4 Tz 31/2007
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 31/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. F., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1.1960, sp. zn. 1 T 1/60, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. F.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. F. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1959 nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u v. ú. v O. n. L., ačkoliv dne 21. 10. 1959 převzal povolávací rozkaz k nástupu vojenské činné služby, který mu byl zaslán obvodní vojenskou správou O. M. H., a vojenské službě se dosud vyhýbá, odvolávaje se na náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje, aby vykonával vojenskou službu, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.



Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 29. 10. 1959 nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u v. ú. v O. n. L., ačkoliv dne 21.10. 1959 převzal povolávací rozkaz k nástupu vojenské činné služby, který mu byl zaslán obvodní vojenskou správou O. M. H., a vojenské službě se dosud vyhýbá, odvolávaje se na náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje, aby vykonával vojenskou službu. Za uvedené jednání byl obviněný J. F. odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 2. 1960.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. F. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky a v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. z roku 1956 ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. F. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948 a rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle něhož má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Je sice pravdou, že § 15 odst. 2 Ústavy ČSR z roku 1948 stanovil, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Takovou výjimku však nelze aplikovat na svobodu svědomí, jež je základním lidským právem absolutním a pro posouzení případů odpírání vojenské služby základním právem určujícím. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného J. F. však bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci nerespektoval. Tento čin byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, považuje za nutné uvést následující.

Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný J. F. nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u v. ú. v O. n. L., ačkoliv dne 21. 10. 1959 převzal povolávací rozkaz k nástupu vojenské činné služby, a vojenské službě se dosud vyhýbá, s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. F. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. F. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.

Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. F. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. F. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.