně jako v napadeném rozsudku okresního soudu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných V. a S. D. Podle názoru stěžovatele porušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tímto rozhodnutím zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 2 odst. 12 tr. ř. ve prospěch obou obviněných.

Ministr spravedlnosti poukázal na to, že se odvolací soud s hodnocením důkazů a právními závěry okresního soudu neztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je sice pravdou, že oba obvinění v průběhu útoku pronášeli rasově zaměřené nadávky, avšak z této skutečnosti nelze učinit jednoznačný závěr, že útok byl započat z rasově motivované pohnutky. Způsob hodnocení důkazů okresním soudem označil jako určitý módní hit . Sám naopak akcentoval zjištění, že poškozený i obvinění byli v podnapilém stavu, jednání obviněných nebylo dopředu připraveno a v obdobných případech pachatelé např. pronášejí i vyhrůžky zabitím, aniž by měli v úmyslu poškozené opravdu usmrtit. Ministr spravedlnosti zvláště v této části pokládá úvahy krajského soudu za zcela povrchní.

V posuzované trestní věci se tak odvolací soud neztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil okresní soud, a aniž by sám provedl jakýkoli důkaz, dospěl na základě zhodnocení již provedených důkazů před soudem prvního stupně, k odchylným skutkovým závěrům, spočívajícím v tom, že se nepodařilo prokázat rasovou motivaci útoku obviněných".

Odvolací soud v tomto případě sám odlišně hodnotil již provedené důkazy, k čemuž není oprávněn. Pokud se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu neztotožnil, měl ve svém rozhodnutí uvést, proč je nepovažoval za správná, v čem spatřoval jejich vadnost a poté měl postupovat dle § 259 odst. 1 tr. ř. Procesní postup podle § 259 odst. 3 tr. ř., aniž by odvolací soud provedl některé důkazy sám, byl nezákonný.

Pro úplnost vytknul ministr spravedlnosti krajskému soudu i neužití ustanovení § 261 tr. ř. (beneficium cohaesionis), když odsouzený spolupachatel ml. M.O.,v jehož případě rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, byl ve stejném řízení a pro totožné jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, byl ve prospěch obviněných V. D. a S. D. porušen zákon v namítaném rozsahu.

S návrhem ministra spravedlnosti se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v celém rozsahu ztotožnil a učinil i identický návrh na konečné rozhodnutí ve věci.

Obhájci obou obviněných naopak navrhovali, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, neboť není přípustná. Poukázali shodně na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001, č. j. Pl. ÚS 15/01, kterým bylo zrušeno ustanovení § 272 a věta čtvrtá ustanovení § 276 tr. ř., což znamená, že podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných je nepřípustné.

S tímto právním názorem obhajoby se Nejvyšší soud neztotožnil, neboť nemá oporu v zákoně.

Ustanovení § 266 odst. 4 tr. ř. upravuje podmínky, kdy nelze podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a to jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b) tr. ř. Je tedy zřejmé, že v jiných případech, než které jsou explicitně citovaným ustanovením zmíněny, naopak stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného přípustná je. Ani citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, č. j. Pl. ÚS 15/01 tento závěr nezpochybňuje, neboť jím ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. nebylo dotčeno. Naopak byla vyslovena protiústavnost ustanovení § 272 tr. ř., neboť toto ustanovení bylo shledáno v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o rovnosti stran a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Skutečnost, že ustanovení § 272 tr. ř. bylo s účinností od 1. 1. 2002 zrušeno znamená, že Nejvyšší soud za stávající právní úpravy může na podkladě stížnosti pro porušení zákona, jež byla podána ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného, vyslovit porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněného, pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by současně mohl napadené rozhodnutí, jeho část či předcházející řízení zrušit a věc přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí šlo, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou zda byla dodržena lhůta pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných, a zda stížnost pro porušení zákona byla v posuzovaném případě podána včas či nikoli.

Ze znění ustanovení § 266a odst. 1 r. ř. vyplývá, že ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Nebylo-li v uvedené lhůtě podáno dovolání, její nedodržení neomezuje ministra spravedlnosti v možnosti podat stížnost pro porušení zákona i po jejím uplynutí, avšak pouze ve prospěch obviněného. Je tedy zřejmé, že stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného může ministr spravedlnosti podat pouze ve dvouměsíční lhůtě, jejíž počátek je stanoven ode dne doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. V posuzované trestní věci bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno státnímu zástupci 13. 9. 2001, stížnost pro porušení zákona byla podána Nejvyššímu soudu dne 19. 12. 2001.

V době podání stížnosti pro porušení zákona byl účinný zákon o trestním řízení soudním č. 141/1961 Sb. ve znění novel, který otázku lhůt pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného stanovil v § 272 odst. 1 tr. ř. Lhůta k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných podle citovaného ustanovení byla jejím podáním dne 19. 12. 2001 dodržena. Od 1. 1. 2002 nabyl účinnosti trestní řád ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Od tohoto dne mohou orgány činné v trestním řízení postupovat zásadně jen podle něho (lex fori), pokud není výslovně stanoveno jinak. Procesní úkon tak musí být prováděn zásadně podle procesního práva účinného v době, kdy se koná, tedy musí být podle něj prováděna i řízení, která byla zahájena za účinnosti starého trestního řádu, pokud nebyla skončena do toho dne, kdy nový trestní řád nabyl účinnosti. Je třeba připomenout, že novela trestního řádu tuto obecnou zásadu o časové působnosti nedeklinuje ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních. Za tohoto stavu věci pak Nejvyšší soud musel konstatovat nedodržení lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných, jež je uvedena v § 266a odst. 1 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a proto podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděně podanou.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný (§ 266 odst. 1 tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2002

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná